Volary

Volary () jsou město v jižních Čechách v okrese Prachatice v Jihočeském kraji. Leží čtrnáct kilometrů jihozápadně od Prachatic. Volary se nacházejí na území CHKO Šumava a při hranici NP Šumava. Městská zástavba je situována do kotliny severně od řeky Teplé Vltavy podél Volarského potoka. Jméno města je německého původu a je patrně odvozeno od lesů, které je obklopují, i když existuje více výkladů.

Ve Volarech žije  obyvatel. Jejich založení souvisí s kolonizací Šumavy ve 13. a 14. století. Na rozvoj sídla měl po staletí příznivý vliv provoz na prachatické větvi Zlaté stezky. Postupně se Volary právě díky rozvoji Zlaté stezky rozrůstaly. V roce 1871 byly povýšeny na město. Po uzavření Mnichovské dohody se tradičně Němci obývané Volary staly součástí nacistického Německa a byly značně ovlivněny událostmi druhé světové války. V květnu 1945 městem prošel pochod smrti z koncentračního tábora Helmbrechts. Na základě Benešových dekretů došlo v roce 1946 k vysídlení Němců. Po válce nastal rozvoj průmyslu; Volary jsou od konce 20. století významným komunikačním uzlem Šumavy a střediskem turistického ruchu, k čemuž přispívá i skutečnost, že jsou největším horským městem Šumavy.

Název Již z první zmínky o Volarech z roku 1359 je dochováno jejich německé jméno Wallern. Jeho původ bývá vykládán z německého nářečního spojení ze den waldaeren = „u obyvatel lesa“, v němž se v bavorském nářečí změnilo -ld- na -ll-. Hláskovou a slovotvornou adaptací z něho mělo pak vzniknout české jméno, které je poprvé zmiňováno v roce 1444 jako Wolari. Druhou možností je, že jméno vzniklo od významu ves „volařů“ (obchodníků s dobytkem, případně sedláků chovajících voly). Tato interpretace názvu však bývá považována za méně pravděpodobnou.

Historie Vznik sídla Založení Volar souviselo s celkovou kolonizací Šumavy ve 13.–14. století, kdy vznikaly nové vesnice převážně s německým obyvatelstvem přicházejícím často z území pasovského biskupství. Druhou podstatnou okolností bylo přeložení původní trasy „Prachaticih via“, obchodní cesty z Pasova do Čech, později nazývané Zlatá stezka. Ta na české území vstupovala údolím Studené Vltavy a pokračovala přes pozdější osady Pěkná a Zbytiny do Prachatic. V první polovině 14. století však byla patrně kvůli močálům vytyčena nová, výše položená trasa přes hřeben Haidelu k dnešním Českým Žlebům a přes brod na Teplé Vltavě do široké volarské kotliny náležící k panství Prachatice, které bylo až do husitských válek v majetku vyšehradské kapituly. První písemná zmínka o Volarech pochází z roku 1359, kdy je mezi členy městské rady v Prachaticích uveden Ondřej z Volar. Nová osada Volary se brzy rozrostla v největší soumarské středisko na české straně Zlaté stezky.

Středověk Husitské války a následující léta, kdy se krajem potulovaly tlupy žoldnéřů a přepadaly kupce (sídlem jedné z nich byl hrad Hus 6 km od Volar), přerušily rozmach obchodu na Zlaté stezce. V roce 1437 zastavil císař Zikmund prachatické panství včetně Volar Janu Smilovi z Křemže. Poté se Prachatic a Volar zmocnil falšovanou listinou Oldřich II. z Rožmberka. Od Rožmberků získali v roce 1457 panství bratři Prokop a Jan z Rabštejna a od Rabštejnů v roce 1493 páni z Roupova, kteří je drželi do roku 1501. Roku 1503 se panství vrátilo do rukou Rožmberků, za jejichž vlády se Volary dočkaly některých výsad (právo konání týdenního trhu, bezplatné užívání stavebního i palivového dřeva, pastva dobytka v panských lesích).

16. a 17. století thumb|Volary na Müllerově mapě Čech z roku 1720 Během 16. století dosáhl obchod s pasovskou solí pod ochranou Rožmberků svého vrcholu. Volary byly hojně využívány pro přenocování soumarů, kteří přepravovali zboží po stezce. Díky poptávce soumarů bylo ve Volarech v 16. století 13 hostinských a 4 kováři. V téže době probíhala další kolonizační vlna, s níž se ve Volarech objevily roubené domy alpského typu (tzv. volarské alpské domy). Podle ředitele Prachatického muzea Pavla Fencla lze vzhledem k existenci podobného typu domu v horských oblastech Bavorského lesa odmítnout teorie přenesení typu stavby z Korutan, Štýrska či Tyrolska osadníky z těchto zemí. Emil Skála považuje nové osadníky za soumary přicházející od jihu po Zlaté stezce a připomíná názor Rudolfa Kubitscheka, že jejich původním domovem bylo povodí řeky Rott jižně od Pasova. Ve stejném období se v městečku (takto uvedeno v r. 1506) usadilo i několik českých rodin.

Roku 1600 získal panství od zadlužených Rožmberků císař Rudolf II. 23. prosince 1622 obdržel prachatické panství i s Volary od císaře Ferdinanda II. Jan Oldřich z Eggenberka. Opět změnily Volary majitele až v roce 1719, kdy se jimi stali Schwarzenbergové. Obchod na Zlaté stezce, a tím i prosperitu Volar ochromila třicetiletá válka. Po ní se provoz zvolna obnovil, ale kvůli konkurenci rakouské soli z Gmundenu na počátku 18. století zcela zanikl.

Rozvoj a povýšení na město náhled|300x300pixelů|Volary na císařských otiscích map stabilního katastru. Stav z roku 1837. Dřevěné budovy jsou vyznačeny žlutou barvou, zděné budovy červenou. V průběhu třicátých a čtyřicátých let 19. století začal pomalý opětný rozvoj města. Tehdy byly Volary spojeny s okolím sítí pevných silnic do Prachatic, Lenory, Českých Žlebů a Chlumu. Do té doby vedly do Volar pouze nezpevněné polní či lesní cesty.

V roce 1848 je ve Volarech uváděno přes dva tisíce obyvatel a dvě stě domů. Rozvoj městečka pokračoval i v šedesátých letech 19. století.Volary 1871–2001: 130 let městem. s. 13. Mnohé osobnosti, které ovlivnily život města nebo se jinak proslavily, se narodily právě v tomto desetiletí. Na jeho počátku ve Volarech žilo již přes dva a půl tisíce obyvatel a stálo zde přes 250 domů. Tehdy se začal ve městě rozvíjet i kulturní a společenský život; založeny byly první kulturní spolky, mezi nimi např. Společenstvo dřevozpracujících živností či mužský pěvecký sbor; roku 1861 vznikl ve Volarech také Sokol. Další občanské spolky vznikaly v následujících letech.

Skutečnost, že Volary po staletí sestávaly především z roubených stavení, vysvětluje časté požáry. V roce 1679 zničil požár 45 domů.Volary 1871–2001: 130 let městem. s. 16. K dalším velkým požárům došlo v letech 1715, 1719 a 1754. V letech 1856 až 1882 postihlo Volary celkem osm větších požárů. Povýšení Volar na město předcházel jeden z největších požárů v dějinách města: oheň vypukl v jednom z chlévů ve středu 22. července 1863 okolo desáté hodiny večer. Ve velmi krátké chvíli zachvátil polovinu města. Oheň pohltil 59 domů, kostel i školu. Záři požáru bylo na noční obloze vidět až v rakouském Linci.Volary 1871–2001: 130 let městem. s. 17. Den po požáru navíc zasáhla zbytek města a spáleniště ničivá bouře a povodeň na potoce.

Zničení poloviny města nastartovalo jeho rychlou obnovu a další rozvoj.Volary 1871–2001: 130 let městem. s. 18. Nově budované stavby již nebyly celodřevěné roubené: jako stavební materiály převládly kámen a cihly.Volary 1871–2001: 130 let městem. s. 20. Celkovou opravou prošel rovněž kostel, jehož věže dostaly nové cibulové báně a roku 1867 ze zvonařské dílny Franze S. Holledera v Linci i tři nové zvony. Došlo také k částečné náhradě zničeného vnitřního vybavení. Roku 1865 byla ve městě také zřízena nová pošta, která dříve ve Volarech nesídlila a využívalo se úřadu v Prachaticích. Čtyři roky nato bylo ve Volarech zavedeno i telegrafní spojení.Volary 1871–2001: 130 let městem. s. 21. 25. října 1870 pak radnice rozhodla požádat císaře o udělení statutu města a vzniká koncept příslušné žádosti. Téže noci měla být na Šumavě pozorovatelná polární záře, které místní přikládali zvláštní důležitost jako neurčité předzvěsti.Volary 1871–2001: 130 let městem. s. 22. Samotná žádost o povýšení Volar na město je datována 27. října 1870 a vznikla pouze několik hodin poté, co se celou Šumavou prohnala jedna z nejničivějších vichřic v její novodobé historii. Kvůli nutnosti vytěžit dřevo v polomech tak bylo odeslání žádosti dočasně odloženo.Volary 1871–2001: 130 let městem. s. 23. K prosbě o povýšení na město se tak volarští obyvatelé vrátili až počátkem roku 1871.Volary 1871–2001: 130 let městem. s. 24.

Na listinách adresovaných císaři tehdy bylo uvedeno: „Obec vlastní 10 306 jiter půdy a ročně odvádí na daních přes 10 000 zlatých.“ Rovněž byl uveden počet obyvatel, který činil přibližně tři tisíce. Dále pak radní zmiňovali velký počet tkalců a rovněž skutečnost, že se Volary řadí mezi průmyslová města. Rovněž připomněli: „Máme tu poštovní a telegrafní úřad, oddělení finanční stráže, lékaře s lékárnou, faráře se dvěma fundovanými kaplany a školu se třemi třídami. Konají se u nás čtyři výroční trhy a každý týden dobytčí trh.“

Žádost byla odeslána na okresní hejtmanství, odtud putovala na ministerstvo vnitra a posléze k císaři. Ten v neděli 30. dubna 1871 podepsal listinu, jíž povýšil Volary na město. Městu byl ponechán jeho původní znak. V dokumentu o povýšení byl tehdy uveden rovněž přesný počet obyvatel města: 2 712.Volary 1871–2001: 130 let městem. s. 25.

20. století do Mnichova Na přelomu století změnila historii Volar železnice: 15. října 1899 byl zahájen provoz z Prachatic do Volar, z Volar do Vimperka 8. července 1900, trať z Volar do Černého Kříže s připojením na Český Krumlov a České Budějovice 12. června 1910 a odbočka přes Haidmühle do Pasova 15. listopadu 1910. Volary se tím staly nejdůležitějším železničním uzlem Šumavy.

Železnice umožnila nový hospodářský rozmach: roku 1908 postavila obec vodovod, 1912 vznikla mlékárna a 1923 bylo město napojeno na elektrickou síť. Rozvoj na čas přerušila první světová válka, v níž zahynulo 124 místních občanů. Další přerušení přinesla hospodářská krize na počátku třicátých let. V roce 1939 měly Volary 4088 obyvatel (historicky nejvyšší počet) a 506 domů, z nichž 280 bylo postaveno od jejich povýšení na město.

Až do vzniku Československa byly Volary národnostně téměř stoprocentně německé – podle sčítání lidu v roce 1910 bylo z 3573 obyvatel tehdejšího města pouze 9 Čechů; deset let předtím není uváděn ani jeden. Během první republiky se počet Čechů ve Volarech zvýšil na téměř dvě stě osob v závěru třicátých let 20. století. Jednalo se především o státní zaměstnance (železničáři, četnictvo, finanční stráž, zaměstnanci důchodkové kontroly). Česká menšina si postupně vybudovala školu a školku, fotbalové hřiště, tenisový kurt, turistickou kancelář a založila různé spolky – Klub československých turistů, Národní jednotu pošumavskou, konzumní družstvo, kapelu.

náhled|Američtí vojáci přinutili sudetské Němce ve Volarech projít kolem mrtvol židovských žen, které zemřely při pochodu smrti, květen 1945

1938–1945 Po podepsání mnichovské dohody byl v září 1938 pro zdejší Čechy vypraven evakuační vlak; Volary se staly součástí Třetí říše a 2. října 1938 byly obsazeny wehrmachtem. Po vypuknutí druhé světové války byl v roce 1940 ve městě zřízen tábor válečných zajatců, kteří pracovali v továrnách, při těžbě dřeva, na stavbě komunikací atd. Ve válce přišlo o život přes 200 Volaranů. 5. května 1945 předal starosta Anton Praxl bez odporu Volary americké armádě, která zde setrvala do 2. prosince téhož roku.

Den předtím, tj. 4. května 1945, do Volar dorazil jeden z pochodů smrti, který nacisté vedli z koncentračního tábora Helmbrechts až k Husinci u Prachatic. Po příchodu amerických vojsk byly ve Volarech a okolí (Kvilda, Polka, Cudrovice, Bierbruck, Blanický mlýn) nalezeny a exhumovány zemřelé či zastřelené ženy. Další oběti přibyly ze skupiny, kterou nacistické stráže pochodu zanechaly ve Volarech a jež byla po osvobození umístěna ve vojenském lazaretu. Celkem bylo na samostatném hřbitově pohřbeno 96 převážně židovských žen. Později zde byl umístěn pietní památník a hřbitov je zapsán na seznamu židovských památek.

Dne 7. května 1945 byl poblíž Volar zabit Čechoameričan Charley Havlat, který je považován za posledního amerického vojáka zabitého v Evropě při vojenské akci druhé světové války. Památník Charley Havlata je od roku 2002 umístěn u silnice č. 39 z Volar do Lenory.