Prehistorie Česka je nejstarší část dějin Česka, jež začíná výskytem prvních příslušníků rodu Homo na českém území před asi milionem let a končí nejstaršími psanými záznamy o obyvatelích tohoto území.

Paleolit

Nejstarší nálezy patřící rodu Homo na území Česka pocházejí z období nejstaršího paleolitu (2.5 milionu – 750 tis. B. P.). Z období starého paleolitu (750 tis. – 250 tis. B. P.), kdy se po Evropě (a Africe a Asii) pohyboval Homo erectus, který byl pravděpodobným tvůrcem tzv. acheulské kultury, a typickým nástrojem se stal pěstní klín, pocházejí nálezy na lokalitách Písečný vrch u Bečova či Přezleticích, na Moravě na Stránské skále. náhled|170x170pixelů|Jedny z mála kosterních pozůstatků neandertálského osídlení v Česku. Tzv. Ochozská čelist z jeskyně Švédův stůl (vlevo) byla objevena v roce 1905, úlomek horní čelisti čelisti neandertálského chlapce nalezli archeologové v roce 1965. Oba fragmenty jsou staré více než 100 000 let a jsou uloženy v depozitáři Moravského zemského muzea. V období středního paleolitu (250 tis. – 45 tis.) se na území ČR vystřídalo několik paleolitických kultur, jejímiž nositelem byl ve starší fázi ještě Homo erectus, v mladší fázi (u kultur taubachien, micoquien a moustérien) pravděpodobně Homo neanderthalensis. Na území dnešních Čech se neandertálci setkali s anatomicky moderním člověkem Homo sapiens přibližně před 40 000 lety. Během následujícího období neandertálci z Evropy vymizeli a jejich místo postupně zaujaly populace moderního člověka. Nejznámějšími nalezišti středního paleolitu jsou jeskyně Šipka, Kůlna, Předmostí u Přerova. náhled|upright|plastika Věstonická venuše z doby mladého paleolitu (29-25 tisíc let př. n. l.) S mladým paleolitem (45 tis. (Koněpruské jeskyněKay Prüfer et al. A genome sequence from a modern human skull over 45,000 years old from Zlatý kůň in Czechia, 07 April 2021) – 12 tis. B. P.) je spojen první doložený výskyt člověka dnešního typu (Homo sapiens) na území České republiky. Zatímco u tzv. přechodových kultur na rozhraní středního a mladého paleolitu (szeletien, bohunicien) se ještě uvažuje spíše o neandrtálcích jako jejích nositelích, u dalších kultur (aurignacien, pavlovien jako regionální facie gravettienu, epigravettien a magdalénien) je nositelem určen člověk dnešního typu. Pavlovienská naleziště na Moravě (Předmostí u Přerova, Dolní Věstonice, Pavlov, Petřkovice) se stala světoznámými díky nálezům sídlištního i hrobového charakteru, které svědčí o neobvykle rozvinuté lovecké společnosti, která již pravděpodobně žila polousedlým způsobem života a dokázala vypalovat keramiku či splétat z travin rohože, a dále se vyznačovala vyspělým a rozmanitým uměleckým projevem se symbolickým podtextem (Venuše, plastiky zvířat z pálené hlíny, šperky z ulit, mamutoviny a zubů, řezbami zdobené nástroje z mamutoviny atd.), který vedle dokladů o rituálních pohřbech svědčí o rozvinuté duchovní kultuře.

Populace lovců mamutů spojená s gravettienem, známá například z lokalit Dolní Věstonice a Pavlov, geneticky náležela k tzv. věstonickému klastru. Jeho představitelé žili ve střední Evropě v období před 32 000 lety až do nástupu posledního ledovcového maxima, v jehož důsledku toto původní obyvatelstvo před přibližně 20 000 lety zcela vymizelo a bylo následně nahrazeno novými genetickými liniemi.

Krátké období na přelomu pleistocénu a holocénu se vyděluje jako pozdní paleolit (12 tis. – 10 tis. B. P.), v Česku byla na základě nečetných nálezů (což pravděpodobně souvisí s řídkým osídlením v té době) definována kultura epimagdalénien a dále skupina obloukovitě retušovaných hrotů a ostroměřská skupina.

Mezolit (8. – 6. tisíc př. n. l.)

Z hlediska bádání velmi špatně poznané období, nemá kulturně-chronologické ustálené členění, někdy bývá jako samostatné období vůbec zpochybňován, resp. nahrazován pojmem epipaleolit. Nálezů z tohoto období je velmi málo, většinou se jedná o mikrolity, uvažuje se o vlivem klimatických změn o řídkém osídlení malých loveckých a sběračských skupin.

Neolit

náhled|Neolitický dlouhý dům, který stavěli příslušníci kultury s lineární keramikou Obyvatelstvo českých zemí prošlo během neolitu a eneolitu několika významnými populačními změnami. Původní populace evropských lovců a sběračů byla během neolitu z velké části nahrazena nebo geneticky promísena s populacemi zemědělců stěhujícími se z jihovýchodní Evropy.

Na českém území je neolit reprezentován kulturou s lineární keramikou, na kterou přes tzv. šárecký typ navazuje kultura s vypíchanou keramikou. Na Moravě se na konci neolitu objevuje kultura s moravskou malovanou keramikou ovlivněná lengyelským kulturním okruhem. Obyvatelstvo se v této době živilo především zemědělstvím (různě intenzivně doplňovaným lovem, sběrem, rybolovem). Lidé žili v malých osadách v tzv. dlouhých domech. Již na konci kultury s lineární keramikou se objevují výšinná sídliště, v závěru neolitu vznikají rondely: velké, nejčastěji kruhové monumentální stavby, o jejichž účelu se vedou četné diskuze. Dobře prozkoumané lokality jsou Bylany u Kutné Hory, Miskovice, Plotiště nad Labem, Březno u Loun nebo Těšetice-Kyjovice a Vedrovice na Moravě.

Eneolit (4400 – 2000 př. n. l.)

Vlivem technologických změn (objev kola, užití rádla, využití dobytka k orbě, sporadicky měď) a s tím souvisejícími pravděpodobnými společenskými změnami (snad patriarchát, společenská dělba práce), se vyděluje pozdní doba kamenná neboli eneolit. Na českém území se během eneolitu vystřídalo či spolu soužilo velké množství kultur: lengyelská kultura, jordanovská kultura, michelsberská kultura, kultura s nálevkovitými poháry, badenská kultura, řivnáčská kultura, jevišovická kultura, chamská kultura, bošácká skupina, kultura kulovitých amfor, kultura se šňůrovou keramikou, kultura se zvoncovitými poháry. Začal se chovat pes, ze sběračů a lovců se stal zemědělec. náhled|Představitelé kultury se šňůrovou keramikou ve střední Evropě byl geneticky blízce příbuzný lidu jámové kultury ze severního Černomoří Kultura se šňůrovou keramikou se v Čechách objevila kolem roku 2900 př. n. l. Její vznik byl spojen s příchodem stepních pastevců příbuzných jámové kultuře, kteří se mísili s místními neolitickými ženami, a vytvořili tak novou populaci. Ve 3. tisíciletí př. n. l. se v českých zemích rozšířila také kultura zvoncovitých pohárů. Její nositelé měli sice značný podíl stepních genů, avšak oproti předchozímu období u nich vzrostla genetická složka odvozená od původního neolitického obyvatelstva. V období, kdy se obě skupiny v Čechách překrývaly, došlo k výrazné změně otcovských linií: u kultury se šňůrovou keramikou byla častá haploskupina R1a, zatímco u pozdějších skupin zvoncovitých pohárů byla většina dříve zastoupených mužských linií nahrazena liniemi R1b.

Doba bronzová (2000 – 800 př. n. l.)

V podstatě plynule na eneolit navázala doba bronzová, kdy se teprve začalo společensky významně uplatňovat zpracování kovů. Velmi pravděpodobně toto vedlo k vytváření skupin specialistů (horníků, hutníků, ale i obchodníků apod.), kteří měli společensky vydělený status. Z archeologických nálezů je možné doložit výraznější stratifikaci společnosti (bohaté hroby), snad i vznik nobility, která dokázala prosazovat své mocenské zájmy (kontrolovat významná nerostná naleziště, dopravní uzly nebo tržní místa). Rozvíjí se dálkový obchod. Archeologické nálezy také dovolují, zvláště ve srovnání s egejskou oblastí, spekulovat o konkrétní náplni náboženských představ soudobé společnosti (sluneční kult). Opět české území poznalo velké množství kultur: únětická kultura, nitranská kultura, kultura Chłopice-Veselé, Věteřovská skupina, komplex mohylových kultur (českofalcká, středodunajská), kultura lužických popelnicových polí, kultury knovízská a štítarská, milavečská kultura, nynická skupina, velatická a podolská kultura.

Na počátku doby bronzové následovaly další výrazné populační změny spojené se vznikem únětické kultury, které vyvolala migrace z Pobaltí. Genomické údaje z Čech ukazují, že při přechodu k rané únětické populaci došlo k přibližně 40 % změně celkového genetického původu a nejméně 80 % změně v zastoupení mužských linií. V následujících staletích docházelo v Čechách k dalším migracím a míšení obyvatelstva, na které v pozdní době bronzové navázaly mimo jiné kultury popelnicových polí.

Genetické a archeologické analýzy bojiště v údolí řeky Tollense ukazují, že rozsáhlého střetu kolem roku 1250 př. n. l. se kromě místních skupin účastnili také bojovníci ze střední Evropy. Podle typologického výzkumu bronzových šipek pocházeli zejména z oblasti dnešního Bavorska a Moravy.

200 px|náhled|Rozšíření Keltů v Evropě (modře: 1500 - 1000 př. n. l., růžově: 400 př. n. l.)

Starší doba železná – halštat (800 – 450 př. n. l.)

Pro toto období bylo, jak napovídá jeho název, typické široké užití železa, i v souvislosti s ním, se střední Evropa dostala do bližších kontaktů se středomořskými oblastmi (četné importy). Změnila se i společnost, která se dostála snad i na úroveň vojenského náčelnictví, resp. se někdy hypoteticky uvažuje i o kmenových knížectvích. V kontrastu s kulturně roztříštěnou dobou bronzovou bylo halštatské období kulturně jednotnější. Kultury doby halštatské na českém území: halštatská mohylová kultura, bylanská kultura v Čechách, slezskoplatěnická kultura na severní a horákovská kultura na jižní Moravě. Známou lokalitou mimořádného významu z této doby je Býčí skála – jeskyně v Moravském krasu poblíž Adamova.

V průběhu 6. století př. n. l. zasáhly části střední Evropy ničivé skytské nájezdy. Doklady těchto útoků v podobe nalezených zbraní a spálených sídlišť jsou doloženy také na našem území, kde tito jezdci napadali hradiště spojená s lužickou kulturou v Čechách a na Moravě.

Mladší doba železná – latén (450 – 50 př. n. l.)

Na české území se snad už v 2. polovině 5. století př. n. l. dostali Keltové, první etnikum zde, jehož jméno je známo z písemných pramenů. Až ve 4. století před n. l. obsadili všechny zemědělsky využitelné oblasti (souvisí s novou vlnou příchozích asi z Polabí a horního Porýní nebo severozápadní Francie). Jméno v Čechách sídlícího kmene Bójů dalo zemi název Boiohaemum. Na Moravu v první vlně v 5. století přišli Volkové-Tektoságové, kteří asi obsadili jen jižní část Moravy, v 1. polovině 4. století se předpokládá příchod další vlny z Podunají. O kultuře středoevropských Keltů se mluví jako o laténské kultuře. Na periferii (východní a severovýchodní Moravy) přežívala i původem slovenská púchovská kultura.

Doba římská (50 př. n. l. – 350/380 n. l.)

Doba, kdy na území Česka pobývaly převážně germánské kmeny. Začaly sem pronikat po odchodu Keltů v 2. polovině 1. století př. n. l., tzv. plaňanský horizont. V severních Čechách se v té době udržela ještě kulturně smíšená kobylská skupina. Příchod Germánů provázely násilné konflikty a zánik některých keltských sídel. Kolem roku 20 př. n. l. například vyhořelo oppidum Závist, které patřilo k hlavním centrům pozdně laténských Čech. Krátce před přelomem letopočtu se zde usadili Marobudovi Markomani (horizont Marobudovy říše), po jeho útěku zde zbytky zůstaly asi až počátku 5. století. Od 2. století ze severu pronikala převorská kultura (na Moravě o tomto doklady již od počátků doby římské) a v 1. polovině 3. století přišlo do Čech nové obyvatelstvo z Polabí. Tyto nové skupiny obyvatelstva se v 2. polovině 3. století rozšířily i na Moravu (kostelecká skupina). Zároveň jsou na jižní Moravě dlouhodobě zkoumány lokality, které svědčí o působení římských jednotek v období markomanských válek (Mušov) na českém území, v roce 2001 byla doložena jejich přítomnost až v Olomouci-Neředíně.

Doba stěhování národů (380/400 – cca 568)

náhled|Mapa Evropy v době stěhování národů. Šipky ukazují směry postupu jednotlivých kmenů.