Proserpine (česky Proserpina, či Persefona, LWV 58) je francouzská opera (tragédie lyrique) od Jeana-Baptiste Lullyho, libreto sepsal jeho blízký spolupracovník Philippe Quinault. Námětem pro libreto se stal mýtus o Persefoně. Opera měla premiéru 3. února 1680, na zámku Saint-Germain-en-Laye.

Děj opery se točí kolem únosu Proserpiny Plutonem. Vedlejší dějové linie se věnují lásce mezi Ceres a Jupiterem a milostnými intrikami mezi Alphéem a Aréthusem.

Vznik opery Jean-Baptiste Lully byl po aféře související s operou Isis, při níž upadl jeho preferovaný libretista Philippe Quinault do nemilosti u dvora, nucen spolupracovat s jinými libretisty, jimiž byli Thomas Corneille a jeho synovec Bernard le Bovier de Fontenelle. I tak vznikly dvě následující opery, Psyché a Bellérophon, na základě starších Quinaultových děl. Někdy v roce 1679, v rané fázi příprav nové opery pro karneval následujícího roku, dosáhl Quinault po veřejném odprošení od Ludvíka XIV. odpuštění a mohl se vrátit ke své práci.

Námět opery již byl v té době určen, a ostatně vycházel zprostředkovaně z Quinaultovy iniciativy. Již roku 1670 zadal totiž král svým umělcům úkol sepsat dílo, které by využilo efektní stroje a dekorace Carla Vigaraniho pro podsvětní (pekelné) scény, ležící ladem od neúspěšné premiéry Cavalliho Zamilovaného Herkula (Ercole amante) roku 1661. Tehdy přišel Quinault s nápadem dramaticky ztvárnit téma únosu Proserpiny; nakonec však zvítězil Molièrův návrh vedoucí k první podobě „tragického baletu“ Psyché.De La Gorce, s. 545, 637. V roce 1679 se tak Quinault k námětu vrátil. Od svých předchůdců Corneille a Fontenella převzal celkové rozvržení dramatu i nápady s vedlejší zápletkou Alphea a Arethusy a se scénou v Elysejských polích, veršovaná podoba textu je však plně jeho dílem.De La Gorce, s. 638.

Návrat Quinaulta ke spolupráci s Lullym se uskutečnil současně s odchodem scénografa a dlouhodobého Lullyho spolupracovníka Carla Vigaraniho. Jeho smlouva se skladatelem vypršela roku 1680 a Lully ji neobnovil. Proserpina tak byla první operou, jejíž výpravu zcela navrhl Jean Bérain. Navrhl řadu dekorací a scénických efektů, které měly velký úspěch (revue Le Mercure galant ho po jejich podrobném výčtu prohlásila za „univerzálního génia“): boj Jupitera s obry a zemětřesení v 1. dějství, výbuch Etny a zničení úrody ve 3. dějství, Elysejská pole a Plutův pekelný palác, příchody a odchody bohů na létajících vozech nebo apoteóza všech bohů v závěru opery.De La Gorce, s. 272-273.

Na rozdíl od předchozího Bellérophona, který byl poprvé uveden ve veřejném divadle Théâtre du Palais-Royal v Paříži, se premiéra Proserpiny konala u královského dvora, totiž v salle de balles zámku v Saint-Germain-en-Laye 3. února 1680. Podle účtů královského Menus Plaisirs stála příprava Proserpiny 47 321 livrů (tedy ani ne třetinu toho, co například Isis).De La Gorce, s. 630. Opera se u dvora hrála v průběhu karnevalu střídavě s Bellérophonem, pro nějž to byla premiéra u královského dvora.De La Gorce, s. 249.

Obě opery zde měly značný úspěch. Lully při publikaci libreta k Proserpině neopomněl ve věnování z propagačních důvodů zdůraznit, že opera „měla již to štěstí, že se [králi] jevila příjemnou“, a že král „jí již ráčil udělit slavnou pochvalu, již následovala chvála celé Francie“.De La Gorce, s. 636. Král přitom dával přednost hrdinským námětům, a proto před Proserpinou preferoval Bellérophona. Osud dvou hlavních hrdinek Proserpiny – Ceres, která trne strachy o své dítě, nese těžce její ztrátu a trpí nezájmem svého mužského protějšku, a její dcery Proserpiny, která musí v raném mládí náhle opustit své prostředí, provdat se za neznámého muže a ztratit veškerý styk se svým prostředím, rodinou a přáteli – byl blízký především ženské části publika. Madame de Sévigné ji ve své korespondenci označila za „operu převyšující všechny ostatní“. Velké zalíbení v ní našla manželka králova syna Marie Anna Viktorie Bavorská, na počest jejíhož prvního příjezdu do Francie byla na zámku ve Fontainebleau uspořádána 15. listopadu 1680 repríza Proserpiny. Podle diplomatických zpráv mnichovskému dvoru král svou novou snachu „posadil po své levici, aby s ní mohl rozprávět v průběhu představení a zjistit její pocity: obdivovala se předehře, říkala, že hudebníci zpívali velmi dobře, výprava se jí zdála velmi dobře vymyšlená; celkově měla velmi přesné a správné názory na krásná místa tohoto kusu“.De La Gorce, s. 250.

Podobně jako v případě Isis a Psyché bylo pozadí děje hledáno v poměrech u královského dvora. Autoři bezesporu vykreslili paralelu mezi králem zvítězivším nad nepřáteli v nizozemských válkách a Jupiterem zvítězivším nad Titány, vedle toho však byla v postavě Ceres, zanedbávané Jupiterovy milenky strachující se o osud svého dítěte, shledávána podoba Madame de Montespan.

Inscenační historie Proserpina byla poprvé představena u královského dvora, brzy poté se však zařadila na repertoár Académie royale de musique. Její reprízy se konaly v Théâtre du Palais-Royal od listopadu 1680 a v úloze Arethusy se tehdy poprvé představila významná zpěvačka Lullyho doby, Marthe Le Rochois.De La Gorce, s. 272. Další nastudování se v pařížské opeře konala pravidelně až do poloviny 18. století: v letech 1681, 1699, 1715, 1727, 1741, 1742 a naposledy v roce 1758; titulní roli tehdy zpívala nejvýznamnější pěvkyně té doby Sophie Arnould. Opera se hrála i u královského dvora (1740 ve Fontainebleau).

Opera byla natolik populární, že podle ní vznikly parodie, které hrála společnost Opéra-Comique. Ta roku 1727 dokonce byla pozvána k hostování v budově pařížské opery, kde – souběžně s reprízami skutečné Proserpiny – uvedla loutkovou parodii Les Noces de Pluton et de Proserpine (libreto napsali Louis Fuzelier a Jean-Philippe d'Orneval). Rovněž repríza roku 1741 byla provázena parodií pod názvem Farinette, již sepsal Charles-Simon Favart.

Proserpina se hrála rovněž v provinčních francouzských divadlech, doložena jsou představení v Lyonu roku 1694, v Rouenu o rok později, v Marseille v letech 1699 a 1700. Stala se vůbec první operou provedenou v Antverpách (1682),Schmidt, s. 206. mezi léty 1683 a 1684 se hrála v BruseluDe La Gorce, s. 296. a v letech 1688 a 1703 v Amsterdamu a HaaguSchmidt, s. 200.. Kromě toho se hrála v rezidenci hannoverského vévody ve Wolfenbüttelu (1685) a podle zachované partitury s poznámkami ještě před rokem 1686 rovněž v markrabské rezidenci v Ansbachu.De La Gorce, s. 297.Schmidt, s. 208.

Poté však nebyla hrána téměř čtvrt tisíciletí. První – dosud jediné a pouze koncertní – představení Proserpiny nastudoval dirigent Hervé Niquet s orchestrem Le Concert Spirituel a konalo se nejprve 5. března 2006 v pařížském Cité de la musique a 22. září téhož roku v manéži velké stáje zámku ve Versailles. V produkci – jež dala vzniknout i dosud jediné CD nahrávce – zazářila zejména Stéphanie d'Oustrac v roli Cérès. Niquet souběžně nastudoval i zmíněnou marionetovou parodii z roku 1727.

Quinaultovo libreto na počátku 19. století přepracoval do modernější, tříaktové podoby libretista Nicolas-François Guillard (1752–1814) pro skladatele Giovanniho Paisiella. Toho pozval do Paříže Napoleon Bonaparte roku 1802, skladatel však brzy přešel do služeb Napoleonova bratra Josefa, krále neapolského, a Persefona – jež měla premiéru 28. března 1803 v pařížské opeře – tak zůstala jedinou Paisiellovou francouzskou operou.

Charakteristika Proserpine je – slovy dirigenta a specialisty na francouzský barokní repertoár Hervého Niqueta – vzorová francouzská tragédie en musique. Quinaultovo libreto – méně dramaticky vyvážené než v jiných jeho operách – je tentokrát zalidněno výhradně božstvy. Ústřední příběh se odehrává mezi třemi postavami, bohyní Ceres, její dcerou Proserpinou a Plutonem, který Proserpinu unese. Čtvrtou hlavní postavou je Jupiter, Proserpinin otec; ačkoli se objevuje až v posledním dějství, je přítomen v rozhovorech i svými skutky od počátku opery. Paralelu hlavnímu páru tvoří poněkud neorganicky doplněná milenecká dvojice Arethusy a Alphea. Velmi prostá zápletka je rozhojněna různými, jen volně souvisejícími epizodami poskytujícími příležitosti ke scénickým efektům a naplňujícími pětiaktový děj. Děj tentokrát nemá hrdinské téma a až na prolog není „královskou propagandou“ jako některé jiné Lullyho opery.

Nejlépe dramaticky propracovaná – a i skladatelem nejlépe hudebně obdařená – je postava Ceres, které patří jak úvodní obraz, tak drásavá scéna návratu ve 3. dějství, nářek přecházející ve scénu šílenství na konci téhož dějství a žalostný zpěv ve 5. aktu. Titulní hrdinka je svou matkou zatlačena poněkud do pozadí, je však hlavní postavou divertissement ve 2. dějství a ve 4. dějství má nejprve nářek (Ma chère liberté), pak sebevědomou árii, v níž proměňuje Ascalapha v sýce, a následně slavný milostný dialog s Plutonem Venez-vous contre moi défendre un téméraire.De La Gorce, s. 652. Pluto je kreslen spíše jako romantický milenec než jako vládce pekel. Ostatní postavy jsou hudebně traktovány méně výrazně.

Jinak Proserpina pokračuje v novém Lullyho přístupu k opeře započatém Bellérophonem a prohlubuje ho. Přestože byla určena pro královský dvůr, značně klesl počet baletních vstupů (zpravidla jen dva v každém dějství) i počet tanečníků, který nepřesahuje 12.De La Gorce, s. 633. Rovněž méně hudebních nástrojů vystupuje přímo na jevišti – jedinou významnou výjimkou je sbor blažených stínů na počátku 4. dějství, doprovázený šesti flétnami.De La Gorce, s. 635. Zato úloha sboru v opeře významně vzrostla: je mnohem početnější než balet (až 36členný), mnohem polyfonnější (až pětihlasý), nachází se ve většině scén a je přítomen na scéně po více než polovinu celkové délky opery, navíc hraje významnou úlohu v nejdramatičtějších momentech.De La Gorce, s. 633, 643, 646. Vedle sborů zaujme výrazná přítomnost užších ansámblů (tři Proserpininy nymfy, čtyři členové Plutonova doprovodu, tři podsvětní soudci, tři furie, tři blažené stíny) rozlišených hlasovým složením.De La Gorce, s. 644-645. V sólových úlohách sled klasických recitativů a árií osvěžuje například expresivní doprovázený recitativ Ceres na konci 3. dějství nebo dialog mezi Ascalaphem a Proserpinou ve 2. scéně 4. aktu, sestávající v podstatě ze dvou hudebně souvisejících árií po instrumentálním úvodu.De La Gorce, s. 655.

Rovněž instrumentální zpracování se oproti předchozím Lullyho operám rozvinulo, Proserpina se vyznačuje zvláště bohatou orchestrací. Rozrůznění hudby dosahuje ve finále až devíti reálných partů – pět pro smyčce a continuo, tři pro trubky a jeden pro bicí soupravu.De La Gorce, s. 646-647. Vyskytují se vedle předehry i jiná čistě instrumentální místa, například úvod k 4. dějství.De La Gorce, s. 648. Orchestrální efekty jsou zapojeny i do děje: hudba vykresluje přílet Merkura, let Ascalapha proměněného v sýčka, pekelný hukot, ve scéně hledání Proserpiny tvoří její družině ozvěnu.De La Gorce, s. 644, 648.

Role