Gustav Thöni (někdy Gustavo Thoeni; * 28. února 1951, Stilfs, Itálie) je bývalý italský alpský lyžař a později trenér italského týmu a osobní trenér Alberta Tomby. Je olympijský vítěz a medailista, mistr světa a 4x celkový vítěz Světového poháru. Na ZOH 2026 předal olympijskou pochodeň sjezdařce Sofii Goggiové, která zapálila olympijský oheň v Cortině.

Je považován za jednoho z největších šampionů alpského lyžování všech dob a za jednoho z nejlepších italských sportovců díky čtyřem celkovým vítězstvím ve Světovém poháru (v letech 1971, 1972, 1973 a 1975), druhému místo v roce 1974 (kdy navíc o celkové vítězství přišel až v posledních závodech ve Vysokých Tatrách v husté mlze) a třetímu v letech 1970 (první celá sezóna) a 1976, pěti vítězstvím ve Světovém poháru v jednotlivých disciplínách (3x obří slalom a 2x slalom) a četným medailím na mistrovstvích světa a olympijských hrách.

Získal zlatou medaili v obřím slalomu a stříbrnou medaili ve slalomu na ZOH 1972 v japonském Sapporu, stříbro ve slalomu na ZOH 1976 v Innsbrucku (obě tyto olympiády tehdy byly současně i Mistrovství světa v alpském lyžování), dvě zlaté medaile (obří slalom a slalom) na samostatně pořádaném MS v alpském lyžování 1974 ve Svatém Mořici a další dva světové tituly v kombinaci v letech 1972 a 1976.

Na sklonku závodní kariéry si zahrál sám sebe v úspěšném filmu Setina sekundy režiséra Duccia Tessariho z roku 1981 (děj je inspirován skutečnými událostmi), který byl vysílán i v tehdejším Československu (1982) a v roce 2022 v obnovené premiéře a poprvé ve vysokém rozlišení také v České televizi.

Později jako trenér vedl italskou národní reprezentaci a po léta osobně trénoval Alberta Tombu, který se vedle dalších úspěchů stal třetím Italem, který vyhrál Světový pohár v alpském lyžování (prvním byl právě Gustav Thöni a druhým Piero Gros).

Život a kariéra

Gustav Thöni se narodil 28. února 1951 v malé horské vesničce Trafoi, která je součástí obce Stilfs (italsky Stelvio) v provincii Jižní Tyrolsko, kde většina obyvatel mluví německy (proto též „Gustav Thöni“, v italštině někdy Gustavo Thoeni). Vesnička Trafoi leží v nadmořské výšce přibližně 1600 metrů a nedaleko známého průsmyku Stelvio.

Gustav Thöni tak začal lyžovat ve věku 3 let v okolí hotelu svých rodičů (po skončení závodní i trenérské kariéry se do rodného kraje vrátil a dlouhá léta rodinný hotel, nazvaný Bella Vista – „Krásná vyhlídka“, rovněž vedl). Po skončení školní docházky začal pracovat ve finanční policii (Guardia di Finanza) a byl mnoho let členem sportovního klubu Gruppi Sportivi Fiamme Gialle, který řídí právě tato instituce. Jeho bratranec Roland Thöni se narodil ve stejné vesničce a byl také špičkovým alpským lyžařem.

Zpočátku trénoval pod vedením svého otce a po vítězství v Trofeo Topolino (italská mezinárodní lyžařská soutěž) v roce 1965 (tedy ve věku 14 let) se prosadil na italském juniorském mistrovství v roce 1969, kde získal titul v sjezdu, obřím slalomu a slalomu. Navíc vyhrál také Coppa dei Paesi alpini (Alpský pohár, soutěž zemí alpského regionu).

Začátky ve Světovém poháru Ještě předtím, 12. prosince 1968 (tedy ve věku 17 let) poprvé startoval také ve Světovém poháru v alpském lyžování a to v obřím slalomu ve francouzském lyžařském středisku Val-d’Isère, kde dojel na 40. místě. V následující sezóně 1969–1970 v něm startoval již pravidelně.

Sezóna 1969–1970

Hned v první úplné sezóně ve Světovém poháru dosáhl vynikajících výsledků, ačkoliv na začátku sezóny mu bylo teprve 18 let. Ještě to nebyl ani rok od prvního startu, když 11. prosince 1969 vyhrál první závod Světového poháru (obří slalom, který se jel opět ve Val-d’Isère). Celkem devětkrát v této sezóně stál na stupních vítězů (4 vítězství, 4 druhá místa a jedno třetí místo).

V této sezóně dokonce získal svůj první Světový pohár v obřím slalomu, tzv. malý křišťálový glóbus (s náskokem 5 bodů před Dumengem Giovanolim a Patrickem Russelem) a v celkovém pořadí Světové poháru se umístil na 3. místě (jen 8 bodů za vítězem, rakouským sjezdařem Karl Schranzem).

V této sezóně se poprvé zúčastnil také Mistrovství světa, které se v neolympijském roce konalo jako samostatná akce v italském lyžařském středisku Val Gardena. Ve slalomu dojel těsně pod stupni vítězů na 4. místě (obří slalom na mistrovství nedokončil, ačkoliv ve Světovém poháru to byla jeho nejúspěšnější disciplína).

Sezóna 1970–1971 V další sezóně získal první ze čtyř celkových vítězství ve Světovém poháru (tzv. velký křišťálový glóbus) s poměrně velkým náskokem 20 bodů před Francouzem Henri Duvillardem. Obhájil také své vítězství v obřím slalomu (tzv. malý křišťálový glóbus: při rovnosti bodů v této disciplíně se o něj dělil s dalším francouzským závodníkem, Patrickem Russelem, který byl celkově třetí). Ve slalomu skončil o pět bodů druhý za Jean-Noël Augertem (rovněž Francouz). Oproti předchozí sezóně získal také více umístění na stupních vítězů, celkem jich bylo 12, z toho 4 vítězství, 4 druhá místa a 4 třetí místa.

Sezóna 1971–1972 V této sezóně sice nezískal zdaleka tolik umístěních na stupních vítězů jako v předchozí sezóně (1 vítězství, 4 druhá místa, 2 třetí místa), ale několikrát byl těsně pod nimi, takže poměrně s přehledem obhájil jak celkové vítězství ve Světovém poháru (o 12 bodů druhý byl opět Henry Duvillard), tak i vítězství v obřím slalom (s náskokem 6 bodů před Švýcarem Edmundem Bruggmannem; tentokrát se tedy o malý křišťálový glóbus nemusel dělit).

Menší počet pódiových umístění byl zčásti dán také menším celkovým počtem závodů: jeden závod byl zrušen, především však v únoru 1972 byla přestávka z důvodu konání XI. Zimních olympijských her v japonském Sapporu. Olympijské závody v alpském lyžování byly současně klasifikovány jako Mistrovství světa (platilo pro všechny olympiády od roku 1948 až po Lake Placid v roce 1980).

Jeho první olympiáda se stala současně nejúspěšnější. Obří slalom jasně vyhrál s náskokem více než vteřinu a stal se tedy současně mistrem světa (druhý byl stejně jako ve Světovém poháru Edmund Bruggmann, třetí byl další Švýcar Werner Mattle). Naprosto nečekaným vítězem olympijského slalomu a mistrem světa se stal španělský závodník Francisco Fernández Ochoa (první vítězství z jiné než „tradiční alpské země“). Itálie však získala obě zbylé medaile, protože Gustav Thöni byl druhý a jeho bratranec Roland Thöni těsně za ním třetí. Gustav Thöni vyhrál ještě kombinaci, která ale platila pouze pro účely mistrovství světa. V olympijském sjezdu (tuto disciplínu nejezdil často) skončil na slušném 13. místě.

Sezóna 1972–1973

Jako první závodník získal třetí celkové vítězství ve Světovém poháru (navíc v nepřetržité řadě) s náskokem 15 bodů před rakouským závodníkem Davidem Zwillingem. V obřím slalomu tentokrát nevyhrál, ale zato získal svůj první křišťálový glóbus za vítězství ve slalomu s náskokem 5 bodů před německým závodníkem Christianem Neureutherem. Stejně jako v předchozí sezóně získal 7 umístění na stupních, ale více vítězství: 3 vítězství (včetně prestižního obřího slalomu Chuenisbärgli v lyžařském středisku Adelboden ve Švýcarsku), 3 druhá místa a jedno třetí místo.

Sezóna 1973–1974 V této sezóně se mu poprvé nepodařilo obhájit celkové vítězství ve Světovém poháru, získal však svůj druhý malý křišťálový glóbus ve slalomu (náskok 15 bodů před druhým Christianem Neureutherem). O možné celkové prvenství přitom přišel až v samém závěru sezóny. Poslední dva závody byly ve Vysokých Tatrách. V sobotu 9. 3. 1974 se jel obří slalom, ve kterém v husté mlze přehlédl branku, navíc umístění v této disciplíně potřeboval více než ve slalomu. Tuto velkou ztrátu bodů už pak nezachránilo ani nedělní vítězství ve slalomu.

A protože sobotní závod současně vyhrál jeho týmový kolega a přítel Piero Gros, získal také velký křišťálový glóbus. Na druhém místě v obou tatranských závodech skončila nastupující hvězda Ingemar Stenmark. Thöni přesto v této sezóně získal 8 umístění na stupních vítězů (3 vítězství: mimo jiné zopakoval úspěch na prestižním Chuenisbärgli v Adelboden, 3 druhá místa a 2 třetí místa).

Na závodech v obřím slalomu 7. ledna v Berchtesgadenu byl jedním z protagonistů historického a bezprecedentního výsledku italské reprezentace. Toho dne italští lyžaři obsadili všech pět prvních míst: vyhrál Piero Gros, Thöni byl druhý, Erwin Stricker třetí, Helmuth Schmalzl čtvrtý a Tino Pietrogiovanna pátý. Při této příležitosti vznikl výraz „Valanga azzurra“ („italská lavina“, doslova „modrá lavina“). Velký podíl nejen na tomto výsledku má jejich trenér Mario Cotelli. Ten italský tým systematicky budoval od sezóny 1969–1970 a téměř celá sedmdesátá léta jsou obdobím řady úspěchů hned několika lyžařů.

Protože rok 1974 byl sudý a současně neolympijský, konalo se opět samostatné Mistrovství světa a to ve Svatém Mořici. Jestliže tento ročník Světového poháru skončil pro Thöniho určitým dílčím neúspěchem (pokud vůbec lze označit za neúspěch 1. místo ve slalomu, 2. místo v celkovém pořadí a 3. místo v obřím slalomu), toto mistrovství bylo pro něj vůbec nejúspěšnější (včetně těch, která se konala v rámci olympijských her). Ve Svatém Mořici totiž vyhrál zlatou medaili jak v obřím slalomu (Italové získali první, třetí: Pierro Gros, čtvrté a šesté místo), tak ve slalomu. Ve slalomu byl přitom po prvním kole až na 8. místě a jeho výkon ve druhém kole je považován za jeden z nejpamátnějších v celé historii slalomů (video celého druhého kola viz Externí odkazy).

Sezóna 1974–1975

Poprvé od roku 1971 sice nezískal žádný malý křišťálový glóbus, ale díky vyrovnaným výsledkům v obou technických disciplínách, ke kterým přidal vítězství ve všech třech vypsaných kombinacích sjezdu a slalomu se stal počtvrté z pěti sezón celkovým vítězem ve Světovém poháru. Přitom v posledním závodu sezóny ve Val Gardeně, kterým byl popularitu získávající paralelní slalom, v přímém souboji porazil nejprve Franze Klammera a poté Ingemara Stenmarka (který ovládl několik dalších ročníků Světového poháru).

Vítězství v paralelním slalomu nad Franzem Klammerem nebylo až tak překvapivé, protože to byl vysloveně specialista na sjezd a slalom jezdil jen pokud byl součástí kombinace. Protože však Klammer ve své asi nejlepší sezóně vyhrál 8 z 9 závodů ve sjezdu a získal body také v kombinaci, měl rovněž šanci na celkové vítězství a velký křišťálový glóbus. Nakonec tedy v celkovém hodnocení byl Stenmark druhý a Klammer třetí.

Jak již bylo zmíněno, Thöni s velikým náskokem (35 bodů) vyhrál kombinaci, která je v oficiálních výsledcích uváděna jako samostatná disciplína, ale křišťálový globus zde nebyl udělován. Ve slalomu byl druhý (jen 4 body za Stenmarkem, který vyhrál rovněž obří slalom). Nutné je zmínit ještě Thöniho výsledek na sjezdovce Streif, který se stal legendární a svým způsobem ho proslavil více než čtyřnásobné celkové vítězství ve Světovém poháru.

Thöni se zaměřoval na technické disciplíny (slalom a obří slalom), sjezd v předchozích letech jezdil jen občas, byť na slalomáře se slušnými výsledky (super-G neexistovalo, jezdí se až od roku 1983). Poté, co v předchozí sezóně o celkové vítězství přišel tak nešťastně až v posledních závodech za husté mlhy, byl odhodlán v roce 1975 znovu získat velký křišťálový globus a mimo jiné se v tréninku mnohem více zaměřil na sjezd. Jeho senzační výsledek na hoře Hahnenkamm tak rozhodně nebyl náhodný, stejně jako úspěch rovněž ve zbylých kombinacích sezóny.

Sjezdovka Streif na hoře Hahnenkamm v Kitzbühelu, je přitom považována za nejprestižnější a nejobtížnější, bývá zde také nejvíce diváků. Kristian Ghedina, pozdější vynikající italský sjezdař, který dlouho držel italský rekord v počtu vyhraných sjezdů (dokud ho nepřekonal Dominik Paris) se o této sjezdovce (na které získal jak vítězství, tak druhé i třetí místo) vyjádřil, „že se vám na ní může obrátit žaludek“.