náhled|Busta císařovny v Prešově, Slovensko Alžběta Amálie Evženie (německy Elisabeth Amalie Eugenie, Herzogin in Bayern; 24. prosince 1837 Mnichov – 10. září 1898 Ženeva), známá pod přezdívkou Sisi či Sissi, byla bavorská princezna z rodu Wittelsbachů a po svém sňatku s Františkem Josefem rakouská císařovna, česká a korunovaná uherská královna pod jménem Erzsébet ().
Původ Narodila se na Štědrý den v Mnichově vévodkyni Ludovice, dceři bavorského krále Maxmiliána I. Josefa, a jejímu manželovi, bavorskému vévodovi Maxmiliánu Josefovi, který pocházel z vedlejší větve rodu Wittelsbachů. V jeho německém jméně se proto používá výraz in Bayern, nikoliv von Bayern (Herzog Maxmilian Josef in Bayern).
Manželství jejích rodičů nebylo příliš šťastné, byla jejich čtvrtým dítětem, přišla na svět dokonce už s jedním zoubkem a v neděli, což bylo považováno za předzvěst štěstí. Jejími staršími sourozenci byli Ludvík (1831–1920), Vilém (nar. a zemř. 1832) a Helena zvaná Néné (1834–1890). Po Alžbětě ještě následovalo pět dalších sourozenců: Karel Teodor zvaný Gackel (1839–1909), Alžbětin nejmilejší bratr, Marie (1841–1925), Matylda (1843–1925, Vrabčák), Sofie (1847–1897) a Max Emanuel (1849–1893, Mapperl).
Dětství Bezstarostné dětství strávila v rodném Mnichově a především na milovaném venkovském sídle v Possenhofenu, kde se ovšem spíše než dvorní etiketě a francouzštině naučila perfektně jezdit na koni nebo plavat. Byla nejoblíbenějším dítětem volnomyšlenkářského vévody a také po něm zdědila velký cit pro přírodu a umění. Ovšem, jak se později ukázalo, ještě jednu důležitou vlastnost měli společnou – byla jí stálá touha po svobodě a volnosti.
Svatba, manželský život vlevo|náhled|Portrét Alžběty Bavorské zvané „Sisi” Třiadvacetiletý císař měl přání se co nejdříve oženit a založit svou rodinu. Protože se sám nemohl po nevěstě moc rozhlížet, požádal matku, aby mu pomohla připravit seznámení s katolickými princeznami. Činila tak ráda a diskrétně. Setkání se odehrávala vždy v soukromí a dotyčné dámy přijížděly se svými rodiči a netušily, oč vlastně jde. Počátkem padesátých let poznal několik dam, ale žádná se mu dost nelíbila. V létě 1853 pozvala arcivévodkyně Žofie do Ischlu na oslavu císařových narozenin svou sestru Luisu se čtyřmi nejstaršími dětmi. Historický omyl, že Žofie měla raději Helenu či dokonce připravovala její zásnuby s Františkem Josefem, je dnes již vyvrácen. Vše se konalo ve strohém ceremoniálním tónu. Žofie uvítala příbuzné v hotelu, sledovala úpravu obou neteří a znovu byla, jako před pěti lety, okouzlena půvabem mladší z nich. Zavedla příbuzné do domu, kde se v toaletním pokoji setkali hosté s přítomnými. Zde se František Josef spontánně zamiloval do Alžběty. Rodiče chtěli dopřát dětem co nejvíce soukromí, a proto pak Žofie odvedla doprovázející jinam. V následujících dnech příbuzní přihlíželi rostoucí lásce mladého páru. Arcivévodkyně Žofie svému synu, Ferdinandu Maxmiliánovi, který se jako jediný setkání v Ischlu nezúčastnil, odpověděla na jeho gratulaci: „...Láska snoubenců roste každou hodinu takovou rychlostí, že bys tomu nevěřil! Jednou, když jsem seděla s Luisou ve vedlejším pokoji na sofa, ona řekla náhle: ‚Ale teď už to uvnitř zachází moc daleko!‘ a oni tam spolu stáli v pevném objetí, zaměstnáni dlouhým polibkem.“
V šestnácti letech se tedy provdala Elisa (tak jí od dětství říkala teta Žofie) za rakouského císaře Františka Josefa I., který byl jejím bratrancem, neboť císařova matka – arcivévodkyně Žofie, byla sestra Alžbětiny matky Ludoviky.
K zásnubám dostali od arcivévodkyně Žofie jako dárek Císařskou vilu v Bad Ischlu, ke které byla později přistavěna ještě dvě křídla, takže vznikla stavba ve tvaru písmene E (jako Elisabeth).
Ihned po zasnoubení ovšem tehdy velmi mladá Alžběta pocítila tlak dvora. Začalo období velkého studia historie nových zemí, studia jazyků včetně „čisté“ němčiny (tzn. bez bavorského dialektu) a přísné dvorské etikety. Od rodičů dostala výbavu v hodnotě 50 tisíc zlatých. Šila se výbava nevěsty (tzv. trousseau). Nejprve se opatřilo čtrnáct tuctů punčochových párů (168 kusů), dvacet párů rukavic, šest párů vysokých kožených bot a sto třináct párů střevíců, neboť rakouská císařovna si směla vzít tytéž boty a rukavice pouze šestkrát, pak už patřily komorným. V pozdějších letech se Alžběta osvobodila od všech předpisů, které ji obtěžovaly, např. nošení stále nových bot, neboť to neprospívalo jejímu zdravotnímu stavu.
Svatba se uskutečnila v pondělí 24. dubna 1854 v 19 hodin večer v augustiniánském kostele ve Vídni. Kostel byl osvícen 15 000 svíčkami a vyzdoben červeným sametem. Alžběta měla na sobě bílé, stříbrem vyšívané šaty a na hlavě diadém své tchyně arcivévodkyně Žofie. Obřad vedl vídeňský arcibiskup, kardinál Joseph Othmar von Rauscher, asistovalo mu více než 70 biskupů a prelátů. (O 25 let později slavil císařský pár svou stříbrnou svatbu ve Votivním kostele ve Vídni, který byl právě dokončen).
Císař se projevoval jako velkorysý choť. Podle smlouvy ze 4. března 1854 dostala Alžběta od svého otce 50 tisíc zlatých, které císař „dorovnal“, tedy navýšil o 100 tisíc zlatých. Císařovně také dostala jako „dar svatebního rána“ 12 tisíc zlatých dukátů, podle zvyku za ztracené panenství. Jako apanáž bylo stanoveno dalších 100 tisíc zlatých, další výdaje jako stolování, prádlo, koně, obživu, personál a cestování nese František Josef I.
Brzy přišly na svět tři děti, po desetileté pauze pak čtvrté. Prvorozená Žofie zemřela ve dvou letech (žila v letech 1855 až 1857), když ji rodiče spolu s ještě mladší sestrou vzali s sebou na cestu po Uhrách. Obě holčičky vážně onemocněly, patrně tyfem, a po Žofie po několika dnech zemřela. Pro Alžbětu to byla taková rána, že vzdala péči o zbývající dvě děti a její vztah k nim zůstal až do smrti chladný. Druhorozená Gisela (12. července 1856 – 27. července 1932) a následník trůnu Rudolf (21. srpna 1858 – 30. ledna 1889) vyrůstali v péči babičky. Za svého „jedináčka“ považovala Sisi nejmladší dceru Marii Valerii (22. dubna 1868 – 6. září 1924), která byla lidem nazývána „uherské dítě“ (narodila se v Uhrách) nebo jí Alžběta říkávala „má jediná“ a chovala k ní vřelý cit.
Žofie Frederika (1855–1857) – Zemřela ve dvou letech na tyfus při cestě po Uherském království. Gisela (1856–1932) – V 16 letech provdána za bavorského prince Leopolda. Rudolf (1858–1889) – Poté, co Rudolf směl po opakovaných intervencích své matky Alžběty u císaře ukončit striktně armádní výchovu, věnoval se přírodním vědám. Působil také jako žurnalista v liberálním tisku, a to anonymně a za zády svého otce. František Josef izoloval korunního prince Rudolfa od státních záležitostí a ten to těžce nesl. Na císařovo přání se v roce 1881 oženil s princeznou Stephanií, dcerou belgického krále Leopolda II. V roce 1889 spáchal sebevraždu. Ačkoli si s ním jeho otec nerozuměl, jeho smrt ho zdrtila.Hamannová, s. 372–374.Herre, s. 288–294. Marie Valerie (1868–1924) – Narodila se 10 měsíců po korunování Františka Josefa uherským králem. Provdala se za arcivévodu Františka Salvátora. Díky její dobročinnosti jí lidé přezdívali „Anděl z Wallsee“.Hamannová, s. 316–317.
Mezi manželi později došlo k odcizení,Herre, s. 117, 235–237. císař již od roku 1875 měl poměr s Annou Nahowskou, se kterou údajně zplodil i dceru. Poté od roku 1887 až do své smrti udržoval vztah s herečkou Kateřinou Schrattovou.Herre, s. 309–312.
I po smrti syna pokračovala císařovna Alžběta v cestách po Evropě. Přes varování před nebezpečnými anarchisty v Ženevě (a nejen tam) odcestovala Alžběta do tohoto města, kde ji dne 10. září 1898 na břehu jezera zavraždil pilníkem italský anarchista Luigi Lucheni. I když se v posledních letech se svou manželkou moc často nevídal, měl ji František Josef stále rád a její smrt ho velmi zarmoutila.Herre, s. 312–316.
Život na císařském dvoře Svým zájmem o literaturu a jazyky převyšovala císařovna dámy z vysokých aristokratických kruhů své doby. Kromě němčiny ovládala maďarštinu, angličtinu, francouzštinu, italštinu, latinu a starou i novou řečtinu. Anglicky, francouzsky a latinsky se učila od dětství, většinu ostatních jazyků si osvojila po svatbě. Nejdůkladněji se zabývala studiem maďarštiny a obou řeckých jazyků, které plynně ovládala.
V životě Alžběty hrály důležitou roli dvorní dámy, s nimiž se většinou přátelila. Problematický byl vztah k hraběnce Žofii Esterházyové, rozené princezně z Lichtenštejnska, která byla přidělena šestnáctileté Alžbětě při svatbě jako první nejvyšší hofmistryně. Bylo jí tehdy šestapadesát, již téměř dvacet let byla ovdovělá a bezdětná. Obětovala svůj život císařské rodině a horlivě zastávala dvorní ceremoniál.
Od 60. let 19. století se císařovna intenzivně zabývala studiem maďarštiny a přála si mít nablízku dámu na maďarské předčítání. Vybrala si maďarskou čtyřiadvacetiletou dámu z nižší šlechty, Idu von Ferenczyovou, která se ale znala s dvěma uherskými politiky (hrabě Gyula Andrássy – uherský ministerský předseda, ministr zahraničí a Ferenc Deák – uherský politik, vůdce umírněných reformátorů, liberál, ministr spravedlnosti), které Alžběta protežovala, a také je svou bystrostí a přirozeností okouzlila. Ida se těšila plné důvěře císařovny a směla jí dokonce tykat, v závěti jí byla odkázána nejvyšší renta ve výši čtyř tisíc zlatých ročně a jako jediná dostala cenný šperk (zlaté srdce s drahokamy v uherských barvách).
Od roku 1871 patřila k císařovnině suitě nová dvorní dáma, hraběnka Marie Festeticsová, která na ni měla velký politický vliv. K dalším uherským dámám patřila hraběnka Sarolta Majláthová, která byla přijata pro své skvělé zdraví, aby doprovázela Alžbětu na jejích dlouhých a rychlých túrách. Poslední dvorní dámou se stala roku 1894 hraběnka Irma Sztárayová, která doprovázela v září 1898 císařovnu na její poslední vycházce, kdy byla císařovna zavražděna. Rakušanka Františka Feifaliková byla komorní kadeřnicí císařovny, a protože byla Alžbětě podobná a ovládala její gestikulaci, mohla ji při oficiálních holdovacích aktech (z balkonů, kočárů a lodí) zastupovat. Františka byla dcerou porodní báby a vyučila se kadeřnicí. Česala slavné divadelní herečky a díky její dobré pověsti se o ní císařovna doslechla a přijala ji do svých služeb. Během služby byla jmenována dvorní radovou a se svým mužem byla povýšena do stavu svobodných pánů.
náhled|upright=1.2|Erb Alžběty Bavorské
Ve svázané atmosféře rakouského císařského dvora a bez pozornosti pracujícího manžela se Alžběta cítila velmi osamělá, začala se tedy pomalu stahovat do sebe. Zanedlouho velmi vážně onemocněla. Dvorní lékař ji poslal na ozdravný pobyt na jih, kde poprvé ucítila svobodu cestování. Od té doby pokaždé, když onemocněla, stačilo odjet z Vídně do nějaké daleké země a byla jako vyměněná, smála se, hodně jedla a měla chuť do života. Po návratu zpět začaly ovšem všechny problémy nanovo a tak se stávalo, že byla častěji pryč na cestách než ve Vídni.
Oč méně měla ráda Vídeň, tím raději jezdila do Uher, kde se přátelila s maďarskou šlechtou, která byla oslněna nejen jejím jezdeckým uměním a krásou, ale také dokonalým ovládáním jejich řeči, politickým přehledem a chápáním touhy po samostatnosti Maďarů. Zhruba do svých 40 let byla fenomenální jezdkyní – i při těch nejnáročnějších lovech (nejčastěji v Uhrách, Anglii a Irsku) jezdila v čele a udivovala nebojácností a železnou vůlí. Právem byla považována za jednu z nejlepších jezdkyň své doby.
Do politiky zasáhla významně jen jednou, zato velmi úspěšně. Nadšeně se angažovala ve prospěch rakousko-uherského vyrovnání, ke kterému došlo roku 1867. Čím více byla zbožňována Maďary, tím méně byla oblíbena ve Vídni. Časem si také prosadila přítomnost maďarských dvorních dam, z kterých se staly její věrné přítelkyně a byly jedinými osobami, kterým plně důvěřovala. Do českých dějin se naopak zapsala téměř jen svou rolí při státoprávním uspořádání roku 1867, které mělo pro České království dalekosáhlé důsledky.