náhled|Tung Čchi-čchang, Hory Čching-pien ve stylu Tung Jüana, 1617, Cleveland Museum of Art Literátské malířství () je termín určený k popisu tušové malby čínských vzdělanců a úředníků, tzv. džentry, provozované jako prostředek uměleckého sebevyjádření tvůrce snažícího se o postižení duchovní podstaty zobrazovaného. Malířství literátů začali čínští umělečtí kritici (počínaje Su Š’em) vydělovat jako samostatný směr zejména krajinomalby v 11. století, pojem wen-žen chua zavedl Tung Čchi-čchang (1555–1636).
Historie a charakter Pojem literátské malířství, wen-žen chua, zavedl mingský malíř a teoretik malířství Tung Čchi-čchang (1555–1636) jako označení pro neprofesionální tvorbu vzdělaných příslušníků džentry, jak úředníků, tak vzdělanců mimo státní službu, jejímž cílem bylo vyjádření postojů a názorů tvůrce. Malovali tuší, pouze jemně doplněnou barvami a jejich tušová malba měla blízký vztah ke kaligrafii.
náhled|vlevo|Su Š’, Uschlý strom a podivná skála V užším smyslu slova termín označuje tvorbu skupiny malířů-úředníků kolem sungského umělce Su Š’a (1036–1101). Sám Su Š’ používal pojem „malířství úředníků“ () přičemž jako první vyzdvihl rozdíl mezi ničím neomezovanou tvorbou vzdělanců z touhy po sebevyjádření a ze záliby na straně jedné a na straně druhé profesionální „řemeslnou“ malbou členů malířské akademie a ostatních dvorských malířů (, kung-jen chua-ťia), svázanou oficiálními pravidly i vkusem panovníků a představitelů dvora. V pojetí Su Š’a se opravdové umění nemělo omezovat na zobrazování předloh, za cíl považoval intuitivní postižení vnitřní podstaty zobrazovaného. Přitom kladl důraz na spontánnost intuitivního uchopení skutečnosti umělcem i spontánnost tvůrčího aktu. Tvrdil též, že umělec by měl nejdříve hluboce prostudovat díla mistrů minulosti a na jejich základě dospět k vlastnímu originálními vyjádření svých myšlenek. Teoretické koncepce Su Š’a rozvíjeli jeho stoupenci, bratr Su Če, bratranci Čchao Pu-č’ a Čchao Šuo-č’, malíři Chuang Tching-ťien, Čchen Š’-tao a Mi Fu.
Tung Čchi-čchang ve svých teoretických pracích představil koncepci, podle níž se literátské malířství vydělilo už v 8. století jako tzv. „jižní škola“ v opozici proti „severní škole“ tíhnoucí k profesionální malbě líbivých děl na zakázku. Zakladatelem jižní školy byl podle něj tchangský umělec Wang Wej, malujicí své krajiny pouze tuší.Zádrapa, Pejčochová, s. 249. Za pokračovatele tradice označil tchangské mistry Čang Caoa a Ťing Chaoa, Kuan Tchunga z období pěti dynastií, sungské umělce Kuo Čung-šua, Tung Jüana, Ťü-žana, Mi Fua a Mi Jou-žena, čtyři jüanské mistry a mingské Šen Čoua a Wen Čeng-minga. Za cíl umělce považoval ne zpodobení vnějšího vzhledu okolního světa, ale vystižení vnitřní, duchovní, podstaty zobrazovaného. Stejně jako Su Š’ zdůrazňoval nutnost studia mistrů minulosti a snahu o souznění s duchem jejich prací, současně však odmítal prosté kopírování jejich děl.
Odkazy
Reference
Externí odkazy
Literatura
Kategorie:Čínské malířství Kategorie:Malířské školy a směry