náhled|Česká vlajka s barvami duhy Česká republika patří z hlediska práv gayů, leseb, bisexuálů, trans lidí a dalších členů LGBT+ skupiny mezi liberální země střední Evropy, přestože i zde se mohou setkat s právními a sociálními obtížemi neznámými pro většinovou populaci. Již v 60. letech 20. století byla v Československu zrušena trestnost homosexuálního konsenzuálního styku. Od roku 1999 byl přijat zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích, později rozšířený i do dalších oblastí. V roce 2006 bylo v Česku schváleno zákonem registrované partnerství osob stejného pohlaví. Proklamované postoje veřejnosti k legislativním otázkám ve vztahu k LGBT osobám vykazují v 21. století pozitivní trend.
Podle zprávy organizace ILGA-Europe z května 2019 se Česko umístilo na indexu postojů jednotlivých evropských zemí k sexuálním menšinám na 31. místě ze 49 zkoumaných zemí, když dosáhla celkového skóre 26 bodů ze sta, přičemž lepší umístění mělo i sousední Slovensko či Maďarsko, z visegradských zemí Polsko naopak patřilo k nejhorším. Podle zprávy v České republice chyběly zákony pro postihování projevů nenávisti na základě sexuální orientace nebo genderu a také právní úprava stejnopohlavních rodin s dětmi nebo manželství. Zpráva zmínila i kázání Petra Piťhy jako jednoho z nejvýše postavených představitelů katolické církve, který v říjnu 2018 ve svatovítské katedrále kritizoval Istanbulskou úmluvu.
Zákony týkající se stejnopohlavní sexuální aktivity Před rokem 1768 nebyly v českých zemích jednotné právní normy týkající se pohlavního styku mezi osobami stejného pohlaví. V různých regionech či městech se uplatňovaly nejednotné právní přístupy a zvykové normy. Homosexuální chování bylo označováno jako “vlašská sodomie” a běžně bylo trestáno smrtí. Počty projednávaných případů nejsou známy. Soudní zápisy pojednávají téměř výlučně o penetrativním chování, tedy anální soulož. Není jasné, zda ojedinělost soudních záznamů týkajících se orálního sexu a vzájemné masturbace odráží malou četnost těchto forem styku nebo liberálnější postoj společnosti k tomuto chování.
Trestní zákon Constitutio Criminalis Theresiana z roku 1768 se uplatňoval v celé rakouské monarchii včetně českých zemí. Článek 74, § 6 z kapitoly zločinů proti dobrým mravům a čistotě zahrnuje homosexuální chování, které se trestalo stětím mečem a poté spálením. Za určitých podmínek, jako je nezletilost, mentální defekt či nedokončený skutek (tedy bez ejakulace) mohl být pachatel odsouzen k dlouhodobému žaláři a tělesným trestům.
Od roku 1787 homosexuální chování nebylo trestáno smrtí na základě zákona Constitutio Criminalis Josephina, který zavedl Josef II. Homosexuální chování jako přestupek spadalo pod pravomoc správních orgánů a trestem bylo buď vězení či nucené práce do jednoho měsíce a/nebo tělesný trest (bičování).
Trestní zákon z roku 1803 pojednával o smilstvu proti přírodě (§ 113 CC), ale neobsahoval přesnou definici deliktu. Císařský dekret z roku 1824 upřesnil, že za smilstvo proti přírodě lze považovat i homosexuální chování. Trestem byl přísný žalář od šesti měsíců do jednoho roku.
Od roku 1852 hodnotil trestní zákon homosexuální styk jako „smilstvo proti přírodě“. V českých zemích byl s obměnami uplatňován až do roku 1950. Zákon za tento delikt stanovoval trest vězení od jednoho do pěti let, za závažných okolností až deset let a v případě zranění až dvacet let. Bylo definováno, že nejen soulož, ale také vzájemná masturbace mezi osobami stejného pohlaví naplňuje spáchání činu. Pachatelem byla i osoba, která jen pasivně strpěla takové chování na svém těle. Dle výzkumu v archivech zemských soudů v Praze, Plzni a Hradci Královém bylo za Rakouska-Uherska bylo u těchto soudů obviněno minimálně 117 mužů, z čehož 65 bylo obžalováno a 37 bylo odsouzeno. Míra pronásledování homosexuality za Rakouska-Uherska postupně narůstala, ale ve všech sledovaných soudních obvodech poklesla v období první světové války.
V roce 1918 vzniklé Československo převzalo předešlé uspořádání trestního práva Rakouska-Uherska a homosexuální styk zůstal trestný. V období po první světové válce začal počet pronásledovaných kvůli homosexuálnímu styku stoupat. Mezi lety 1918–1938 bylo za homosexuální činy obviněno minimálně 586 mužů, z nichž 480 bylo obžalováno a 330 bylo odsouzeno. Ve stejném období bylo v českých zemích kvůli homosexuálnímu styku obviněno, obžalováno a odsouzeno minimálně 33 žen. Od konce 19. století začínaly vznikat spolky, které bojovaly za odstranění trestu za homosexualitu. Nárůst stíhání za první republiky byl zřejmě významným faktorem, který podnítil další vznik hnutí bojujících za dekriminalizaci homosexuality. Během první republiky pak vznikly například časopisy Hlas sexuální menšiny a Nový hlas. I přes tuto snahu však zůstala trestnost homosexuality platná dle znění § 129 trestního zákoníku z roku 1852. Tresty za homosexuální styk obsahovaly i nové vládní návrhy československých trestních zákonů. Tyto návrhy však nebyly nikdy přijaty.
Během 2. světové války byla homosexualita vyhledávaným cílem nacistů. Nacisté si představovali dokonalou tradiční rodinu a homosexuály vyhledávali a následně zavírali do vězení či posílali do koncentračních táborů na základě § 175. Po 2. světové válce se přeživší oběti nedočkaly žádných reparací. O násilí na homosexuálech během 2. světové války se poté dlouho mlčelo.
Po nástupu socialismu došlo v roce 1961 k legalizaci stejnopohlavního sexuálního styku, prosazeného díky vědeckému výzkumu Kurta Freunda, který za pomocí penilní pletysmografie mozku homosexuálních mužů prokázal, že sexuální orientace není otázkou volby.SEIDL, Jan et al. Teplá Praha: průvodce po queer historii hlavního města 1380–2000. Brno: Černé pole, 2014. 295 s. . Gayové a lesby přesto čelili velké míře společenské stigmatizace a šikaně ze strany policie. Snaha o změnu přišla až s rozšířením pandemie HIV/AIDS koncem 80. let, kdy se téma homosexuality začalo dostávat do médií a objevovaly se názory, které nabádaly k přijetí a integraci gayů a leseb do většinové společnosti. K dalšímu legislativnímu pokroku v LGBT právech došlo r. 1990 po sametové revoluci, kdy byl sjednocen legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku pro obě orientace na 15 let (dříve byla stanovená na 15 let pro heterosexuály a 18 let pro homosexuály). Dále bylo zrušeno ustanovení o trestu veřejného pohoršení homosexuálním chováním. Armáda ČR nijak nezohledňuje sexuální orientaci svých členů, a tím pádem je zcela přístupnou pro otevřeně homosexuální osoby. Homosexuální prostituce je legální od r. 1990.
Stejnopohlavní soužití Neregistrované soužití bylo v českém právním řádu upraveno v roce 2001. Česká republika garantuje osobám žijícím ve společné domácnosti možnost dědit po sobě a zaručuje jim i určité benefity, jako například přechod nájmu bytu po zesnulé spolužijící osobě, poskytování informací o jejím zdravotním stavu a možnost navštěvovat se v případě výkonu trestu odnětí svobody.
Návrh zákona o registrovaném partnerství byl do Poslanecké sněmovně PČR předložen celkem čtyřikrát – v letech 1998, 1999, 2001 a 2005. Dne 16. prosince 2005 byl návrh schválen Poslaneckou sněmovnou a postoupen Senátu, který jej schválil 26. ledna 2006. Prezident Václav Klaus zákon vetoval. Prezidentské veto bylo poslaneckou sněmovnou přehlasováno 15. března 2006 těsnou většinou, kterou tvořil skoro celý klub ČSSD, Unie svobody a dvě třetiny KSČM. Naopak kluby KDU-ČSL a ODS (s výjimkou dvou poslanců) zákon nepodpořily. Zákon o registrovaném partnerství nabyl účinnosti 1. července 2006. Od tohoto data bylo možné uzavírat registrované partnerství, které garantuje stejnopohlavním párům některá privilegia plynoucí z manželství mimo například plných adopčních práv a nároku na pozůstalostní důchody.
Dne 13. června 2018 předložila Sněmovně skupina 46 zákonodárců z řad ANO, Pirátů, ČSSD, STAN, TOP 09 a KSČM návrh na změnu občanského zákoníku, která by umožnila sňatky i pro homosexuální páry a zrušila institut registrovaného partnerství. Novela by také stejnopohlavním párům umožnila společné osvojení dítěte a společnou pěstounskou péči. Návrh dostal 22. června souhlasné stanovisko vlády. Projednávání novely však bylo téměř 3 roky odkládáno. Návrh nestihl projít druhým čtením, a s uplynutím volebního období PS PČR tak „spadl pod stůl“.
Obdobnou novelu občanského zákoníku připravili poslanci napříč kluby z řad ODS, TOP 09, ANO, Pirátů a STAN pod vedením poslance Josefa Bernarda (STAN) v červnu 2022.
Registrované partnerství
Registrované partnerství je svazek, jež mohly v letech 2006–2024 uzavřít osoby stejného pohlaví. Stejně jako manželství se jedná o soužití dvou osob, od manželství se ale mimo názvu odlišuje i odlišnými právy. Osoby stejného pohlaví směly až do roku 2023 uzavírat partnerství pouze na některých úřadech v krajských městech; nebylo ani možné, aby pár oddala církev. Přítomen je pouze matrikář a úkon je proveden bez nutné přítomnosti svědků. Příjmení jim zůstávají, a pokud touží po změně, tak si o ni musí za poplatek zažádat. Partneři nemají společné jmění, nemají nárok na vdovský a vdovecký důchod a ani na adopci dětí. Dne 28. června 2016 však byl i navzdory tomu Ústavním soudem zrušen § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, který zakazoval jednomu z partnerů, aby si individuálně dítě osvojil.
Partnerství
V únoru 2024 schválila Poslanecká sněmovna novelu občanského zákoníku, která ruší možnost vstupovat do registrovaného registrovaného partnerství, a zavádí místo něj institut partnerství. Senát se návrhem nezabýval, po podpisu prezidentem republiky byl zákon vyhlášen pod č. 123/2024 Sb. a nabyl účinnosti 1. ledna 2025. Dosavadní registrovaná partnerství trvají, přičemž partneři mají možnost uzavřít místo něj partnerství podle občanského zákoníku.
Partnerství je obdobou manželství muže a ženy. Schválením novely tak došlo k posílení práv stejnopohlavních párů – novela umožnila například zřídit společné jmění, zvolit stejné příjmení, žádat o vdovský důchod nebo navštívit partnera v nemocnici. Hlavním rozdílem mezi manžely a partnery tak je kromě názvu skutečnost, že partneři nemohou společně adoptovat děti. Oficiálně tak musí učinit jen jeden z partnerů, což bylo možno již od verdiktu Ústavního soudu z roku 2016.
Iniciativa Jsme fér označila schválení institutu partnerství za smutný den pro Českou republiku, protože požadovala plnohodnotné zrovnoprávnění práv, a tedy uzákonění manželství i pro stejnopohlavní páry. Kontroverzní Aliance pro rodinu naopak kritizovala schválení pozměňovacího návrhu, který stejnopohlavním párům umožňuje adoptovat dítě jednoho z partnerů. Místopředsedkyně Poslanecké sněmovny za Piráty Olga Richterová uvedla, že varianta s výraznějším rozšířením práv projít kvůli složení Poslanecké sněmovny v podstatě nemohla.
Adopce a plánování rodiny Podle českých zákonů si dítě může osvojit buď manželský pár, jímž je momentálně muž a žena, nebo jednotlivec bez ohledu na jeho sexuální orientaci. Pěstounská péče homosexuálních párů nicméně možná je, ba dokonce byl i zaznamenán případ, kdy byly dány děti do pěstounské péče homosexuálnímu páru. Problematická je ale však situace fakticky existujících homoparentálních rodin, které sice společně vychovávají děti, ale jenom jeden z nich je podle zákonů považován za právoplatného rodiče.
Na neutěšenou situaci dětí z duhových rodin žijících v „právním vakuu“ reagovali jako první tři poslanci návrhem novely zákona o registrovaném partnerství, který by umožnil homosexuálnímu jednotlivci osvojit si dítě svého registrovaného partnera. Kvůli rozpuštění parlamentu však návrh nebyl nikdy projednán.
Teprve až s nastoupením nové vlády r. 2014 vypracovalo 25 poslanců ten samý návrh novely zákona, který byl následně postoupen Poslanecké sněmovně v září 2014. Vláda k návrhu nezaujala žádné stanovisko. Od té doby čekal na první čtení.