Ruská ústavní krize roku 1993 byla politická a ústavní krize, ke které došlo na podzim roku 1993. Tyto události jsou také známé jako Říjnový převrat (, Oktjabrskij puč) nebo Černý říjen (, Čjornyj Oktjabr), případně též druhá Říjnová revoluce ().
Krizi předcházely spory mezi prezidentem Borisem Jelcinem a parlamentem vedeným předsedou Nejvyššího sovětu Ruslanem Chasbulatovem o rozsah prezidentských pravomocí a budoucí podobu politického systému země. Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Boris Jelcin stal prezidentem Ruské federace. V platnosti však nadále zůstávala ústava Ruské sovětské federativní socialistické republiky z roku 1978, která byla během přechodného období opakovaně novelizována. V průběhu let 1992 a 1993 se vyostřoval spor mezi prezidentem a parlamentem, který byl tvořen Sjezdem lidových poslanců a Nejvyšším sovětem. Po referendu konaném v dubnu 1993, v němž získala prezidentova politika podporu většiny hlasujících, usiloval Jelcin o posílení své pozice a vypsání předčasných parlamentních voleb.
Spor vyvrcholil 21. září 1993, kdy Jelcin nařídil rozpuštění parlamentu, přičemž se opíral o výsledky referenda. Parlament však tento krok neuznal s odkazem na to, že ústava z roku 1978 rozpuštění zákonodárného sboru zakazuje, a 23. září 1993 prohlásil prezidentův dekret za protiústavní. Současně rozhodl o odvolání Jelcina a úřadujícím prezidentem prohlásil viceprezidenta Alexandra Ruckého. Ruckoj a Chasbulatov se spolu s dalšími odpůrci prezidenta soustředili v budově parlamentu, tzv. Bílém domě, načež začaly deset dní trvající střety mezi policií a demonstranty. Dne 3. října 1993 demonstranti prolomili policejní zátarasy kolem parlamentu, obsadili budovu moskevské radnice a pokusili se získat kontrolu nad televizním centrem Ostankino. Při následných střetech zahynuly desítky osob. Následujícího dne armáda na Jelcinův rozkaz zahájila ostřelování Bílého domu pomocí tanků a zaútočila na budovu speciálními jednotkami, které zatkly přežívající vůdce odporu. Všichni, kdo se na povstání podíleli, byli později v únoru 1994 Státní dumou amnestováni a propuštěni.
Tento konflikt se stal nejkrvavější událostí pouličních bojů v historii Moskvy od Říjnové revoluce. Podle oficiálních statistik ruské vlády bylo zabito 147 lidí a 437 zraněno (některé zdroje uvádějí 187 obětí). V návaznosti na tyto události Jelcin upevnil svou pozici a prosadil přijetí nové ústavy Ruské federace, která zavedla prezidentský systém s výrazně posíleným postavením hlavy státu.
Původ Zintenzivnění boje výkonné a zákonodárné moci Sovětský svaz byl rozpuštěn 26. prosince 1991 a Ruská sovětská federativní socialistická republika získala nezávislost jako Ruská federace. V Rusku vstoupil Jelcinův program radikálních ekonomických reforem v platnost 2. ledna 1992. Brzy poté ceny prudce vzrostly, vládní výdaje byly zredukovány a byly zavedeny vysoké nové daně. Hluboká úvěrová krize ochromila řadu průmyslových odvětví a vedla k vleklé depresi, v jejímž důsledku dosáhla nezaměstnanost rekordních úrovní. Program začal ztrácet podporu a následná politická konfrontace mezi Jelcinem a opozicí vůči radikální ekonomické reformě se stále více soustředila na střet mezi výkonnou a zákonodárnou mocí. 19901991199219931994−3,0 %−5,0 %−14,5 %−8,7 %−12,7 % V průběhu roku 1992 zesílila opozice vůči Jelcinově reformní politice. Rostl odpor jak mezi byrokraty znepokojenými stavem ruského průmyslu, tak mezi regionálními vůdci, kteří požadovali větší nezávislost na Moskvě. Ruský viceprezident Alexandr Ruckoj odsoudil Jelcinův program jako „ekonomickou genocidu“. Během prvních sedmi let Jelcinova úřadu (1991–1998) klesl ruský hrubý domácí produkt (měřeno paritou kupní síly) z více než dvou bilionů amerických dolarů ročně na méně než jeden a čtvrt bilionu. Spojené státy poskytly Rusku během osmi let Clintonova prezidentského období oficiální pomoc v odhadované výši 2,58 miliardy dolarů na vybudování nového ekonomického systému a vyzvaly americké podniky k investicím. Vedoucí představitelé autonomních republik bohatých na ropu, jako bylo Tatarstán a Baškirsko, mezitím volali po úplné nezávislosti na Rusku.
V průběhu roku 1992 Jelcin zápasil o kontrolu nad vládou a její politikou s Nejvyšším sovětem (stálým zákonodárným sborem) a Sjezdem lidových poslanců (nejvyšším zákonodárným orgánem země, z jehož řad byli členové Nejvyššího sovětu voleni). Předseda Nejvyššího sovětu Ruska Ruslan Chasbulatov se v roce 1992 postavil proti reformám, ačkoli tvrdil, že celkové Jelcinovy cíle podporuje.
Prezident byl znepokojen podmínkami ústavních dodatků přijatých na konci roku 1991, podle nichž měly jeho zvláštní dekretové pravomoci vypršet do konce roku 1992 (Jelcin tyto pravomoci rozšířil nad běžné ústavní limity právě kvůli provádění reformního programu). Jelcin s ohledem na probíhající privatizaci požadoval, aby mu parlament dekretové pravomoci obnovil (pouze parlament měl pravomoc měnit ústavu). Poslanci na Sjezdu lidových poslanců i v Nejvyšším sovětu však odmítli přijmout novou ústavu, která by zakotvila požadovaný rozsah prezidentských pravomocí do zákona.
Další příčinou konfliktu bylo opakované odmítnutí Sjezdu lidových poslanců ratifikovat Bělověžské dohody o ukončení existence SSSR a vypustit z textu Ústavy RSFSR z roku 1978 odkazy na Ústavu a zákony SSSR.
Sedmý sjezd lidových poslanců Během svého prosincového zasedání v roce 1992 se parlament střetl s Jelcinem v řadě otázek. Konflikt vyvrcholil 9. prosince, kdy parlament odmítl potvrdit Jegora Gajdara, všeobecně nepopulárního architekta ruské „šokové terapie“ a liberalizace trhu, do funkce předsedy vlády. Parlament schválení Gajdara podmínil úpravami ekonomického programu a nařídil centrální bance (která byla pod parlamentní kontrolou), aby pokračovala v poskytování úvěrů průmyslovým podnikům a zabránila tak jejich krachu.
Následujícího dne, 10. prosince, Jelcin v ostrém projevu obvinil Sjezd z blokování vládních reforem a navrhl lidové referendum: „Jaký kurz podporují občané Ruska? Kurz prezidenta, tedy kurz transformací, nebo kurz Sjezdu, Nejvyššího sovětu a jeho předsedy, který směřuje k zastavení reforem a v konečném důsledku k prohloubení krize?“ Parlament reagoval hlasováním o převzetí kontroly nad armádou.
Dne 12. prosince se Jelcin a předseda parlamentu Chasbulatov dohodli na kompromisu, který obsahoval následující body: (1) v dubnu 1993 se uskuteční celonárodní referendum o nové ruské ústavě; (2) většina Jelcinových mimořádných pravomocí byla prodloužena až do konání referenda; (3) parlament uplatnil své právo navrhovat a hlasovat o předsedovi vlády; a (4) parlament si vymohl právo odmítnout prezidentovy nominace na posty ministrů obrany, zahraničních věcí, vnitra a bezpečnosti. Jelcin následně 14. prosince navrhl na premiéra Viktora Černomyrdina, kterého parlament schválil.
Tento kompromis však dlouho nevydržel. Počátkem roku 1993 napětí mezi Jelcinem a parlamentem opět vzrostlo kvůli formulaci otázek v referendu a sdílení moci. V sérii politických střetů Sjezd omezil mimořádné pravomoci, které prezidentovi udělil na konci roku 1991. Zákonodárný sbor vedený Ruslanem Chasbulatovem dospěl k závěru, že dokáže prezidentovy kroky blokovat nebo ho přímo porazit. Zvolil taktiku postupného omezování prezidentské kontroly nad vládou. Prezident v reakci na to vyhlásil referendum o ústavě na 11. dubna.
Osmý sjezd Osmý sjezd lidových poslanců byl zahájen 10. března 1993 tvrdým útokem Chasbulatova na prezidenta, kterého obvinil z protiústavního jednání. V polovině března Sjezd na mimořádném zasedání odhlasoval změnu ústavy, kterou zbavil Jelcina mnoha pravomocí a zrušil plánované dubnové referendum. To opět otevřelo dveře legislativě, která přesouvala rovnováhu sil ve prospěch parlamentu. Prezident na protest ze zasedání Sjezdu odešel. Vladimir Šumejko, první místopředseda vlády, vzápětí prohlásil, že referendum se přesto uskuteční, ale v novém termínu 25. dubna.
Parlament dál rozšiřoval svůj vliv na vládní kabinet. Dne 16. března prezident podepsal dekret, kterým udělil status člena vlády předsedovi centrální banky Viktoru Geraščenkovi a třem dalším úředníkům, což bylo v souladu s rozhodnutím 8. sjezdu. Rozhodnutí Sjezdu však jasně stanovovalo, že tito funkcionáři budou jako ministři i nadále podřízeni parlamentu. Obecně se čistě zákonodárná činnost parlamentu v roce 1993 utlumila, protože jeho agendě zcela dominovalo úsilí o posílení vlastních pravomocí na úkor prezidenta.
Zvláštní režim Prezidentova reakce byla dramatická. Dne 20. března Jelcin promluvil k národu přímo v televizi a oznámil, že podepsal dekret o zavedení „zvláštního režimu řízení země“ („об особом порядке управления“). Na jeho základě chtěl vypsat referendum o termínu nových parlamentních voleb, o nové ústavě a o důvěře veřejnosti v prezidenta a viceprezidenta. Jelcin zároveň ostře zaútočil na parlament a obvinil poslance ze snahy o restauraci sovětského pořádku.
Brzy po Jelcinově televizním vystoupení předseda Ústavního soudu Ruské federace Valerij Zorkin, první místopředseda Nejvyššího sovětu Jurij Voronin, viceprezident Alexandr Ruckoj a generální prokurátor Valentin Štěpankov veřejně odsoudili Jelcinovo prohlášení jako protiústavní. Dne 23. března Ústavní soud rozhodl, že některá opatření avizovaná v Jelcinově projevu jsou protiústavní, přestože soudci ještě neměli k dispozici podepsané znění dokumentu. Samotný dekret, který byl zveřejněn až o několik dní později, však nakonec ty nejproblematičtější protiústavní kroky neobsahoval.
Devátý sjezd Devátý sjezd, zahájený 26. března, začal mimořádným zasedáním Sjezdu lidových poslanců, na kterém se projednávala mimořádná opatření na obranu ústavy včetně impeachmentu (odvolání) prezidenta Jelcina. Jelcin připustil, že se dopustil chyb, a pokusil se v parlamentu vyjít vstříc umírněnějším poslancům. Hlasování o impeachmentu dne 28. března nakonec těsně přežil – pro odvolání se vyslovilo o 72 poslanců méně, než byla potřebná dvoutřetinová většina (689 hlasů). Podobný návrh na odvolání předsedy Nejvyššího sovětu Ruslana Chasbulatova byl zamítnut ještě výraznějším rozdílem (pro bylo 339 poslanců), ačkoli 614 poslanců původně hlasovalo pro zařazení tohoto bodu na program, což jasně ukazovalo slabost Chasbulatovy vlastní pozice (k odvolání předsedy by stačilo 517 hlasů).
V době konání 9. sjezdu ovládal zákonodárný sbor společný komunisticko-nacionalistický blok „Ruská jednota“, který zahrnoval zástupce KSRF, frakci Vlast (komunisté, armádní vysloužilci a další poslanci socialistické orientace), Agrární unii a frakci „Rusko“ vedenou Sergejem Baburinem. Tyto skupiny spolu s centristickými formacemi (např. „Smena“) odsunuly opoziční blok Jelcinových příznivců („Demokratické Rusko“, „Radikální demokraté“) do jasné menšiny.
Národní referendum Protože pokus o impeachment selhal, pokusil se Sjezd lidových poslanců stanovit pro nadcházející lidové referendum nové, nevýhodné podmínky. Parlamentní verze referenda obsahovala otázky, zda občané důvěřují Jelcinovi, zda schvalují jeho reformy a zda podporují předčasné prezidentské a parlamentní volby. Parlament odhlasoval, že k vypsání předčasných prezidentských voleb nebo schválení reforem by prezident potřeboval získat nadpoloviční většinu hlasů **všech registrovaných voličů**, nikoli pouze polovinu těch, kteří se k volbám skutečně dostaví.
Ústavní soud tentokrát podpořil Jelcina a rozhodl, že u prvních dvou otázek (důvěra v prezidenta a schválení hospodářské a sociální politiky) postačuje prostá většina zúčastněných voličů. Pouze pro vypsání nových parlamentních a prezidentských voleb byla nadále vyžadována podpora nadpoloviční většiny všech oprávněných voličů.