náhled|Nieuport 17 – typický představitel stíhacího letounu první světové války. náhled|vpravo|Supermarine Spitfire LF IXC – typický představitel stíhacího letounu druhé světové války. náhled|vpravo|JAS-39 Gripen – představitel proudového stíhacího letounu 4,5 generace Stíhací letoun (lidově též stíhačka) je vojenský letoun určený primárně k ničení nepřátelských letadel, na rozdíl od bombardovacího letounu, který je určen k ničení cílů pozemních. Stíhací letouny bývají menší, rychlejší a obratnější než ostatní vojenská letadla, mívají lepší poměr tahu/výkonu k vzletové hmotnosti. Jejich vývoj byl reakcí na rostoucí používání letadel, vzducholodí a balónů pro průzkum, pozorování a útoky na pozemní cíle během první světové války.

První stíhací letouny používané v letech 1915 až 1918 byly většinou dvouplošníky s dřevěnou kostrou potaženou plátnem, vyzbrojené lehkými kulomety a s maximální rychlostí 160 až 220 km/h.

V době druhé světové války už byl typickým představitelem této kategorie vojenských letadel kovový jednoplošník s kanónovou výzbrojí nesenou v křídlech a maximální rychlostí 500 až 700 km/h.

Moderní proudové stíhací letouny jsou poháněny jedním nebo dvěma dvouproudovými motory, jejich primární výzbroj tvoří řízené střely, na cíl jsou naváděny palubním radarem a dosahují maximální rychlosti okolo 2 Ma, tedy přes 2000 km/h.

Historie Počátky První stíhací letadla vznikala za první světové války, kdy se piloti lehkých strojů používaných pro průzkum a navádění dělostřelecké palby, snažili útočit všemožnými prostředky na letouny nepřítele s obdobným určením. Používaly se pušky, pistole a brokovnice. Bylo zaznamenáno i několik pokusů o použití kulometu. Tyto pokusy byly ale většinou neúspěšné z důvodu příliš vysoké hmotnosti.

Jak rostl význam průzkumu, snažily se obě strany zabránit té druhé v používání letadel. V příručce RFC (Royal Flying Corps) z června 1914 se doslova píše: „Neočekává se, že pilot bude moci svůj úkol splnit, aniž by byl vyrušen. Ve válce se o výhody bojuje a význam vzdušného průzkumu je natolik velký, že se obě strany budou snažit zamezit té druhé v jeho provádění.“

Za první úspěch v leteckém boji je považován let posádky Harvey-Kelly z 23. srpna 1914, kdy letouny britské 2. perutě donutily přistát německý dvousedadlový stroj, jehož posádka uprchla do lesa. Harvey a Kelly stroj zapálili a vrátili se v pořádku na základnu.

Kulomet byl poprvé úspěšně použit francouzským pilotem Josephem Frantzem, který 5. října 1914 kulometem Hotchkiss upevněným na křídle sestřelil nepřátelský Aviatik typ B.

Vývoj postupoval tak, že vzniklo základní členění na letouny stíhací a pracovní/průzkumné.

Postupně se přišlo na to, že je nejlepší útočit na nepřítele celým strojem s kulometem střílejícím skrz vrtuli. Nejprve proběhly úspěšné pokusy s opancéřovanou vrtulí u typů Morane-Saulnier L a N, později byl vyvinut synchronizátor střelby. Jeho první použitelnou verzi sestrojil v Německu Anthony Fokker a nasadil ji u typové řady Eindecker, o několik měsíců později obdobné systémy použily všechny strany konfliktu.

Další vývoj Stíhačky se od vynálezu synchronizace vyvíjely podobně na všech stranách a lišily se pouze výkonem a počtem křídel (dvouplošníky, trojplošníky). Základní koncepce již ale byla položena a všechny později vzniklé úspěšné stíhačky byly konvenčního uspořádání, tzn. motor a hlavní křídlo(a) vepředu, vodorovné ocasní plochy neboli výškovky úplně vzadu, stejně jako svislé ocasní plochy, ovládající vodorovný směr letu. Za první světové války vznikly slavné stroje jako Albatros D.III a různé Fokkery na straně Německa a typy jako Nieuport 17, SPAD S.XIII, S.E.5 či Sopwith Camel na straně spojenců.

Za první světové války se také stíhačky začaly organizovat do sekcí/párů, poté do větších uskupení a nakonec až letek a squadron.

Meziválečné období V období mezi válkami vývoj stíhaček spíše stagnoval. Z důvodu konzervativního způsobu myšlení dominovaly ve výzbroji vzdušných sil stále dvouplošníky se slabou výzbrojí (pouze kulomety malé ráže) a relativně malou rychlostí (obvykle okolo 300 km/h, téměř vždy do 400 km/h) a doletem. Jejich kladem byla dobrá obratnost a stoupavost. Zlom přinesla až polovina 30. let, kdy se do výzbroje hlavních mocností začaly zavádět samonosné dolnoplošníky vybavené mnohdy uzavřenou kabinou a disponující často i kanónovou výzbrojí a zatažitelným podvozkem. Šlo například od Polikarpov I-16, Morane-Saulnier MS.406, Supermarine Spitfire, Curtiss P-36 Hawk či Messerschmitt Bf 109.

2. světová válka Druhá světová válka přinesla jen pár dílčích, ale o to významnějších změn: mnohem silnější motory umožnily existenci rychlých jednoplošníků, které byly ale stále konvenční konstrukce (až na pár výjimek jako P-38 Lightning či Twin Mustang z konce války). Hlavním úkolem stíhačky se stalo vybojování vzdušné nadvlády, do čehož patří:

sestřelování nepřátelských bombardérů a doprovodných stíhaček zajištění neomezených aktivit vlastních bombardérů a letounů v nepřátelském ale i vlastním prostoru

Vzdušná nadvláda se postupně stala jedním z nejdůležitějších cílů válečné strany v každé válce, protože země, která má převahu ve vzduchu, může útočit na nepřátelské pozemní jednotky, zázemí a průmysl, a tím nepříteli znemožnit úspěšné vedení i pozemní války.

Studená válka Za studené války se hlavní důraz přenesl na přepadové a záchytné stíhačky, vybavené řízenými protivzdušnými střelami, z nichž některé (AIM-26 Falcon) byly s nukleární hlavicí. Spojené státy americké i Sovětský svaz dokonce v nadšení z protivzdušných řízených střel neodolaly pokušení přepnout do tzv. , tzn. že letoun byl vybaven jen raketami a žádnou organickou hlavňovou výzbrojí. Počítalo se s tím, že protivník bude zničen na velkou vzdálenost raketami a ke klasickému dogfightu — známému z předchozích konfliktů — nedojde. Toto řešení se však ve Vietnamské válce ukázalo jako nepraktické, a proto byla hlavňová výzbroj dodatečně přidána. Souboje se totiž velice často odehrávaly na malou vzdálenost, kdy bylo jednodušší použít kanón, než se snažit udržet nepřátelský letoun zaměřený a navádět na něj pasivně naváděnou raketu. Aktivně naváděné střely zase bylo možno vymanévrovat a to dokonce i tak, že v některých případech raketa zasáhla mateřský letoun. Jindy zase hodnota použité rakety byla vyšší, než hodnota zničeného letounu protivníka. Za studené války se vývoj ubíral spirálovitě, reakcemi na letouny protivníka s cílem vyvinout letoun nepřátelský letoun převyšující:

MiG-23 vznikla jako reakce na americký F-4 Phantom II McDonnell Douglas F-15 Eagle vznikla jako reakce na MiG-25, F-16 jako reakce na MiG-21 MiG-29 vznikl jako reakce na F-16 a Su-27 jako reakce na F-15 F-22A vznikl jako reakce na Su-27 a MiG-29 PAK FA vzniká jako reakce na F-22

90. léta – dnešek náhled|F-22, stíhačka páté generace Po skončení studené války vzniklo jen několik strojů, z nichž většina byla jen dokončením vývoje letadel započatých v době studené války – F-15E, F-22, Su-35, Dassault Rafale a Eurofighter Typhoon. JAS-39 Gripen a modernizace jako F-15E se označují jako letouny 4,5 generace, Eurofighter Typhoon a Rafale se řadí mezi 4,5. generaci ale po modernizaci budou pravděpodobně řazeny do 5. generace.

Jedinými americkými novými letouny s jejichž vývojem se začalo po konci studené války jsou F/A-18E/F Super Hornet a F-35 Lightning II, které se vyznačují kompromisem mezi výkonem a cenou/provozními náklady.

Letouny 5. generace se vyznačují prostředky pro snížení zachytitelnosti radarem (stealth technologie – v případě amerických strojů facetováním, v případě ruských plazmovou vrstvou) a sníženou viditelností v optickém spektru (potah měnící barvu podle pozadí).

Jediné používané stroje páté generace armádou jsou Lockheed Martin F-22, Lockheed Martin F-35, Chengdu J-20 a Suchoj Su-57.

Generace proudových stíhaček

náhled|Suchoj Su-57, stíhací letoun 5. generace Po válce byly pístové motory vytlačeny motory proudovými a řízené střely z větší části či zcela vytlačily hlavňovou výzbroj. Z historických důvodů se proudové stíhací letouny rozlišují do tzv. generací. Toto dělení je pouze orientační a může se lišit podle jeho autora, země, doby ap. První generace jsou podzvukové stíhačky ze čtyřicátých let Druhá generace stíhaček je z let padesátých Třetí generace z let šedesátých Čtvrtá generace z let sedmdesátých až polovina devadesátých 4,5 generace, 1990 po současnost Pátá generace, 2005 po současnost

Dělení stíhaček

V průběhu 2. světové války a těsně po ní se stíhačky začaly dělit na:

Doprovodné

Doprovodné stíhačky (ang. escort fighter) jsou vojenská letadla, jejichž primárním úkolem je letět společně s vlastními bombardovacími letouny a chránit je. Např. P-51 Mustang, Lockheed P-38 Lightning, …

Již v meziválečném období byly některé stroje upravovány tak, aby mohly být neseny mateřským letounem, který měly ochraňovat např. sovětské sestavy nazývané Zvěno (roj) nebo speciální americký poválečný letounek Goblin.

V současné době se jako doprovodné stíhače používají víceúčelové stroje jako je F/A-18 Hornet.

Stíhací bombardéry

Stíhací bombardéry (ang. fighter-bomber) jsou stíhačky schopné jak útoků na pozemní cíle, tak boje s nepřátelskými stíhači. Zástupci této kategorie jsou např. Hawker Typhoon nebo moderní Boeing F/A-18E/F Super Hornet či Suchoj Su-30.

V současné době se jako stíhací bombardéry používají víceúčelové stroje jako je F/A-18 Hornet, Suchoj Su-34

Úderné

Úderný stíhací letoun (ang. strike fighter) velkou rychlostí vletí do nepřátelského vzdušného prostoru, sestřelí významné cíle a vyčistí cestu pro vlastní bombardéry. Vyznačují se vysokou rychlostí, například: McDonnell Douglas F/A-18 Hornet či Lockheed Martin F-35 Lightning II. Tato kategorie se do jisté míry překrývá jak se stíhacími bombardéry, tak s útočnými letouny.

Přepadové / Záchytné

Přepadové, nebo též záchytné stíhací letouny (ang. Interceptor) mají za úkol letět vstříc nepřátelským bombardérům a sestřelit je dříve, než svrhnou svůj náklad. Záchytné stíhačky vznikly během 2. světové války v Německu, kvůli taktice spojenců využívajících kobercové bombardování velkými bombardovacími svazy. Německo proto vyvinulo záchytné stíhače jako jsou Messerschmitt Me 163 nebo Bachem Ba 349.

Po získání jaderného arzenálu Sovětským svazem během studené války bylo ještě důležitější zastavit útočící bombardéry, a proto byly dále vyvíjeny záchytné stíhače. V té době proto vznikly stroje F-102 Delta Dagger, Lockheed F-104 Starfighter , či BAe Lightning na straně NATO. V SSSR pak vznikly Su-15, MiG-21 nebo MiG-31 Foxhound. Označení záchytný stíhací se s koncem studené války přestalo používat.

Stíhačky pro vybojování vzdušné nadvlády

Stíhačky pro vybojování vzdušné nadvlády (angl. air superiority fighter) jsou nejlepším, co je daná země schopna vytvořit, a většinou mají velmi omezenou nebo žádnou schopnost útoku na pozemní cíle. Příklady: F-4 Phantom II, F-15 Eagle, F-22 Raptor, MiG-29 Fulcrum, Su-27 Flanker a Su-47 Berkut.

Je zajímavé, že ač byly všechny tyto stíhačky stavěny jako záchytné či pro vybojování vzdušné nadvlády (tyto úkoly se značně prolínají), z většiny z nich se staly i dobré stíhací bombardéry či dokonce vysloveně útočná letadla (F-4G, F-15E, Su-30 Flanker).

Noční

Noční stíhání vzniklo již za první světové války, s nutností bránit se proti nočním náletům protivníka, ovšem většinou k němu byly užívány jen minimálně upravené běžné stroje (například britské B.E.2c či modifikovaný Sopwith Camel nazvaný Sopwith Comic), jejichž posádky se v detekci protivníka musely spolehnout převážně na vlastní zrak a sluch. Za prvního stíhače, který dosáhl sestřelu protivníka, vzducholodi německého armádního letectva SL.11 v noci z 2. na 3. září 1916, je považován W. L. Robinson z Royal Flying Corps v letounu typu B.E.2c.