thumb|Soubor písní a tanců z Podkrkonoší Folklorní soubor Hořeňák je soubor z Lázní Bělohrad.

Soubor byl založen v roce 1949 a u jeho zrodu stál hudební pedagog Vratislav Vycpálek. V roce 2017 má soubor přibližně 45 členů a je sdružován pod občanským sdružením FS Hořeňák a Hořeňáček, o. s. Od roku 1975 je soubor organizátorem folklorních slavností písní a tanců „Pod Zvičinou" v Lázních Bělohradě, které se každoročně konají v polovině června.

Slavnosti nejprve vznikly jako krajská přehlídka folklorních souborů východočeského kraje, trvaly dva dny a jeden soubor z jiného regionu byl pozván jako host přehlídky. Po roce 1989 se z přehlídky stal Mezinárodní folklorní festival Pod Zvičinou a trvá 3 dny. Od roku 2000 je tento festival čtyřdenní, připojila se soutěž Polka rallye a festival získal na větší oblíbenosti u diváků. Hořeňák má ve svém programu tance, písně a lidová vyprávění z Podkrkonoší a regionu Hořicka a Novopacka. V minulosti se účastnil mnoha mezinárodních folklorních festivalů téměř po celé Evropě, v Jižní a Severní Americe a v Asii, vystupoval a natáčel pro Českou televizi i rozhlas. Hořeňák se účastnil zápisu do Guinnessovy knihy rekordů, kdy 20 minut na jednom místě v německém Altenburgu tančilo 3 700 tanečníků z různých států na danou choreografii.

Historie souboru

thumb|Minulost

Rok 1819 Obecný zájem o lidovou píseň podnítila na přelomu 18. a 19. století sbírka Johanna Gottlieba Herdera Stimmem der Völker in Liedern (Hlasy národů v písních, 1807), kde v překladech uvedl písně různých národů. Z podnětu vídeňské Gesselschaft der Musikfreunde (Společnost přátel hudby) a za dohledu centrálních úřadů byly v jednotlivých zemích monarchie zahájeny v roce 1819 rozsáhlé sběry lidových písní. Výsledky sběratelské činnosti na našem území byly shromážděny do dvou rukopisných sbírek – guberniální (z území Moravy a Slezska) a kolowratské (z území Čech). František Antonín hrabě Kolowrat - Liebštejnský, prezident zemského gubernia a nejvyšší purkrabí království českého, vydal 1819 nařízení o sběru v Čechách všem 16 krajským guberniím a pražskému hejtmanství a rozsáhlý nevídaný sběr byl zahájen. Po letech lze konstatovat, že Zemské prezidium v Praze, které české příspěvky soustřeďovalo, nejenže nebylo ani jednou po tři roky urgováno o uspíšení své zásilky, ale navíc nikoho z vídeňského ministerstva vnitra ani z Gesselschaft der Musikfreunde nezajímalo, že z Čech nebylo – na rozdíl od ostatních zemí monarchie – do Vídně odesláno vůbec nic, a oba exempláře kolowratského rukopisu tedy archivují literární a hudební archivy Národního muzea v Praze. Pro úplnost uveďme, že na zřízení Vlasteneckého muzea v roce 1818 (dnes Národního muzea) se význačným způsobem podílel právě hrabě F. A. Kolowrat-Liebštejnský.

Konec 19. století Když přeskočíme do konce 19. století, pak zájem o sběr tanečního folkloru vzbudil Josef Vycpálek (1847-1922), profesor piaristického gymnázia v Rychnově nad Kněžnou, kolowratský zámecký archivář, zakladatel tancepisu a sběratel lidových tanců zejména na Rychnovsku, Táborsku a Choceradsku. Díky zručnému stenografování a kategorizaci kroků totiž dokázal zachytit taneční pohyb dopodrobna slovem a zahájil tak novou epochu v dokumentaci lidových tanců. Pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v roce 1895 pořídil obsáhlý seznam lidových tanců a za účast na ní byl perzekvován. V roce 1947 pak získal pražský Soubor písní a tanců Josefa Vycpálka jméno Josefa Vycpálka.

thumb|Současnost

Vznik souboru Vznik Hořeňáku je spojen se synem Josefa Vycpálka, profesorem pražské Akademie múzických umění dr. Vratislavem Vycpálkem (* 30. 7.1892 Rychnov nad Kněžnou, † 9. 10. 1962 Praha), hudebním skladatelem (složil více než 80 skladeb, písní a tanců), sběratelem a propagátorem lidové písně a folklóru. Také on byl profesorem ne však ve svém rodišti, ale v Praze. Doplňme, že měl za manželku dceru rychnovského rodáka Otmara Vaňorného, vynikajícího překladatele z řečtiny a latiny. Právě Vratislav Vycpálek stál u kolébky Hořeňáku, když kolem sebe soustředil několik mladých lidí z Horní Nové Vsi, vtiskl jim do vínku lásku k lidovému tanci, zpěvu a podnítil je k založení souboru. Ti se pak scházeli – původně šest párů, a protože místnost na zkoušky nebyla, nacvičovali a tancovali bez hudby; i kroje byly vypůjčené. Soubor – tehdy se říkalo taneční kroužek – obnovil zvyk "Staročeského máje", příležitostně se zúčastňoval národopisných slavností, soutěží lidové umělecké tvořivosti, a jak to bývalo, cílevědomější činnost se projevovala před nějakou soutěží.

Do roku 1954 vedl soubor dr. Vratislav Vycpálek, po něm nastoupil a soubor vedl do roku 1959 pan Groh. V roce 1957 se soubor zúčastnil slavností písní a tanců "U nás na Náchodsku". V těchto letech taneční složku souboru vedl Jindřich Rychtera, muziku obstarávala jen harmonika a klarinet. Až učitel Josef Stejskal soustředil devět muzikantů – amatérů a ti v zimním období nacvičovali lidovou hudbu především dětskému souboru.

Od roku 1959 začaly zápisy v souborové kronice a nastal zvrat: Muzikanti už byli, i když věk 60 let nebyl výjimkou, a vedení souboru a hraní na basu se ujal až do roku 1963 učitel v Horní Nové Vsi Josef Stejskal. Předtím prošel krátkou praxí v brněnském vojenském souboru Jánošík a hrál i ve stejnojmenném filmu. To vysvětluje fakt, že na repertoáru budoucího Hořeňáku byly Karičky, Zbojnický tanec i valašský Cigánský.. Soubor vystupoval v prvních svých krojích, které měly ráz všeobecného kroje českého a jež navrhla paní Matoušková z Hradce Králové. Stejskalova muzikantská záliba se projevila v souboru, a tak ještě v tom roce jeho členové souboru vystoupili pro děti na vánoční besídce a na okresním kole soutěže tvořivosti mládeže (tehdy se říkalo STM) v Hradci Králové. Velkým pomocníkem Vratislava Vycpálka a Josefa Stejskala byl Antonín Ódl. Právě on pomáhal rozvíjet taneční i hudební činnost (muzika byla jen harmonika a klarinet) a soubor se od roku 1957 zúčastňoval folklorních slavností U nás na Náchodsku.

V roce 1961 se dávaly různé návrhy na jméno souboru – Hulán, Obkročák, Rejdovák, ale konečné rozhodnutí nepadlo.

thumb|Tance z Podkrkonoší

Po roce 1963 po odchodu Josefa Stejskala se vedení souboru ujali Antonín Jarušek a Stanislav Brůna, hudbu vedl L. Švitorka a taneční složku Jindřich Rychtera. Spolupráce s profesory Pavlem Krejčím a Františkem Bonušem pak přinesla zásadní změnu – orientací výlučně na český folklor, především na tance, písně i lidová vyprávění z Podkrkonoší, regionu Hořicka a Novopacka. Právě oni dali výběrem a zpracováním souboru „vizáž", naprosto nezaměnitelnou s jinými soubory, které už v té době pracovaly v severovýchodních Čechách.

V repertoáru zakotvily tance z Podkrkonoší, ale i tance obrození a folklor městské periferie. Soubor se stylově vyhraňoval a svou tvář utvrzoval v povědomí veřejnosti působivými programovými bloky, jako byly např. Okolo Javoří, Rok pod horami, Chléb a písně, Chození po májích. Program se vyznačoval rázovitým humorem, byť trochu silácky drsným, a i taneční technika se stylizovala do tvrdší podoby. Na doporučení Františka Bonuše a Pavla Krejčího soubor odjel na festival U nás na Náchodsku, a tak se v tom roce dostal znovu tam, kde již účinkoval ve svém začátku. Ale na tento festival – říkalo se mu Rýzmburk – se již nedalo jet bez jména. Přemýšlelo se, až se přišlo na jméno Hořeňák. Ze souboru se postupně stal pevně stmelený kolektiv, kde jeden chápe druhého a překážkou nebyl ani rozdílný věk jeho členů, někdy i několik desítek roků. Za dlouhá léta svého působení, a to jak uměleckého, tak i kulturního, si vytvořil osobitý hudební, taneční i slovesný repertoár, který ve svých hlavních rysech vychází z romantických historických vrstev folkloru v Podkrkonoší.

Ten dále doplňuje z jiných podhorských krajů Čech, především Podorlicka a z Českomoravské vysočiny. Hořeňák se dostává do povědomí diváků i organizátorů, vystupuje doma i v celém okolí na nejrůznějších slavnostech, jako byly letní mírové slavnosti, ale i třeba požárnické, stejně tak na dožínkách, oslavách Prvního máje i Mezinárodního dne žen (MDŽ), národních i mezinárodních družstevních dnech, na výstavách (např. 50 let SSSR), oslavách výročí Února, Dnech tisku, rozhlasu a televize (a stejně tak i na Slavnostech Rudého práva), oslavách Velké říjnové socialistické revoluce a Měsíce československo-sovětského přátelství, u příležitosti výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou, na Dnech družby (včetně vystoupení pro sovětské vojáky v Jičíně), Dnech kultury u nás i v cizině, na konferencích brigád socialistické práce či oslavách Slovenského národního povstání. Stejně tak tomu bylo i na večerech družby, nejrůznějších konferencích (např. Jednoty), předáváních rudých praporů, ale i na sjezdu baráčníků, nadílkách Dědy Mráze, soutěžích tvořivosti mládeže (STM) i přehlídkách lidové umělecké tvořivosti (LUT), na schůzích Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP) i jednotných zemědělských družstev (JZD), na nejrůznějších výstavách (např. ovoce a zeleniny, ale i na celostátní výstavě AGRA v Nitře), na dětských dnech, na plesech i šibřinkách. Soubor vystupoval pro jiskry a pionýry, v kulturních klubech JZD, na setkáních s FDJ (organizací Svobodné německé mládeže), na sportovních hrách i na Dnu nevidomých. Soubor se účastnil brigád na sběru železného šrotu, vítání občánků do života, soutěží národopisných skupin, konferencí brigád socialistické práce (BSP), výchovných koncertů a také na oslavách 100. výročí narození Josefa Kožíška (známého pedagoga a „znatele dětské duše"), na slavnostních otevřeních škol, filmových festivalech pracujících, na festivalech a nejrůznějších soutěžích.

Šedesátá léta thumb|Hry K 15. výročí vzniku souboru v roce 1964 byl vytištěn nový propagační materiál i nové plakáty a Hořeňák natáčel poprvé pro televizi. Podle návrhu PhDr. Jiřiny Langhammerové z Národopisného muzea v Praze se daly šít nové, vyšívané kroje. Dalo moc práce, než se vše sehnalo tak, jak mělo být. Hořeňák měl za sebou již několik zájezdů do zahraničí a znovu byl založen dětský soubor, který dostal název Hořeňáček. S dětmi je velmi dobrá práce, měly nové kroje a vystupovaly už i samostatně, ale musela jim stále hrát muzika od velkého souboru, což bylo velmi náročné. Kroniky podávaly svědectví o letité sousedské spolupráci s folklorními slavnostmi „U nás na Náchodsku", o úspěších i prohrách na domácích scénách, o zájmu pořadatelů zahraničních festivalů a setkáních, o přátelství se souborem z Altenburgu v bývalé NDR. Ale taky o potížích s místními orgány, aby soubor mohl vůbec vyjet za těmito přáteli. V roce 1966 se ujal vedení souboru Jaroslav Čístecký, primášem a vedoucím hudby byl již delší dobu F. Fól. Poprvé soubor vyjel do Strážnice a popáté na festival U nás na Náchodsku.

V roce 1967 se do čela souboru dostala Eva Jarušková a Hořeňák jel poprvé na festival českých souborů do Prahy. Od roku 1971 stáli v čele souboru manželé Jana Rychterová (vede pečlivě i souborovou kroniku) a Jindřich Rychtera; ten se stal zároveň organizačním vedoucím, který již byl v souboru naprosto nezbytný. Stále se zkoušelo v tělocvičně, kde nebylo topení ani nejzákladnější hygienické zařízení. Byly potřeba kroje, boty a nebyl zřizovatel. V tradici pokračovali oba jejich synové Martin Rychtera (tanečník) a Milan Rychtera (choreograf). V roce 1972 přes všechny nesnáze bylo dost vystoupení, soubor měl 14. října 1972 pětisté vystoupení od svého vzniku.