Toto je článek o laténské době (mladší době železné) na Slovensku (450 př. n. l. – přelom letopočtu).
Periodizace Chronologické rozdělení laténské doby (mladší doby železné) na Slovensku:
raná doba laténská [Lt A / LA] : 450 (/ 480) – 380 (/ 375/370/400) př. n. l. starší doba laténská [Lt B1 / LB1 a Lt B2 / LB2]: 380 (/ 375/370/400) – 275 (/ 250) př. n. l. střední doba laténská [Lt C1/LC1 a Lt C2/LC2]: 275 (/ 250) – 120 (110 / / 125/130/140) př. n. l. pozdní / mladší doba laténská v širším smyslu [Lt D1/LD1 – Lt D3/LD3 a další roky]: mladší doba laténská v užším smyslu: 120 (110 / / 125/130/140) – 60 př. n. l. pozdní doba laténská v užším smyslu: 60 před n. l. – přelom letopočtu (/ 9 př. n. l. / 6 n. l./10 n. l.)
V hranatých závorkách jsou uvedeny stupně podle historika Paula Reineckeho, v kulatých alternativní datování (nepoužité v tomto článku).
Úvod Do 5. století př. n. l. o etnické příslušnosti archeologických kultur ve střední Evropě lze zpravidla jen spekulovat (ačkoli z halštatské doby známe první kmenové názvy, které se alespoň nepřímo dotýkají území Slovenska). Přibližně od poloviny 5. století př. n. l. však můžeme za nositele materiální kultury na středním Podunají, včetně (zpočátku pouze západního) Slovenska, jednoznačně označit indoevropské Kelty (Řekové je nazývali Keltové, Římané Galové), přesněji východní Keltové (na rozdíl od tzv. západních Keltů ve Francii, Španělsku, Itálii a Británii), jejichž hmotná kultura se nazývá východolaténský okruh. Okamžik, kdy na západním Slovensku převládly keltské kulturní vlivy resp. sem přišli první ojedinělí Keltové (asi po 450 př. n. l., uvádí se i kolem 400 př. n. l.) se považuje za počátek doby laténské, kterou se na Slovensku začíná tzv. protohistorické období a podle některých autorů se tedy končí prehistorie ("pravěk" v užším smyslu) a začíná se historie v užším smyslu (dějinná doba).
Raná doba laténská Jihozápadní Slovensko O původu a šíření Keltů viz článek Keltové. K 4. stol. před n. l. antičtí autoři zaznamenají jména několika keltských kmenů, když se dostávají do přímého styku s jižním světem. Historické prameny zachycují především postup Keltů do oblasti Středomoří, do Řecka, Itálie, ba až do Malé Asie, kde na různých místech získávají se zbraní v ruce nová území a dočasně se tak stávají součástí civilizovaného antického světa. V letech 396–386 př. n. l. například překračují Alpy a obléhají Řím (387/386 př. n. l.).
Podle současného stavu poznání to vypadá tak, že se na Slovensko lze v souvislosti s obchodem s Kelty nejprve dostali jen keltské kulturní vlivy – tzv. (časný) laténský styl – a až potom, někdy v druhé polovině 4. století, přišla i první (nebo první větší) kolonizační vlna keltských kmenů. Je ale samozřejmě teoreticky možné, že již v 5. století před n. l. můžeme keltské kulturní vlivy spojovat i přímo s Kelty.
Včasný laténský styl měl charakteristickou keramiku (točenou na kruhu s vkolkovanou výzdobou, často lahvovité tvary a často plná grafitu), kovové šperky (spony, zápony s podobou lidských masek) a výzbroj. Prvky výzdoby kovových nádob, zbraní a šperků z jeho začátků připomínaly Orient (asi pod vlivem Thráků od východu nebo pod etruským vlivem od jihu). Raný laténský styl se vyskytoval se v oblasti od jižní části Vídeňské pánve až po Trnavskou sprašovou tabuli a okolí Neziderského jezera. Rozmístění příslušných nálezů naznačuje, že postupná imigrace keltského etnika směrem na východ do pozdně halštatského prostředí probíhala směrem od jihovýchodního Bavorska a Horního Rakouska do severozápadní Karpatské kotliny – severozápadního Maďarska (kde jsou soustředěny nálezy) s průniky na západní a střední Slovensko a Moravu.
Z tohoto období jsou na Slovensku důležité nevelká sídliště vedle toku Dunaje a Váhu a především pohřebiště Stupava a Bučany, kde se v kosterních hrobech našel nejen raně laténský šperk, ale i keramika naznačující prolínání domácího halštatského kulturního podloží (pozdní Halštat Ha D3). Na západním Slovensku se v té době ještě udržoval geometrický sloh halštatské doby. Tento sloh se uplatnil i ve výzdobě hliněných nádob z tohoto období (např. na nádobách z Bučian). Za doklady spíše obchodních styků s Kelty lze považovat nálezy jako je maskovitá spona ze Slovenského Pravna, bronzová přilba z Turce či zlatý torques z Myjavy. Z raně laténského období stojí za zmínku i sídliště v Bratislavě-Dúbravce, poloha Velká louka. Na východním Slovensku v tomto období keltské vlivy nejsou doloženy.
Jižní, střední a východní Slovensko Na západním Slovensku se ještě – jak již bylo zmíněno – zhruba do roku 400 př. n. l. udržela kultura halštatské doby – vekerzugská kultura (viz Halštatskou dobu na Slovensku). I na jižním středním a východním Slovensku pokračovala vekerzugská kultura, na východním i severopotiská halštatská skupina.
Severní, západní a střední Slovensko V severních oblastech přežívaly lužické tradice (oravská skupina lužické kultury) se strohou geometrickou výzdobou (např. přívěsky na sponě z Blatnice, působící archaickým dojmem).
Starší doba laténská Jihozápadní Slovensko Někdy na začátku starší doby laténské Keltové v rámci pokračující expanze přicházejí poprvé resp. poprvé ve větším množství i na západní Slovensko.
Podle antických textů se s Kelty mezi lety 359–358 př. n. l. setkáváme již na jihu Karpatské kotliny a na severním Balkáně, kde se setkali s Alexandrem Velikým (335–336 př. n. l.). V letech 298–280 př. n. l. podnikali výboje v Thrákii a v Makedonii (298 př. n. l. je makedonský vládce Kassandros porazil v horách Haemus (dnešní Stará planina v Bulharsku); 280 př. n. l. Keltové podnikli velký útok proti Thrákii a po smrti Ptolemaia I. obsadili Makedonii). K roku 279 př. n. l. Polybios píše, že v ofenzivě, kterou Keltové rozpoutali proti řeckému světu, byla vypleněna svatyně v Delfách. V letech 278–277 př. n. l. makedonský vládce Antigonos II. Gonatás porazil Kelty na Balkáně.
V druhé polovině 4. stol. před n. l. se na území jihozápadního Slovenska podél pravého břehu Dunaje dostala první resp. první velká kolonizační vlna Keltů, která odsud zároveň (zřejmě i vojensky) vytlačila vekerzugskou kulturu. Tato kolonizace byla součástí tehdejšího keltského obsazováním jádra Karpatské kotliny. Největší koncentrace osad z této doby se vytvořila v ohybu Dunaje u maďarského Vacova, která pokračovala do povodí dolních toků Iplu, Hronu, Žitavy a především řeky Nitry. Podle bojovnických hrobů ve středním Podunají v 2. polovině 4. stol. se soudí, že se zde soustředila keltská vojenská síla. I někde z této oblasti Podunají tedy vyrážely keltské bojové družiny, které 279 př. n. l. vyplenily Delfy.
Keltové na západním Slovensku zakládali velká plochá, zpravidla kosterní pohřebiště nad 100 hrobů (Maňa, Palárikovo, Malé Kosihy), ale i menší pohřebiště (Dubník, Chotín, Bajč – Vlkanová). Typické jsou válečné hroby s mečem, koncem staré laténské doby s kovovým řetězovým páskem. V ženských hrobech byly mimo jiné nalezeny spony a okrasy v duchu tzv. symetrického stylu.
Severní západní a střední Slovensko Severní Slovensko pokračuje ve svém specifickém vývoji (oravská skupina lužické kultury). Průnik předmětů raně laténskeho slohu naznačuje poměrně raný kontakt se vznikajícím východolaténským okruhem, obyvatelstvo však dále přežívá bez výraznějšího kontaktu na vývoj v jižních oblastech.
Střední doba laténská Slovensko (kromě severního západního a středního) K tomuto období nás antičtí autoři informují, že po porážce na Balkáně (278–277 př. n. l.) se v letech 275–250 př. n. l. některé keltské bojové družiny vrátily do Karpatské kotliny a usadily se tam. S touto událostí se dává do souvislosti i první větší příchod Keltů na jih středního a východního Slovenska (Drňa, Ižkovce). Do té doby (cca od 300 př. n. l.) bylo keltské osídlení tohoto území výrazně řidší. Přímý průnik Keltů na východní Slovensko dosvědčuje zejména v jeho jihovýchodní části několik hrobových celků (Košice, Hraničná pri Hornáde, Beša, Cejkov, Viničky, Orechová, Drahňov, Slavkovce). Rozsah osídlení a jeho koncentrace na východním Slovensku nedosahuje úrovně západního Slovenska. Na západním Slovensku zhušťování osídlení (již od cca 300 př. n. l.) vedlo k jeho dalšímu postupu směrem na sever po linii Nitra-Levice. Keltové tedy směřovali hlavně do oblastí osídlených staršími halštatskými obyvateli; oblast Pováží a západně od Váhu byla Kelty naopak v té době výrazně řidčeji osídlena, zůstávalo tam tedy raně laténské osídlení. Na severu Slovenska pronikající keltská kultura kolem (?) 300 př. n. l. vytvořila specifickou hybridní tzv. púchovskou kulturu (viz dále).
Dále se z antických textů dozvídáme, že v roce 191 př. n. l. keltský kmen Bójů utrpěl v severní Itálii porážku a část z něj se vrátila do střední Evropy. Jelikož archeologicky pozorujeme po roce 200 př. n. l. další keltský kolonizační proud (zakládání nových pohřebišť a sídlišť, často v prostorách dříve neobydlených, např. Žitný ostrov), má se za to, že šlo právě o tyto Bóje, kteří se tak poprvé usadili i na západě Slovenska (dokládá to např. nález římské republikánské mince a zlaté keltské mince typu Athéna Alkis na laténském sídlišti v Nitře). Tento etnický pohyb se ale někdy dává do souvislosti se severoitalským keltskými kmeny, které po těžkých porážkách od Římanů ustoupily zpět na sever. Podle archeologických nálezů ve střední bronzové době Bójové sídlili na západním Slovensku, v severozápadním Maďarsku a východně od ohybu Dunaje (jihovýchodně od nich byly Skordiskové; jihozápadně od nich Tauriskové, kteří se od dob Césara nazývali Norici). V průběhu první poloviny 2. století př. n. l. dosáhlo keltské osídlení Slovenska své největší intenzitu.
Od začátku střední laténské doby je patrný u Keltů přechod od dosavadního kosterního pohřbívání na žárovému pohřbívání (např. Hurbanovo, Holiare, Ižkovce). Výbava hrobů se značně zjednodušila, často se přikládala jen jedna zbraň a jeden běžný předmět. Výjimku tvořily pouze bohaté ženské hroby některých žen (specifické pro středně laténskou karpatskou oblast) s řetězovými pásky, skelnými náramky a masivními bronzovými nánožními kruhy. Na konci střední doby bronzové se hroby změnily na mělké žárové hroby a nakonec zcela zanikly (popel asi nechali volně poletovat). Tato změna nutně znamenala, že se zcela nebo alespoň výrazně změnily i náboženské představy.
Sídliště z první části střední laténské doby jsou méně známá, zdá se, že převládalo osídlení dvorcového charakteru. Na konci středně laténské doby (cca od 150 př. n. l.) však pozorujeme u středoevropských Keltů značné změny. Kromě ukončení pohřbívání na tradičních, často dlouhou dobu používaných pohřebištích pozorujeme, že se na jihozápadním Slovensku těžiště osídlení přesunulo na západ za řeku Váh, a stavbu velkých středisek správného a výrobně-obchodního charakteru, sídlišť městského typu, nazývaných oppida (podle některých zdrojů se stavěly už od příchodu Bójů, tedy od počátku 2. století). Bratislavské oppidum (vznik asi po 113 př. n. l.; Viz také dále) bylo jediné větší oppidum na Slovensku, sloužilo zřejmě jako centrum bójského seskupení / quazistátu na středním Dunaji. Ostatní (např. Molpír u Smolenic, Pohanská u Plaveckého Podhradí) připomínala spíše menší opevněná hradiště s výrobními osadami v okolí.
Nejpozději od začátku střední laténské doby lze pozorovat také rozsah prohloubení sociálních rozdílů u Keltů (v důsledku ekonomického rozmachu), že se rodové zřízení rozpadlo. Svědčí o tom různost obsahu hrobů a z pramenů se dozvídáme o pevně organizované kněžské vrstvě tzv. druidů, která ale rozhodovala rovněž v právních a politických záležitostech, dále o klientech (nemajetných žijících z milosti bohatých patronů), o lidech vyloučených z občiny a části obyvatelstva v postavení podobném otroctví.
O vznikající státní moci u Keltů svědčí mimo jiné časté keltské mince, na kterých je vyraženo jméno toho, kdo je vydal, zřejmě vládce (např. Biatec).
Severní západní a střední Slovensko