náhled|alt=Fotografie Zakázaného města ze severu, z jednoho z vrchů parku Ťing-šan. V popředí náměstí před branou Šen-wu a samotná brána, za ní střechy paláců Zakázaného města táhnoucí se do dáli.|Pohled na Zakázané město, Peking Čínská říše Ming (1368–1644) byla kulturně vyspělý a kultivovaný stát. Mingská kultura byla charakteristická konzervativní orientací na čínskou kulturní tradici a od konce 15. století rozkvětem ve výtvarném umění, literatuře i filozofii.
V mingské epoše byly státní zásahy do kultury silnější než v předešlých staletích. Vláda u úřednických zkoušek vyžadovala Ču Siho interpretaci neokonfuciánství, stanovila pravidla tvorby a podporovala „vhodné“ umění v literatuře i malířství… proto je historiky mingská éra považována za období jednotvárnosti a prostřednosti. Fakticky však byla mingská éra tvůrčí, zejména v posledním století, kdy vzdělanci hledali cesty seberealizace v antiracionalistickém individualismu Wang Jang-minga, a usilovali o moudrost pomocí pěstování znalosti vlastní mysli.Liščák, s. 297–298.
Pro rané mingské malířství i kaligrafii byla charakteristická orientace na minulé, především sungské, vzory, tvůrčím způsobem proměněné. Ve dvorské malířské akademii, znovuzrozené na přelomu 20. a 30. let 15. století, převládal žánr „květin a ptáků“. Jejími nejslavnějšími mistry byli Pien Ťing-čao (na počátku 15. století) a Lin Liang (na jeho konci). U krajinomalby, charakteristické pro umělce nezávislé na dvoru, byla nejznámější škola Wu v čele se zakladatelem Šen Čouem a škola Če, jejímž nejvýraznějším představitelem byl Taj Ťin. V malířství 16. století převládalo napodobování tradičních technik a námětů. V žánru „květin a ptáků“ dosáhl mistrovství Lü Ťi. Mimo jmenovaných umělců získali v mingském období slávu také Tchang Jin, Wen Čeng-ming a další. Pro mingské období bylo charakteristické spojování malířství a kaligrafie, a od 15. století díla mistrů obsahovala rovnocenný podíl obojího.
náhled|alt=Vysoký a úzký (102,5 × 30,3 cm) obraz horské krajiny malovaný čínskou tuší, s komentářem v horní části svitku|Tung Čchi-čchang, Příkré hory a tiché vody, 1632, Kimbell Art Museum Sklon k napodobování starých vzorů byl od konce 14. a počátku 15. století typický pro literární a publicistickou tvorbu směru „přívrženců staré literatury“, ke kterým patřili Sung Lien, Liou Ťi, Jang Š’-čchi a mnozí další politici a učenci. V mingském období vznikla řada literárních děl beletristických, naučných i užitkových, nejtypičtější a nejreprezentativnější pro mingskou dobu jsou mnohadílné encyklopedické práce a antologie. Zatímco plně porozumět dílům psaným v klasické čínštině mohli pouze příslušníci džentry, gramotní Číňané s nižším vzděláním tvořili nepoměrně širší publikum pro literaturu a drama v hovorovém jazyce (paj-chua). Román Ťin Pching Mej publikovaný roku 1610 se stal pátým z velkých čínských románů bezprostředně za „čtyřmi klasickými romány“, z nichž dva (Příběhy od jezerního břehu a Putování na západ) byly napsány v mingském období.
Mingští dramatici psali čtyřaktovky ca-ťü, oblíbené v minulé, jüanské, epoše. Větší popularitu však měly volnější mnohoaktové hry čchuan-čchi; jejich doprovodná hudba prošla podstatnými změnami, dokud nepřevážil styl kchun-čchü. V obrazotvornosti se dramatici romanopiscům vyrovnali; jednu z nejznámějších her čínské historie, Pavilón pivoněk, napsal dramatik závěru mingské epochy Tchang Sien-cu.
Z mingských architektonických památek patří k nejdůležitějším císařské sídlo – Zakázané město, chrámový komplex Chrámu nebes v Pekingu, soubor císařských náhrobků v Š’-san-lingu a v neposlední řadě Velká čínská zeď.
Kaligrafie Rané a střední mingské období náhled|alt= Krátký (6 sloupců po 6 znacích) čínský text psaný zběžnou kurzivou|Ukázka rukopisu Chung-wua, zakladatele a prvního císaře říše Ming Během prvních desetiletí existence říše Ming si císařský dvůr předních kaligrafů vážil a oceňoval je. Patřili mezi ně např. Sung Kche (1327–1387), Šen Tu (1357–1434) a Šen Cchan (1379–1453). Kaligrafii věnovali svou pozornost i císaři. Jung-le (vládl 1402–1424) se ji s oblibou zaobíral a za oficiální písmo určil styl dvou Wangů (Wang Si-č’a a jeho syna Wang Sien-č’a ze 4. století). Jung-leho nástupce Chung-si byl uznávaným kaligrafem srovnávaným s tchangským císařem Tchaj-cungem (vládl 626–649). Následující mingský císař Süan-te v polovině 20. let 15. století obnovil v Pekingu císařskou akademii malířství a kaligrafie, která pak v první polovině mingské doby udávala tón v umění.
V polovině patnáctého století panovnický zájem o kaligrafii poklesl, a od středně mingského období se těžiště umělecké činnosti přesunulo do jihovýchodní Číny. Nové trendy v kaligrafii se pak rodily mezi umělci a literáty bohatých měst Ťiang-nanu, především Su-čou a Sung-ťiangu. Mingští kaligrafové navazovali na styly starých mistrů a pomocí odkazů na ně definovali svůj styl, vesměs však pouze přebírali formu bez hlubokého proniknutí do podstaty.Zádrapa, s. 242.
K ťiang-nanským mistrům kaligrafie patřil Čang Pi (1425–1487) ze Sung-ťiangu, který se věnoval „bláznivému konceptnímu písmu“ ve stylu tchangských kaligrafů Čang Süa a Chuaj-sua, a Li Tung-jang (1447–1516), velký sekretář označovaný za génia pečetního písma, ale výborný i v úřednickém písmu.
Ve druhé polovině 15. století pod vedením Šen Čoua kaligrafové ze Su-čou oživili styly severosungských mistrů. Šen Čou byl výborným malířem,Zádrapa, s. 244. své konceptní písmo, typické baculatými, zaoblenými tahy psanými s poněkud rozechvělým spěchem, založil na stylu severosungského kaligrafa Chuang Tching-ťiena; Šenův žák Wen Čeng-ming také následoval tento vzor. Přítelem Šen-čoua byl Wu Kchuan, ministr státní správy a obřadů, který se v kaligrafii řídil stylem jiného severosungského umělce, Su Š’a. Tehdy už na obrazech literátů získaly doprovodné nápisy význam srovnatelný s malbou, často byla kaligrafie prvotní a malba k ní doplněna.Zádrapa, s. 245.
náhled|alt=Delší nápis čínským písmem|vlevo|Wen Čeng-mingův komentář na Čchiou Jingově portrétu jüanského malíře Ni Cana, 1542, Šanghajské muzeum K mladší generaci ze Su-čou patřili Ču Jün-ming (1460–1526) a Wen Čeng-ming. Ču Jün-ming byl vnukem učence a kaligrafa Sü Jou-čena a zetěm dalšího kaligrafa Li Jing-čena. Vynikal v malém vzorovém písmu, ale největší obdiv získal svým „bláznivým konceptním písmem“, ke kterému se obrátil po neúspěchu ve zkouškách.Zádrapa, s. 246. Jeho přátelé přičítávali Ču Jün-mingovu náklonnost k vysoce expresivní kaligrafii jeho impulzivní osobnosti.
Wen Čeng-ming zvládl rovnoměrně básnictví, kaligrafii i malbu. Poté, co ani podesáté neuspěl u úřednických zkoušek, živil se uměním. V kaligrafii vynikal v malém vzorovém a pečetním písmu, věnoval se ale i dalším stylům. Za vzor si vzal sungské kaligrafy a jüanského Čao Meng-fua. Zachovala se řada jeho děl.Zádrapa, s. 247. Wen Čeng-ming měl mnoho žáků a následovníků, patřili k nim i jeho synové Wen Pcheng a Wen Ťia, oba schopní malíři jemně kolorovaných krajin, Wen Pcheng získal uznání pro své konceptní písmo a proslavil se řezbou pečetí. Žákem Wen Čeng-minga byl i malíř Čchen Čchun, jako kaligraf známý svým konceptním písmem.Zádrapa, s. 248.
Pozdní mingské období náhled|alt=Kratší čínský text (tři sloupce o 9 znacích a kratší čtvrtý)|Báseň Studium švestkových květů psaná kurzivním písmem, Čchen Chung-šou, polovina 40. let 17. století, National Gallery of Victoria Teorii a praxi pozdně mingské kaligrafie dominoval Tung Čchi-čchang (1555–1636) ze Sung-ťiangu, od mládí uznávaný učenec, který vynikl v literární kompozici, malbě i kaligrafii. Byl významným teoretikem malířství, ale psal i o dějinách kaligrafie, přičemž mistry svého sungťiangského regionu stavěl výše než kaligrafy ze Su-čou.Zádrapa, s. 249. Zdůrazňoval potřebu studovat díla z období Východní Ťin (4. století) a Tchang (7.–9. století), vyzdvihoval zejména oba Wangy, přitom neobhajoval těsné kopírování vzorů, ale hlubokou analýzu toho nejdůležitějšího z jejich stylů.
Mezi významné sungťiangské kaligrafy druhé poloviny 16. století patřili také Tung Čchi-čchangův přítel Čchen Ťi-žu, všestranný umělec a sběratel a Sü Wej, předchůdce čchingských individuálních umělců, malíř žánru „květiny a ptáci“ a dramatik, v kaligrafii se věnující „bláznivému konceptnímu písmu“, jeho styl se blížil abstraktnímu malířství. V první polovině 17. století vynikl Čchen Chung-šou, kaligraf a profesionální malíř–figuralista, jehož osobitý výraz byl obdivovaný i v následujících letech.Zádrapa, s. 250.
Poslední generace mingských kaligrafů využívala velmi osobitých stylů. Soudobí kritici, stejně jako několik jich samých, používali termín čchi, přeložitelný jako „neobvyklé“ nebo „divné“, k popisu inovací v kaligrafii tohoto období, radikálně se odchylujících z dlouhodobě uznávaných norem kompozice a rukopisu. Patřil k nim Wang Tuo (1592–1652), který tvrdil, že jeho styl je založen na dílu klasických mistrů. Přes zdánlivou divokost jeho psaní Wang Tuoův vynalézavý osobní styl splňuje Tung Čchi-čchangův výrok, že kaligrafie nesmí kopírovat, ale tvůrčím způsobem proměnit vzory minulosti.
Malířství Mingská éra byla první ze které se zachovalo mnoho obrazů slavných mistrů a tisíce děl průměrných tvůrců zatímco ze sungské doby můžeme známým umělcům připsat jen několik zachovaných originálních děl, a z tchangské žádné. Mingští malíři využívali nejrůznější styly, přitom obecně měli tendenci vracet se k tchangským vzorům, resp. k tomu to za „tchangské“ považovali mingští kritici – styl realističtější než filozofický a lyrický vzhled sungské doby i než formální a abstraktní vzhled jüanské éry.Munsterberg, s. 173.
Akademie S obnovením čínského státu – říše Ming – stoupla prestiž jižních uměleckých proudů, vnímaných jako výraz národního ducha a kultury. Současně se u císařského dvora obnovovala tradice profesionálního oficiálního umění. Naopak malíři nezávislí na dvoru nebyli v počátcích říše Ming významní a pracovali jednotlivě. Za zmínku z nich stojí Ma Wan (v polovině 14. století) a Wang Fu (1362–1416), který vynikl v malbě bambusu tuší,Kravcovová (2004), s. 629. a na něhož ve druhé polovině 15. století navázal Sia Čchang.
Pro rané mingské malířství byla charakteristická orientace na minulé, především sungské, vzory. Vycházela z konzervativního tíhnutí k minulosti charakteristického už pro malíře předešlé, jüanské, doby. Teoreticky byla zdůvodněna a nejúplněji realizována v malířské akademii, obnovené v polovině 20. let 15. století císařem Süan-te.
Obnovení akademie a její umístění v Pekingu vedlo k oživení pravidel a stylu sungské císařské malířské akademie i k posunu orientace z jižní k severosungské akademické tradici. Dvorští umělci dostali za úkol obnovit slávu umění tchangské a sungské doby (7. – 9. a 10. – 13. století). Měli za úkol tvořit výpravná oslavná díla s dekorativním účelem, která měla „znovuzrodit staré tradice“ a opěvovat blahobyt země. Za tímto účelem vypracovali podrobné předpisy týkající se témat, stylů i způsobů malby.Kravcovová (2004), s. 631. Přitom se inspirovali krajinami Ma Jüana (aktivní cca 1190–1264), Sia Kueje (první polovina 13. století), společně shrnovanými do „stylu Ma-Sia“, Kuo Siho (cca 1020–1070) a zelenomodrými krajinami.
náhled|vlevo|alt=Skupina malých ptáků ve větvích bambusu, malba tuší|Lin Liang, Ptáci v křoví, detail, 15. století, Palácové muzeum Význačné místo v mingské akademické tvorbě zaujímal žánr „květin a ptáků“. Při následování sungských vzorů se dvorští malíři tohoto žánru rozdělili na dva směry. Energická tušová malba Lin Lianga (druhá polovina 15. století) vycházející z díla Sü Siho (10. století), která užívala tušovou malbu bez obrysových linií, „bez kostí“, kontrastovala s popisným realismem Lü Ťiho s jeho pečlivým vykreslením obrysů a použitím barev po vzoru Chuang Čchüana (903–968).