Procopius Anthemius (kolem 420 – 11. července 472) byl západořímský císař v letech 467 až 472. Tento velice urozený východní aristokrat se osvědčil jako zdatný velitel. Východořímský císař Leon I. ho proto se souhlasem generála Ricimera, faktického vládce Západu, dosadil na trůn v Itálii.
Po jeho nástupu podnikly spojené východní a západní vojenské síly v roce 468 obrovskou námořní výpravu do Afriky proti Vandalům krále Geisericha. Toto tažení, představující poslední šanci na záchranu hroutící se západní říše, skončilo zničující porážkou římské flotily. Anthemius rovněž neúspěšně zakročil proti rostoucí moci Vizigótů, vedených králem Eurichem, v jižní Galii. Prohlubující se rozpory mezi ním a Ricimerem vyústily v otevřený konflikt, během něhož generál oblehl císaře v Římě. Když město po několika měsících dobývání padlo, Anthemius přišel při útěku o život.
Život
Původ a kariéra Anthemius se narodil v Konstantinopoli někdy okolo roku 420.Mathisen, Ralph W. Anthemius (12 April 467 - 11 July 472 A.D.). De Imperatoribus Romanis, [cit. 2014-02-22]. Jeho děd z matčiny strany Flavius Anthemius vykonával v letech 405 až 414 úřad pretoriánského prefekta.Williams, Friell (2005), s. 146. V této funkci řídil státní záležitosti ve východořímské říši namísto císaře Arcadia a jeho nezletilého syna Theodosia II. Anthemiův otec Procopius působil v letech 422 až 424 jako vrchní velitel v Orientu (magister militum per Orientem). Procopiovým předkem byl stejnojmenný uzurpátor z šedesátých let 4. století, spřízněný s konstantinovskou dynastií.Heather (2007), s. 452.
V roce 453 se Anthemius oženil s Marcií Euphemií, dcerou tehdejšího východního císaře Marciana. Krátce po svatbě byl ustanoven do vojenské hodnosti comes, přičemž sloužil na dunajské hranici, nacházející se po smrti hunského krále Attily v rozvratu. Po návratu do Konstantinopole roku 454 ho Marcianus obdařil titulem patricius a současně ho učinil jedním z nejvýše postavených generálů (magister militum praesentalis). O rok později zastával konzulát společně se západořímským panovníkem Valentinianem III.Sidonius Apollinaris. Carmen II.205-207. Svatba s císařovou dcerou a jmenování do prestižních civilních a vojenských funkcí naznačují, že Marcianus mohl v Anthemiovi spatřovat svého potenciálního následníka.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 45–46. Kronikář Ioannes Malalas dokonce nesprávně uvádí, že ho pozvedl k vládě na Západě.Ioannes Malalas 368-369.
Po sesazení západního císaře Avita v říjnu 456 Marcianus pravděpodobně uvažoval o Anthemiovi jako o jednom z pretendentů uprázdněného trůnu. Tuto možnost ale zmařila jeho smrt v lednu 457. Anthemius mohl jako zeť zemřelého císaře doufat v získání vlády v Konstantinopoli. Rozhodující slovo v otázce nástupnictví po Marcianovi ovšem náleželo mocnému generálovi Asparovi, jemuž barbarský původ a ariánská víra překážely v tom, aby se sám chopil trůnu. Aspar se vyslovil pro méně výrazného jedince, než jakým byl Anthemius, a novým císařem učinil vojáka z povolání Leona, zastávajícího předtím hodnost pouhého tribuna.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 46.
Anthemius sloužil pod Leonem nadále jako magister militum a dosáhl dvou vítězství nad barbary napadajícími balkánské provincie říše. Kolem roku 460 v Illyriku porazil Ostrogóty pod velením Valamera.Williams, Friell (2005), s. 172. V zimě v letech 466 až 467 si podrobil skupinu Hunů vedených jistým Hormidakem, jež překročila zamrzlý Dunaj a drancovala Dácii. Útočníci dobyli město Serdica (dnešní Sofie), načež je zde Anthemius oblehl a vyhladověl.Heather (2007), s. 424.
Nástup na trůn Na podzim 465 zemřel císař Libius Severus, vládnoucí Západu jako loutka patricia a generála germánského původu Ricimera. Během následného, zhruba jeden a půl roku trvajícího interregna probíhala mezi Leonem a Ricimerem intenzivní jednání ohledně výběru Severova nástupce.Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 24. Vandalský král Geiserich prosazoval vlastního kandidáta, jímž byl senátor Olybrius. Ten byl jako manžel Placidie, dcery Valentiniana III., jejíž starší sestra Eudocia se provdala za králova syna Hunericha, Geiserichovým příbuzným.Prokopios. Válka s Vandaly I.6.9. Vandalové podnikali každoroční nájezdy na Sicílii a do Itálie, devastovali tamější města a plenili pobřežní oblasti. Poté vystupňovali svůj tlak, když se vypravili dále na východ a zpustošili Ilýrii, některé části Řecka a Peloponés.Prokopios. Válka s Vandaly I.5.22-24.
Na jaře 467 se Leon se souhlasem Ricimera rozhodl ustavit Marcianova zetě za císaře Západu.Heather (2007), s. 452-453; Demandt (1998), s. 144. Anthemius byl nejprve v Konstantinopoli pozvednut do hodnosti caesara.Demandt (1998), s. 144. Pak se v doprovodu značných vojenských posil z Východu a dalmatského velitele Marcellina vydal do Itálie,Williams, Friell (2005), s. 102. kde ho 12. dubna 467 v nevelké vzdálenosti od Říma prohlásili za augusta.Cassiodorus s.a. 467; Hydatius 235. Jmenováním Anthemia se Leon zbavil možného konkurenta v Konstantinopoli a zároveň postavil do čela Západu schopného a zkušeného vojevůdce pro připravované tažení proti Vandalům.Halsall (2007), s. 272. Vztahy mezi oběma polovinami říše se po dobu Anthemiova panování vyznačovaly mimořádným souladem. Oba císařské dvory spolupracovaly při výběru dvojic konzulů pro příslušný rok. V roce 468 se Anthemiovi dostalo nebývalé pocty, jelikož směl zastávat konzulát bez kolegy (sine collega). Jeho syn Flavius Marcianus vykonával v dalších letech tento úřad dvakrát. Soudržnost mezi císaři ještě prohloubila svatba Flavia Marciana s Leonovou mladší dcerou Leontií v roce 471.
Jakmile Anthemius získal vládu, musel čelit řadě vážných výzev. Jeho vláda se fakticky omezovala pouze na Itálii, neboť ostatní části západořímské říše se nacházely různou měrou pod kontrolou barbarů či různých lokálních skupin. Galská aristokracie podpořila nového císaře a v jižní Galii se mu podvolili Vizigóti a Burgundi, vystupující dosud jako římští spojenci (foederati).Heather (2007), s. 453–454. Pro Anthemiovo politické přežití bylo však klíčové jeho soužití s všemocným generálem Ricimerem, který se v předchozích letech podílel na sesazení jeho předchůdců Avita a Maioriana a nastolení Severa. Brzy po svém příchodu do Itálie proto vstoupil do příbuzenského svazku s Ricimerem a provdal za něho svoji jedinou dceru Alypii.Sidonius Apollinaris. Epistulae I.5.10-11.
Válka s Vandaly náhled|upright=0.8|Busta východořímského císaře Leona I. Svatba Ricimera s Alypií tvořila pouze dílčí článek politiky užší spolupráce mezi Východem a Západem. Jejím stěžejním cílem byla zvažovaná invaze do Afriky, nejvíce prosperující části západní říše, obsazené Vandaly.Williams, Friell (2005), s. 173-174. Již před Anthemiovým nástupem se Leon pokusil diplomatickou cestou přimět Geisericha, aby přestal napadat Itálii a Sicílii, nicméně vandalský král ignoroval císařovy návrhy.Priskos fr. 40; Williams, Friell (2005), s. 172. Krátce po Anthemiově intronizaci byla proti Vandalům přichystána expedice, zřejmě pod velením Marcellina, jejímuž uskutečnění ale zabránilo nepříznivé počasí.Hydatius 236. K rozhodujícímu střetnutí došlo v roce 468, kdy kombinované východní a západní síly uspořádaly mohutnou, koordinovanou vojenskou operaci ke znovudobytí Afriky. Prameny uvádí, že Leon shromáždil obrovskou flotilu sestávající z 1100 obchodních lodí a válečných dromónů, osazených 100 000 námořníky a vojáky.Priskos fr. 40; Prokopios. Válka s Vandaly I.6.1-2. Vybudování takového loďstva spolykalo ohromné množství finančních prostředků. Střízlivější soudobé odhady hovoří o tom, že jen východní císař vynaložil na tento podnik 103 000 liber zlata.Heather (2007), s. 459–460. Tato nezměrná suma navíc nezahrnuje částku poskytnutou Anthemiem, jenž měl přispět přibližně čtvrtinou celkových nákladů.Williams, Friell (2005), s. 174.
Římané se podobně jako v roce 461 chtěli vyvarovat námořní bitvy a po vylodění vojska na souši plánovali pozemní střet s nepřítelem.Heather (2007), s. 462. Jádro jejich sil, jejichž velením Leon pověřil svého švagra Basiliska, mělo přistát nedaleko Kartága. Dva podpůrné útoky měly současně směřovat na Sardinii a do Tripolitánie. Tažení se zpočátku vyvíjelo nadmíru příhodně pro Římany, neboť Marcellinus zahnal vandalskou posádku ze Sardinie a posléze se zmocnil také Sicílie.Heather (2007), s. 460. Z Egypta vypravené vojsko přistálo pod vedením generála Heraclia v Tripolitánii, s pomocí místních lidí vypudilo Vandaly z tamějších měst a vyrazilo na sever ke Kartágu, kde se mělo spojit s Basiliskem.Heather (2007), s. 460; Williams, Friell (2005), s. 174. Ten mezitím dorazil s loďstvem k mysu Bon, ve vzdálenosti asi šedesáti kilometrů od Kartága.Prokopios. Válka s Vandaly I.6.3.
Geiserich se ocitl v takových nesnázích, že toto město nechal vyklidit. Podle antických pramenů mohl Basiliskos bez obtíží dosáhnout vítězství, pokud by jednal rázně a energicky.Priskos fr. 40; Prokopios. Válka s Vandaly I.6.3. Místo toho ovšem nepochopitelně přistoupil na Geiserichovu nabídku pětidenního příměří.Prokopios. Válka s Vandaly I.6.3-4. Vandalský král využil dodatečného času k seskupení dostupných plavidel, a když zavál příznivý vítr, vypustil na kotvící římskou flotilu zápalné lodě.Heather (2007), s. 463–465. Mezi Římany vypukl zmatek, načež Vandalové zahájili drtivý útok. Moderní badatelé se rozcházejí v hodnocení rozsahu nastalé zkázy. Někteří se domnívají, že náhlý a překvapivý úder Vandalů vedl ke zničení poloviny římského loďstva. Jiní považují ztráty Římanů za výrazně nižší.Heather (2007), s. 466. Basiliskos přesto nemohl učinit nic jiného než odvolat útok na Kartágo a stáhnout trosky poničené flotily na Sicílii.Heather (2007), s. 466; Williams, Friell (2005), s. 174.
Nezdar expedice představoval skutečnou pohromu, protože tím pohasla poslední naděje na obnovu západořímské říše.Heather (2007), s. 467. Leon vyčerpal všechny finanční rezervy Východu, a nemohl se tedy znovu pokusit o vyvrácení vandalského království, zatímco Anthemius a Ricimer nedisponovali nezbytnými materiálními ani lidskými zdroji.Heather (2007), s. 466–467; Williams, Friell (2005), s. 175. Vandalové záhy získali zpět své pozice na Sicílii a Sardinii.Halsall (2007), s. 273. Marcellinus byl ihned po neúspěchu tažení zrádně zavražděn jedním ze svých důstojníků.Prokopios. Válka s Vandaly I.6.4. Jeho vraždu pravděpodobně podnítil Ricimer, jenž se tak zbavil konkurenta v boji o dominanci v Itálii a připravil Anthemia o nejvýznamnějšího spojence.Halsall (2007), s. 273; Williams, Friell (2005), s. 175; Cameron, Ward-Perkins, Whitby (2000), s. 25.
Tažení proti Vizigótům Africké fiasko uštědřilo vážnou ránu prestiži říše a zásadně podkopalo schopnost západořímské vlády efektivně zasahovat do dění v Galii.Williams, Friell (2005), s. 175; Heather (2007), s. 478. Tuto skutečnost si jako jeden z prvních uvědomil ambiciózní vizigótský král Eurich, který na rozdíl od svých předchůdců začal usilovat o vytvoření vlastní, na říši nezávislé domény.Jordanes. Getica XLV.237; Heather (2007), s. 477–478. Jeho první vojenskou akcí byla výprava do Hispánie proti Svébům v roce 468, ačkoli v tomto případě nelze vyloučit, že se jednalo o součást širší římské ofenzívy proti Vandalům.Hydatius 240; Halsall (2007), s. 274. O dva roky později se Eurich plně chopil iniciativy a vytáhl na sever proti Bretoncům vedeným králem Riothamem, Anthemiovým spojencem.Jordanes. Getica XLV.237-238; Heather (2007), s. 478. Riothamus v tomto střetu Eurichovi podlehl a uprchl k Burgundům do východní Galie.Jordanes. Getica XLV.238. Vizigóti po tomto vítězství opanovali Tours a Bourges a posunuli hranice svého záboru až k řece Loiře.Heather (2007), s. 478. Jejich další expanzi do severní Galie bránily zbytky římského rýnského vojska, jejichž velitelem byl comes Paulus, podporované sálskými Franky krále Childericha.