Hnilčík (, ) je obec na Slovensku v okrese Spišská Nová Ves, v Košickém kraji. V obci žije obyvatel.
Polohopis Obec se nachází v severní části Slovenského rudohoří v údolí Železného potoka.
Sousední obce Obec sousedí s obcemi Hnilec, Nálepkovo, Spišská Nová Ves, Teplička, Závadka
Části obce Dolný Hnilčík (Jerohuta), Chotár, Roztoky, Gezwäng, Zimní dolina, Furmanec, Cechy, Štolvek, Bindt.
Vodní toky Železný potok (historicky Eisenbach, též Malý Hnilec nebo Malá Gelnica) Ráztoka Zimní potok (historicky Kalt Bach)
Symboly obce Heraldická komise Ministerstva vnitra Slovenské republiky po projednání doporučila přípisem č.j. HR 154 / H-75/97 dne 26. května 1997 schválit obecnímu zastupitelstvu obce Hnilčík znak. Zároveň byl znak zaevidován do heraldického rejstříku SR v této podobě: „V zeleném štítě geometricky stylizovaná Panna Maria, vlevo v náručí s Ježíškem, postavy jsou stříbrné, zlatě korunované, zlatě nimbované, oděné ve stříbrném, zlatě lemovaném šatě, provázené vpravo černými kladívky se zlatými zkříženými topůrky“.
Kromě toho byla definována obecní vlajka takto: „Vlajka obce sestává ze čtyř vodorovných pruhů v barvách zelené, bílé, žluté a černé. Vlajka má poměr stran 2:3 a ukončena je třemi cípy, tj. dvěma zástřihy, sahajícími do třetiny jejího listu.“
Obecná pečeť má takovou oficiální podobu: „Je kruhová, bez heraldického šrafování. Ve středu pečetního pole je zvolen obecní symbol, který může být zobrazen i bez štítu. Kruhopis pečeti zní: OBEC Hnilcik.“
Uznání obecních symbolů předchází archivní výzkum historických reálií a jejich zpracování do návrhu obecního znaku, pečeti a vlajky (Žifčák, 1997). Hnilčík měl už na konci 18. století takovou vyvinutou administrativu, že dokumenty ověřoval vlastní pečetí. Její otisk se našel na písemnosti z roku 1801. Pečeť má průměry 17 mm a 20 mm a má ve svém poli umístěnou stylizovanou Madonu s dítětem, vpravo se zkráceným názvem osady „HNIL“ a vlevo se dvěma zkříženými hornickými kladívky. Předpokládá se, že pečetidlo si dali vyrobit již v osmdesátých letech 18. století.
Historie
V dnešní podobě vznikl Hnilčík až v roce 1961 (vytvořením katastru spojením Horního Hnilčíku – osady Hnilčík – do té doby místní části Spišské Nové Vsi a Dolního Hnilčíku – obce Hnilčík, jakož i Bindtu a Roztok). Tato skutečnost je odrazem historického vývoje osídlení dvou částí, patřících do sféry města Nová Ves (Iglov) a markušovských pánů z rodu Máriássy. 1290 – první písemná zmínka, listina hraběte Batize a jeho bratrů o šoltýském osídlení území Malého Hnilce (Parva Gnylnycz) – uvedeno v listině z roku 1315 1328 – písemnou zmínku o dolním Hnilčíku nacházíme v listině spišského hraběte magistra Willermusa („Magister Willermus, Comes de Scepus ..“), dnes uložené v Maďarském státním archivu v Budapešti. V této listině z roku 1328 se uvádějí osady patřící hrabětem Janovi a Michalovi, synům Markovým, a Štefanovi, synovi Marka, které se nazývají Svatý Michal Pán, Lieskovany, Železný potok, Vondrišel a Teplička (… „possessiones Comitis Ioannis et Michaelis filiorum Marcus, Stephani, filii Markus, Szent Mihaly Úr, Liskuan, Eisenbach, Vagendrusz et Toplicza vocatam ... “) 1383 – v soupisu novoveského rychtáře Jana Kuncha popis několika dvorů patřících městu, lokalizovatelných na území dnešního Hnilčíku 1412 – při reambulaci sporné hranice mezi městem Iglov a vlastnictvím Máriášiů popis hnilčíckých lokalit a zmínka o opuštěných dolech a hutích v údolí Železného potoka (katastrální listina města) 1437 – listina o násilných konfliktech o doly na hnilčíckém Stangenbergu a Altenbergu Konec 16. stol. – Oživení hornictví mědi na Hnilčíku 1599 – novoveský měšťan Jaroschek postavil huť na zpracování starobylých struskových hald obsahujících měď (Jero huť) 1639 – Szontágh Gáspar (největší dobový novoveský důlní podnikatel a velkoobchodník) těžil na Grajnáru, Kráľové hoře, Knolu, Grétlu, Žigmund Reiser a Ludevít Walsdorf na Knolu (Šmelko, 2000), Gaspar Mum na Bindte, Rosenberg na Roztokách, Bastel Weisz v údolí Železného potoka měď, Bastel Schellbach na Gretlu, Jarošek v údolí Železného potoka železnou rudu, Münnich otevírá nový důl na Glänzenu. 1669 – Gaspar Sontagh těží na Gretlu, Grajnáru a v jiných hnilčíckých lokalitách, podobně jiní těžaři 1749–1764 – doly Velkého Bindtu vytěžili 5 273 vídeňských centů mědi (280 t) obsahující Ag. 1753–1765 – těžaři z Hnilčíku vytěžili 9 271 vídeňských centů (cca 570 t) mědi (hlavně ze žíly Gezwäng). 1765 – Záznam o novoveském dole Greinen Stollweg (Štolvek), proslulém produkcí nejjemnější mědi 1766 – Novovesští těžaři požádali o vstup do Sdružení hornouherských těžařů – v listině soupis měďných dolů, o. i. Gretel, Rinnergang, Greinen Stohl Stollweg a Malá Knola. 1772 – Dekonjuktura hornictví ve Spišské Nové Vsi. Fungovalo pouze 16 dolů, v hnilčíckém prostoru důl na měď Glänzen (těžaři Jony, Szulyowszky, Grünblatt, Pongrácz, Glatzinger, Ujházy, Berzeviczy), Rinnergang na měď (těžaři Grünblatt, Glatzinger, Ujházy, Meerwaldt, Zittkowszky), Greta na měď (Schneider , Jony, Elstermann, Grünblatt, Szulyowszky, Meerwaldt, Zittkovich, Szontagh, Pongrácz, Berzeviczy a Izdenczy), na Štolveku štola svatého Michala na měď (Grünblatt, Korabinszky), na Borovniaku (v Roztokách) důl na měď (Rheihländer, Szontágh, Majerčík resp. Mariantsik). 1776 – otevření nových dolů na Gretlu a Malé Knole – těžař Benigny 1779 – V novoveském katastru funguje 16 měďnorudných dolů: v hnilčíckém prostoru Štolvek (Stohlweg) jako ziskový (hlavní těžař hrabě Csáky), Český důl (těžař Greisinger), Schönhengst (Schienhenst) důl (Benigny), Gezwäng – ziskový (Martin Grünblatt), Putnok – ziskový důl – hlavní akcionář Bodó, Rinnergang (Szontágh), Glänzen – Víztárna (Gál), Stangenberg (Eötvös), na Suchém vrchu a na Muráni (Dürr Wies – těžař Pavol Jony). Nově otevírají železné doly: na Grételském kopci Máriássy, Szentmiklóssy a Ján Demian, na Stangenbergu Szentmiklóssy, V Roztokách a v údolí Železného potoka Máriássy. 1780 – Hnilčík (jako Hnilcsik) zaznamenaný na administrativní mapě Spišské župy (autor: Andrej Marko); na nejstarší mapě Spiše (Pavol Kray – rok 1723) Hnilčík není uveden. 1780 – přípis prvního spišského biskupa Karla de Salbeka – vysílá dvou kněží jako misionáře do spišských vesnic bez vlastní farnosti, kromě jiného do „obou Hnilčů“, je mezi nimi první hnilčícký kněz Žikmund Mankach (páter – minorita). Nejstarší zápisy farního úřadu v Hnilčíku, v nich náznaková zmínka o tom, že obec (filiálka Malého Hnilce) byla pojmenována po jistém pražiči, který se jmenoval Jore (Hadri). Farnost (s částmi Hnilčík – osada, Hajgrund s novoveskými Roztokami, Joreho huť, Kvasnica, Roztoky–obec, Binith, se Sontangrundem) má 777 obyvatel, z toho 710 katolíků, 67 nekatolíků. 1783 – Na mapě Samuela Köhlera je na Železném potoku uvedená Gezwänghuta, ležící kousek nad hamrem České hutě (Czechenhutta hamr), pravděpodobně Jarošekové hutě. 1784 – Stížnost horníků z Hnilčíka (ŠA Levoča) 1785 – Revize sporu horníků z Hnilčíka s Mariášiovými kvůli útlaku (ŠA Levoča) Zřízení fary v Hnilčíku a Hnilci (ŠA Levoča) Urbářský spor obyvatel Hnilčíku (ŠA Levoča) 1786 – Stížnost horníků z Hnilčíku na panstvo panovníkovi (ŠA Levoča) 1787 – Stížnosti poddaných Hnilčíku na panstvo (Mariašiovcov) 1792–1793 – V Hnilčíku byl postaven dřevěný kostel (Povýšení sv. Kříže) se 40kg zvonem převezeným z Markušovců (s erbem rodu Mariášiových) z roku 1767. Iniciátorem byl farář Honorius Veselský; postaven z nařízení císaře Františka I. (1792–1835). 1848 – vymanění se dolního Hnilčíku zpod feudální závislosti na markušovském panstvu. 1849 – cholerová epidemie v Hnilčíku 1856 – arcikníže Albrecht nabývá právo dobývat železnou rudu v Bindtu a financuje rozvoj důlního závodu. 1858 – Oprava kostelů v Hnilčíku (ŠA Levoča) 70. roky 19. st. – Právo dobývat železnou rudu v Roztokách odkoupila Rakousko–uherská kapitálová vysokopecní společnost (Oesterreichische – ungarische Hochofengesellschaft Wien; v letech 1872–1873 vystavěla úzkokolejky Roztoky–Markušovce. 1870 – v Bindtu postavena první pražírna železné rudy. 1871 – Začala výstavba školy v Bindtu (vyučování začalo 1. 1. 1874). 1873 – cholerová epidemie v Hnilčíku (14 obětí) 1872–1873 – Vybudování úzkokolejné železnice Bindt–Markušovce délky 6,8 km (fungovala do 23. března 1939). 1878–1880 – Bindt – postavené dřevěné domky pro dělníky a úředníky, provozní budovy (dílny, úpravna) a lidová škola pro zaměstnance závodu 1879 – Zavření kostela a špatný stav fary v Hnilčíku (ŠA Levoča) 1880 – Záznamy učitele J. Kovalčíka: dolní Hnilčík má 74 domů a 573 obyvatel (z toho 10 Němců, zbytek Slováci) 1882 – Důlní majetek na Gretlu nabyla Hornoslezská kapitálová společnost. Ruda se vozila do hutě Pokój (Lazar, 1973). 1882 – Postavena kaple v Jerohute (Krestian), obnovena v roce 1930 za 42 644 korun Začátek výstavby nového kostela v Hnilčíku. Ministerstvo financí v Budapešti rozhodlo o financování nového kostela již 14. srpna 1879, dva roky trvalo provedení plánu, na stavbu bylo vyčleněno 9 500 zlatých. Na výstavbu byl vypsán souběh, vyhrála firma Andrej Roth ze Spišské Nové Vsi (Hadri), slavnostní výkop stavby – 9. července 1882, ukončení – 30. června 1885. Farní kostel v osadě byl nakonec financovaný rakousko-uherským státem za 24 000 zlaťáků. (Krestian, Obecná kronika). Kostel byl zasvěcen svatému Kříži a budován podle projektu Ing. J. Kepplera v neorománském slohu. 1891 – Majitelem dolů v Bindtu se stává důlní společnost arciknížete Fridricha (Hadri) 1892 – Závod Roztoky koupila Hornoslezská želez. úč. společnost od Vítkovického báňského a hutního těžařství 1894 – Majitelé Bindtu postavili na Železném potoku vodní turbínu o výkonu 30 HP, sloužící pro pohon dynama typu Thomson-Houston; hydroelektrárna pro závod Bindt pro pohon elektrických vrtaček Marvin, později Siemens-Halsch, po roce 1904 i pro celozávodní účely (osvětlení povrchových provozů), v době vzniku první výkonnější výrobna elektrického proudu. Bindt – zavedení mechanického vrtání, v dole zavedené vrtné stroje typu Marvin (elektrické solenoidové vrtačky) 1895 – Zřízeno zdravotní důlní středisko na Bindtu pro Bindt a Roztoky (Obecní kronika). Byl tam jeden lékař a lékárna. Na Bindtu a v Roztokách byly zřízeny samostatné nemocnice se čtyřmi, resp. 5 lůžky. Lékařské ošetření poskytovalo bezplatně členům nemocenské pokladny (lidově krankenkasy) a jejich rodinným příslušníkům. Mimo nemocenského na dolech bylo i penzijní pojištění – důchod dostali zestárlí, invalidní horníci a jejich vdovy a sirotci. 1896 – Roztoky – biskupem Párfym založena Báňská římskokatolická lidová škola, financovaná hornoslezskou akciovou společností. Později byla odkoupena markušovským závodem Báňsko-dřevařské společnosti v Bratislavě a financována do roku 1926. Od roku 1930 část dětí přechází do školy, zřízené v bývalé hydroelektrárně. Použití vrtných strojů s elektromotorovým pohonem typu Siemens-Halske 1901 – Elektrifikace železnice Bindt–Markušovce Bindt – postavena první parní lokomobila k výrobě elektrické energie pro elektrifikovanou úzkokolejku a pro jiné provozní účely. 1902 – Bindt – druhá pražírna postavena firmou Oberschlesiche Eisenindustrie AG, od roku 1910 v souvislosti s těžbou v Nálepkově rozšířena o 6 pecí Bindt – vyhloubení šachty Štefani – elektrický tažný vrátek s 2 bubny a příslušenstvím pro jízdu mužstva na laně, pohon elektromotorem 37,7 kW. V roce 1908 dosáhla hloubku 120 m. (Schifter). Vybudovaná stanice báňské železnice Štación – zásobníky na rudu a třídírna (lidově rajty). Šafárka: vybudovaná třídička rudy. Ruda se z vagónů vyklápěla pomocí kruhového výklopníku. Vozík se do výklopníku zasunul a po uvolnění vyklopil změnou těžiště. Po vysypání se zase změnila poloha těžiště (podvozek vozíku těžší než korba) a vozík se překlopil do původní polohy. Výklopníky používali i na Bindtu a v Roztokách.