Premonstrátský třetí řád je společenství kněží a laiků (bratří i sester), kteří jsou přidruženi k premonstrátským řeholním komunitám, jako k místům křesťanského setkávání a duchovního povzbuzování. Nejsou řeholníky, ale cítí vnitřní náklonnost k premonstrátskému řádu, jeho zakladateli sv. Norbertu a jeho učení.
Jako apoštolský kazatel získal svatý Norbert pro důsledný a zbožný život mnoho věřících. Zakládal kláštery, kde se tito věřící sdružovali a mohli prohlubovat svůj duchovní život. Mnozí z nich však do kláštera z různých důvodů vstoupit nemohli, a přesto chtěli s premonstráty zůstat v úzkém a trvalém spojení, spolupracovat s nimi, pomáhat jim a stále se duchovně obohacovat. Byli tedy přijati do Třetího řádu. Jako znamení příslušnosti k Norbertovu řádu dostali bílý škapulíř nebo jeho symbol.
Členem nebo členkou Třetího řádu se stává věřící, který se přidružuje k některé bratrské nebo sesterské komunitě řádu a je představeným nebo představenou přijat. S řeholními bratry a sestrami se spojuje k poctě Boha a při životě v rodině, zaměstnání a ve svém prostředí uskutečňuje jemu možné a určené zásady, kterými se vyznačuje Norbertovo založení. Komunita pomáhá terciářům duchovně a podle možnosti i konkrétně v různých situacích, které život přináší.
O co usilují synové a dcery sv. Norberta Snaží se žít Eucharisticky – to je s velkou úctou k Nejsvětější svátosti oltářní, s pravidelnou a častou účastí na slavení mše svaté (co nejčastěji podle svých možností). Kladou velký důraz i na adorace, výstavy Nejsvětější svátosti oltářní a jiné eucharistické slavnosti; snaží se o prohlubování eucharistického života soustavným vzděláváním. Mariánsky – úcta k Panně Marii byla vlastní již začínající apoštolské Církvi. Sv. Norbert Pannu Marii vroucně uctíval a učinil ji Paní svou i Královnou jím založeného řádu. Norbert svým synům i dcerám odkázal úctu k jejímu Neposkvrněném početí, panenství, mateřství; poukázal na Pannu Marii jako na naši Paní, na Prostřednici milostí, zdůraznil Mariiny radosti; Panně Marii je zasvěcena většina premonstrátských kostelů. Liturgicky – nejdůležitější liturgie (tedy bohoslužba) je mše svatá. Liturgicky žije ten, kdo se připojuje ke společné chvále Boha, modlí se za společné úmysly Církve, úmysly premonstrátského řádu. Je doporučena i Liturgie hodin nebo její část (ranní, večerní chvály) i modlitba růžence. Kajícně – to znamená naslouchat svému svědomí, zpytovat jej, pravidelně přistupovat ke svátosti pokání; ke kajícímu způsobu života patří též dobrovolný sebezápor a dobré skutky. Apoštolsky – chválou Boha, rozjímáním jeho Slova a svým životem a jednáním přitahovat lidi k radostnému chválení Boha a následování Ježíše Krista.
Podmínky vstupu Do třetího řádu může vstoupit každý katolický křesťan (svobodný i ženatý muž, svobodná i vdaná žena i kněz (nesmí však být členem jiného třetího řádu nebo jiného řeholního řádu)). Noví členové jsou do společenství přijímáni po uplynutí kandidátské lhůty. Ta trvá obvykle jeden rok, ale v odůvodněných případech může být představeným zkrácena nebo prodloužena. Toto období využívá kandidát k setkávání se společenstvím terciářů a s řeholníkem, který je pověřen duchovní správou terciářů. Kandidátská lhůta je ukončena obřadem obláčky. Obláčka se koná zpravidla v den konání terciářské kapituly. Při obláčce uchazeč přijímá řádové jméno. Jako znamení příslušnosti k Norbertovu řádu obdrží bílý škapulíř nebo jeho symbol. Po obláčce začíná noviciát, ten trvá obvykle jeden rok (i více) a uchazeč o přijetí má dokázat (sobě i ostatním členům), že má skutečně zájem o vstup do Třetího řádu. Po uplynutí této doby a po souhlasu představeného může novic složit sliby Třetího řádu, které jsou vyjádřením jeho touhy po dokonalosti a upevněním jeho příslušnosti k Norbertovu založení. Novicové skládají následující slib, který může být dočasný nebo na celý život. Slib i obláčka jsou spojeny s modlitbami, biblickým čtením, případně se slavením eucharistie. Text slibu je:
„Já, bratr (sestra) X.Y., obětuji se Bohu a slibuji změnu svého chování a život terciáře (terciářky) podle pravidel a zvyklostí Třetího premonstrátského řádu v kanonii (xx). Dále slibuji... To činím před Vámi, Otče (představený komunity) a před ostatními bratry a sestrami třetího řádu.“
Součástí tohoto slibu může být i slib osobní (Dále slibuji…), kterým se slibující zavazuje konat individuální modlitbu nebo skutek blízký jeho založení a možnostem.
Dějiny Třetího řádu premonstrátů Úvod Vznik a prvotní působení premonstrátského řáduDějiny Třetího řádu premonstrátů: http://www.strahovskyklaster.cz/webmagazine/page.asp?idk=323 se odehrálo v době apoštolského hnutí v Církvi (od počátku 11. století do 13. století). V druhé polovině 11. století (1084) vzniká kartuziánský řád, začíná tzv. gregoriánská reforma, která své jméno získala podle papeže Řehoře VII. (1073–1085), vznikají cisterciáci (1098) a premonstráti (1120), ve 13. století působí sv. František (1209) a sv. Dominik (1210) a řády jimi založené.
Apoštolské hnutí a gregoriánská reforma zasáhly život celé Církve v tom nejširším slova smyslu – netýkaly se jen duchovenstva a řeholníků, ale měly vliv i na život křesťanských laiků té doby. Typickými znaky tohoto období je touha věřících všech stavů žít autenticky křesťansky přiměřeně svému povolání. Vzor této touhy byl nalezen v životě prvotní Církve, jak jej popisují Skutky apoštolů a spisy starých církevních Otců. Vznikají nová řeholní společenství, která toužila autenticky žít staré řeholní předpisy – kartuziáni si vzali jako vzor pouštní otce, cisterciáci toužili žít přesně podle Řehole sv. Benedikta. To jsou však společenství mnišská, klášterní. Podobné tendence se však objevují i u kléru městského. A zde při zkoumání dějin a spisů otců byl „objeven“ sv. Augustin a jeho komunita kleriků. Podle tohoto vzoru vznikají při katedrálních a význačnějších kostelech komunity kleriků s jistými pravidly – vznikají kapituly kanovníků. Členové některých z nich se později rozhodli složit řeholní sliby; dochází tak k přetvoření světských kapitul na kapituly řeholních kanovníků. O něco později tyto komunity řeholních kanovníků stěhují svá sídla z měst na venkov nebo zcela mimo dosah lidských sídel. Zůstává jim však činnost typická pro kanovníky – slavení chórové modlitby, slavnostní mše sv., studium posvátných věd a otevřenost pro potřeby těla i ducha příchozích. Takto vykonávaly komunity záměrně i tzv. přímý apoštolát.
Laici však nezůstali pozadu. Jejich zájem o duchovní život, bohoslužby, jejich vztah k osobě Ježíše Krista, našeho Pána, je obdivuhodný. Duchovní ráz oné doby nese znaky tohoto zájmu o Krista a jeho přítomnost v Církvi, ve svátostech (zejména v Eucharistii), v Písmu.
Duchovní svazky osob, klášterů a kapitul Vzhledem k úrovni vzdělání tehdejší Evropy je jasné, že zájmy a otázky křesťanských laiků se víceméně řešily ve spolupráci s klérem a kláštery. Zbožní šlechtici a později i bohatí měšťané; rovněž i prostí lidé z okolí, přicházeli do klášterů pro radu, poučení, pro svátostnou posilu, s prosbou o modlitbu. Mezi těmito laiky a klášterem či kapitulou vzniká jakýsi vztah, který je v pozdějším období nazýván confraternitas – konfraternita. Podobné vztahy se uzavíraly i mezi kláštery a kapitulami vzájemně. Máme například doloženo uzavření konfraternity mezi opatem kláštera benediktinů v Cluny Petrem a prvním generálním opatem premonstrátského řádu a opatem Prémontré bl. Hugem de Fossés z roku 1140, která spočívala ve vzájemné modlitbě za zemřelé řeholníky. Tento svazek vzpomíná generální kapitula z roku 1141 a nazývá ho societas.
Theobald z Champagne Z nejstarších životopisů sv. O. Norberta se dozvídáme o osobě hraběte Theobalda z Champagne. Jeho záležitost souvisí se sv. Gottfriedem z Kappenbergu. Theobald, inspirován jeho příkladem, chce dát Norbertovi k dispozici své majetky i sebe sama, tj. chce se stát řeholníkem. Norbert mu však prozíravě radí zcela jinak, než tomu bylo v Gottfriedově případě. Theobaldův majetek nebyl určen pouze k užitku Theobalda samotného a jeho rodiny, ale i k podpoře chudých a Církve. Theobaldovým vstupem do řádu by péče o tyto potřebné věci zcela ustala nebo by se umenšila. Proto Norbert Theobaldovi radí zůstat ve světě a oženit se. Na jeho vlastní žádost mu posléze vybírá i manželku.
Obyčejně se říká, že Theobald je první premonstrátský terciář. Traduje se rovněž, že Norbert dal Theobaldovi bílý škapulíř a jistá pravidla – řeholi. Vzhledem k tomu, že nejstarší Norbertovy životopisy o tom mlčí, nemůžeme to ani popřít, ani pokládat za jisté. Někteří dokonce tvrdí, že Norbert Theobaldovi nedal vůbec nic (malý škapulíř se objevuje až o sto let později) a že Theobald vůbec do jakéhokoliv svazku s řádem přijat nebyl, protože zemřel v hábitu cisterciáka a na jejich hřbitově byl i pochován. Tato otázka je velmi složitá a vyžadovala by si hlubší zkoumání. Různá společenství laiků při premonstrátských kanoniích V historii premonstrátského řádu se vzpomíná na kvetoucí obec „terciářů“ – tedy laiků přidružených ke kanonii premonstrátů v Antverpách. Toto společenství vzniklo při tamějším kostele sv. Michaela, v kterém působili premonstráti, usazení zde roku 1124 sv. Norbertem. Norbert byl do Antverp povolán, aby potřel bludné učení potulného heretického kazatele Tanchelma. Lietard, biskup z Cambrai, do jehož diecéze Antverpy patřily, vydal roku 1135 listinu, v které se říká, že nemocní, kteří za svého života toužili přijmout šat a řeholi kanovníků od sv. Michaela, mohou být po smrti pochováváni premonstráty; jinak bylo toto právo vyhrazeno místnímu faráři od sv. Marie. Premonstráti měli rovněž právo poskytnout těmto lidem i svátost nemocných. Hovoří se o nich jako o členech fraternity, jsou rovněž nazývání „Fratres Michaelites“; dodává se, že ačkoliv podle názvu se vůbec nedá hovořit o třetím řádu, přece lze podle činnosti říci, že šlo o jakési zárodky třetího řádu, jak ho známe dnes.
Na generální kapitule roku 1217 předložil opat Emon z Vitervium premonstrátskou definici termínu fraternitas: je to společenství dané mnohým, jak mužům, tak ženám, jak bohatým, tak chudým. Zde je nutno připomenout jistý posun chápání tohoto výrazu u premonstrátů, neboť jiné řády uzavíraly fraternitu na základě reciprocity, tj. jako příslušníky fraternity (familiares) přijímaly pouze bohaté dobrodince kláštera za jejich materiální podporu domu. Jako příklad fraternity je možné uvést společenství duchovní dober mezi rodem flanderských hrabat de Baudouin s premonstrátským opatstvím Hora sv. Martina z roku 1202.
Text smlouvy, jíž se tento svazek uzavíral, měl přesně stanovenou podobu. Měl obsahovat práva a povinnosti obou stran. Některý z generálních opatů z let 1204–1304 vydal list o účasti na dobrech řádu a posmrtné vzpomínce v modlitbách, jak se patří. Podobný list, patrně z pozdějšího období, uvádí i Le Paige; ten už obsahuje termín confraternitas. Podobných smluv známe mnoho. Tyto smlouvy nebyly jen záležitostí práva. Jejich duchovní rozměr (tedy to podstatné) býval potvrzen i liturgickou formou obřadu uzavření konfraternity. O jedné z nich, formuli užívané v kanonii Ninove v letech 1185–1190, která pocházela z augustiniánské kanonie v Morbachu (zapsána byla v letech 1122–1124), se premonstrát z Averbode Placide Lefévre (1892–1978) vyjádřil jako o „liturgické formuli pro přijímání premonstrátských terciářů ve 12. století“.
Malý bílý škapulíř; fratres et sorores ad succurendum