náhled|Rudolf Němec, Stříbrný autoportrét (1982), email, olej, plátno Rudolf Němec (19. května 1936 Praha – 12. března 2015 PrahaNekrolog, Hospodářské noviny) byl český malíř, grafik, básník a sochař. Patřil k předním představitelům Nové figurace v Československu.

Život Rudolf Němec prožil mládí a dobu druhé světové války v Roztokách u Prahy a Skutči. Po válce absolvoval jeden ročník reálného gymnasia v Praze a po reorganizaci školství studoval na Vyšší uměleckoprůmyslové škole grafické. Po rozdělení školy dokončil středoškolská studia na Vyšší škole bytového průmyslu v oddělení užité malby. Roku 1955 byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze do ateliéru prof. Antonína Strnadla. Studia ukončil roku 1961 souborem grafických prací pro Muzeum v Roztokách. Po absolvování vojenské služby pracoval v malém ateliéru na Komenského náměstí na Žižkově.

Roku 1964 navštívil výstavu pop-artu (Pop etc.) v Muzeu umění 20. století (Museum des XX. Jahrhunderts) ve Vídni, která významně ovlivnila jeho další tvorbu. V polovině 60. let (1965–67) byl zaměstnán dva roky jako výtvarník v Kulturním domě Dopravních podniků v Praze. V té době se v Galerii Václava Špály uskutečnila i první přehlídka zahraničních autorů spojených s Novou figurací.La figuration narrative: Kontinuální styl, časové juxtapozice, cloisonnés a polyptychy, itineráře a metamorfózy, Galerie Václava Špály 1966

Rudolf Němec vystavoval pravidelně od roku 1965 na kolektivních výstavách mladých výtvarníků. Roku 1968 měl první samostatnou výstavu ve Špálově galerii, realizoval svůj filmový scénář k experimentálnímu filmu a ve stejném roce navštívil Paříž. Po srpnové okupaci spolu s Jiřím Načeradským odjel do Paříže a později do Caen v Normandii, kde získali stipendijní pobyt. S několika dalšími českými výtvarníky čekali na udělení stipendia Fordovy nadace a plánovali cestu do USA.

Když stipendium nakonec nebylo uděleno a většina přátel se vrátila do Prahy, Rudolf Němec cestoval do Londýna a po několika měsících se roku 1969 vrátil do Prahy.

Roku 1971 se zúčastnil výstavy Konfrontace v Nové síni, která byla vzápětí zakázána. V 70. a 80. letech patřil do užšího okruhu Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu.

Na počátku normalizace se jako řada dalších výtvarníků živil restaurováním památek (1972, svatý vrch na Hostýně). Mohl vystavovat jen v mimopražských galeriích (Mělník, 1977, Brno, 1981, Liberec, 1986) a teprve roku 1987 se výstavami v Galerii bratří Čapků a Malé galerii Čs. spisovatele znovu představil v Praze. První rozsáhlou retrospektivu měl roku 1993 v Českém muzeu výtvarných umění v Praze. Rudolf Němec žil a pracoval v Praze a v Mladostově.

Dílo

Malířská tvorba Jako student oboru užitá grafika na VŠUP se zabýval krajinomalbou a absolvoval souborem grafických prací pro Muzeum v Roztokách. Zároveň již během studia ilustroval knihu veršů Zbyňka Hejdy Všechny slasti, která pak vyšla roku 1964. Ve své volné tvorbě směřoval k abstrakci.

Tvorba z počátku 60. let se zachovala pouze ve zlomcích. Většina jeho prací ze 60. let se ztratila z žižkovského ateliéru během Němcova pobytu ve Francii a během jeho hospitalizací, nebo byla zničena.

Otisky Východiska tvorby i rozbor díla od 60. let uvádí velmi podrobně ve své diplomové práci T. Jindrová (2011).Rudolf Němec – Otisk, silueta, rastr, Bc. Tereza Jindrová, BC práce, FA UDU, Praha, 2011 Výstavu Pop etc ve Vídni, která znamenala impuls pro české tvůrce Nové figurace, Němec uvádí jako zásadní a přelomovou pro svou pozdější tvorbu. Jindrová na rozdíl od jiných autorů správně analyzuje souhrnné vlivy vystavených děl i na pozdější Němcovu tvorbu a kromě tradičně uváděné metody antropometrií Y. Kleina a Recalcatiho zmiňuje zejména Andy Warhola, Roy Lichtensteina, Francise Bacona, Césara a Jorge de la Vega.

Rudolf Němec v polovině 60. let začal experimentovat s otisky vlastní postavy a později i modelek do emailových barev na plátně. Použil sice podobné formální prostředky jako Klein a Recalcati, ale nejde o Kleinovu „malbu živým štětcem“, neboť výsledek vykazuje zásadní významové i kvalitativní rozdíly.

Negativní otisk lidské postavy v pozici, která navozuje dojem fyzického utrpení (V depresi, 1964; Před popravou, 1966; Pitva, 1978) je vyjádřením existenciální úzkosti. Otisk je zde záznamem mentálního stavu zjitřené senzibility prostřednictvím psychofyzické akce. S tím koresponduje i temná barevnost s převahou modré a neorganické geometrické útvary v obraze, nahrazující hlavu figury. (O výčnělky se zraňuji, krev překapává rámy obrazů, vše se zase zhojí do čistoty,NĚMEC Rudolf: Nerozumím už Nietzschemu, Praha 2000, s. 36) Jindřich Chalupecký také poukazuje na krajní důsledek otisku lidského těla v uměleckém díle – nikoli pouhé zobrazení, ale viditelná a nezprostředkovaná přítomnost.Jindřich Chalupecký: Přítomnost člověka; in: Výtvarné umění 1-2/1968, s. 11

Němcovy otisky nejsou plošné, ale dosahují prostorové hloubky a plynulého přechodu intenzity barvy od světlejší podmalby po syté odstíny modré a fialové na zbytku plochy. Dodatečné zásahy se omezily pouze na dokončení barevného pozadí štětcem, otisky předmětů a stříkané rastry. Němec techniku soustavně obměňoval a experimentoval s novými postupy – např. kombinací s tiskem z fotografického portrétu (Pitva, 1967), nebo barvením otisků tváře potřené arabskou gumou (Figura I-III, 1966).

V 70. letech se k technice přechodně vrátil v sérii originálních listů, na které otiskl svou tvář zabalenou v nabarvené látce nebo igelitu (Dívání do fialového záření, 1976–77).

Také série schoulených postav, které se v Němcově tvorbě objevují až do 90. let, jsou introvertní reflexí osamění a potřeby hledat bezpečí (Schoulené samoty obtiskuji na plátno, znovu se vracím do nátury – k přírodě, uhašen žízní, vyprahlou skomírám krajinou,NĚMEC Rudolf: Nerozumím už Nietzschemu, Praha 2000, s. 41).

Koncem 60. let, kdy se atmosféra ve společnosti uvolnila, se impulzy a východiska Němcovy tvorby částečně mění a metodou otisku vznikají obrazy Tanec jednoho mladíka (1967), Tanec (1968), Sedící (1967).

Němec kromě otisku používal i malbu a zejména stříkání barvy přes nejrůznější šablony a rastry, které se staly dominantním znakem jeho tvorby od 70. let.

Dekalky Od sedmdesátých let se Rudolf Němec věnoval metodě dekalku, kombinované s kresbou pomocí šablon a malbou. Výsledný obraz vzniká jako negativní kresba na podkladě pokrytém tiskařskou a olejovou barvou. Kresba je vyznačena otiskem šablon a jejich obkreslením přes přiložené bavlněné plátno (Akt u vody, 1974). Na plátnech převládají tlumené barevné tóny, které jsou zčásti určeny i použitou technikou. Náměty obrazů jsou meditativní – centrálním objektem je obvykle ženské tělo, někdy schoulené nebo umístěné v obalu symbolizujícím vejce nebo lůno. Zbytek plochy je vyplněn otisky předmětů, které vytvářejí pravidelné rastry nebo neosobní technický prostor obklopující figuru. Také z autorových textů je patrné, že změna souvisí patrně s jeho tehdejším obnoveným zájmem o kresbu. NĚMEC Rudolf: Nerozumím už Nietzschemu, Praha 2000, s. 121

Práce na papíře navazují na předchozí figurální kompozice ze 60. let, vytvořené za pomoci otisků předmětů a rastrů. Tuto techniku používal autor s různými obměnami (razítka, písmena, reliéfy, technické rastry) až do 80. let. Dekalky na papíře vznikly stejnou metodou jako obrazy nebo otiskem bavlněné tkaniny použité předtím při tvorbě obrazu.

Jinou linii tvorby představují série fantaskních krajin (Sen o moři, 1977) z konce 70. let, vytvořené jako perokresby, zinkografie, ofsetové tisky nebo litografie (Krajina na odpadišti, 1977) a akvarely s negativní kresbou voskovou křídou z konce 70. let (Mořské krajiny, 1979).

Stříkané obrazy Od druhé poloviny 70. let začal Rudolf Němec používat rastry a vystřižené šablony figur a předmětů, přes které stříkal barvu na obrazy nejprve obyčejnou fixírkou a od konce 80. let také s použitím stříkací pistole. Ta mu umožnila dosáhnout jemnějších barevných přechodů.Eugen BRIKCIUS: Rudolfovo číslo, in: Vyložení umělci aneb kunsthistorické pohádky, 1990, s. 79–80

Rastry mají v obrazu význam nejen jako výtvarný prvek, ale jsou i odkazem k civilizačnímu prostředí do kterého jsou figury zasazeny. Mříže mohou zcela prozaicky odkazovat i k vězení, kam autor adresoval svou básneň věnovanou MagoroviNĚMEC Rudolf: Nerozumím už Nietzschemu, Praha 2000, s. 148 nebo reflektují depresivní zážitky Rudolfa Němce z hospitalizací v Bohnicích. (Ty mříže vyrabují můj mozek. Prázdno v hlavě,NĚMEC Rudolf: Nerozumím už Nietzschemu, Praha 2000, s. 127)

Se změnou techniky souvisí i barevnost. Němec používá olej akryl i email v jasných tónech k podmalbě i v dalších stříkaných vrstvách. Jako siluety slouží šablony ženských figur vystřižené ze zvětšených fotografií, (Zraněná, 1986), ale také známé motivy jako Manetova Olympie (Vzpomínka na Olympii, 1984).

Posouváním šablon během stříkání barev a stínováním obrysu navozuje zdání pohybu a dosahuje i větší optické hloubky.Naďa ŘEHÁKOVÁ: Rudolf Němec – výběr z díla, Liberec, 1986 V některých obrazech je využit princip pozitiv-negativ (Dvojitý vjem, 1985).

S tendencemi postmoderny osmdesátých let souvisí série Němcových apropriací známých děl jako Mona Lisa nebo trojice figur ze Snídaně v trávě. Jde vlastně o vícenásobnou apropriaci, protože je zároveň užit motiv opakování obrazového motivu v různé barevnosti typický pro Andy Warhola. V obraze Bar v červeném (1984–85) je užit tečkový rastr odkazující k Roy Lichtensteinovi.

Stejnou technikou – stříkáním barev přes šablony vystřižené ze zvětšených fotografií – vznikaly také některé krajiny, poprvé v 70. letech (Město, 1976) a pak znovu kolem roku 1985 (Krajina s mostem, 1985).

Abstraktní figury, siluety, grafické listy, objekty Při práci s rastry se v 70. letech dostal Němec přirozenou cestou k abstraktní figuře sestavené z opakujících se znaků (Robot, 1973) nebo figuře částečně redukované na geometrické prvky (Hudebníci, 1976).

V 80. letech vytváří totemizované abstraktní figury skládáním různobarevných rastrů (Totemická královna, 1987) a některými názvy obrazů přímo odkazuje k umění primitivů (Velký náčelník, 1987).

Od druhé poloviny 70. let Němec skládá trojrozměrné objekty z nalezených předmětů a také z rastrů a šablon použitých při stříkání barev.

Akce, fotografie, film V uvolněné atmosféře konce 60. let, částečně s přesahem do začátku let sedmdesátých, se v okruhu Křižovnické školy rozvíjely nejrůznější akce – od soukromých patafyzických úletů k performancím, hapenningům nebo landartu.

Rudolf Němec byl jejich aktivním účastníkem i jako tvůrce scénářů a kameraman. Cílem Němcových akcí je obvykle záznam měnící se reality nejprve kresbou, později pomocí filmové kamery. Důležitou roli v nich hraje, jako opakovaná reminiscence na zážitky z raného dětství reflektovaná i v pozdějších Němcových textech, hranice světla a stínu. Slunce je zdrojem tvořivé energie i vysvobozením z depresí.NĚMEC Rudolf: Nerozumím už Nietzschemu, Praha 2000, s. 48, s. 122

Akce 1968 Obkreslování stínů, Douville 1968 Happening E. Brikciuse před Národním divadlem, záznam imaginárních stínů chodců 1970 Sluneční hodiny (E. Brikcius) a akce Kuklení (R. Němec), Roztoky u Prahy 1970 Dalekohledění (E. Brikcius), pod Petřínem v Praze 1971 Pronikání I, Obydlí, chmelnice u Nelahozevsi 1971 Pronikání II, Liptov

Fotografie Fotografie znamená v Němcově tvorbě spíše okrajovou záležitost a alternativní metodu k malířským otiskům. Z poloviny 70. let se zachovaly fotografie a rayogramy, kde je zachycena autorova tvář omotaná filmovým pásem (Autoportréty s negativem, 1975), kombinace sazovky a rayogramu (Autoportrét III) a fotografické siluety ženských postav jako kombinovaná technika a obdoba malířských dekalků.Rudolf Němec – Otisk, silueta, rastr, Bc. Tereza Jindrová, BC práce, FA UDU, Praha, 2011, s. 28

Film