František Mertl (* 16. března 1930 Třebíč), od 60. let užívající ve Francii umělecké jméno Franta, je český malíř a sochař, který roku 1958 emigroval za svou partnerkou do Francie a žije ve Vence, v oblasti Nice.
Životopis
Mládí v Československu František Mertl pochází z Třebíče, ale během války žil s matkou a bratrem v Brtnici na Vysočině. Jeho otec Miloš Mertl obchodoval s českým křišťálem. Byl vzdělaný a hovořil několika jazyky. V mládí jako sedmnáctiletý narukoval do první světové války a později bojoval v československých legiích. V době vypuknutí druhé světové války pobýval služebně v Turecku a z Istanbulu odcestoval rovnou do jižní Francie, kde se formovala česká jednotka. Bojoval na severní frontě a po francouzské kapitulaci se přepravil do Anglie. Jako tankista pak bojoval u Dunkerque a prošel celou Evropou. Matku během války často vyslýchalo gestapo a hrozilo jí deportací do Terezína. Po návratu otce se rodina přestěhovala do Olomouce.
František Mertl navštěvoval za války školu v Brtnici, kde si jeho kreslířského talentu povšiml učitel kreslení Alois Toufar a ovlivnil jeho budoucí směřování. Na přání otce však František se svým bratrem začal studia na Slovanském gymnáziu v Olomouci a teprve po dvou letech mohl odejít na střední uměleckou školu do Brna. Ještě před složením přijímacích zkoušek na Vyšší školu uměleckého průmyslu v Brně (1949) chodil na večerní kreslení podle modelu na Pedagogickou fakultu. Po maturitě roku 1953 se František Mertl rozhodoval mezi studiem architektury a malby.Almanach Střední školy uměleckých řemesel 1924–1994. Seznam absolventů. Brno, 1994. Roku 1953 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze do ateliéru prof. Miloslava Holého. Během studia k Mertlovým přátelům patřili Jan Koblasa, Bedřich Dlouhý, Karel Nepraš, Theodor Pištěk, Milan Ressel nebo Rudolf Komorous – okruh budoucí skupiny Šmidrů. Spolu s nimi se zúčastnil recesistické výstavy Malmuzherciáda v prosinci 1954.
Roku 1956 přišla do školy prostřednictvím Ministerstva školství nabídka na studijní pobyt na Academia delle Belle Arte v Perugii. Díky finanční záruce někdejšího obchodního partnera Mertlova otce, který žil v Itálii, se Františku Mertlovi jako jedinému ze studentů podařilo vyřídit vízum a soukromě vycestovat, aniž by si toho včas povšimlo Ministerstvo vnitra. V Itálii měl možnost studovat díla italských mistrů a také současné umění nebo poznat italský filmový neorealismus. Seznámil se zde s francouzskou studentkou italštiny a dějin umění Jacqueline Sussan. Do Prahy se vrátil jen z pocitu odpovědnosti vůči matce a prof. Holému, kteří se za něj zaručili a hrozil by jim postih ze strany StB. Po návratu zjistil, že StB ho sledovala i v Itálii, a po letech se dozvěděl, že na něj nasadila agenta, který vystupoval jako Ital, ale pocházel z Ruska. Následoval zákaz jakýchkoli dalších cest do zahraničí.
Jacqueline pocházela ze starobylé židovské rodiny žijící od 15. století v Alžíru (Černé nohy). Františka Mertla dvakrát navštívila v Praze, byla několikrát zatčena a po celou dobu jejího pobytu dvojici sledovala StB. Při jejím druhém návratu ji na letišti v Ruzyni StB unesla, svlékla a vyslýchala, a teprve když začala volat o pomoc, zachránili ji piloti Air France. StB vadil její židovský původ a považovala ji za špionku. Před odletem jí bylo sděleno, že další vízum do Československa již nedostane.
Život ve Francii náhled|Franta, atelier ve Vence (2006)
František Mertl měl po návratu z Itálie zákaz cestovat, ale v roce 1958 se mu podařilo připojit k zájezdu studentů Akademie do NDR. Při zastávce v Berlíně se vmísil do skupiny dělníků u Braniborské brány a přešel s nimi do britského sektoru v Západním Berlíně. Strávil dva měsíce v utečeneckých táborech, ale nakonec utekl, přešel pěšky hranice do Francie a vlakem docestoval do Nice, kde žila Jacqueline. Když se přihlásil na úřadě, narazil náhodou na Francouze, který bojoval s jeho otcem u Dunkerque. Spolu se zárukou rodičů Jacqueline to pomohlo ke získání nových dokladů. V Československu se státní orgány pomstily rodině – otec ztratil zaměstnání a StB se ho nevybíravým nátlakem pokoušela přinutit ke spolupráci; bratrovi přerušili studia na vysoké škole. František Mertl se roku 1959 ve Francii oženil a se svou ženou Jacqueline má syna Pierra (* 1960) a dceru Catherine (* 1961). Rodina Jacqueline sdílela podobně dramatický osud jako František Mertl – po ukončení Alžírské války za nezávislost byli roku 1962 spolu s ostatními Francouzi Jacquelinini rodiče a bratr vyhnáni z domova. Proto celá rodina vybudovala nový dům ve Vence, jehož součástí se stal i malířský ateliér.
František Mertl dostal francouzské občanství, zatímco české mu bylo odňato. Když otec zemřel a matka onemocněla, hledal cesty, jak ji navštívit. Československé úřady mu až po 17 letech od emigrace a poté, co zaplatil vysokou částku za svá studia, uznaly jeho francouzské občanství a roku 1974 mu udělily vízum. Po celou dobu pobytu jeho rodinu sledovala a šikanovala StB a poté vyslýchala i jeho přátele, se kterými se sešel.
František Mertl poprvé samostatně vystavoval roku 1960 v Paříži a v následujícím roce v Nice, Londýně a Versailles. Od svých prvních výstav ve Francii podepisuje obrazy pouze křestním jménem Franta. Reprezentoval Francii na Biennale de Paris (1963, 1965). V 60. letech ho navštívil ředitel Národní galerie Jiří Kotalík a zakoupil do sbírek obraz, kresby a sochu. Koncem 60. let dostal nabídku ředitele Pierre Gaudiberta na samostatnou výstavu v Musée d'art moderne de la Ville de Paris, ale ředitel byl roku 1972 krátce před plánovanou výstavou odvolán a výstava zrušena. Uskutečnila se o dva roky později v Musée Galliera.
Roku 1977 byl pozván k účasti na výstavě Mythologies Quotidiennes (každodenní mytologie), kterou pořádal Gérald Gassiot-Talabot a J. L. Pradel v Národním muzeu moderního umění v Paříži. V 80. letech Franta učil malbu na Akademii v Grenoble a po několik let vedl letní kursy malování ve Vence. V Saint-Paul-de-Vence postavila ateliéry Fondation Maeght a Franta se zde setkával s mnoha umělci (Antoni Tàpies, Joan Miró, Eduardo Chillida, Paul Rebeyrolle, ad. Jeho sousedem byli Marc Chagall, Arman nebo Graham Greene), se kterým se spřátelil. Graham Greene ho seznámil s tvorbou Francise Bacona. Již od doby studia v Praze se znal s Jiřím Kolářem a udržoval s ním kontakt po celou dobu, kdy Jiří Kolář žil ve Francii. Ve Vence ho také pravidelně navštěvoval spolužák ze studií Jan Koblasa žijící v Německu a spolužák z brněnské "šuřky" a AVU grafik Antonín Odehnal.
Roku 1983 měl retrospektivní výstavu v Centre national d’art contemporain v Nice. V 80. letech se svou ženou často navštěvoval země severní Afriky a Saharu, později podnikl asi šestnáct cest do oblasti střední Afriky, kde nacházel novou inspiraci ke své práci. S terénním vozem a stanem procestoval Mali, Keňu, Niger, Burkinu Faso, Senegal, Gambii a Čad. Po návštěvě otrokářského ostrova Gorée se rozhodl k cestě za Afroameričany do USA. Od první návštěvy New Yorku se tam často vracel a podrobně zmapoval černošské čtvrti Bronx, Haarlem a Brooklyn, odkud si odvezl množství kreseb. Od roku 1985 měl Franta v New Yorku šest autorských výstav, z nichž nejvýznamnější byly dvě paralelní výstavy roku 1989 v Bronx Museum of the Arts a Terry Dintenfass Gallery na 57. ulici na Manhattanu. V té době si v New Yorku vždy pronajímal ateliér a stýkal se s tamní uměleckou komunitou, k níž patřili Robert Rauschenberg, Louise Bourgeois, Roy Lichtenstein ad. Jeho tvorbu se zájmem sledoval ředitel Guggenheimova muzea Thomas Messer, Charlotta Kotik, ředitel MoMa Richard Oldenburg nebo kritikové Dore Ashton a Robert Pincus-Witten.
František Mertl od mládí jezdil závodně na kole a usiloval o nominaci na Závod míru. V šestnácti letech však při závodech utrpěl úraz a ke kolu se vrátil až ve Francii. Zde navázal přátelství s francouzským šampionem Jeanem Fréchautem a spolu s ním založil ve Vence cyklistický klub. Oba společně trénovali a Frantův syn za klub závodil.
Roku 2014 věnoval Franta 40 svých obrazů a kreseb rodnému městu Třebíč, které zřídilo v někdejším Národním domě jeho stálou expozici – Galerii Franta. Od roku 2016 je součástí expozice i jeho nejvýznamnější sochařské dílo Osmý den (1993), které město zakoupilo.
Při příležitosti rozsáhlé retrospektivy v provensálském Musée de Vence, která proběhla pod názvem FRANTA – La condition humaine (Lidský úděl) ve dnech 24. ledna – 24. května 2026, muzeum inaugurovalo nový trvalý výstavní prostor Espace Franta, kde ve stálé expozici nabízí pohled na několik desetiletí umělcovy tvorby.
Ocenění 2014 čestné občanství města Třebíče, otevření stálé expozice Franta – František Mertl 2016 promoce na Université Nice Sophia Antipolis 2017 ocenění Artis Bohemiae Amicis, předal ministr kultury Daniel Herman. 2019 Kamenná medaile Kraje Vysočina 2023 Medaile Za zásluhy 50px|mzz 1. stupně, udělil prezident Petr Pavel
Dílo Franta patří k čelným představitelům evropské poválečné vlny Nové figurace, která reagovala na hlubokou krizi lidských hodnot a pocity odcizení. Představuje radikální odpoutání od realistického zobrazení a interpretuje vnitřní reflexi umělce v konfrontaci se sociálními a existenciálními katastrofami moderní doby. Stal se jedním z mála českých umělců, kteří obstáli na světové výtvarné scéně a významem ho lze ve Francii zařadit po bok jmen, jako jsou Alfons Mucha, František Kupka, Josef Šíma nebo Jiří Kolář.KŘÍŽ, Jan. In: FRANTA et al. Franta. 2., rozšíř. vyd. [Třebíč]: Městské kulturní středisko, 2018, s. 9. ISBN 978-80-907226-0-6.
Obrazy a kresby Studenti prof. Holého na Akademii věnovali hodně času kresbě figury a portrétů podle modelu a dostávali za úkol také modelovat portrét v hlíně. František Mertl si prohloubil důkladné znalosti lidské anatomie i díky přátelství s mediky, kteří mu zprostředkovali účast při pitvách. Během studijního pobytu v Itálii poznal bezprostředně díla starých mistrů i moderní umění a byl ovlivněn také filmovou vlnou italského neorealismu.
Po příchodu do Francie maloval převážně hmotné a expresivní lidské figury a témata jeho obrazů měla často sociální náboj (Rybáři, 1960). Všechna raná díla z doby kolem roku 1962 získala soukromá galerie, která s Frantou uzavřela tříletou smlouvu. Některá se mu později podařilo koupit zpět na aukcích. Přechod k jinému malířskému stylu představuje silně expresivní obraz Totální striptýz (1965). Franta se nevyhýbá zobrazení krajní existenciální tísně a drasticky naturalistickému podání zmrzačených či mrtvých těl (Úkryt, 1966).KŘÍŽ, Jan. In: FRANTA et al. Franta. 2., rozšíř. vyd. [Třebíč]: Městské kulturní středisko, 2018, s. 10. ISBN 978-80-907226-0-6. Raná díla
Malíře silně ovlivnila přímá účast při porodu obou jeho dětí a k tomuto tématu se opakovaně vracel. Jeho malba se stala spontánní až gestická, jakoby se snažil zachytit prchavý intenzivní vjem. Uzavřený objem figury se otevírá iluzivní malbou do prostoru a lidské tělo se mění v symbolickou a dynamickou metaforu (Mateřství, 1967; Otec a dítě, 1968; Narození, 1978). Lidská figura je také námětem Frantových velkoplošných lavírovaných kreseb čínskou tuší. Torza lidských těl jsou zasazena do neosobního, patrně nemocničního prostředí, a jsou mistrovskou ukázkou modelace objemu světly a stíny (Klec, 1977; Probuzení, 1982).