náhled|Lití olova přes klíč do studené vody při věštění budoucnosti. Vánoce jsou druhým nejvýznamnějším křesťanským svátkem a v evropském kulturním prostředí jsou považovány za nejvýznamnější svátek v roce i pro nekřesťany. Se slavením Vánoc a s dobou adventní, která jim předchází, je proto spojeno množství místních či národních rituálů a zvyklostí. Za vánoční období je považováno období od adventu do Tří králů.

Zvyky v období Adventu

Čtyři adventní svíce na adventním věnci se v ČR zapalují postupně o adventních nedělích, jako v jiných zemích. Advent je v 21. století pojímán jako období duchovní přípravy trvající do Vánoc, doba rozjímání a dobročinnosti. Česká hudební tradice se může pochlubit výjimečným počtem kvalitních adventních písní. Uplatňují se zejména při jitřních mariánských mších zvaných roráty.

Svátek Svaté Barbory náhled|Loutka, hlava masky koně, který se objevoval při koledě na sv. Barboru, sv. Lucii nebo Vánoce

Ještě na počátku druhé poloviny 19. stol. byly v předvánočním období ve vesnicích předváděny dramatické hry se svatým Řehořem, svatou Lucií, Barborou, Dorotou a dalšími svatými. Tyto dramatické hry zobrazovaly jejich osud a skutky.

V okolí Milevska večer chodila před svatou Barborou žena, obyčejně vdaná, procházela od statku ke statku po celé vsi. Byla oblečená obvykle do bílých nebo černých volných šatů. Vlasy měla dlouhé, rozpuštěné, po zádech splývající. V pravé ruce držela metličku, pentličkami ozdobenou, kterou hrozila dětem, které se nerady modlily nebo které rodičů neposlouchaly. Někde s ní chodil celý průvod ale jinde ji doprovázela osoba přestrojená za anděla, která nosila v košíku různé dárky, jako jablka, ořechy a cukrovinky. Děti, které se modlily a o kterých rodiče potvrdili, že poslouchají, dostaly od anděla dárky, neposlušné děti byly pokárány a bylo jim pohrozeno metličkou. Při návštěvě postavy představující svatou Barboru a anděla také zpívaly.

Jako Barborky vystupovaly dospělé dívky, oblékaly si bílé šaty a chodily navštěvovat domácnosti ve skupinách po třech až šesti (Barborek). Každá měla kolem pasu modrou nebo červenou stuhu, ale někdy i jinou širokou pentli s dlouhými převislými konci na levém boku. Přes obličej Barbory nosily dlouhé rozčesané vlasy, aby je nikdo nepoznal. Na hlavě je zdobil květinový věneček, někdy měly i korunku, v pravé ruce pak metlu, v levé uzlík nebo košíček s dárky. Jedna z nich vždy nosila v ruce i malý zvoneček. V Ratajích u Bechyně mívaly Barborky na hlavě bílou plenu a přes obličej tylový závoj.

Jedna z Barbor v některých oblastech nosila na tyčce nabodnutou tykev, která byla vydlabaná a jedna strana tykve byla vyřezaná takže připomínala veliký obličej. Uvnitř dýně hořela svíčka. Výsledek podle dobového spisu vypadal jako hlava umrlce, ale lze snadno předpokládat, že autor myslel spíše strašidlo. Znamením, že jdou do stavení, bylo, že Barborky postavily do okna tykev a zašlehaly do skla na okně metlou. Při návštěvě opakovaly dutě: „Mulise, mulise“ (modli se) a říkávaly různé tradiční texty jako „My jsme čtyry Barbory, jdeme ze Svaté Hory… kdo se modlit bude, tomu je (dary) dáme, a kdo nebude, tomu hodně nalupáme.“ Každá Barborka něco dětem dala. Obvykle ořechy, jablka, cukroví, ale i tu a tam nějakou bramboru, leckdy i nahnilou.

Barbory provázel čert a koza. Čert měl na sobě na ruby obrácený kožich, s dlouhou černou srstí. Přes hlavu měl čert přetaženou černou noční čepičku, ze které byly nahoře na hlavě udělány dva růžky, vycpané koudelí. Obličej měl čert začerněný sazemi, nad očima červené proužky a z úst visel mu dlouhý jazyk z červeného flanelu. V ruce držel silný řetěz, kterým chrastil. Koza byla strakatě oblečena, obličej měla zakrytý škraboškou tvaru hlavy kozí a na hlavě rohy z výtřasek (dvojrohých dřevěných vidlí). Na krku se koze houpal zvoneček. Běhala po čtyřech a dělala veliké skoky.

Děti obyčejně plny strachu hned klekly a modlily se. Ale kdo se nechtěl modlit, toho šlehaly Barbory metlou a hrozily mu, že ho vezme čert. Čert stál připravený v síni a chrastil tam hlasitě řetězem. Dospělejší chlapci a dívky se obyčejně před Barborami poschovávali. Koza je však, jak po všech koutech šmejdila a rejdila, vyhledala a rohy děti vyhnala z úkrytů. Než Barbory odešly, důrazně vštěpovaly dětem napomenutí. Šlehnou metlou každé dítě několikrát a dávají rady jako: „Buďte, dětičky, pilné, poslouchejte svých rodičů, rády se modlívejte!“

Matička, Mikuláška, Smrt, Boží matka Před sv. Mikulášem, 5. prosince večer, na Přerovsku chodila po domech žena oblečená v bílé plachtě, tvář měla zamoučenu. Chodila se srpem (maketou srpu), kterým obyvatele domu, který navštívila, zvláště děti „stínala“. Říkalo se jí Smrt anebo Boží Matka. Na Podluží chodí „Matička“ večer po sv. Mikuláši. Je zahalena bílou plachtou, v ruce drží kopist, dává dětem líbat křížek a učí je modlit se. Dary nerozdává. Na západní Moravě chodí táž osoba večer na sv. Barborku, 4. prosince. Jinde chodí Matička nebo Smrt zároveň se sv. Mikulášem.

Mikuláška, matka svatého Mikuláše, byla samostatnou postavou nebo chodila v průvodu svatého Mikuláše. Podle popisu šlehala březovými proutky po oknech a nosila košík s dárky pro hodné děti. Chodila také s cepem, kopistem či srpem. V lidové tradici se objevuje také v říkadle:„Mikuláš ztratil plášť, Mikuláška sukni, hledali, nenašli, byli oba smutní.“Malý výběr lidové slovesnosti k zimnímu období (praktická část) V Seničce rodiče straší děti zlou Mikuláškou, která sbírá dárky od sv. Mikuláše. Zde má bílý oděv a krvavé oči.

Na den Neposkvrněného početí Panny Marie večer chodívaly v Kozlovicích odrostlejší děti s „matičkou“. Některé děvče se zahalilo do plachet a šlo s celým průvodem po domech známých. Matičky si zde počínaly jako Mikuláš. Rozdávaly jablka, bonbóny, sušené švestky, ořechy, perníky. Matička zkoušela a vyptávala se dětí, rodiče žalovali na neposlušné, matička děti napomínala a trestala a na konec podělila děti obyvatel domu sušeným ovocem, pečivem a ořechy. Do kterého domu matička nepřišla, tam rodiče sami schovali svým dětem dary pod postel. Na Vánoce v těchto oblastech nebylo zvykem, aby ještě „Ježíšek rozděloval dárky“.

Před Božím narozením chodívaly v těchto oblastech a v okolí po devět večerů ženy po devíti domech se soškou Panny Marie. V každém domě bývala soška přes jednu noc. Každý večer přišly sošce naproti se světly a doprovodily ji do sousedního domu. Obyčej byl na památku toho, že prý Panna Maria devět dní v Betlémě hledala marně nocleh.

V Dobré chodívala jen jedna matička „Mikolajka“. Říkalo se, že se chodí po „Mikolajce“. Mikolajka nenosívala na hlavě korunu, zakrývala tvář řídkým šátkem.

Svatý Mikuláš

náhled|Postava Svatého Mikuláše při obchůzce v 21. století v Praze. Na den Svatého Mikuláše (6. prosince) se děti těšívaly říkadlem: „Sláva buď Bohu našemu i Mikulášovi svatému i také svaté Barborce, ať nám naklade v komůrce.“[Frant. Bartoš: Moravský Lid, v Telči, 1892, str.. 9.] Již asi týden před sv. Mikulášem z rána a navečer práskají děti a mládež z bičů, aby svatý prý „někde neuvízl“ nebo jinde „že nemůže vyjet“. Vůz světce by s hojným nákladem prý pro uvíznutí do dědiny nedojel.

Rodiče na Hané vyprávějí dětem, že se Mikuláš spouští z nebe po zlatém laně nebo po zlaté stuze a začne obcházet dědinu v průvodě anděla a čerta, někde i smrtí. Jinde tvrdí, že se Mikuláš spouští na věže. V Hrabyni říkají, že se spustí „po zlatém laně na věž a jede potem na bílým šimlu do Bilovca na jarmark, nakupovat pro děti.“

Kam Mikuláš s průvodem osobně nepřišel, dávali večer talíře za okno a botky pod komín, aby je svatý Mikuláš naplnil. Nehodným dětem nakládal zemáky a řepu. náhled|Popisný obrázek M. Alše k tradici sv. Mikuláše.

Svatý Mikuláš je osoba představující postavu v dlouhém, bílém šatě, s lesklou, zlatou biskupskou čepicí na hlavě, v levici s berlou, a v pravici s dlouhým, postříbřeným prutem. Dlouhý vous se mu vždy bělal až po pás. Za Mikuláše obvykle stával pěkný anděl, jenž měl v rukou velkou cínovou mísu, plnou dárků pro hodné děti, jablek, ořechů, perníku a různých cukrových figurek. Někde obcházelo i více Mikulášů a zase jinde dva biskupové, z nichž jeden jel na bělouši, druhý na koze. V průvodě za nimi často byli i husaři, kominíci, čert, polský Žid, mastičkář, dva medvědi ověšeni zvonky a rolničkami, a také několik chasníků, nesoucích dárky pro hodné děti.

Někde jezdil Mikuláš na koni, který se sestrojil ze dvou řešet. Jedno síto tvořilo předek koně a druhé zadek (pod zadkem Mikuláše). Obě se zakryly. Zpředu se na síto přidala nějaká koňská hlava (loutka), na zadní se připojil ocas. ^V Tisku někdo z průvodu nosil Mikulášovi houpacího, dřevěného koníka. Na tom houpacím koníku sv. Mikuláš ve světnici seděl a houpal se.

V tomto průvodu dva chlapci, asi dvanáctiletí, byli přestrojení za anděly. Oblek mívali bílý, čepice jako korunky a jeden nesl pokladnici, druhý koš s ořechy a cukrovinkami ale také metlu. Dva mladíci se přistrojili za jezdce. Kůň měl hlavu dřevěnou a ostatní kostra koní byla z latě nebo z obručí a potažená látkou, tvořící tak čabraku. Kůň byl upevněn kolem pasu jezdce. Za jezdci šli čtyři hajduci. V pravici drželi karabáč s krátkou násadou. Obličeje zakrývaly pěkné škrabošky. Dva mladíci, asi patnáctiletí byli „laufry“ (běžci). Měli bílé kalhoty, bílou suknici po kolena a halenu s rukávy, vše bílé, s pentličkami různých barev. Pás obepínala široká pentle a hlavu kryla čepice v podobě korunky. Bílý len zakryl úplně přirozené vlasy. Na levici měli laufři připevněný zvoneček a v pravé drželi karabáček.

Klapačku představoval silný mladík. Nosil tyč, na jejímž konci připevněna hlava loutky obšitá kožešinou s dlouhými čelistmi, kterými byl provlečen silný motouz. Tím zatáhl mladík dle potřeby, a čelisti pak klapaly o sebe. Na koncích huby měla klapačka kousky kůže z ježka. Od hlavy až k patě byl mladík zahalen houní a jen pro obličej si nechal malý otvor, aby viděl na cestu. náhled|Fotografie skupiny masek na svatého Mikuláše. Za Židy přistrojili se dva starší veselí muži, kteří měli koženky do bot srstí dovnitř, kabáty upravené jako „špicfrak“, klobouky se širokými střechami, ale nízko sražené "na tři facky". Na obličeji nosili škrabošku s notným nosem, ranec přes rameno a v ruce silnou hůl. Za nimi šel černě oblečený kominík s bílou čepičkou, na rameně měl štětku a v ruce krátký žebřík. Pohodný (ras) přicházel v plátěných kalhotách a černé kazajce. Na hlavě jej zkrášloval vysoký klobouk, přes rameno nesl pytel a v ruce silnou hůl. Starší a menší muž ve škrabošce s dosti znatelnou bradavicí na objemném nose představoval sedláka. Měl žluté koženky (kožené kalhoty), zasunuté do vysokých bot. Koženky byly na širokých šlích s přezkami. Hlava byla přikryta ošumělým širákem. V levé ruce nesl sedlák tlustou hůl, v kapse měl pikslu se šnupavým tabákem a z veliké dýmky vypouštěl obláčky dýmu. Selka měla oblečenu černou sukni se širokou modrou pentlí. Červené punčochy a střevíce s přezkami od koňského chomoutu kryly nohy. Krátký kabátek, hodně strakatý, byl vycpán kolem boků i na prsou obklady pro větší objem. Hlavu zdobil velký šátek. Kuba, syn těchto selských manželů, býval nejvyšší ze všech účastníků. Na hlavě měl klobouk s menší střechou (krempa), v ruce silnou hůl a v ústech dýmku jako táta. V průvodu mnohdy chodily i další postavy, někdy se průvodu hrdě zúčastnil i místní strážník, nazývaný tehdy lidově policajt. To mělo za výhodu prevenci větších výtržností.

Za smrť (smrtka) se přestrojil vysoký muž. Byl zahalený v bílém. Obličej kryla škraboška kostlivce. Po stranách prsou byla nakreslena žebra černými pruhy. Smrť nosila na zádech dítě z hadrů upravené hlavou dolů. Dítě mělo taktéž na prsou černé pruhy, značící žebra. V rukou nebo na rameně nosila smrť dřevěnou bíle natřenou kosu a měla dřevěný brousek.