Dynastie čínské historie tvoří kontinuální řadu dynastií od třetího tisíciletí před naším letopočtem až do roku 1911.Zpravidla se jako konec vlády dynastie Čching uvádí rok 1911, kdy byla svržena Sinchajskou revolucí (辛亥革命 xīnhài gémìng), ačkoliv poslední císař Pchu-i abdikoval až 12. února 1912.Někteří historikové považují KSČ za další čínskou dynastii — tedy za další dynastii v řadě.

Legendární období Podle legend byli prvními vládci Číny Tři vznešení a pět vladařů — bohové a mytické bytosti, na jejichž autoritu se později dovolávali čínští učenci a kteří byli dáváni za vzor následujícím panovníkům.

Tři vznešení a pět vladařů 三皇五帝 sānhuáng wǔdì Tři vznešení三皇sānhuángPodle Zápisků historika (史記 / 史记 shǐjì): Vládce Nebes Vládce Země Vládce Lidí天皇 地皇 泰皇 nebo 人皇tiānhuáng tìhuáng tàihuáng nebo rénhuàngPodle Jüntou-šu (運斗樞 yùndòu shū) a Jüanming pao (元命苞 yuánmìng bāo): Fu-si Nüwa Šen-nung伏羲 女媧 / 女娲 神農 / 神农fúxī nǚwā shénnóng Pět vladařů五帝wǔdìPodle Zápisků historika: Žlutý císař Čuan-sü Ku Jao Šun黃帝 / 黄帝 顓頊 / 颛顼 嚳 堯 舜huángdì zhuānxū kù jáo shùnPodle Písně z Čhu (楚辭 chǔcí): Šaochao Čuan-sü Žlutý císař Šen-nung Fu-si少昊 顓頊 / 颛顼 黃帝 / 黄帝 神農 / 神农 伏羲shàohào zhuānxū huángdì shénnóng fúxīPodle Knihy obřadů (禮記 / 礼记 lǐjì): Joučchao-š' Suejžen-š' Fu-si Nüwa Šen-nung有巢氏 燧人氏 伏羲 女媧 / 女娲 神農yǒucháo shì suìrén shì fúxī nǚwā shénnóng

Historické období

Po legendárním období Tří vznešených a pěti vladařů nastoupily první tři pololegendární dynastie Sia, Šang a Čou. Od dynastie Šang se každá dynastie odvolávala na mandát Nebes (天命 tiānmìng), kterým byla posvěcena vláda dynastie v Podnebesí (tchien-sia 天下 tiānxià). Poprvé tak učinila právě dynastie Šang, aby ospravedlnila svržení dynastie Sia.

Říše, vytvořené jednotlivými dynastiemi, jsou nazývány zpravidla jménem vládnoucí dynastie a až do vyhlášení dynastie Čchin vládnou jejich panovníci jako králové (王 pinyin: wáng), či knížata (vévodové, princové) (公, kung, pinyin: gōng).Titul kníže (kung, pchinjin: gōng) původně náležel jenom královu synovi. Byl to druhý nejvyšší titul hned po králi 王. Později se uděloval i dalším členům aristokracie. Teprve Jing Čeng (嬴政 pinyin: yíng zhèng) — poté, co roku 221 př. n. l. sjednotil Čínu — vládl jako První císař (š'chuang-ti 始皇帝 pinyin: shǐ huángdì). Titul ti (帝 pinyin: dì)Respektive chuang-ti (皇帝 pinyin: huángdì) — ten vznikl spojením titulů předchozích legendárních Tří Vznešených (三皇 sānhuáng) a Pěti Vladařů (五帝 wǔdì). Chuang-ti 皇帝 by se tedy dalo přeložit jako Vznešený vladař. Více k ti viz například Anne Cheng: Dějiny čínského myšlení, str. 43. — na Západě překládaný jako císařKdyž se první Evropané pokoušeli přeložit tento titul pro panovníka Říše středu (která byla pro Evropany poloviny druhého tisíciletí naprosto nepředstavitelnou), sáhli po tom jediném, co se v evropské historii alespoň vzdáleně podobalo: Římské říši a titulu jejího panovníka použili pro překlad čínského ti (帝 dì). — je pak používán pro většinu následujících panovníků, až do svržení dynastie Čching v roce 1911.

Dynastie Období vládySia夏xià2100Podle Fairbanka–1600 př. n. l.Šang (Jin)商shāng1600–1100 př. n. l.Čou Západní Čou Východní Čou Období Jar a podzimů Období válčících států周 西周 東周 春秋 戰國zhōu xī zhōu dōng zhōu chūn qiū zhàn guó1100–221 př. n. l. 1100–771 př. n. l. 770–476 př. n. l.Podle Fairbanka. Existuje i jiná datace konce Východní Čou (respektive období Jara a podzimu) a to buďto rok 481 př. n. l., kdy byl podle konfuciánské tradice chycen bájný jednorožec lin (麟 lín), případně rok 463 př. n. l. ze kterého pocházejí poslední záznamy v Cuo čuanu (左傳 zuǒ zhuàn). (viz Słupski & Lomová) 770–476 př. n. l. 403–221 př. n. l.Čchin秦qín221–206 př. n. l.Chan Západní Chan Sin (přerušení dynastie Chan) Východní Chan漢 西漢 新 東漢hàn xī hàn xīn dōng hàn206 př. n. l.–220 n. l. 206 př. n. l.–8 n. l. 9–25 n. l. 25–220 n. l.Tři království Království Cchao Wej Království Šu-chan Království Východní Wu三國 曹魏 蜀漢 東吳sān guó cáo wèi shǔ hàn dōng wú220Někteří (zejména čínští) historikové datují počátek období Tří království od povstání Žlutých šátků, které vypuklo v roce 184.–280 220–265 221–263 222–280Ťin Západní Ťin Východní Ťin晉 西晉 東晉jìn xī jìn dōng jìn265–420 265–316 317–420Období jižních a severních dynastií Jižní dynastie Sung (Liou-sung) Čchi Liang Čchen Pozdní Liang Severní (nečínské) dynastie Severní Wej (Toba)Dynastie Tabgačů. Toba je čínský přepis jména tohoto etnika. Západní Wej Východní Wej Severní Čchi Severní Čou南北朝 劉宋 齊 梁 陳 後梁

北魏 (拓拔魏) 西魏 東魏 北齊 北周nán běi cháo liú sòng qí liáng chén hòu liáng

běi wèi (tàbá wèi) xī wèi dōng wèi běi qí běi zhōu420–589 420–479 479–502 502–557 557–589 555–587

386–534 534–556 534–550 550–577 557–581Suej隋suí581–618Tchang唐táng618–907Pět dynastií a deset království Pozdní Liang Pozdní Tchang Pozdní Ťin Pozdní Chan Pozdní Čou五代十國後梁後唐後晉後漢後周wǔ dài shí guóhòu liánghòu tánghòu jìnhòu hànhòu zhōu907–960 907–923 923–936 936–946 947–950 951–960Sung Severní Sung Jižní Sung宋 北宋 南宋sòng běi sòng nán sòng960–1279 960–1127 1127–1279Jüan (Mongolská dynastie)元yuán1271–1368Ming + Jižní Ming (rezistence proti Čchingům)明 南明míng nán míng1368–1644 1644–1659Toho roku poslední císař dynastie Jižní Ming emigroval do Barmy.Čching (Mandžuská dynastie)清qīng1644Jako počáteční rok vlády dynastie Čching nad Čínou se udává rok pádu Pekingu, i když samotná dynastie existovala již od roku 1636, kdy vznikla přejmenováním dynastie Pozdní Ťin a i po roce 1644 ještě nějakou dobu existoval na jihu odpor v podobě dynastie Jižní Ming.–1911

Každá dynastie se dále dělila na období panování jednotlivých panovníků — takzvaných ér (nien-chao TZ: 年號 ZZ: 年号 pinyin: niánhào). Každý vládce vyhlašoval jméno éry své vlády a až do nástupu dynastie Ming nebylo neobvyklé, že jeden panovník vyhlásil postupně několik ér (Kao-cung (高宗 gāo zōng) z dynastie Tchang jich během své vlády v letech 650 až 683 vyhlásil dokonce 14). Zakladatel dynastie zpravidla vyhlašoval éru své vlády spolu s vyhlášením nové dynastie. Éry dalších nástupců se počítaly zpravidla od následujícího čínského nového roku. Doba trvání každé éry pak sloužila i k počítání času,K přijetí počítání času podle západního letopočtu došlo v kontinentální Číně až při vyhlášení ČLR v roce 1949 takže například rok 1651Rok, kdy se Fulin zbavil vlády svých regentů a začal vládnout sám, jakožto panovník éry Šun-c’ a druhý císař dynastie Čching. je sedmým rokem éry Šun-č’ (順治). Velice často je pak jméno éry zaměňováno za jméno císaře, takže císař Fulin je pak známější jako císař Šun-c’ (což bylo jméno, které si Fulin zvolil pro pojmenování éry své vlády), etc…

Dynastie „samozvanců“ V historii Číny dále figuruje řada malých a relativně krátkodobých dynastií, které se zpravidla neuvádějí v seznamech čínských dynastií. Jedná se o dynastie vyhlášené většinou vzbouřenci, rebely a uzurpátory, kteří se (stejně jako zakladatelé většiny ostatních dynastií) vzbouřili proti aktuálně vládnoucí dynastii a pokusili se jí svrhnout. Nikdy ale nezískali potřebnou podporu a moc a do několika měsíců či let byla jejich rebelie potlačena. Takové dynastie se vyznačují tím, že nikdy nezískaly vládu nad celou Čínou (kontrolovaly jenom některé provincie) a měly mnohdy třebas jenom jediného panovníka (ten se tituloval buď jako král, či jako císař), který ale vyhlásil jméno éry své vlády. To, že tyto dynastie měly krátkého trvání a minimum panovníků ale nesmí vést k domněnce, že byly úplně bezvýznamné. Alespoň některé z nich významně zasáhly do čínských dějin:

Wu Ce-tchien (武則天 wǔ zétiān) — jedna z konkubín tchangského císaře Kao-cungaByla konkubínou již jeho otce Tchaj-cunga (太宗 tàizōng) (高宗 gāo zōng) — se ujímá vlády za nemocného císaře a po jeho smrtiCísař Kao-cung umírá 27. prosince 683 vyhlašuje v říjnu 690 dynastii ČouNezaměňovat za stejnojmennou dynastii vládnoucí ve staré Číně 1100–221 př. n. l. Wu Ce-tchien zvolila jméno své dynastie právě podle této dynastie, neboť se považovala za jejího potomka. Po matce pak pocházela z císařské rodiny dynastie Suej. (周 zhōu) a jako císařovna Šeng-šen (聖神 shèngshén) pak vládneJejí vláda se dělí na celkem 13 ér. až do února 705 jako jediná císařovna čínské historie.

Koncem vlády dynastie Ming se vlivem hladomorů, katastrofálního stavu císařské pokladny a vojenské nemohoucnosti dynastie rozmohli na venkově bandité.Často dezertéři z armády. Jednotky dislokované na odlehlých místech říše totiž i několik měsíců nedostaly plat. Časem se mezi nimi vyprofilovali dva nejvýznamnější vůdcové Li C'-čcheng (李自成 lǐ zìchéng) a Čang Sien-čung (張獻忠 zhāng xiànzhōng). Čang Sien-čung vyhlašuje dynastii Ta SiVládnoucí dynastie před svoje jméno přidávaly prefix „ta“ (大 dà) — „Velký“ (大西 dà xī, česky: „Velký Západ“) v červenci 1643 po dobytí Wu-čchanguDnes tvoří spolu s městy Chan-kchou (TZ: 漢口 ZZ: 汉口 hànkǒu) a Chan-jang (TZ: 漢陽 ZZ: 汉阳 hànyáng) trojměstí Wu-chan (TZ: 武漢 ZZ: 武汉 Wǔhàn). (武昌 wǔchāng) v provincii Chu-pej (湖北 húběi) v centrální Číně, který prohlásil hlavním městem nové dynastie a sebe tituloval jako „Velkého krále Západu“ (Ta Si wang 大西王 dà xī wáng). Li C'-čcheng vyhlásil dynastii Ta Šun (大順, dà shùn, česky: „Velká Poslušnost“Znak 順 (shùn) se dá přeložit jako „poslouchat“, „podrobit se“, „souhlasit“. V tomto případě to ale neznamená poslušnost dynastii Ming, ale poslušnost „Mandátu nebes“ (天命 tiānmìng).) po dobytí Si-anu (西安 xī'ān) v provincii Šen-si (TZ: 陝西 ZZ: 陕西 shănxī) v listopadu 1643. Za „Krále velkého Šun“ (Ta Šun wang 大順王 dà shùn wáng) se prohlašuje na čínský Nový rok 8. února 1644. Obě vyhlášené dynastie převzaly model správy podle mingského vzoru a dál bojovaly nejenom proti dynastii Ming a nastupující dynastii Čching, ale i samy mezi sebou. 3. června 1644 (tedy po více než dvou měsících od dobytí Pekingu) se Li C'-čcheng prohlašuje císařem dynastie Ta Šun. Záhy ale musí prchat před spojenými silami mingského generála Wu San-kueje (吳三桂 wú sānguì) a čchingských Korouhví. V létě 1644 Čang Sien-čung přesunuje pod tlakem Mingů i Li C'-čchenga svoje království do S’-čchuanu (四川 sìchuān). Konec této dynastie přišel v listopadu 1646, když byla Čang Sien-čungova armáda poražena čchingskou armádou, Čang Sien-čung zajat a posléze popraven. Li C'-čchengova Ta Šun skončila ještě dříve a to v dubnu 1645, kdy byl po dlouhodobém pronásledování mingským generálem Wu San-kuejem (podporovaným čchingskými jednotkami) buďto zabit, a nebo spáchal sebevraždu.

Další relativně významnou dynastií „samozvanců“ byla počátkem roku 1674 vyhlášená dynastie ČouNezaměňovat za stejnojmennou dynastii vládnoucí ve staré Číně 1100–221 př. n. l. či stejnojmennou dynastií císařovny Šeng-šen (聖神 shèngshén) z let 690–705 (周 zhōu), kterou vyhlásil bývalý mingský generál Wu San-kuej na jihozápadě Číny v Jün-nanu (TZ: 雲南 ZZ: 云南 yúnnán) během takzvané Rebelie tří samozvanců (三反之亂, pinyin: sān fàn zhī luàn, český přepis: San Fan Č' Luan) a která trvala až do roku 1681.

Paralelní nečínské dynastie Kromě výše uvedených dynastií ovládaly některé části historické Číny v různých obdobích i jiné nečínské dynastie:

Dynastie Období vládyŘíše Kitanů: Liao遼liáo916–1125Říše Karakitanů: Západní Liao西遼xī liáo1124–1211Říše Tangutů: Západní Sia西夏xī xià1032–1227Říše Džurčenů: Ťin金jīn1115–1234Říše Ťienčouských Džurčenů: Pozdní ŤinRoku 1636 Chuang Tchajťi přejmenoval dynastii na Čching後金hòu jīn1616–1636

Odkazy Poznámky

Literatura

Související články Čína Tchaj-wan Dějiny Číny Pchin-jin

Externí odkazy

CHINAKNOWLEDGE — a universal guide for China studies — přehled dynastií, panovníků, historie (anglicky)

Kategorie:Dějiny Číny Kategorie:Čínské seznamy