British Aerospace Harrier II

British Aerospace Harrier II je druhou generací V/STOL (vertikální nebo krátký start a přistání) proudových letounů používaných hlavně britským královským letectvem (RAF) a mezi lety 2006 a 2010 i britským královským námořnictvem (Royal Navy). Letoun byl odvozen od letounu McDonnell Douglas AV-8B Harrier II, který byl sám pokračováním vývoje letounu Hawker Siddeley Harrier. První varianta tohoto letounu byla ve službě označována jako Harrier GR5. Letouny byly posléze vylepšovány a dostaly označení GR7 a GR9.

V rámci tzv. „Joint Force Harrier“ (Společných sil Harrierů) používaly Harriery II jak RAF tak i námořnictvo, včetně služby na letadlových lodích třídy Invincible. Harriery II se podílely na několika konfliktech. Důležitou roli hráli na bojištích v Kosovu, Iráku a Afghánistánu. Jeho hlavním úkolem bylo útočit na pozemní cíle a poskytovat blízkou leteckou podporu. Letouny byly také využívány k průzkumu.

V prosinci 2010 rozpočtové tlaky vedly k předčasnému vyřazení letounů Harrier II ze služby, což byly poslední Harriery, které ještě působily v britských službách. Rozhodnutí o jejich vyřazení bylo sporné, protože za letouny nebyla okamžitá náhrada a navíc královské námořnictvo nemělo jiný letoun s pevnými křídly, který by působil v jejich roli z paluby letadlových lodí. V dlouhodobém horizontu mají být nahrazeny letouny Lockheed Martin F-35 Lightning II.

Vývoj a popis

Počátky Vývoj mnohem výkonnějšího nástupce letounu Hawker Siddeley Harrier začal v roce 1973 ve Spojeném království jako spolupráce mezi původním výrobcem společností Hawker Siddeley a americkou společností McDonnell Douglas (v roce 1977 byla společnost Hawker Siddeley v rámci znárodnění začleněna do společnosti British Aerospace). V té době již u Royal Air Force a námořní pěchoty Spojených států sloužily letouny první generace Harrierů. Avšak operační zkušenosti volaly po lepším letounu tohoto typu. Britská vláda však požadovala jen malý počet letounů (maximálně 60) a napjatý obranný rozpočet neumožňoval vývoj vylepšeného Harrieru. Nedostatečná vládní podpora na vývoj motoru Pegasus 15 pro nové letadlo vedla společnost Hawker k odstoupení od projektu v roce 1975.Eden 2004, str.288.Jenkins 1998, str.69–70.

Vzhledem k pokračujícímu zájmu Spojených států pokračoval vývoj méně ambiciózního letounu Harrier, který byl vybaven větším křídlem s využitím kompozitních materiálů při jeho konstrukci. Byly postaveny dva prototypy s použitím již existujících letounů, které vzlétly v roce 1978. Americká vláda byla ochotná v projektu pokračovat, když by se našel nějaký větší zahraniční odběratel, ale Británie měla již vlastní plán jak vylepšit své Harriery použitím nového většího kovového křídla.Jenkins 1998, str.70–72. V té době však již měla většina Harrierů nalétáno mnoho hodin, a tak bylo rozhodnuto, že instalace nového křídla na staré draky by nebyla ekonomicky výhodná. Další variantou bylo instalace nového křídla na nově vyrobené stroje na základě letounu Sea Harrier, ale britská vláda v té době financovala jiné nákladné projekty, jmenovitě ponorkové rakety Trident a letouny Tornado, a nebyla ochotná financovat vývoj nového Harrieru, když požadavek zněl jen na 60 kusů letounů.Jenkins 1998, str. 87–88 Proto v roce 1980 začala Británie o americkém návrhu uvažovat, ovšem za podmínky, že letoun bude splňovat britské požadavky – jednalo se hlavně o britském návrhu rozšíření kořene náběžné hrany křídla letounu.Wilson 2000, str. 29. V roce 1982 se Spojené království rozhodlo zapojit do společného americko-britského programu.Jefford 2006, str. 81. Spojené státy a Velká Británie se dohodly, že britský příspěvek na vývoj a zapracování vlastních požadavků bude činit 280 miliónů amerických dolarů, přičemž Británie odebere minimálně 60 letounů.Gaines 1985, str. 148.

Dohoda zahrnovala ujednání, že společnost British Aerospace (BAe) bude hlavním subdodavatelem, který dodá celé výrobní sekce, jako například zadní části trupu na všechny letouny AV-8B. Letoun Harrier II byl poangličtěnou verzí letounu AV-8B, přičemž společnost British Aerospace vyráběla letouny jako hlavní dodavatel se společností McDonnell Douglas jako hlavním subdodavatelem. Konečná montáž probíhala v Dunsfoldu v Anglii.Jefford 2006, str. 81–82. První letoun GR5 vyrobený v Británii pak poprvé vzlétnul 30. dubna 1985 a letoun byl předán letectvu v červenci 1987. Letoun GR5 se v mnohém liší od amerických Harrierů AV-8B. Odlišnosti jsou v avionice, výzbroji i vybavení. Křídlo letounů GR5 má náběžnou hranu z nerezavějící oceli, což mu dává z hlediska pružnosti jinou charakteristiku oproti letounům AV-8B.Aerospace, Volume 20. Royal Aeronautical Society, 1993, str. 14. V prosinci 1989 byla první peruť vybavená letouny Harrier II prohlášena za operačně způsobilou.Nordeen 2006, str. 68.

Popis a úloha náhled|Harrier GR9 RAF za letu v roce 2010 Harrier II je značně upravenou verzí první generace letounů Harrier s označením GR1/GR3. Původní trup z hliníkových slitin byl nahrazen trupem, ve kterém byly velkou měrou použity kompozitní materiály, což značně snížilo jeho hmotnost a vedlo ke zvýšení užitečné zátěže nebo doletu. Nové, tzv. superkritické, křídlo bylo z jednoho kusu, mělo o 14 procent větší plochu. Křídlo a rozšíření náběžné hrany u kořene křídel umožnilo zvýšit užitečnou nosnost o 3 035 kg při startu na 300 m dráze oproti první generaci Harrierů.Wilson 2000, str. 26–27.Walker 1986, str. 24–25. Britské Harriery měly navíc pylony pro další střely před pomocnými přistávacími kolečky ne křídlech, zesílené náběžné hrany jako splnění požadavku pro zesílení ochrany před střetnutí s ptáky.Jenkins 1998, str. 88–89.

Kokpit Harrierů II je uzpůsoben pro lety ve dne i v noci, je vybaven průhledovým displejem (HUD), dvojicí multifunkčních barevných obrazovek (MPCD), pohyblivou digitální mapou, inerciálním navigačním systémem (INS) a systémem řízení HOTAS, který soustřeďuje nejdůležitější přepínače na řídicí a plynové páce, tak aby pilot mohl ovládat hlavní funkce letounu, aniž by musel pustit z ruky příslušnou páku.Jenkins 1998, str.76–77.Nordeen 2006, str.119–120. Podobně jako letoun British Aerospace Sea Harrier je Harrier II vybaven bublinovým překrytem kokpitu, který podstatně zlepšuje výhled z letounu.Walker 1986, str. 23–25. Kombinací nového řídicího systému a větší příčné stability nového letounu bylo dosaženo, že letoun byl lépe a snadněji ovladatelný než letouny první generace Harrier GR1/GR3.Walker 1986, str. 24.

RAF používalo Harriery k útokům na pozemní cíle a k průzkumu, takže se při obraně proti vzdušným cílům spoléhalo pouze na střely krátkého dosahu AIM-9 Sidewinder. Střely Sidewinder se ukázaly efektivní na letounech Royal Navy Sea Harrier při jejich střetnutí s argentinskými letouny Dassault Mirage III při konfliktu na Falklandách. Avšak od roku 1993 mohly letouny Sea Harrier FA2 nést i radarem řízené střely delšího dosahu AIM-120 AMRAAM. Sea Harriery byly tímto radarem vybaveny od svého uvedení a námořní pěchota Spojených států vybavila své letouny AV-8B Harrier radary v rámci vylepšení letounů AV-8B+, avšak britské Harriery II jím nebyly nikdy vybaveny. Když byly Sea Harriery vyřazeny, uvažovalo se o tom, že by se jejich radar Blue Vixen přemístil do letounů Harrier II. Nicméně britské ministerstvo obrany toto odmítlo jako příliš riskantní a drahé. Ministr obrany Adam Ingram poznamenal, že cena by mohla překročit 600 miliónů liber.

Další vývoj Dokonce ještě před tím, než byl Harrier GR5 uveden do služby, bylo jasné, že potřebuje úpravy, aby mohl působit v roli letounu, který působí hluboko za nepřátelskými liniemi, kde napadá pozemní cíle. Již během výroby verze GR5 byla přijata určitá vylepšení, tyto stroje nesly označení GR5A. Vylepšený model, označený jako Harrier GR7, byl vyvinut hlavně pro zlepšení operačních vlastností v noci a měl i vylepšenou avioniku.Polmar 2005, str. 400. Vývoj letounu GR7 probíhal ve spolupráci s podobnou iniciativou námořní pěchoty Spojených států vzhledem k jejich flotile letounů AV-8B Harrier.Elliot 1990, str. 56.Flight International 1986, str. 10. K nové avionice patřila na příď letounu namontovaná věžička pro infračervené vidění (FLIR), brýle pro noční vidění, prostředky elektronického rušení, nové displeje v kokpitu a náhrada systému pohyblivé mapy.Elliot 1990, str. 54, 56–57. Letoun GR7 vykonal svůj první let v květnu 1990 a do služby vstoupil v srpnu 1990. Po dodání všech 34 letounů Harrier GR7 v roce 1991 byly veškeré zbývající letouny GR5/GR5A upraveny na verzi GR7.Elliot 1990, str. 56–57.

náhled|vlevo|Harrier II letí nad základnou RAF Akrotiri na Kypru v roce 2010 Některé letouny GR7 byly vybaveny vylepšenými motory Rolls-Royce Pegasus Mk 107 a byly posléze přeznačeny na GR7A. Tyto Harriery měly lepší vlastnosti při startu a přistání z hlediska větší užitečné nosnosti.Hoyle, Craig. Harrier high. na Flightglobal, vydáno: 9. května 2006, citováno: 10.8.2014. Aby bylo možné z letounů řídit laserem naváděné pumy, měly od roku 1998 Harriery II k dispozici kontejnery s laserovými značkovači TIALD, avšak bylo jich málo a byly často nedostupné pro výcvik pilotů.Jefford 2006, str. 95–96. V reakci obtíže s komunikací letounů NATO během války v Kosovu byly letouny GR7 v roce 1999 vybaveny šifrovaným komunikačním zařízením.Jefford 2006, str. 96.

Dalším významným vylepšením letounů GR7 byla jejich přestavba na verzi Harrier GR9 (resp. GR9A se silnějším motorem). Letoun GR9 byl vyvinut prostřednictvím tzv. programu „JUMP“ (Joint Update and Maintenance Programme), přičemž byla podstatně vylepšena avionika, komunikační systémy a schopnost nést různé zbraně. Změny byly na letounech dělány postupně, vždy během plánované údržby. Během prvního kroku byla vylepšena komunikace, systém varování blízkosti země a navigační systémy. Následovala instalace raket vzduch-země AGM-65 Maverick. Během kroku C byl přidán komunikační systém RAF RAIDS (Rangeless Airborne Instrumentation Debriefing System), nový systém společnosti Raytheon na identifikaci přítel-nepřítel (SIFF) a řízené pumy Paveway. Během kroku D dostaly letouny nové průzkumné digitální kontejnery DJRP (Digital Joint Reconnaissance Pod).

V únoru 2007 byly zahájeny zkoušky s novou střelou vzduch-země MBDA Brimstone, avšak nebyly dokončeny kvůli předčasnému vyřazení letounů. V roce 2007 byl kvůli konfliktu v Afghánistánu nahrazen laserový značkovač s nízkým rozlišením TIALD kontejnerem s laserovým značkovačem Lockheed Martin Sniper XR. V krok E zahrnoval instalaci přídavného komunikačního zařízení pro datovou síť NATO „Link 16“,Harrier rearms. Professional Engineering Magazine, 25. června 2003. a systém výměny taktických informací TIEC (Tactical Information Exchange Capability), který měl být instalován jak na letouny Harrier II, tak i Tornado GR4.The UK's GR9 Harriers to Add 'Capability E'. Defense Industry Daily, 16. ledna 2008. Citováno: 11. srpna 2014. V červenci 2008 získala společnost Qinetiq kontrakt na průběžné vylepšování a údržbu celé flotily letounů Harrier II až do roku 2018, což naznačovalo, do kdy mají stroje sloužit.Qinetiq will keep ageing RAF Harriers in the air. Professional Engineering Magazine, 9. července 2008.

Poslední vyráběnou verzí byla cvičná dvojmístná verze T.10. RAF původně uvažovalo o přestavbě cvičných letounů Harrier T4, ale nakonec 28. února 1990 objednalo 14 nových letounů Harrier T.10 za 200 miliónu liber. Objednávka byla později snížena o jeden letoun v důsledku změny ceny letounů. Letoun T.10 používal stejný drak jako americký letoun TAV-8B se zástavbou systémů letounu GR7. Letoun (ZH653) poprvé vzlétnul 7. dubna 1994 a do služby byl první letoun přijat 30. ledna 1995. Letouny T.10 byly plně bojeschopné, ale měly větší hmotnost než jednomístné GR7, což se projevilo na jejich výkonech a to hlavně v horkých klimatických podmínkách.Jenkins 1998, str. 94–95. Většina letounů T.10 byla později vylepšena spolu s letouny GR9 na verzi T.12 a několik jich dostalo i silnější motor a byly přeznačeny na T.12A.

Služba Bojové nasazení