Bellérophon (Bellerofón, LWV 57) je opera Jeana-Baptiste Lullyho, libreto napsal Thomas Corneille, spolu s Bernardem le Bovier de Fontenellem. Opera měla premiéru 31. ledna 1679 v Théâtre du Palais-Royal (to shořelo v roce 1781 a již nebylo znovu vybudováno) v Paříži.
Vznik a první představení Koncem 70. let 17. století se Lully ve své operní tvorbě soustředil na její uvádění v pařížském veřejném divadle spíše než u samotného královského dvora. Počet a nákladnost dvorských slavností klesaly a celkově vážnější a nábožnější atmosféru (která však nikdy zcela nepřevládla) symbolizuje postupné nahrazení poživačné madame de Montespan na místě milenky Ludvíka XIV. starší a upjatější madame de Maintenon. Naproti tomu v Paříži zájem o operu vzrůstal. Lully doufal už ve větší uplatnění Isis (1678) na pařížské scéně, k němuž pro skandál s ní spojený nedošlo. Následující Psyché (1678), psaná již přímo pro Théâtre du Palais-Royal, dosáhla jen průměrného ohlasu; rozhodného úspěchu u veřejnosti dosáhl Lully právě Bellérophonem.
Autorství libreta je poznamenáno značnou nejistotou. V době vzniku opery byl Lullyho stálý libretista Philippe Quinault dočasně v králově nemilosti (kvůli skandálu u dvora) a měl zakázáno s Lullym spolupracovat.De La Gorce, s. 219. K Psyché napsal Lullymu libreto Thomas Corneille (bratr Pierra Corneille), kterého její malý ohlas a zkušenost ze spolupráce s náročným a popudlivým skladatelem značně odradilo od další podobné tvorby. (Pocity skladatele byly ostatně podobné, po zkušenosti s Psyché se prý nechal slyšet, že by raději zhudebňoval vojenské hlášení, než aby pracoval na verších Thomase Corneille.) Na přímý královský rozkaz však bylo libreto k nové opeře – původně nazývané Triomphes de Bellérophon – zadáno jemu. Corneille měl přitom využít Quinaultovu stejnojmennou tragédii z roku 1665.De La Gorce, s. 269, 631, 639. Do přípravy libreta byl zapojen Nicolas Boileau, vlivný literární teoretik a jeden z hlavních kritiků Quinaulta. Ve svých pamětech (Bolaeana), vyšlých až roku 1740, tvrdil Boileau, že „všechno, co bylo v Bellérophonovi shledáno uspokojivým, pochází ode mne“. Proti tomu protestoval Corneillův synovec, spisovatel Bernard le Bovier de Fontenelle, který v dopise zaslaném Journal des Savants popisoval vznik libreta tak, že Thomas Corneille napsal jen rozvrh tragédie a ukázal ho Boileauovi, který ho připomínkoval a vymyslel pro čaroděje jméno Amisodar. Podle Corneillových pokynů pak většinu textu napsal Fontenelle.De La Gorce, s. 631. Vedle toho kolovaly pověsti, že se na libretu i přes zákaz podílel Quinault. V každém případě byl vznik libreta komplikovaný: podle Lecerfa de La Viéville de Fresneuse přiváděl skladatel Thomase Corneille k zoufalství a vyžádal si až 2000 veršů na libreto, které jich má ve výsledku asi 600.
náhled|Jean-Baptiste Lully, obraz Nicolase Mignarda. Bellérophon měl premiéru – opožděnou oproti plánu v důsledku Lullyho nemoci – 31. ledna 1679.De La Gorce, s. 269. Premiéry se neúčastnil král, zato však mnoho členů jeho rodiny: Dauphin (ten se vrátil ještě na několik repríz a dílo veřejně chválil), Monsieur, Madame, královna španělská a vévodkyně hannoverská.De La Gorce, s. 269-270. Stal se jedním z největších skladatelových úspěchů. Tisk (Le Mercure galant) psal: „Lze říci, že tam byla celá Paříž a že obecenstvo nebylo nikdy tak početné ani tak vybrané. Slyším volat „zázrak“ ze všech stran. Všichni se shodují, že pan de Lully se překonal.“ Opera se před stále početným publikem hrála po devět měsíců a její představení byla přerušena jen za účelem přípravy inscenace u královského dvora na zámku Saint-Germain-en-Laye. Před králem a shromážděným dvorem se Bellérophon hrál poprvé 3. ledna 1680 a střídavě s nově napsanou Lullyho operou Proserpine se dával až do 5. února. Král dával Bellérophonovi přednost před Proserpinou, protože v něm nacházel „tak hezká místa“, že je dával „opakovat dvakrát při každém představení“. Poté se opera vrátila ještě na nějakou dobu do Palais-Royal.
Inscenace Bellérophona byla poslední, ke které pro Lullyho sestavil stroje významný divadelní technik Carlo Vigarani (1637–1713). Představení přitom bylo mnohem méně nákladné než dřívější opery psané přímo pro dvůr.De La Gorce, s. 630.
Bellérophon je také první opera, kterou Lully dal vytisknout v plné partituře již v době prvního uvedení; totéž učinil i se všemi svými pozdějšími operami. Partituru vydal Christophe Ballard.De La Gorce, s. 275, 635.
Charakteristika opery náhled|král Ludvík XIV. Námět, pocházející z Hésiodova díla O původu bohů, byl poprvé zpracován na operu roku 1642 v Benátkách libretistou Vincenzem Nolfim a skladatelem Francescem Sacratim. Z pozdějších oper na stejný námět lze zmínit Bellerofonta Josefa Myslivečka. Corneillův Bellérophon se opíral o Quinaultovu tragédii, současně však byl chápán jako alegorie dobové situace. Lully ve věnování, které je předesláno tištěnému libretu opery, sám naznačuje paralelu šlechetného titulního hrdiny s Ludvíkem XIV. a nestvůra složená ze tří zvířat – Chiméra – zosobňuje trojkoalici Nizozemí, Španělska a Svaté říše římské, kterou Ludvík porazil.De La Gorce, s. 637. Je tedy pochopitelné, že na rozdíl od mýtu nekončí opera potrestáním Bellérofonta bohy za pýchu, ale jeho triumfem; vedle oslavy vítězství však obsahuje apel na mírnost v zacházení s poraženými nepřáteli, jak ji měl představovat Nijmegenský mír.
Libreto Bellérophona se v řadě ohledů odlišuje od libret k předchozím Lullyho operám; bylo ostatně psáno tentokrát primárně pro vkus městských diváků než královského dvora. Poprvé je ryze tragické, neobsahuje žádné komické postavy a situace, dramatická akce je posílena a dějové odbočky jsou redukovány.De La Gorce, s. 632. Nadále obsahuje „divertissements“, tj. rozptýlení především v podobě baletních vstupů („airs de ballet“), ale jejich počet je oproti předchozím dvorským operám snížen zhruba na polovinu, jsou kratší a zasazena zpravidla organičtěji doprostřed děje. Navíc většina baletů se odehrává současně se sborovým zpěvem, takže dramatická akce není zcela zastavena.De La Gorce, s. 633. Počet tanečníků i sboristů je ostatně v Bellérophonovi nižší než v dřívějších operách, klesá rovněž počet hudebníků přítomných přímo na scéně, jejichž intervence se navíc soustředí ve slavnostním prologu.De La Gorce, s. 634. Až na význam a početnost sboru, které po Bellérophonovi opět narůstají, charakterizují tyto rysy i pozdější Lullyho opery, přestože od následující Proserpine spolupracoval opět se svým původním libretistou Philippem Quinaultem. Dramatickou jednotou však Bellérophon vyniká a již současníci to velmi oceňovali. Le Mercure galant psal: „Co jsem zpozoroval a co se velice líbilo na tomto díle, je to, že je vidět stále sledovaný děj, takže není žádný výstup, který by nenavazoval na výstup předcházející, což nenechává žádná únavná místa.“ I novodobé uvedení vyneslo Corneillovi chválu, že je „svrchovaný dramaturg“ (Télérama) a že v jeho díle panuje „neutuchající dramatická nutnost“ (Opéra Magazine), že v ní „není místo […] kde naše pozornost ochabuje“.
I po hudební stránce zahajuje Bellérophon mezi Lullyho operami novou etapu. Hlavní novinkou je zde doprovázený recitativ, při němž zpěváka doprovází nejen generální bas, ale veškeré smyčce v orchestru. Dominují dvě scény v tomto stylu, které zároveň ilustrují dvě různé techniky. První doprovázený recitativ nastává v okamžiku, kdy Amisodar mění zahradu v poušť (2. dějství), tehdy orchestr přímo doprovází zpěv. Druhou scénou s doprovázeným recitativem je věštba Pýthie v následujícím aktu, kdy plný orchestr zaznívá většinou v odmlkách zpěvačky, a tak se s jejím hlasem fakticky střídá.De La Gorce, s. 654-655. Naopak nejen počet baletních vložek, ale i počet árií značně klesl (na stěží čtyřicet). Mezi áriemi zaujímají počtem i hudebním významem zvláštní místo duety (například duet Bellérophona se Sténobée ve druhém dějství).De La Gorce, s. 652. Rozrůznění orchestru ve smyčcové části dosahuje poprvé pěti hlasů. Zvýšenému důrazu na dramatický děj patrnému v libretu odpovídá i hudební doprovod, který je často deskriptivní (tj. zvukově ilustruje akci, např. rány zasazované nestvůře).De La Gorce, s. 647. Kuriozitou je moment, kdy v prologu při příchodu Apollona dává Lullyho partitura hudebníkům pokyn zaimprovizovat „malé preludium“; jedná se ve skladatelově díle o výjimečnou volnost.
Dramatické kvality textu i hudby Bellérophona při novodobém provedení ocenila kritika (revue Diapason, září 2010), když operu označila za „koncentrované divadlo“, kde je „orchestr hercem“. Podle Opéra Magazine (září 2010): „Hudba jako by tryskala z pramene, rozmanitá, výmluvná v popisu citových hnutí, barvitá, neodolatelná ve svých sborových a tančených částech, vzrušená v recitativech, vláčná a ohebná v áriích. Lully v nejlepším…“
Inscenační historie V Paříži byl Bellérophon znovu uveden až po smrti Lullyho. Nová nastudování v Théâtre du Palais-Royal měla premiéru 10. prosince 1705 a 11. ledna 1718, s nevelkým úspěchem. Příznivěji byla přijata poslední inscenace hraná poprvé 6. dubna 1728, při níž již opera utrpěla určité adaptace. Při této poslední příležitosti využilo situace Théâtre Italien a uvedlo parodii autorů Dominiqua a Romagnesiho s názvem Arlequin Bellérophon (premiéra 7. května 1728). Lullyho odkaz byl i poté pěstován u královského dvora: 17. února 1749 jej dala ve Versailles koncertně provést královna Marie Leszczyńská. 20. října 1773 v pařížském Palais-Royal a 27. listopadu pak ve Versailles se opera hrála – v úpravě, kterou připravili Pierre-Montan Berton a Louis Grenier – při příležitosti svatby hraběte z Artois a Marie Terezie Savojské.
Bellérophon je první Lullyho opera hraná ve Francii mimo Paříž a královský dvůr. Roku 1681 ho totiž dal hrát (i když „bez strojů“) v pevnosti If poblíž Marseille generál námořnictva vévoda de Vivonne (bratr madame de Montespan) při příležitosti návštěvy Françoise-Marguerite de Grignan, manželky velitele Provence a sestry madame de Sévigné.De La Gorce, s. 291. Město Marseille na základě ohlasu tohoto představení začalo usilovat o zřízení opery a povolení uvést Bellérophona, což však bylo vázáno na souhlas krále a Lullyho. Opera nakonec ve městě byla roku 1684 zřízena, otevřel ji však Le Triomphe de la Paix Pierra Gautiera a prvním Lullyho dílem na marseillském jevišti se stal Le Triomphe de l'Amour roku 1686;De La Gorce, s. 292. Bellérophon zde nakonec byl uveden až v roce 1687 nebo 1688 poté, co jej Gaultier nejprve uvedl v Avignon]u, a znovu v roce 1704. 3. ledna 1688 bylo otevřeno operní divadlo (Académie de musique) v Lyonu a jednou z jeho prvních inscenací – od dubna do června 1688 – byl Bellérophon, který dosáhl velké odezvy a hrál se celých šest měsíců. Lyonské divadlo v té době rovněž vedl Gautier a i zde byl Bellérophon hrán ještě v roce 1704.Schmidt, s. 189. Jedno z posledních provedení Bellérophona mimo Paříž se konalo roku 1736 ve Štrasburku, patrně koncertně.Schmidt, s. 195, 199.
Podle zachované partitury s poznámkami byl ještě před rokem 1686 Bellérophon hrán rovněž v markrabské rezidenci v Ansbachu.De La Gorce, s. 297.Schmidt, s. 208. Doložena jsou rovněž představení v Bruselu (Opéra du Quai au Foin, 1696 a 1707); namísto původního prologu oslavujícího Ludvíka XIV. napsal nový prolog benátsko-belgický skladatel Pietro Antonio Fiocco.Schmidt, s. 204-205.
S výjimkou úryvků z díla, které byly předvedeny 7. června 1911 v Rouenu, se Bellérophon na jevišti v 19. a 20. století neobjevil. Jeho vzkříšení – zatím však jen v koncertní podobě – znamenalo nastudování souborem Les Talens Lyriques vedených Christophem Roussetem, které mělo koncertní premiéru 24. července 2010 v bazilice P. Marie v Beaune. Koncertní provedení s týmiž interprety následovala v pařížském Cité de la musique 16. prosince 2010, 17. prosince 2010 v historickém divadle zámku ve Versailles a 25. ledna 2011 se ve Vídni v Divadle na Vídeňce. Současně byla pořízená i nahrávka opery, vydaná v roce 2011 na CD.
Role