V bitvě u Edessy se v roce 260 střetlo římské vojsko v čele s císařem Valerianem s perskými Sásánovci vedenými velkokrálem Šápúrem I. Římané utrpěli ponižující porážku a společně s císařem padli do perského zajetí. Valerianus se tak stal prvním římským císařem zajatým nepřáteli.
Předchozí vývoj Sásánovský velkokrál Šápúr I. obsadil v roce 251 Arménii a podrobil toto království přímé perské nadvládě.Dignas, Winter (2007), s. 22. V následujících letech se vypravil s vojskem proti proudu Eufratu, vtáhl do římské provincie Sýrie a uštědřil tamějším silám drtivou porážku u Barbalissu.Southern (2001), s. 236; Dignas, Winter (2007), s. 22; Potter (2004), s. 248-249. Peršané po tomto vítězství Sýrii vydrancovali,Potter (2004), s. 252. v roce 253 se zmocnili tamější metropole AntiochieSouthern (2001), s. 236; Clauss (2001), s. 223; Christ (1995), s. 664. a několika jiných měst a pronikli až do Kappadokie.Dignas, Winter (2007), s. 23. Jejich útok na Emesu (Homs) odrazil místní velekněz, který se prohlásil za císaře pod jménem Uranius Antoninus.Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 40; Clauss (2001), s. 223. Šápúrovy územní zisky vzaly rychle za své poté, co se s obrovskou kořistí a značným počtem zajatců vrátil zpět do Persie.Southern (2001), s. 236-237; Clauss (2001), s. 225. Římská říše se nedokázala této agresi účinně bránit, protože se v této době zmítala v chaosu vyvolaném řadou uzurpací a občanských válek. Současně musela čelit gótskému nebezpečí v oblasti dolního Dunaje. Na podzim 253 se v Itálii chopil trůnu Valerianus, jenž se podělil o vládu nad impériem se svým synem Gallienem.Clauss (2001), s. 224.
Na počátku roku 254 Valerianus opustil Řím a vypravil se přes Balkán a Malou Asii do Antiochie, kam dorazil patrně ještě v závěru téhož roku.Clauss (2001), s. 225. Svůj hlavní stan zřídil ve městě Samosata.Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 41; Christ (1995), s. 665. Uranius Antoninus se po Valerianově příchodu stáhl zpět do Emesy a vzdal se nároku na vládu. Navzdory císařově přítomnosti se situaci na východě nepodařilo plně stabilizovat. Gótové a jejich spojenci Borané podnikli v letech 253 až 256 v Černém moři několik námořních výprav do provincií Pontus a Bithýnie.Clauss (2001), s. 226. Vzhledem k trvající perské hrozbě Valerianus nemohl zakročit proti jejich pustošivým nájezdům. V roce 256 se s částí vojska vydal do Kappadokie, což Góty odradilo od dalších útoků.Clauss (2001), s. 226; Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 42. Šápúr využil Valerianova přesunu na sever a napadl kvetoucí obchodní město Dura Európos na středním Eufratu. Peršané tuto předsunutou římskou pohraniční pevnost dobyli a zcela zničili.Christ (1995), s. 666; Dignas, Winter (2007), s. 23. Valerianus se nato vrátil do Sýrie a dosáhl menšího vítězství u Kirkesia, jeho armádu ale zasáhl mor.Zosimos I.36.
Bitva Konflikt mezi Peršany a Římany vyvrcholil v roce 260, kdy Šápúr I. vytáhl podél řeky Tigris do severní Mezopotámie a oblehl města Edessu a Karrhy.Potter (2004), s. 255; Southern (2001), s. 238. Valerianus vyrazil proti němu s hlavní částí svého vojska s úmyslem svést rozhodnou bitvu.Clauss (2001), s. 228. Římské a řecké prameny jsou poměrně stručné při líčení dalšího vývoje. Z jejich podání však vyplývá, že došlo k boji, v němž Římané svým protivníkům podlehli a byli obklíčeni.Potter (2004), s. 256. Valerianus se pokusil se Šápúrem dojednat mírové podmínky, nicméně během vyjednávání byl společně s většinou nejvyšších velitelů zrádně zajat.Zosimos I.36; Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 42. Celé římské vojsko se následně vzdalo Peršanům.
Bitva představovala jeden z největších úspěchů Sásánovců nad jejich západními sousedy.Dignas, Winter (2007), s. 23, 81. Šápúr nechal svůj velkolepý triumf zvěčnit na skalním reliéfu v Nakš-e Rustamu. Jeho vítězství zaznamenává rovněž nápis u tamější budovy Ka‘ba-je Zardošt: Klíma (1977), s. 143-144; Dignas, Winter (2007), s. 80.
„Na třetím tažení, když jsme napadli Karrhy a Edessu, přišel na nás císař Valerianus s armádou 70 000 a strhla se nám velká bitva a císaře Valeriana jsme se zmocnili vlastníma rukama i ostatních i náčelníka gardy a senátorů a důstojníků, kteří veleli onomu vojsku, ty všechny jsme zajali a odvedli jsme je do Persie a zemi syrskou, kilickou a kappadockou jsme ohněm vypálili a zpustošili a lidi odvedli do zajetí.“Klíma (1977), s. 143.
Důsledky Šápúr přikázal odvléct zajaté Římany včetně císaře na východ. Mezi zajatci se nacházelo mnoho techniků a řemeslníků, usazených Peršany v dnešním Chúzistánu a Fársu, aby zde budovali různé stavební projekty, jako byly mosty či vodní díla.Dignas, Winter (2007), s. 23; Potter (2004), s. 256. Ve městě Šúštar jsou dodnes viditelné zbytky jednoho z těchto děl, nazývaného Band-e Kaisar („císařská přehrada“). Valerianus strávil posledních asi šest let svého života jako perský zajatec.Clauss (2001), s. 228-229. Podle Lactantia Šápúr ponižoval svého přemoženého protivníka tím, že ho využíval jako stupátko při nasedání na koně.Lactantius. De Mortibus Persecutorum V.3. Valerianův syn a nástupce Gallienus se zřejmě nepokusil svého otce vysvobodit.Clauss (2001), s. 228; Southern (2001), s. 238.
Po Valerianově porážce Šápúr pokračoval ve své výpravě dále na západ, přičemž vtáhl do Sýrie, kde znovu obsadil a vyplenil Antiochii.Christ (1995), s. 667. Sásánovské vojsko postoupilo až do Kilíkie a hluboko do Malé Asie.Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 44. Jejich výboje měly jen přechodné trvání, neboť římští velitelé Macrianus a Ballista dokázali shromáždit zbývající římské vojenské síly, s nimiž vypudili Peršany za Eufrat. Palmýrský vládce Odaenathus, již dříve nápomocný Valerianovi, získal pro Římany zpět Edessu.Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 45. Macrianus se mezitím vzbouřil proti Gallienovi a prohlásil své syny Macriana mladšího a Quieta za císaře. Oba Macrianové však zanedlouho padli na Balkáně v boji proti císařovu jezdectvu.Christ (1995), s. 667; Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 45. Odaenathus, zachovávající loajalitu Gallienovi, oblehl a zabil Quieta v Emese, čímž se domohl pozice nejmocnějšího muže římského Orientu. V roce 262 odčinil římskou porážku, když na Peršanech dobyl Karrhy a Nisibis a postoupil až k perskému hlavnímu městu Ktésifóntu.Christ (1995), s. 668; Southern (2001), s. 238. Gallienus fakticky uznal Odaenathovo výsadní postavení a přiznal mu titul corrector totius Orientis („velitel celého východu“).Christ (1995), s. 668.
Odkazy
Reference
Literatura BOWMAN, Alan K.; GARNSEY, Peter; CAMERON, Averil. The Cambridge Ancient History XII: The Crisis of Empire, A.D. 193-337. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. CLAUSS, Manfred. Die römischen Kaiser. München: C.H. Beck, 2001. DIGNAS, Beate; WINTER, Engelbert. Rome and Persia in Late Antiquity. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. CHRIST, Karl. Geschichte der römischen Kaiserzeit: Von Augustus bis zu Konstantin. München: C.H. Beck, 1995. KLÍMA, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. Praha: Orbis, 1977 POTTER, David S. The Roman Empire at Bay AD 180-395. London: Routledge, 2004. SOUTHERN, Pat. The Roman Empire from Severus to Constantine. London: Routledge, 2001. ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983
Externí odkazy
Edessa Edessa Kategorie:260 Edessa Kategorie:Bitvy svedené v Turecku Kategorie:Şanlıurfa (provincie)