Takzvaná Selská republika Dithmarsche též česky zastarale Ditmarsy (německy Bauernrepublik Dithmarschen, dánsky Bonderepublik Ditmarsken) byla historickým, neoficiálním, de facto uznávaným polostátním útvarem, který se v období pozdního středověku a počátkem novověku rozkládal v nejsevernější oblasti Svaté říše římské, na západě území dnešní německé spolkové země Schleswig-Holstein. Jméno „Dithmarsche“ (mn. č.) je odvozené od krajů s podmáčenou půdou: marší (německy Marschen), které se v oblasti vyskytují. Vžitý a nepřesný název republika neznamená republikánské zřízení moderního nebo antického typu, ale středověkou selskou samosprávu, blížící se některým radikálnějším husitským společenstvím nebo středověkým švýcarským kantonům. Vznik selské polostátní samosprávy se většinou datuje do druhé poloviny 13. století (přesné datum není možné stanovit) a země zaujímala prakticky stejné území, jako dnešní zemský okres Dithmarsche, tedy asi 1400 km², v prvních staletích existence ovšem zmenšené o původně nevysušené podmořské oblasti, tedy zhruba jen 900 km². „Republika“, která byla formálně vždy lénem hambursko-brémských arcibiskupů,Hamburské biskupství vzniklo roku 831 z iniciativy císaře Ludvíka Zbožného který na biskupský stolec dosadil „apoštola severu“, sv. Ansgara. O rok později bylo biskupství povýšeno na arcibiskupství. V roce 845 byl Hamburk vypleněn Vikingy a proto byl arcibiskupovi Ansgarovi nabídnut právě uvolněný biskupský stolec v sousedních Brémách, vzniklý roku 805. Od roku 848 tak byla obě biskupství spojena v personální unii. Sídlem byly Brémy. V roce 1072 po smrti arcibiskupa Adalberta I. došlo k přenesení arcibiskupství z Hamburku do Brém a zároveň právně potvrzena nedělitelnost obou diecézí pod jedním arcibiskupem. Hamburské biskupství bylo zrušeno v roce 1224 papežem Honoriem III., zůstávalo však ve formě katedrální kapituly. Brémské arcibiskupství, de facto zrušené za reformace a spravované evangelickými administrátory bylo definitivně zrušeno na Vestfálském mírovém kongresu roku 1648 a jako Vévodství Brémy předáno vítěznému Švédsku. Lit. např. Helmold z Bosau, s. 249, Köbler, s. 74–75; 199–200. je známá především svým zavedením jakýchsi quasi-demokratických institucí vlády a také schopností nejméně po 200 let vojensky odolávat snahám okolních feudálních pánů o její podmanění. Stát definitivně zanikl roku 1559 po úspěšném tažení dánského a norského krále Frederika II. a jeho vévodských strýců: Adolfa Gottorpského a Johanna staršího Haderslebenského.
Kořeny selské samosprávy náhled|upright|vlevo|Mapa Šlesvicka-Holštýnska v l. 800–1100, šedomodře vyznačeny oblasti osídlené Sasy s kmenem Dithmarschů na nejzazším severozápadě Staří Dithmarschové (zastarale česky Ditmarsové) byli jedním ze tří saských kmenů, který spolu s Holsaty a Stormary (zastarale Sturmarové) obýval tzv. Nordalbingii, oblast severně od dolního Labe u Hamburku, budoucí Holštýnsko. Zatímco Holsatové žili ve střední části země a Stormarové na jihu, připadla kmeni Dithmarschů nížinatá a velmi vlhká oblast na západě. Území Dithmarschí představuje chudou, nehostinnou oblast, pravidelně ničenou záplavami z dolního Labe a řeky Eidery, stejně jako přílivovými vlnami, které tu nejen dokáží zaplavit zemi mnoho kilometrů do vnitrozemí, ale jsou schopné také trvale potopit část pevniny do mělčin okolního wattového moře a dokonce přesouvat obrovské hromady písku ve formě celých ostrovů. Drsný život a náročné podmínky pro zemědělství vedly Dithmarsche k samostatnosti, izolacionismu a značnému sebevědomí. Zhruba v letech 1000–1200 nabrala na významu selská společnost tvořená jednotlivými rody, vzájemně propojenými propletencem příbuzenských svazků a především spříseženectví, čímž se do budoucna podařilo uchránit svárů a zajistit jednotu země a jejích obyvatel. Z Dithmarschí pocházel například i válečník Etheler, vojevůdce dánského krále Svena III. Celé Holštýnsko se navíc v 8.-11. století potýkalo s neustálými nájezdy zpočátku ještě pohanských Dánů a slovanských Vágrů a Obodritů. Zatímco se Holsatové a Stormarové politicky orientovali na Saské vévodství, rozkládající se na jih od Labe, udělil již v roce 1062 římský král Jindřich IV. Dithmarsche v léno hambursko-brémským arcibiskupům, resp. tehdejšímu arcibiskupovi Adalbertu z Gosecku, jehož ostatní državy byly od Dithmarschí odděleny mořem a ústím Labe. Arcibiskupové nejprve postoupili Dithmarsche hrabatům Udonům ze Stade, jejichž hrabství tak nyní leželo „utriusque ripae“, tedy na obou březích Labe, ale když roku 1144 sami dithmarschenští sedláci zavraždili v Bökelnburgu hraběte Rudolfa II. Udona, který se pokusil v Dithmarschích vybrat daně, převzali arcibiskupové raději zemi zpět do své ochrany.Brandt, s. 144 Sepětí Dithmarschí s arcibiskupským stolcem v Brémách zpočátku nenarazilo na odpor okolních vládců. Když v roce 1111 saský vévoda Lothar ze Supplinburgu udělil v léno nově zřízené Holštýnské hrabství Adolfovi I., urozenému pánovi ze Schauenburgu, jeho lenní list zahrnoval jen Holštýnsko a kraj Stormarn, nikoli Dithmarsche. Ostatně i po vraždě hraběte Rudolfa II. ze Stade nařídil saský vévoda Jindřich Lev Dithmarschenským po trestné výpravě proti nim, aby holštýnským hrabatům za trest pouze platili tribut, ale neudělal z nich holštýnské poddané. Teprve Adolfův vnuk, hrabě Adolf III., obdržel roku 1190 od císaře Fridricha Barbarossy lenní list také na Dithmarsche.Brandt, s. 91 Hrabě se však již nestihl svých práv jakkoli domoci, protože roku 1201 vpadlo do země od severu dánské vojsko krále Knuta VI. a s pomocí králova synovce, hraběta Albrechta II. z Orlamünde, celou zemi včetně Dithmarschí obsadilo, zatímco Adolf musel uprchnout. Když se roku 1227 po bitvě u Bornhövedu podařilo hraběti Adolfu IV., synovi mezitím zemřelého Adolfa III., vyhnat Dány a znovu se ujmout vlády v Holštýnsku, nebyla již otázka vlády v Dithmarschích na pořadu dne a lenní list byl zapomenut. Sedláci v Dithmarschích, kteří se v době dánské okupace zdokonalili v metodách partyzánského boje, se stáhli do izolace a znovu formálně uznali lenní vládu arcibiskupů za mořem. Tato izolace ovšem neznamenala, že by se zdejší sedláci nepouštěli do neustálých potyček se sedláky z okolních hraběcích vsí nebo se nevěnovali námořnímu lupičství, a to nejen, pokud šlo o vykrádání lodí, které v Dithmarschích při ztroskotání najely na pevninu, ale i o aktivní přepady volném moři, postihující především hamburské obchodní hanzovní kogy severně od ústí Labe.
Politika, hospodářství, samosprávné instituce
Správa a politika náhled|upright|vlevo|Mapa dithmarschenských farností (dofftů) s pěti hlavními „dofftovými sdruženími“. Barevné plochy odpovídají pobřežní linii ve 12. století, černě pobřežní linie současná V politickém životě Dithmarschí hrály od počátku christianizace klíčovou roli farnosti. Osady v Dithmarschích patří k vůbec nejstarším v celém Šlesvicko-Holštýnsku a osada Meldorf (původně Melthenthorp), první „hlavní město“ v Dithmarschích zbudovala svůj kostel již mezi lety 814–824, v souvislosti s tažením Karla Velikého proti Sasům. Meldorfská farnost se brzy stala, také díky podpoře arcibiskupů, jakousi vrchní farností v Dithmarschích. Dalšími „prafarnostmi“ (Urkirchspiele), tedy farnostmi, vzniklými do roku 1140, se staly dceřiné farnosti v Tellingstedtu, Süderhastedtu, Wellingstedtu, Lundenu, Büsumi a Brunsbüttelu.Klose, s. 34 Zpočátku relativně pevné spojení arcibiskupství s Dithmarschemi zapříčinilo, že v Dithmarschích vznikla síť farní organizace dříve, než v Holštýnsku a Šlesvicku. Nejvíce se však prosadil Meldorf a sním čtyři další farnosti, o něco mladšího data založení než prvních šest meldorfských dceřiných farností. Pěti hlavním farnostem podléhaly další, postupně zakládané filiální fary, ovšem postavení těchto pěti hlavních farních městysů zůstalo neotřesené. Šlo o fary v Meldorfu, Wesselburenu, Hemmingstedtu, Marne a Albersdorfu. Po zřízení dalších, podřízených farností, však začaly být tyto „vyšší“ farnosti nazývány jen podle světových stran, kde ležely, s dodatkem „dofft“, což v místním nářečí Plattdeutsch značilo farní obvod. Pouze Meldorfské doffty byly nadále nazývány podle místního jména centrální fary. Celé rozdělení na vyšší a nižší farnosti nemělo nic společného s hierarchií v katolické církvi, která rozlišuje např. mezi vikariáty a farnostmi. Ze všech „dofftů“ měl pouze ten meldorfský nadřazené postavení bývalého misijního kostela a posléze odloučeného proboštství brémské katedrální kapituly. Při dělení na nadřazené a podřízené farnosti se vycházelo z potřeby vytvořit správní a daňový systém, protože v zemi neexistovala jiná správa, než církevní, a také tu nebyly žádné šlechtické statky, které by zemi přirozeně dělily hranicemi panství (nejpozději od konce 13. století se v zemi již nevyskytovala jakákoli šlechta). Selským rodům se podařilo úplné potlačení všech pokusů o zavedení vrchnostenské úřední správy, a to do takové míry, že i arcibiskupská, zeměpanská hospodářská správa přenechalo přímo v Dithmarschích svůj výkon selské samosprávě.
V rámci spojených dofftů (far) tak vznikla následující „dofftová sdružení“:
Meldorfské doffty (5 farností s centrem v Meldorfu) Střední doffty ( 6 farností s centrem v Hemmingstedu) Severní doffty (4 farnosti s centrem ve Wesselburenu) Východní dofty (4 farnosti s centrem v Albersdorfu) Pobřežní doffty (jih země, 6 farností s centrem v Marne)
Původně zajišťoval správu v Dithmarschích arcibiskupský fojt (advocatus), sídlící v Meldorfu a dosazovaný výhradně arcibiskupem. V roce 1281 se však prosadila praxe pěti fojtů, které si volili sami sedláci v rámci pěti hlavních dofftových sdružení, které jednotliví fojtové, arcibiskupy napříště již jen potvrzovaní, zastupovali. Všechny farnosti v rámci jednoho z pěti obvodů tak začaly volit světské zástupce své „skupiny dofftů“ řídících hlavní farnost a podílející se jedním z pěti hlasů na řízení celé země. Od toho byl jen krok k vytvoření, resp. spíše uznání celozemského sedláckého sněmu složeného jednak ze zástupců pěti vrchních obvodů, jednak, pokud šlo o vážnější záležitosti, složeného ze všech dospělých mužů v Dithmarschích. Ten se začal scházet přímo v interiéru meldorfského kostela Sv. Jana Apoštola. Volení zástupců nijak neovlivňovalo vlastní náboženský život farností, neboť dosazování konkrétních farářů zůstalo v rukou církevní správy, v tomto případě arcibiskupů z Brém. Svolávání sněmů všech mužů v rámci dofftů, dofftových okrsků i celých Dithmarschí vycházelo z tradice prastarých holštýnských institucí které měly kořeny snad ještě ve vikinské demokracii. Šlo o tzv. Go-Ting (též Goding), sněm všech svobodných mužů, sedláků i šlechty, který se sice naposledy sešel ještě v roce 1602, ovšem již hrabě Adolf I. před polovinou 12. století jeho vliv v Holštýnsku výrazně omezil. Stejně dopadla i druhá instituce, tzv. Loding, církevní župní soud, kde musela samospráva spolu s církví rovněž ustoupit světskému zeměpánovi, v tomto případě prvním holštýnským Schauenburgům. Zatímco tedy v Holštýnsku vliv starých kmenových nástrojů vlády slábl, byl vývoj v Dithmarschích přesně opačný.
Hospodářství náhled|upright|Westerkoog v dnešním Zemském okresu Dithmarsche: typická krajina na půdě získané z moře