Volksdeutsche Mittelstelle (VoMi – Středisko na podporu etnických Němců) byl jeden z hlavních úřadů SS. Zodpovídal za německé obyvatelstvo žijící mimo Třetí říši, tzv. „Volksdeutschen“. Od února 1937 stál v čele úřadu SS-Obergruppenführer Werner Lorenz. V roce 1938 disponoval úřad VoMi rozpočtem 50–60 milionů říšských marek pro správu a distribuci všech fondů pro etnickou práci (Volkstumsarbeit).Burkhard Dietz, Helmut Gabel, Ulrich Tiedau (Hrsg.): Griff nach dem Westen. Die „Westforschung“ der völkisch-nationalen Wissenschaften zum nordwesteuropäischen Raum (1919–1960), Teil II, Münster 2003, , S. 582. V období 1939–1940 se úřad zaměřoval hlavně na organizaci přesídlení německých národních skupin pod heslem „Heim ins Reich“. V poválečných norimberských procesech s RuSHA byl VoMi usvědčen z účasti na masovém vyhánění obyvatel z okupovaných území Evropy. Ein Bericht des „Hauses Friedensburg“, ein Diakonissenheim in Rathen, schildert, wie die VoMi das Heim beschlagnahmte, die Leitung nicht mehr ins Haus liess, keine Mieten zahlte oder sie weit verzögerte. Mskr. Rektor Glöckner, ca 1947
Generalplan Ost Po podepsání paktu mezi Hitlerem a Stalinem obdržel Heinrich Himmler 28. září 1939 rozkaz zřídit Říšské komisařství pro upevnění německého národa (Reichskommissariat zur Festigung deutschen Volkstums), které jako první předložilo na jaře 1940 návrh na Generalplan Ost. Generalplan Ost se týkal vystěhovávání židovského a polského obyvatelstva z Povartí, Západního Pruska (Svobodné město Gdaňsk a Polský koridor) a z Generálního gouvernementu na východ. Od podzimu 1939 bylo Polsko rozděleno na tři zhruba stejně velké části – východní území obsadil Sovětský svaz (až do června 1941), v centrální části země fungoval Generální gouvernement se sídlem v Krakově a třetí část od Pomoří na severu až po Slezsko na jihu byla připojena ke Třetí říši jako župa Poznaň (Reichsgau Posen), od roku 1940 Povartí (Wartheland) s celkem 4,2 mil. obyvateli (85 procent Poláci, 7 procent Němci a 8 procent Židé) a župa Gdaňsk-Západní Prusko (Danzig-Westpreußen).Carina Vogt: „Heim ins Reich!“ – Die nationalsozialistische Politik gegenüber den sogenannten „Volksdeutschen“ und ihre Folgen. Diplomarbeit, Wien, 2011
Úřady a organizace příslušné pro přesídlování Reichskommissar für die Festigung deutschen Volkstums (RKF) / Říšský komisař pro upevnění německého národa Hauptamt Volksdeutsche Mittelstelle (Vomi) / Hlavní úřad pro zabezpečení etnických Němců Reichssicherheitshauptamt (RSHA) / Hlavní úřad říšské bezpečnosti Höhere SS- und Polizeiführer (HSSPF) / Vyšší vůdce SS a policie Rasse- und Siedlungshauptamt-SS (RuSHA) / Hlavní rasový a osídlovací úřad SS Einwandererzentralstelle (EWZ) / Přistěhovalecká ústředna Reichsminister für Ernährung und Landwirtschaft (RMEuL) / Říšský ministr pro výživu a zemědělství
Vznik Volksdeutsche Mittelstelle V roce 1933 vznikla z popudu Rudolfa Hesse pod VDA (Verein für das Deutschtum im Ausland) rada «Volksdeutsche Rat», která se velmi brzo dostala do konfliktu se stranickou organizací Auslandsorganisation (AO) pod vedením Ernsta Wilhelma Bohleho. V roce 1935 byl prací pro menšiny v zahraničí pověřen Otto von Kursell (tzv. Büro von Kursell). Himmlerovi a Heydrichovi se na přelomu let 1936/37 podařilo Kursella vyřadit, na jeho místo 1. ledna 1937 dosadit Wernera Lorenze a Kursellovu kancelář (Büro von Kursell) přejmenovat na «Volksdeutsche Mittelstelle». Jak samotný název napovídá, středem zájmu se stali etničtí Němci, „kteří mluvili německy a patřili k německému národu a měli německou krev, ale nepatřili k Německé říši, jelikož zapustili kořeny v zahraničí (die zwar deutsch sprechen und deutschen Stammes und Blutes sind, aber nicht mehr zum Deutschen Reich gehören, sondern im Ausland Wurzel gefasst haben)“. Výraz «Mittelstelle» měl asociovat představu «zprostředkovací centrály». VoMi sice celkem brzy zaujala pozici „nejvyššího říšského úřadu“, ale její pravomoc nebyla vůči NSDAP, jednotkám SS a říšským ministerstvům zcela definována. Zrovna tak nebyl jasný vztah VoMi k vůdci. Organizační a hierarchické vztahy, úkoly a pracovní metody VoMi se nedržely nějakých stálých pravidel, úřad se podřizoval dané politické situaci a požadavkům nacistického vedení.OME-LEXIKON, Volksdeutsche Mittelstelle (VoMi), Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen Europa als Forschungsthema, online lexikon
Hlavním úkolem úřadu byl finanční a politický kontakt s „etnickými Němci“ v zahraničí a jejich zasvěcování do nacistické ideologie. To se dělo jak veřejně oficiální cestou tak pomocí akcí poloveřejných či cestou zcela soukromé podpory. VoMi se také snažila o neustálé vymezení vůči stranické zahraniční organizaci AO (Auslandsorganisation) a o získání opoziční VDA. Spolek VDA (Verein für das Deutschtum im Ausland) v čele s Hansem Steinacherem prosazoval sice také podporu etnických menšin v zahraničí, ale bez vytržení z jejich domova a následného přesídlení, které se tak stalo mezi oběma organizacemi základní třecí plochou. Po spojenectví s Itálií a Sovětským svazem začaly menšiny v daných zemích představovat pro plánovanou zahraniční politiku Třetí říše potenciální nebezpečí, které se Adolf Hitler rozhodl přesídlením odstranit. Vztahy mezi VDA a VoMi zatěžovala zejména otázka Jižního Tyrolska. Steinacher byl nakonec poslán 19. října 1937 „na dovolenou“ a po nařízení z 2. července 1938 se VoMi stala jediným úřadem pro záležitosti etnických Němců. Ze své práce se zodpovídala přímo Adolfu Hitlerovi.
Přesídlení etnických Němců z Jižního Tyrolska náhled|Innsbruck, první přesídlenci z Jižního Tyrolska, 1940 náhled|Innsbruck, centrální kartotéka Dienststelle Umsiedlung Südtirol (DUS), 1940
V květnu 1939 podepsal Benito Mussolini a Adolf Hitler pakt o vyřešení otázky Jižního Tyrolska ve stylu přesídlení „Heim ins Reich“. Ještě téhož roku byla podepsána opce, podle které se německé a ladinské obyvatelstvo mělo rozhodnout, zda bude emigrovat do Třetí říše nebo zůstanou bez ochrany pro etnické menšiny ve svých domovech. Jednalo se přibližně o 200 000 etnických Němců s italským občanstvím. Curt von Gottberg, šéf Pozemkového úřadu (Bodenamt) v Praze, počítal s tím, že po rasovém průzkumu usadí tyrolské přesídlence (přibližně 2 750 rodin) na 1 500 statcích zadlužených a nebo rasově nevhodných sedláků v Severním Tyrolsku (Nordtirol) a 12 000 v protektorátě na zabraných statcích židovských či protistátních osob. K masovému přesídlení začalo docházet až po 1. lednu 1940. Z předpokládaného počtu 200 000 se rozhodlo k odchodu maximálně 81,8 procent tyrolských Němců a z plánů na poněmčení protektorátních oblastí se podařilo splnit jen minimum.Maria Fiebrandt: Auslese für die Siedlergesellschaft: Die Einbeziehung Volksdeutscher in die NS-Erbgesundheitspolitik im Kontext der Umsiedlungen 1939-1945, 2014
Přesídlení etnických Němců z Jižního Tyrolska se ale od transferu ostatních „Volksdeutschen” z Pobaltí, východu a jihovýchodu Evropy odlišovalo. Jednak trvalo mnohem déle, ale také se na něm podílel jiný přesídlovací aparát. Hlavní slovo měl Říšský komisař pro upevnění německého národa. Registraci a přípravu k transportu optantů prováděl namísto VoMi úřad „Amtliche deutsche Ein- und Rückwanderungsstelle” (ADERSt) v Bolzanu s pobočkami v Bolzanu, Meranu, Brixenu, Brunecku a Sterzingu, kterému pomáhala společnost „Arbeitsgemeinschaft der Optanten für Deutschland” (AdO). Prověřování, rasovou kontrolu a udílení občanství (Durchschleusung) měla na starost úřadovna „Dienststelle Umsiedlung Südtirol” (DUS) v Innsbrucku se svou italskou firmou pro správu majetku „Abwicklungs-Treuhand-Gesellschaft” (DAT) a říšskou „Deutsche Ansiedlungsgesellschaft” (DAG).
Jednalo se o oblasti: okres Bozen (Bolzano) a Fassatal, okres Meran, okres Brixen, okres Bruneck (Cortina a Buchenstein), okres Sterzing, italské oblasti (Lusern a Fersental), údolí „Kanaltal” (Val Canale) a říšské Němce s italským občanstvím. K 1. červenci 1942 přesídlilo 76 824 osob a do konce roku 1943 se počet navýšil na 81 500 osob. Skoro polovina jich byla umístěna v župě „Tirol-Vorarlberg” (34 000 osob). Toto číslo není zcela přesné, jelikož zahrnuje i některé tyrolské odvedence k wehrmachtu, kterých bylo od roku 1940 do konce války kolem 25 000. Výstavba nových bytů pro přesídlence z Jižního Tyrolska na území Východní marky byla schválená jako „Sondermaßnahme S”. Jen v Tyrolsku a Vorarlbersku jich postavila firma „Neue Heimat” (Gemeinnützige Wohnungs- u. Siedlungsgefellschaft der Deutschen Arbeitsfront) na 7 000 (tzv. Südtiroler-Siedlung).Die „Sondermaßnahme S“ - Kennen sie diese Gebäude? Hned po ukončení války se snažila část etnických Němců z Jižního Tyrolska vrátit do své domoviny (8 000 – 12 000 osob).Umsiedlung (Südtirol) - Tiroler Landesarchiv
Volksdeutsche Mittelstelle Heinrich Himmler se mohl sice na základě Hitlerovy vyhlášky, co se přesídlování obyvatelstva a jeho ubytování týče, opřít o rozsáhlé znalosti a zkušenosti řady orgánů a subjektů, ale jen na poli vojenských či trestaneckých táborů. VoMi jako jediná nacistická instituce disponovala potřebnými zkušenostmi s přesídlováním celých rodin. Od roku 1934 vedla tzv. „Informační centrum pro přistěhovalce” (BFE), které poskytovalo etnickým uprchlíkům z Rakouska a Polska hned po překročení říšské hranice první záchytné ubytování.
Vzhledem k tomu, že se počítalo pro přesídlenecké tábory s „nepoužívanými“ továrnami, prázdnými školami a „židovskými vilovými koloniemi“, stala se VoMi v letech 1942–1945 jedinou autorizovanou institucí pro zabavování vhodných budov, bytů a místností po neněmeckých občanech nebo Židech. Činnost úřadu sestávala z transportu etnických Němců do říše, ze zajištění potravin, zdravotní služby a z organizování ubytování. K ubytování sloužily dva druhy táborů (Vomi-Lager-Typen). Jednak sběrné tábory tzv. „Auffang-“ nebo „Sammellager“ a za druhé pozorovací tábory ve Staré říši (Altreich – Deutsches Reich, Österreich a Sudetenland) tzv. „Beobachtungslager“. Přesídlovací akce etnických Němců se z různých důvodů protahovaly, takže mnohé sběrné tábory sloužily i jako tábory pro delší ubytování – tedy pozorovací.LENIGER, Markus: Nationalsozialistische "Volkstumsarbeit" und Umsiedlungspolitik 1933 - 1945: Von der Minderheitenbetreuung zur Siedlerauslese, 2010
Polenlager VoMi spravovala v roce 1941 jenom v Horním Slezsku 123 přesídleneckých táborů. Postupně se jejich účel měnil. Od jara 1942 se z táborů pro přesídlení etnických Němců stávaly záchytné tábory pro Poláky (Auffangslager). Označeny stejným číslem zůstávaly tyto tábory stále ve správě VoMi, na rozdíl od táborů s Poláky v jiných říšských župách. Uvěznění pocházeli výhradně z Horního Slezska. V březnu 1943 již existovalo 21 Polenlágrů.
Počet lidí v táborech se po změně účelu zvýšil 5 krát. Podmínky v táborech se nelišily od jiných koncentračních táborů v nacistickém Německu. Nelidské byly omezené prostory, strava, hygiena i tresty. Tábory byly na území, kde nežilo polské obyvatelstvo, s očekáváním, že solidarita s vězni bude minimální. Do táborů byly deportovány celé rodiny bez právního důvodu.
Největší z Polenlágrů byl v Gorzycki v těsné blízkosti hranic ČR, kterým prošlo 20 000 Poláků.
Čtyři Polenlágry se nacházely i na území dnešní České republiky. Byly to tábory ve Fryštátě (č. 40), Bohumíně (č.32), Petrovicích (č.41) a v Dolním Benešově (č. 83)
Zahraniční úřady a přesídlovací centrály VoMi Litzmannstadt (Lodž pro říšskou župu „Warthegau“) VoMi Wien, zřízena po připojení Rakouska, 1944 přejmenována na „Verbindungsstelle Südost“ VoMi Krakau pro oblast Generalgouvernement VoMi Riga pro oblast Reichskommissariat Ostland VoMi Kyjev-Sonderkommando R pro oblast Russland-Süd VoMi v Paříži a Bruselu fungovaly jako zahraniční pobočky pod místním Vyšším vůdcem SS a policie (HSSPF)