náhled|Ferdinand Bonaventura II. z Harrachu na Rohrau a Thannhausenu, od r. 1752 říšský personalista Za personalistu byl ve Svaté říši římské označován příslušník říšských stavů, který nedisponoval buď vůbec žádným říšským bezprostředním územím nebo žádným dostatečně kvalifikovaným pro říšské stavovství. Byl osvobozen od povinnosti stavět rekruty pro říšskou armádu a říšská daň mu nebyla vyměřována z říšského bezprostředního a stavovského území, nýbrž „z hlavy“, resp. oceněním jeho nestavovských statků.

Vznik V pozdním středověku bylo nejen povyšování mezi říšská knížata a hrabata, ale i přijímání do říšského sněmu výlučně v rukách císaře. Postupně však císař začal povyšovat do knížecího stavu rody, které v říši žádné bezprostřední území nevlastnily (v roce 1459 povýšil císař Viktorina z Poděbrad na říšského knížete z Minstrberku, v l. 1518 a 1547 byli do říšského knížecího stavu povýšeni polští Radziwillové, r. 1553 se Don Marcantonio Doria del Carreto stal říšským knížetem z Melfi v Neapolsku. Někteří z těchto nových knížat se dočkali i přijetí na sněm, ačkoli v říši nevlastnili buďto vůbec žádné statky (pobaltský šlechtic a mistr livonské větve Německých rytířů, Wolter von Plettenberg, říšský kníže na sněmu od r. 1525) nebo jen velmi skrovné (Jindřich IV. z Plavna, purkrabí míšeňský, říšský kníže na sněmu od r. 1548). V 15. a 16. století se také zřetelně začala formovat tzv. hraběcí kolegia, složená z těch hrabat, kterým se nepodařilo zatím proniknout do řad říšských knížat. I tato stará říšská hrabata se bránila tlaku nových hrabat bez vlastního říšského hrabství, jako byli např. Šlikové, povýšeni na hrabata r. 1437Šlikovské povýšení se ovšem původně vázalo na říšské bezprostřední léno Bassano, které císař Zikmund vybojoval ve válce s Benátkami, a které Šlikové získali roku 1431. Pro říši, a tedy i pro Šliky, bylo však panství záhy opět ztraceno, když se mírovou smlouvou roku 1443 vrátilo do držby Benátek, což ze Šliků roku 1654 udělalo sněmovní personalisty. Situaci navíc komplikuje skutečnost, že šlikovská nobilitační listina z roku 1437 je zřejmě falsem, ačkoli je pravděpodobné, že i tak byli Šlikové toho roku povýšeni, jen se privilegium nestihlo vydat. Nesporně jsou Šlikové hrabaty od roku 1442, kdy jim bylo původní privilegium, třebas i zfalšované, konfirmováno. a r. 1654 přijatí do kolegia švábského. Říšské stavy se císařskému monopolu na uvádění nových, málo významných knížat a hrabat na sněm snažily bránit a především usilovaly o právní ochranu starobylosti a prestižního postavení svých rodů. Císař se zase snažil zamezit nekontrolovanému množení sněmovních hlasů ve velkých knížecích rodinách. Říšský sněm v roce 1582 pak znamenal jistý kompromis mezi oběma stranami prosazením tzv. teritoriálního principu hlasování. Nadále měl být každý hlas na říšském sněmu svázán s určitým územím a rozvětvení rodu, který takové území (knížectví) vlastnil, již nedávalo právo přidávat si nové hlasy. Nanejvýš si rod mohl svůj hlas rozdělit na díly podle svých větví. Pevná vazba mezi říšským bezprostředním územím a hlasem na sněmu sama o sobě mohla přílivu nových hlasujících knížat a hrabat zabránit. Císař ovšem dal stavům jen relativně neurčité záruky ohledně toho, že to bude právě sněm, kdo si své nové členy odhlasuje a schválí. Že vítězství stavů nebylo úplné, ukázal říšský sněm r. 1641, kdy císař navrhl přijmout na sněm 3 nová knížata, povýšená do knížecího stavu r. 1623: knížete Hohenzollern-Hechingen, Lobkowitze a Eggenberga. Sněm protestoval s odvoláním na usnesení z r. 1582 a povolil pouze přijetí rodu starých hrabat a knížat Hohenzollern-Hechingenů, nikoli titulární knížata Lobkowitze a Eggenberga, vlastnící pouhé šlechtické statky v Čechách a Rakousku, resp. v případě Lobkowitzů, malé bezprostřední panství Störnstein v Horní Falci. Protože sněm musel být kvůli smělému výpadu švédského vojska do blízkosti Řezna-sněmovního centra, předčasně rozpuštěn, byla tato otázka prozatím odložena. Vestfálský mír řešil závažnější problémy, a tak byl celý problém znovu otevřen teprve na sněmu v l. 1653-54. Eggenbergové si mezitím (roku 1647) opatřili říšské bezprostřední území v podobě okněžněného hrabství Gradišky a lobkowitzký Störnstein byl roku 1641 povýšen na okněžněné hrabství, takže Eggenberg i LobkowitzVáclav Eusebius z Lobkowitz byl sice mezi říšská knížata přijat již roku 1653, slavnostně uveden na knížecí lavici byl ale, na rozdíl od Hohenzollerna a Eggenberga až následujícího roku. mohli být r. 1653 přijati na sněm do kurie knížat. Do budoucna to však problém neřešilo, neboť dosavadní říšské stavy se snažily uzavírat novým členům a císař si zase na sněmu chtěl vybudovat základnu věrných vazalů. V následujícím roce 1654 se sněm konečně dohodl s císařem na tom, že novým členem sněmu v kurii knížat či v některém z hraběcích kolegií může být jen ten, kdo bude vlastnit říšské suverénní, resp. bezprostřední území, které bude sněmem uznáno jako postačující pro stavovství, a tohoto nového kandidáta musí schválit sněm. Císaři zůstalo právo navrhovat kandidáty na sněm a především neomezeně, dle vlastní vůle, povyšovat do vyšších říšských šlechtických hodností, ovšem takový titul znamenal jen šlechtickou hodnost platnou v celé říši bez toho, že by s takovým titulem byla spojena nějaká politická práva. Sněm ovšem mohl dočasně či trvale slevit i z proklamovaného teritoriálního principu a přijmout na sněm tzv. personalistu. Hodnost personalisty se obvykle udělovala na 12 let či doživotně, přičemž měl takový personalista zároveň lhůtu k opatření říšského bezprostředního území. Výjimečně mohla být ona lhůta prodloužena na trvalo. Personalistům bylo stejně jako "realistům" uloženo platit říšskou daň, i když nemuseli říšské armádě odesílat rekruty. Ustálil se též zvyk, že světští personalisté měli právo hlasovat až na konci dané rady či kolegia, což bylo významné proto, že se hlasovalo veřejně.

Personalisté na říšském sněmu

Knížecí rada Knížecí kurie (rada) na říšském sněmu byla exklusivní společností chránící si svojí výlučnost. Proto se zde personalisté vyskytovali jen vzácně a vždy přechodně. V roce 1654 byl na sněm přijat jako personalista vojevůdce Ottavio Piccolomini, kterému císař r. 1650 udělil titul knížete z Minsterberka (snad šlo o připomínku starého titulu Poděbradů z r. 1459), aniž by nový kníže toto slezské knížectví/vévodství skutečně obdržel. O jeho udělení vojevůdci se pouze r. 1650 neúspěšně jednalo.MAŤA, Petr, Svět české aristokracie..., s. 746, pozn. č. 94 ke kapitole III Piccolomini zasedal v knížecí radě jen dva roky, když r. 1656 zemřel, jeho příbuzní zůstali jen titulárními říšskými knížaty a to knížaty „von Piccolomini d'Aragona“. Dalším personalistou se na krátkou dobu (léta 1664–1665) stal kníže Jan Ferdinand Porcia Porcia. Protože rok po svém jmenování zemřel, nestihl si již opatřit říšské bezprostřední území, ale možnost návratu na říšský sněm platila pro jeho přímé potomky. V roce 1689 sice jeho potomek kníže Franz Anton získal panství Dettensee ve Švábsku, císařem povýšené pro tento účel na okněžněné hrabství ovšem kníže nikdy nedoplatil kupní sumu prodávajícím svobodným pánům Kellerům ze Schleitheimu. Když roku 1698 vymřela původní větev Porciů, potomků Johanna Ferdinanda a sní i jednoznačný a nesporný nárok na zisk říšského stavovství, a na nového knížete Hieronyma Ascanie z příbuzné rodové větve, který majetek knížecí hodnost vymřelé pošlosti zdědil, byla pro dluhy uvalena nucená správa, museli se Porciové Dettensee zříci a vrátit jej za vrácenou finanční zálohu Kellerům ze Schleitheimu, kteří jej roku 1715 prodali okněžněnému opatství Muri. Rod Porcia již nikdy znovu členství v knížecí radě nezískal. Šťastnější osud měl kníže Ferdinand Josef z Ditrichštejna, jehož otec Maxmilián byl přijatý jako personalista na sněm r. 1654 spolu s Piccolominim, Auerspergem a řadou „realistů“. Říšská knížata jeho, původně schválené přijetí, odmítla uznat a po třicet let knížatům bránila v hlasování. Teprve r. 1678 si Ferdinand Josef od císaře levně zakoupil panství Tarasp ve švýcarském kantonu Graubünden. Císař nejprve r. 1684 povýšil panství na okněžněné hrabství a poté byl r. 1686 kníže slavnostně znovu uveden do kurie knížat. V roce 1687 pak císař podle svého předchozího slibu prohlásil Tarasp za dědičné říšské léno a udělil mu tedy říšskou bezprostřednost, i když si ponechal z titulu arcivévody rakouského lenní svrchovanost, odúmrť i právo výběru daní. Kníže však přestal být v očích sněmu personalistou a stal se „realistou“. Téměř stejný osud měl i kníže Johann Weichard z Auerspergu, přijatý roku 1654 podmínečně jako personalista do kurie knížat, který si roku 1663 od císaře zástavou opatřil švábské hrabství Thengen, které mu císař o rok později povýšil na říšské suverénní okněžněné hrabství při zachování některých svých svrchovaných práv.

Zvláštním případem je členství v kurii knížat u Thurn-Taxisů v l. 1754–1803. Ti totiž byli faktickými personalisty, ačkoli tak nebyli nazýváni. Thurn-Taxisové vlastnili od poč. 18. století v říši několik drobných bezprostředních území, která však příslušela k říšskému rytířstvu nebo byla jinak nevhodná pro stavovství. „Knížectvím“ na základě kterého byl rod r. 1754 uveden sněm, představoval říšský poštovní regál a dědičný úřad říšského poštmistra, které byly r. 1744 povýšeny císařem Karlem VII. na okněžněné říšské trůnní a korunní léno.Genealogisches Staats-Handbuch..., s. 743 Na tomto stavu se dlouho nic neměnilo ani poté, co rod po přijetí na sněm neustále přikupoval nové a rozsáhlejší državy, a dokonce ani poté, co císař r. 1787 povýšil rodové nejvýznamnější bezprostřední statky – švábské hrabství Friedberg-Scheer a několik okolních panství na knížectví s rodovým jménem Thurn-Taxis. Teprve r. 1803 získal rod druhý hlas na sněmu, nikoli však za knížectví Thurn-Taxis, ale za nové, sekularizacemi vzniklé knížectví Buchau. Ačkoli držitelé okněžněného trůnního poštovního léna nebyli považováni za personalisty a navíc vlastnili říšská bezprostřední území, technicky personalisty v l. 1754–1803 byli.

Byly také situace, kdy byly hodnosti personalisty udíleny stavovským suverénům či jejich nevládnoucím příbuzným z řad staroknížecích rodů. Jedním z nich byl titul "markrabě z Nómeny" držený toskánským velkovévodou a poté císařem jako náhrada za Lotrinsko, ztracené pro Lotrinky po válce o polské dědictví. Nevázalo se k němu již žádné území a císař (resp. před rokem 1745 toskánský velkovévoda) ho užíval v l. 1736–1803. Situace byla navíc ještě složitější v tom, že velkovévoda a císař František Štěpán užíval hlas za Nómeny a Falkenstein, přičemž Falkenstein byl Habsburky reálně drženým hrabstvím, byť s nepatrnou rozlohou. Císař Josef II. dokonce užíval lotrinský hlas pouze za Falkenstein, naproti tomu císaři Leopold II. a František II. naopak jen za Nómeny. Po Zakončení říšské deputace roku 1803 nahradil císař svůj hlas opět za hlas personalistický, a to hlas bývalého Knížecího biskupství Basilej, v té době rozdělené mezi Francii, Helvétskou republiku a Bádensko.

Obdobně tchán španělského krále Karla III. Habsburského, Ludvík Rudolf Brunšvický, zdědil po otci jako mladší syn Blanckenburské hrabství, povýšené císařem Josefem I. na říšské knížectví v roce 1707. Přes velikou přízeň císařského rodu, nebylo možné udělit Ludvíkovi hlas za nové knížectví bez souhlasu říšských stavů. Namísto toho mu jeho příbuzný, hannoverský kurfiřt Jiří propůjčil doživotně hlas za své Brunšvicko-grubenhagenské knížectví, aniž by se v tomto knížectví vzdal vlády. V rukou Ludvíka Rudolfa tak byl držen grubenhagenský hlas na bázi personalisty, až do chvíle, kdy po starším bratrovi roku 1731 zdědil Brunšvicko-wolfenbüttelské knížectví s hlasem realisty a grubenhagenského hlasu se vzdal.MOSER..., s. 295; 297

Hraběcí kolegia