Maria Sibylla Merianová (2. dubna 1647 Frankfurt nad Mohanem – 13. ledna 1717 Amsterdam) byla německo-švýcarská malířka a entomoložka. Byla jedním z prvních evropských přírodovědců, kteří přímo dokumentovali proměny hmyzu. Merianová pocházela z frankfurtské větve švýcarského rodu Merianů.
Umělecké vzdělání získala Merianová od svého nevlastního otce Jacoba Marrela, žáka malíře zátiší Georga Flegela. Hmyz začala sbírat již jako dospívající dívka, ve třinácti letech chovala bource morušového a svou první knihu přírodopisných ilustrací vydala ve svých sedmadvaceti letech. V roce 1679 vstoupila do vědeckých kruhů prvním dílem dvousvazkové série o housenkách; druhý díl následoval v roce 1683. Každý svazek obsahoval 50 desek, které vlastnoručně vyryla a vyleptala. Merianová zdokumentovala důkazy o procesu metamorfózy a rostlinných hostitelích 186 evropských druhů hmyzu a spolu s ilustracemi dodávala i popisy o jejich životních cyklech.
V roce 1699 odcestovala do Nizozemské Guyany (dnešního Surinamu), aby studovala a zaznamenávala tamní tropický hmyz, z čehož roku 1705 vznikla uznávaná publikace Metamorphosis Insectorum Surinamensium (Proměny surinamského hmyzu). Díky pečlivému pozorování a dokumentaci proměn motýlů považuje britský vědec David Attenborough Merianovou za jednu z nejvýznamnějších přispěvatelek do oboru entomologie. Až do její pečlivé a podrobné práce se mělo za to, že se hmyz „rodí z bláta“. Její průkopnické výzkumy, při nichž znázornila a popsala různá vývojová stádia od vajíčka přes larvu, kuklu a nakonec dospělce, vyvrátily teorii samoplození u hmyzu a upevnily myšlenku, že hmyz prochází odlišnými, avšak předvídatelnými životními cykly.
Životopis Mládí a rodina vlevo|náhled|upright=0.9|Otec, Matthäus Merian, na dřevorytu z roku 1650 Maria Sibylla Merianová se narodila 2. dubna 1647 ve Frankfurtu nad Mohanem do rodiny švýcarského mědirytce a vydavatele Matthäuse Meriana staršího a jeho druhé manželky Johanny Sybilly Heyne. Marie se narodila v následujícím roce jako Matthäusovo deváté dítě. Její otec však zemřel v roce 1650 a matka se v roce 1651 znovu provdala za Jacoba Marrela, malíře květin a zátiší. Otčím podporoval malou Marii Sibyllu v kreslení a malování, avšak během jeho častých obchodních cest, ji vyučoval jeho žák Abraham Mignon.
Už jako malou ji fascinoval svět rostlin a hmyzu. Tajně hmyz sbírala a měla i vlastní herbář, což nebylo tehdy u dívek obvyklé. Začala podle svých sbírek malovat obrázky. Ve třinácti letech namalovala své první obrazy hmyzu a rostlin podle exemplářů, které zachytila a brzy získala přístup i k mnoha přírodovědným knihám. Pokud jde o její mládí, v předmluvě ke knize Proměny surinamského hmyzu napsala:
Manželství s Johannem Graffem
První díla a Norimberk náhled|Norimberk v době pobytu Merianové a Graffa V květnu 1665 se Merianová provdala za Marrelova učně Johanna Andrease Graffa z Norimberka, jehož otec byl básníkem a ředitelem místního gymnázia, jedné z předních škol v Německu 17. století. V lednu 1668 se jí narodilo první dítě, Johanna Helena, a rodina se v roce 1670 přestěhovala do rodného města jejího manžela. Během svého pobytu zde Merianová pokračovala v malování, práci na pergamenu a plátně a vytváření návrhů pro výšivky. Poskytovala také lekce kreslení svobodným dcerám z bohatých rodin (tzv. Jungferncompaney, česky panenská skupina), což její rodině finančně pomohlo a zvýšilo její společenské postavení. To jí zajistilo přístup do nejlepších zahrad, které udržovala bohatá norimberská smetánka, kde mohla pokračovat ve sběru a dokumentaci hmyzu. V roce 1675 byla Merianová zařazena do Německé akademie Joachima von Sandrart. Kromě malování květin vytvářela mědirytiny. Po absolvování Sandrartovy školy vydávala knihy se vzory květin v tištěném herbáři s názvem Neues Blumenbuch. V roce 1678 se jí narodila druhá dcera Dorothea Maria.
Jiné malířky zátiší, například Margaretha de Heer, zahrnovaly do svých květinových obrazů hmyz, ale nechovaly ho ani nestudovaly. V roce 1679 Merianová vydala své první dílo o hmyzu, první z dvousvazkové ilustrované knihy zaměřené na metamorfózu hmyzu Der Raupen wunderbare Verwandlung und sonderbare Blumennahrung (česky Nádherný přerod housenek a jejich zvláštní květinová potrava).
Soudy o dědictví V roce 1678 se rodina přestěhovala do Frankfurtu nad Mohanem, ale její manželství bylo již nešťastné. Po smrti nevlastního otce Jacoba Marella v roce 1681 se přestěhovala ke své matce. Druhý svazek knihy Nádherný přerod housenek... byl vydán v roce 1683 ve Frankfurtu, kam se Merianová vydala řešit majetkové poměry po smrti svého otčíma. Následoval táhlý soudní spor, který vyvrcholil v roce 1683, kdy Marie Sibylla a její matka vyhrály soudní při proti Matthäusovi Merianovi mladšímu, synu Matthäuse Meriana z jeho prvního manželství.ZEMON DAVIS, s. 145.
Mezi labadisty Právě na pozadí rodinné rozepře došlo pravděpodobně k Mariině konverzi. Když její manžel odjel za prací do rodného Norimberku, Merianová roku 1685 vzala svou matku a dvě dcery a odjely do Wieuwerdu ve Frísku, kde požádali o přijetí do komunity labadistů na zámku Walta, jejíž součástí byl již několik let i její nevlastní bratr Caspar Merian.
Od roku 1685 tedy žili v komunitě labadistů. Pobývali tam tři roky a Merianová si i přes odpor labadistů ke vzdělání (jednalo se o přísně ortodoxní pietistické hnutí) našla čas na studium přírodopisu a latiny, jazyka, v němž se tehdy psaly vědecké knihy. Na fríských vřesovištích pozorovala zrození a vývoj žab a sbírala je, aby je mohla pitvat.ZEMON DAVIS, s. 150. Ve Wieuwerdu se labadisté věnovali tiskařství a mnoha dalším činnostem, včetně zemědělství a mlynářství. V době největšího rozmachu čítala náboženská komunita kolem 600 lidí a ještě více stoupenců měla ve vzdálenějších oblastech. Přicházeli sem návštěvníci z Anglie, Itálie, Polska i odjinud, ale ne všichni dokázali zvládnout přísnou kázeň, náboženský separatismus a společný majetek. V roce 1686 ji na zámku navštívil manžel, aby získal svou ženu zpět. Ta se s ním však během svého působení v komunitě rozvedla a vzala si zpět své rodné jméno. Johann Graff se opět oženil.ZEMON DAVIS, s. 149.
Historička Natalie Zemon Davis popisuje toto období v životě Merianové jako „období zakuklení, skrytého růstu a vzdělávání ženy, kterou nebylo možné zadržet. Nejednalo se o konečné stádium zralosti nadpozemského já v pozemském člověku.“ZEMON DAVIS, s. 153.
V Amsterdamu náhled|Úvodní strana Proměn surinamského hmyzu V roce 1690 zemřela Mariina matka a o rok později Merianová odešla z komunity a přestěhovala se do Amsterdamu. V roce 1692 se její dcera Johanna provdala za Jákoba Hendrika Herolta, úspěšného holandského obchodníka původem z Bacharachu, který dovážel zboží ze Surinamu. Merianová se rozhodla tuto zemi navštívit a začala se připravovat na cestu. Živila se prodejem obrazů a její žačkou se stala malířka květin Rachel Ruyschová. Spolu s dcerou Johannou prodávala květinové obrazy sběratelce umění Agnes Blockové. V roce 1698 žila Merianová v dobře zařízeném domě na Kerkstraat a žila bohatým kulturním životem, navštěvovala botanické zahrady či muzea anatomických zvláštností.ZEMON DAVIS, s. 154.
V roce 1699 dostala dvaapadesátiletá Merianová od vedení města Amsterdam povolení odcestovat do Surinamu spolu se svou mladší dcerou Dorotheou Marií. Její motivací bylo zachytit proměny surinamského hmyzu – tedy to, čemu se tehdejší přírodovědné knihy, které četla, nevěnovaly, a hmyz byl zachycen pouze v jedné své fázi. Marie a její dcera vypluly 10. července 1699 a jejich cesta byla neobvyklá už proto, že ačkoliv cestovaly pod ochranou kapitána, neměly mužský doprovod. Aby mohla Maria Sibylla misi financovat, prodala 255 svých obrazů.REIDELL, Heidi. A Study of Metamorphosis. In: Americas. 2008, s. 28–35. Později napsala:
Surinamské výzkumy náhled|Mědirytina Jacoba Houbrakena podle portrétu Georga Gsella, pravděpodobně rok 1717. Postavení vědkyně zdůrazňuje hromada knih vedle ní. Glóbus a grafiky upozorňují na její úspěchy. Dvojice rytin a znak jejího otce zdůrazňují její původ. Obě ženy dorazily 18. nebo 19. září téhož roku do Surinamu a setkaly se s guvernérem Paulusem van der Veenem. Marie pracovala dva roky, cestovala po celé kolonii a skicovala místní zvířata a rostliny. Zaznamenávala místní domorodé názvy rostlin a popisovala jejich zdejší využití.
Na rozdíl od jiných nizozemských přírodovědců nebyla Merianová zaměstnána v komerčním podniku nebo společnosti. V předmluvě její knihy o Surinamu nejsou uvedeni žádní mecenáši ani sponzoři její cesty. Někteří historici se domnívají, že její cestu mohli financovat ředitelé nizozemské Západoindické společnosti. Ve své následné publikaci o výpravě Merianová kritizovala jednání koloniálních obchodníků a uvedla, že „tamní lidé nemají žádnou touhu něco takového zkoumat; ba dokonce se mi vysmívali, že v zemi hledám něco jiného než cukr.“ZEMON DAVIS, s. 159. Malířka rovněž odsoudila zacházení obchodníků s otroky, avšak sama dva otroky vlastnila – ti jí umožňovali poznávat využití nových rostlin a kontaktovat domorodé obyvatelstvo.ZEMON DAVIS, s. 161. Také se zajímala o zemědělství a litovala odporu koloniálních obchodníků k pěstování nebo vývozu čehokoli jiného než cukru. Později poukázala na ovoce a zeleninu, které bylo možné v Surinamu najít, včetně ananasu.
Návrat do Nizozemska a smrt V červnu 1701 ji nemoc, pravděpodobně malárie, donutila vrátit se do Nizozemské republiky, kde si otevřela obchod. V něm prodávala vzorky, které nasbírala, a své rytiny rostlin a živočichů ze Surinamu. V roce 1705 vydala vlastním nákladem knihu Metamorphosis Insectorum Surinamensium (Metamorfózy surinamského hmyzu), která z ní učinila jednu z nejznámějších entomoložek své doby. V roce 1715 utrpěla mrtvici. Přestože byla částečně ochrnutá, pokračovala ve své práci. Zemřela v Amsterdamu dne 13. ledna 1717 a o čtyři dny později byla pohřbena na hřbitově v Leidse. Ačkoli se někdy uvádí, že zemřela v chudobě, její pohřeb byl pohřbem střední třídy se čtrnácti smutečními hosty. Krátce před smrtí si její dílo v Amsterdamu prohlédl ruský car Petr Veliký. Po její smrti získal značný počet jejích obrazů, které jsou uloženy v akademických sbírkách v Petrohradě.
Její dcera Dorothea vydala po smrti sbírku matčina díla nazvanou Erucarum Ortus Alimentum et Paradoxa Metamorphosis.
Po smrti
Snahy o hledání chyb Několik badatelů na jejím díle vysledovalo chyby, které byly Merianové po její smrti falešně připsány. Jeden z příkladů se týká toho, kdo vybarvil desky prvního vydání její knihy Proměn surinamského hmyzu. Některá první vydání obsahovala desky, které Merianová namalovala, a jiná měla desky bez barev. Později bylo zjištěno, že lidé černobílé desky vybarvili (podobně jako omalovánky), aniž by se řídili barevnou paletou, kterou Merianová použila a některé z těchto barev se dostalo do pozdějších vydání. V jiném příkladu tiskárna do vydání Proměn surinamského hmyzu z roku 1730 přidala desky s obrázky životních cyklů housenek, které Merianová původně do knihy nezařadila a použila je k jiným, nevědeckým účelům.
Posmrtné pocty Maria Sibylla Merianová je v románu Margaret Atwoodové Rok potopy z roku 2009 považována fiktivní náboženskou sektou Božích zahradníků za svatou.
V poslední čtvrtině 20. století bylo dílo Merianové přehodnoceno, doceněno a znovu vydáváno, což mnoho vědců a vědkyň přivedlo k zájmu o její osobu a její výzkum. Její portrét byl vytištěn na bankovce v hodnotě 500 marek krátce předtím, než Německo přešlo na euro. Její portrét se objevil také na známce v hodnotě 0,40 DM, vydané 17. září 1987. Koncem 80. let 20. století vydalo německé vydavatelství Polydor, imprint Archiv sérii nových nahrávek klavírních děl Wolfganga Amadea Mozarta v provedení na dobové nástroje květinovými ilustracemi.