French Open, známý pod názvem Roland Garros (oficiálně , také Mezinárodní mistrovství Francie v tenise), je druhý ze čtyř tenisových turnajů nejvyšší kategorie – Grand Slamu, každoročně hraný na přelomu května a června. Pojmenování získal po francouzském válečném letci Rolandu Garrosovi, který roku 1913 jako první přeletěl Středozemní moře. Úvodní ročník se konal v roce 1891 pod názvem Championnat de France. Až do počátku otevřené éry tenisu se v angličtině jmenoval French Championships. V sezóně 1968 byl pak turnaj jako první z grandslamů otevřen profesionálním tenistům, což odráží část „Open“ v názvu.
Od roku 1928 je dějištěm události dvanáctihektarový tenisový areál Stade Roland-Garros ležící na území 16. městského obvodu Paříže v sousedství Buloňského lesíka. Představuje jediný ze čtyř nejvýznamnějších turnajů velké čtyřky hraný na otevřených antukových dvorcích. Největším z dvaceti tří kurtů je Court Philippe-Chatrier s kapacitou 15 tisíc diváků, jenž získal název po sportovním funkcionáři Philippu Chatrierovi. V roce 2020 byl opatřen zatahovací střechu. Druhý hlavní dvorec pro deset tisíc osob nese jméno Court Suzanne-Lenglen po tenisové legendě Suzanne Lenglenové a zastřešen byl pro letní olympiádu 2024. V březnu 2019 byl otevřen třetí stadion, Court Simonne-Mathieu pro 5 tisíc diváků, pojmenovaný po šampionce turnaje a člence hnutí odporu Simonne Mathieuové.
Grandslam je nejsledovanější francouzskou událostí ve světě. Pro pomalý antukový povrch, sedm kol a mužskou dvouhru na tři vítězné sety, je French Open považován za fyzicky nejnáročnější tenisový turnaj světa. V roce 2022 byl za stavu her 6–6 v rozhodující sadě všech zápasů zaveden tiebreak do 10 bodů, s nutností minimálně dvoubodového rozdílu.
Program zahrnuje soutěže mužské i ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru, soutěže juniorů, legend a vozíčkářů. Na počest čtyř francouzských tenistů první poloviny 20. století označovaných jako „čtyři mušketýři“ získává vítěz mužské dvouhry Pohár mušketýrů. Vítězka ženské dvouhry je oceněna Pohárem Suzanne Lenglenové. V sezóně 2006 finanční odměny žen vyrovnaly prémie mužů. K roku 2026 grandslam spolupracoval s 22 partnery. Generálním partnerem je bankovní dům BNP Paribas, spolupracující od roku 1973, a oficiálními partnery Emirates, Lacoste, Renault a Rolex.
Rafael Nadal získal v letech 2005–2022 čtrnáct trofejí, čímž vytvořil rekord nejvyššího počtu titulů z dvouhry jediného grandslamu. Jako první profesionální tenista rovněž vyhrál jakýkoli turnaj čtrnáctkrát. Na Roland Garros se stal prvním startujícím s alespoň 100 vítěznými zápasy, i prvním hráčem historie, jenž podesáté obhájil titul z jediného grandslamu. Rekordmankou v ženské dvouhře se stala Chris Evertová se sedmi trofejemi.
Název Oficiální název grandslamu ve francouzštině zní „Les internationaux de France de Roland-Garros“, ve zkrácené podobě pak „Tournoi de Roland-Garros“. Běžnými názvy jsou anglický „French Open“ a případně také jednoduchá mezinárodně používaná forma „Roland Garros“. Ve francouzštině je spojovník do jmen vkládán po úmrtí osoby, a proto korektní forma zápisu jména letce je „Roland-Garros“. Malá encyklopedie tenisu uvádí český název grandslamu ve formě „Mezinárodní mistrovství Francie“.Lichner, I. et al. (1985), s. 183
Historie Amatérská éra 1891–1924: Uzavřený šampionát Na první ročník grandslamu, který se uskutečnil v roce 1891, měli přístup pouze hráči registrovaní ve francouzských tenisových oddílech. Mezi ně patřil také Brit H. Briggs, jenž si odnesl debutovou výhru. Počátečnímu období dominoval Francouz Max Decugis s rekordními osmi amatérskými tituly. Název turnaje zněl Championnat de France. V angličtině se používal překlad „French Championships“. Premiérový ročník ženské části proběhl v roce 1897 a vítězkou se v prvních třech letech stala Francouzka Adine Massonová, která získala celkem pět titulů.
náhled|Rafael Nadal vítězí ve finále dvouhry 2007 nad Federerem. První z rekordních čtrnácti titulů získal jako 19letý v roce 2005 a poslední pak v 36 letech roku 2022. Jeho celková bilance zápasů činila 112–4 a setů 335–37.Uzavření soutěží výlučně pro tenisty francouzských klubů trvalo do roku 1924. V této počáteční fázi se dějištěm konání staly postupně čtyři lokality:
Île de Puteaux v Puteaux – hrálo se na pískovém povrchu se štěrkovým podkladem Racing Club de France v pařížském Buloňském lesíku – hrálo se na antuce Société Athlétique de la Villa Primrose v Bordeaux – ročník 1909, hrálo se na antuce Tennis Club de Paris, v pařížské čtvrti Auteuil – hrálo se na antuce
Současně s tímto turnajem se v období 1912–1914 a v letech 1920, 1921 a 1923, konala na antukových dvorcích Stade français v Saint-Cloud druhá tenisová soutěž World Hard Court Championships (WHCC; ). Roku 1922 proběhla její soutěž v Bruselu. Někdy je právě tento turnaj považován za skutečného předchůdce druhého grandslamu sezóny, protože byl od počátku otevřen i zahraničním tenistům. Dvakrát tuto událost vyhrála novozélandská světová jednička Tony Wilding (1913, 1914), a později také první hráč světa Američan Bill Tilden (1921). V roce 1924 již WHCC neproběhl v důsledku konání pařížských letních olympijských her.
1925–1945: Otevření světu a čtyři mušketýři V roce 1925 byl Championnat de France poprvé otevřen i zahraničním amatérským tenistům. V letech 1925 a 1927 se uskutečnil na antukových dvorcích Stade français v Saint-Cloud, kde se předtím odehrávalo Mistrovství světa na tvrdých dvorcích. Roku 1926 turnaj hostil Racing Club de France v Buloňském lesíku, tedy místo, na němž se v předchozích letech konal uzavřený francouzský šampionát.
náhled|vlevo|Dominika Cibulková bojuje na French Open 2009Po francouzském vítězství „čtyř mušketýrů“ – René Lacosta, Jeana Borotry, Henri Cocheta a Jacquese Brugnona, nad družstvem Spojených států v Davis Cupu 1927 konaném ve Filadelfii, se Francouzi rozhodli rychle vybudovat nový sportovní areál, na kterém by obhajovali ve vyzývacím finále salátovou mísu. Tak vznikl záměr vzniku Tenisového areálu Rolanda Garrose, který byl otevřen již v roce 1928 ve čtvrti Autiel na jihu Paříže. Od tohoto data se v něm každoročně koná grandslam French Open, do roku 1968 hraný pod názvem French Championships. Pojmenování tenisový areál získal po francouzském letci Rolandu Garrosovi, který 23. září 1913 jako první přeletěl Středozemní moře a poté se účastnil v roli bojového pilota první světové války.
Antukový povrch na dvorcích je relativně pomalý, což vede k možnosti rozvinutí obranného stylu hry. Vítězové jsou obvykle vnímání jako nejlepší tenisté na antuce pro dané období.Lichner et al. (1985), s. 184 Turnaj se neuskutečnil v obdobích první (1915–1919) a druhé světové války (1940–1945). Ve vichistickém režimu byl v letech 1941–1945 hrán turnaj Tournoi de France, tenisové mistrovství uzavřené jen pro francouzské tenisty, jehož dvojnásobným šampiónem se stal Bernard Destremau a třikrát na něm triumfoval Yvon Petra. Francouzská tenisová federace jej však nezahrnuje do historie grandslamu.
náhled|Iveta Benešová podává na French Open 2009Ve dvacátých letech ovládli mužské soutěže čtyři mušketýři, přesto se žádnému z nich nepovedlo titul obhájit. Francouzskou dominanci přerušil v roce 1933 Australan Jack Crawford. Do roku 2013 pak grandslam vyhráli pouze dva další domácí hráči, a to v roce 1946 Marcel Bernard, který v pětisetové finálové bitvě porazil československého tenistu Jaroslava Drobného, a podruhé roku 1983 Yannick Noah po výhře nad Švédem Matsem Wilanderem.
Ve třicátých letech byli hlavními postavami grandslamu Crawford, Němec Gottfried von Cramm a Brit Fred Perry. Roku 1938 zvítězil v boji o titul nad Čechoslovákem Roderichem Menzelem první Američan Don Budge, jenž danou sezónu také získal premiérový čistý grandslam v historii tenisu.
Mezi ženami se ve dvacátých letech prosadila Francouzka Suzanne Lenglenová se šesti tituly, následována čtyřmi výhrami Američanky Helen Willsové Moodyové a v letech 1935–1937 třemi trofejemi Němky Hilde Krahwinkel Sperlingové.
1946–1967: Dominance Australanů a Američanek První dva ročníky pařížského grandslamu konané po druhé světové válce, v letech 1946 a 1947, se hrály až po londýnském Wimbledonu, jako třetí událost ze čtyř.
náhled|vlevo|Trojnásobný vítěz dvouhry Gustavo KuertenV roce 1947 získal titul Maďar József Asbóth a v 50. letech se mezi hlavní osobnosti zařadil československý tenista, jenž později získal egyptské občanství od krále Farúka, Čech Jaroslav Drobný. Po finálových nezdarech z let 1946, 1948 a 1950, vyhrál následující dva ročníky 1951 a 1952. V roce 1953 pak v semifinále nestačil na nastupujícího australského tenistu Kena Rosewalla, který se stal v osmnácti letech a sedmi měsících věku, do té chvíle nejmladším vítězem French Championships.
Ženskou část v poválečné etapě ovládly Američanky, když si v letech 1946–1960 připsaly vítězství Margaret Osborneová duPontová, Patricia Canningová Toddová, Doris Hartová, Shirley Fryová Irvinová, Maureen Connollyová Brinkerová a konečně v roce 1960 tuto zámořskou šňůru zakončila Darlene Hardová. V roce 1958 se Maďarka Zsuzsa Körmöczyová stala vůbec nejstarší šampiónkou pařížské události, když vyhrála ve věku třiceti tří let a devíti měsíců.
Od roku 1956 následovalo třináctileté období dominance australských hráčů, které po titulech Roye Emersona, Rosewalla a Freda Stolla v roce 1969 titulem završil Rod Laver, který v dané sezóně získal druhý čistý grandslam v mužském tenisu. Nesnadné soupeře Australanů v této éře představovali Ital Nicola Pietrangeli a Španěl Manuel Santana, oba se dvěma vítězstvími.
V šedesátých letech si mezi ženami po dvou titulech připsaly Australanka Margaret Courtová a Britka Ann Haydonová-Jonesová.
Otevřená éra V sezóně 1968 došlo k otevření turnaje pro profesionály a od tohoto roku název grandslamu zní French Open.
Protože otevření Australian Open proběhlo až v roce 1969, stal se French Open 1968 historicky prvním grandslamem, na němž mohli startovat profesionální hráči. Tento ročník vyhrál Australan Ken Rosewall, jenž v boji o titul zdolal krajana Roda Lavera. Ve finále ženské dvouhry triumfovala americká tenistka Nancy Richeyová, na jejíž raketě ve finále skončila Haydonová-Jonesová. V roce 1969 pak potřetí triumfovala Margaret Courtová, která v dané sezóně zkompletovala jako první tenistka otevřené éry čistý grandslam ve dvouhře. Celkově pařížskou dvouhru vyhrála pětkrát (z toho 3× v otevřené éře).
70. a 80. léta: Nástup Borga a opět Američanek náhled|Šestinásobná šampiónka dvouhry Steffi GrafováOd počátku sedmdesátých let, po ukončení australské nadvlády, se začali prosazovat evropští tenisté. Dva tituly v řadě si připsal československý hráč Jan Kodeš, následován Španělem Andrésem Gimenem, který se v roce 1972 stal ve věku třiceti čtyř let a deseti měsíců, vůbec nejstarším vítězem French Open v historii. Od roku 1974 nastala dominantní etapa Švéda Björna Borga, jehož šest trofejí nasbíraných do roku 1981 dokázali přerušit pouze Ital Adriano Panatta (1976), jenž ho porazil v prvním kole a Argentinec Guillermo Vilas (1977). Osmnáctiletý Börg se vítězstvím v roce 1974 stal nejmladším šampiónem turnaje, když překonal věkový rekord Rosewalla.
Tiebreak do 7 bodů byl zaveden v roce 1973. Do roku 2022 se nehrál v rozhodující sadě zápasů, kdy všechny rozhodující sady za stavu her 6–6 začala uzavírat zkrácená hra do 10 bodů.
Od sezóny 1972, kdy titul získala Billie Jean Kingová, nastoupila druhá perioda dominance amerických tenistek, která skončila až rokem 1986. Během této etapy vytvořila rekord v počtu sedmi titulů Chris Evertová, dvě výhry zaznamenala také Martina Navrátilová, která již v Paříži startovala s americkým občanstvím. Od roku 1987 se prosazovaly Evropanky, nejvíce pak Němka Steffi Grafová s šesti vítězstvími, která v roce 1988 navíc dosáhla na čistý grandslam.