Premonstrátský klášter s kostelem svatého Jana Křtitele je barokní sakrální komplex nacházející se ve východoslovenské obci Jasov, západně od Košic, v okrese Košice-okolí v Košickém kraji.

Komplex budov kláštera a kostela svatého Jana Křtitele spolu s klášterní zahradou díky architektonické i umělecko-historické hodnotě patří k nejcennějším památkám pozdně a rokokového umění na Slovensku. Klášter kromě vlastního historického a spirituálního významu je i důležitým památníkem duchovní kultury; v klášterních prostorách se nachází jedna z nejvzácnějších knihoven na Slovensku s přibližně osmdesáti tisíc svazky knih. V neposlední řadě je klášterní komplex významný i jako památník zahradní architektury – rozlehlá klášterní zahrada patří mezi slovenské unikáty a příklady zahradní kultury druhé poloviny 18. století.

Stavební dějiny Jasov je obec na jihozápadě Košické kotliny ve východní části Slovenského rudohoří. Původně ležela na staré, tzv. spišské silnici, spojující toto území se severozápadně ležící Spiší.

Na konci 12. století se na tomto místě usadili příslušníci řeholního řádu premonstrátů. Bylo to pouze něco více než padesát let od chvíle, co regule nové církevní řehole Norbertovi z Xantenu schválil v roce 1126 papež Honorius II. Jejich příchod na území někdejšího Uherska se datuje k roku 1130, kdy ve Velkém Varadíně (dnes Oradea v severozápadním Rumunsku) založili klášter. Jedno z prvních premonstrátských sídel na dnešním území Slovenska vzniklo v Bzovíku na původně cisterciáckém opatství z roku 1130.

Trvalé osídlení území Jasova se datuje od 12. století, kdy nastal v této oblasti rozvoj hornictví. Ve druhé polovině 14. století se v obci začalo se stavbou prvních hamrů na zpracování bohatých ložisek železa, mědi a olova z okolních dolů. V roce 1487 se Jasov, jako jedno ze sedmi míst, stal součástí Svazu hornouherských báňských měst.

Od založení do roku 1745 Předpokládá se, že mniši si první klášterní budovy v Jasově postavili ze dřeva. Kolem roku 1228 začali s budováním kamenné stavby kláštera, do výstavby však nepříznivě zasáhl vpád tatarských hord. Stavba byla vypleněna. Současná budova je v pořadí čtvrtou stavbou na tomto místě.

Premonstrátští řeholníci se postupně usazovali i na dalších místech Horních Uher; nejpozději do roku 1387 vzniklo, kromě Jasova, na slovenském území dalších pět premonstrátský klášterů: v Lelesu, Bíni, Šahách, Nižné Myšli a v Kláštoru pod Znievom. Kláštery premonstrátů patřily mezi velmi významné církevní instituce. Řeholní bratři vykonávali nejen pastorační činnost, ale věnovali se i osvětě a zakládání škol. Měli bohaté knihovny, zabývali se skriptorskou, pedagogickou, uměleckou, ale i hospodářskou činností, zejména v oblasti hornictví, lesnictví a zemědělství (vinařství, rybolov). Někteří členové řádu zastávali významné posty při královském dvoře a leleský a jasovský konvent plnily i funkci tzv. Hodnověrného místa (jasovskému konventu právo vydávat hodnověrné listiny udělil v roce 1255 král Béla IV.). Béla IV. také povolal na tato území, vylidněná po tatarských vpádech, kolonisty, a obci Jasov udělil rozsáhlé výsady, podobné privilegiím královských měst – mj. právo svobodné volby faráře a rychtáře, tržní a dobývací právo. Přikázal také obyvatelům obce odvádět povinné dávky klášteru. I když podle historických záznamů první písemná zmínka o jasovském proboštství pochází ještě z roku 1234 (v ní se uvádí zasvěcení kláštera svatému Janu Křtiteli i podřízenost jasovského kláštera klášteru svatého Štěpána ve Velkém Varadíně), listina Bély IV. z roku 1255 je v současnosti považován za zakládací listinu proboštství. Pro jasovský konvent měla tato listina i další, neméně důležitý význam – jmenovala totiž klášterní majetky a vymezovala hranice území pod správou kláštera.

Prvním představeným jasovského kláštera, známým podle jména, byl probošt Albrecht (Albert), který se do čela řádu dostal v roce 1235 (tento post zastával až do své smrti v roce 1257). Majetek kláštera zanechal v neutěšeném stavu. Situace se částečně zlepšila až koncem 13. století, kdy na základě privilegia krále Ondřeje III. bylo premonstrátům povoleno na svých územích dolovat rudy. Kromě nelichotivé hospodářské situace klášter trpěl i vnitřními spory, které se projevily při dosazení probošta Mikuláše II. v roce 1350 králem Ludvíkem I. Velikým z Anjou.

vlevo|náhled|Klášter

Důležitým mezníkem v dějinách jasovského kláštera byl rok 1436. 26. ledna v uvedeném roce král Zikmund Lucemburský vydal nařízení, kterým přikazoval klášter opevnit zdmi. Mniši pod vedením probošta Stanislava klášter přestavěli na opevněný hradní objekt, což se projevilo i v jeho oficiálním pojmenování. Od tohoto data se v listinách uvádí jako castrum Jász, castellum či Jászóvár (tj. Jasovský hrad). Vzhled takto přebudovaného kláštera změnil i jeho charakter – stal se pevností, která v dobách, kdy o nástupnické práva v Uhrách bojoval Ladislav Pohrobek, sloužila jako útočiště před vojsky Jana Jiskry z Brandýsa. Ten na pověření královny Alžběty Lucemburské hájil zájmy jejího nedospělého syna. Navzdory hradbám však Jiskrova vojska („bratříci“) klášter dobyla a ovládala ho až do roku 1447. Premonstráti byli nuceni klášter opustit. V průběhu následujících téměř dvaceti let klášter několikrát změnil majitele. Až v roce 1464 se řeholníci definitivně vrátili do svého sídla.

Další těžkou ránu a nejsmutnější časy pro klášter přinesl rok 1526. Po osudné bitvě u Moháče 29. srpna 1526 mniši klášter opustili a nechali ho napospas osudu. Klášter ztratil postupně své předchozí výsady (mj. i výsadu hodnověrného místa) a přešel do správy církevních hodnostářů mimo premonstrátský řád, ba dokonce některé jeho části vlastnily i světské osobnosti.

Zkázu klášterních budov dovršila vojska Imricha Tökölyho, která ho v roce 1685 dobyla a vypálila. Po jejich odchodu se ho však poslednímu správci z řad světského kléru Jurajovi Fenesimu podařilo opravit.

Nové osídlení premonstrátskými bratry přinesly až reformy krále Leopolda I. Habsburského, který dal převést jasovský klášter (spolu s kláštery ve Velkém Varadíně a Lelesu) do majetku kláštera v Perneku, který ho následně v roce 1700 prodal premonstrátskému opatství z moravské Louky u Znojma. Nový správce, Loucký klášter, od té doby nejen dosazoval probošta v Jasově, ale posílal sem i administrátory a řádové mnichy. 6. května 1745 vyslal do Jasova jako nového administrátora opata Andreje Sauberera (1700–1779).

S příchodem energického a organizačně nadaného opata začala nová kapitola dějin kláštera. Sauberer nejenže dal postavit nový klášter a kostel, do podoby, v jaké ho známe dnes, ale zároveň pozvedl hospodářský život kláštera i celé obce. Po stabilizaci finančních poměrů proboštství nastoupilo cestu ekonomické prosperity.

Úspěchy opata Sauberera neušly pozornosti císařského dvora. Díky privilegiím Marie Terezie byl jasovský konvent, po předchozím souhlasu uherských stavů, 19. listopadu 1770 povýšen na samostatný klášter. Opat se stal královniným důvěrníkem a prelátem uherské dolní tabule s právem účastnit se jednání zemského sněmu. Vyvrcholením Saubererovy světské kariéry bylo v roce 1774 jmenování za dvorního rádce Marie Terezie.

1745–1990 Opat Sauberer se ještě v roce svého příchodu do Jasova stal, po smrti probošta Goldegga, novým Jasovským proboštem (byl jím až do svého skonu v roce 1779). Své odhodlání hospodářsky a duchovně povznést upadající opatství brzy po nástupu na proboštský stolec začal naplňovat konkrétními činy. Je pozoruhodné, že i přes nelehkou konsolidaci hospodářských poměrů konventu, se rozhodl pro radikální opatření týkající se stavby nového kláštera a jejího financování.

Zakrátko po nástupu do funkce se odhodlal k přestavbě, která ve skutečnosti byla výstavbou úplně nového kláštera v pozdně barokním slohu. Velkoryse pojatý projekt přestavby opevněného středověkého kláštera, který byl do základů zbourán, začal zřejmě již v polovině čtyřicátých let 18. století. Podle záznamu z 19. století, objeveného na zadní straně hlavního oltáře v jasovském kostele, práce začaly položením základního kamene v roce 1745.

Otázku autorství projektu kláštera vyřešily historické výzkumy, které potvrdily stavbu jako dílo významného rakouského architekta a stavitele Franze Antona Pilgrama (1699–1761), původem z Korutan, jehož už na Slovensku proslavila výstavba Kostela a kláštera svaté Ažběty sester alžbetinek v Prešpurku.

Podle dobových záznamů Pilgram pracoval na jasovské stavbě už na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Jeho zásluhou zde vzniklo stavební dílo v mimořádně úspěšném dispozičním rozvrhu s centrální stavbou kostela symetricky doplněnou na obou stranách trojtraktovými křídly se samostatnými dvory – reprezentačními prostorami prelatury na jedné straně a konventu na straně druhé. Koncepce staveb v Jasově vycházela z předloh starších barokních klášterních souborů – benediktinského kláštera v Göttweigu, cisterciáckého v Szentgotthárdu a premonstrátského v Louce. Zbourání starších staveb od základů mu umožnilo realizovat velkorysou koncepci kláštera osazeného v malebné krajině, nezatíženou a neomezenou uliční zástavbou, se kterou se Pilgram musel vypořádat při realizaci bratislavského kláštera alžbětinek v letech 1739–1745. Když 28. října 1761 Pilgram zemřel, pokračovatelé v jeho díle, polír Anton Salzgeber, původem z Tyrolska, a zednický mistr Sebastian Cehmayster, mohli navázat na Pilgramovy projekty a završit stavbu celého komplexu.

vpravo|náhled|upright|Průčelí Kostela svatého Jana Křtitele

Dotvořením stavebně mimořádně hodnotného díla je jeho interiérová výzdoba, kterou realizovala trojice významných umělců – sochař Johann Anton Krauss, štukatér Johann Ignaz Hennevogel (1727–1790) a především malíř Johann Lucas Kracker. Všichni tři patřili k vynikajícím umělcům ve svých profesích – Kracker v Jasově pracoval celkem ve třech etapách (1752, 1762–1765 a 1776) a vytvořil zde své vrcholné dílo (fresky klenby zimní jídelny v prelátství, klenby slavnostního schodiště, všechny malby v chrámu, malby na trojúhelníkových frontonech na průčelí kláštera a fresky klenby klášterní knihovny, namaloval i sedm oltářních obrazů a také dvě menší kompozice na menzách oltářů svatého Norberta a svatého Augustina); s Kraussovým dílem se setkáváme na více místech okolí Košic a spolu s Krackerem se kromě Jasova podílel i na výzdobě hlavního oltáře kostela v Egeru. Téměř žádné poznatky se nedochovaly o štukatérovi Johannu Hennevogelovi (spolu s Krackerem pracoval na výzdobě pražského kostela svatého Mikuláše na Malé Straně), jeho práce však harmonicky sjednocují malířskou a sochařskou složku výzdoby jasovského kláštera.

Stavba kostela svatého Jana Křtitele, jedné z nejvýznamnějších barokních sakrálních staveb na Slovensku, byla konsekrovaná 1. října 1766.

Obnovený konvent působil v klášteře nepřetržitě do roku 1787, kdy byla na základě dekretu císaře Josefa II. z 26. března 1787 řehole premonstrátů zrušena. Archiv a bohoslužebné předměty byly převezeny do Budína a další movitý majetek byl prodán na dražbách. Prostory vyprázdněného kláštera obsadili obyvatelé Jasova. Ti způsobili v jeho areálu v roce 1792 požár, který zničil nejen západní trakt kláštera, ale podlehlo mu i několik domů v obci.

Činnost premonstrátů v Uhersku opětovně povolil 12. března 1802 císař František II., ale pouze pod podmínkou, že budou spravovat i církevní gymnázia. Mniši se mohli vrátit do kláštera, který však našli zničený a z velké části vyhořelý. I tak ho obnovili, ba založili i jeho filiálky v Debrai, Rudníku a ve Vyšném Medzevu. Klášter zároveň provozoval čtyři gymnázia: v Košicích, Levoči, Rožňavě a ve Velkém Varadíně.