Lichtenštejnsko, plným názvem Lichtenštejnské knížectví, je dvojnásobně vnitrozemský mikrostát v Alpách ve střední Evropě. Na severu a východě sousedí s Rakouskem, na jihu a západě se Švýcarskem. Západní část země podél řeky Rýn tvoří údolní nížina, zatímco východní část je převážně hornatá. Podnebí je kontinentální, mírněné teplými fény. Lichtenštejnsko se dělí na 11 obcí, na ploše 160 km² žije přibližně 41 000 obyvatel, je tak čtvrtou nejmenší i čtvrtou nejméně lidnatou zemí Evropy, šestou nejmenší zemí na světě a sedmou nejméně lidnatou zemí světa. Jeho hlavní obcí je Vaduz a největším sídlem Schaan. Dvě třetiny obyvatel jsou Lichtenštejnci, největšími menšinami jsou Švýcaři a Rakušané. Úředním jazykem je němčina, většina obyvatel hovoří jejím alemanským dialektem. Přibližně 70 % obyvatel se hlásí ke katolické církvi a 8 % k protestantským církvím.
Území dnešního Lichtenštejnska bylo v období antické římské nadvlády součástí provincie Raetia. Hranice Lichtenštejnska se nezměnily od roku 1434, kdy řeka Rýn vymezila hranici mezi Svatou říší římskou a švýcarskými kantony. Vlastní knížectví vzniklo v roce 1719, následně bylo až do roku 1806 říšským územím Svaté říše římské. Poté se stalo členem Rýnského spolku, od roku 1815 bylo členem Německého spolku, který uznával svrchovanost svých členských států. Vzhledem k úzkým hospodářským a dynastickým vazbám na habsburskou monarchii bylo Lichtenštejnsko až do roku 1919 silně orientováno na Rakousko.
Od roku 1923 má země prostřednictvím celní smlouvy úzké správní a hospodářské vazby se sousedním Švýcarskem. V té době byl také zaveden švýcarský frank jako lichtenštejnská měna. Tyto kroky přispěly k hospodářské stabilizaci země, výrazný ekonomický růst však nastal až po druhé světové válce. Od konce 70. let bylo Lichtenštejnsko často označováno za daňový ráj, což vyvrcholilo daňovou aférou v roce 2008. V návaznosti na to se Lichtenštejnsko zavázalo k důsledné strategii „čistých peněz“ a posílilo regulační opatření. V roce 2003 byly ústavním referendem panovníkovi uděleny a v roce 2012 potvrzeny větší pravomoci, například vetovat zákony.
Lichtenštejnsko je polokonstituční monarchií, v jejímž čele stojí lichtenštejnský kníže z rodu Lichtenštejnů. Významnou roli hraje také zastupitelská a přímá demokracie. Patří k nejrozvinutějším zemím světa, má jeden z nejvyšších hrubých domácích produktů na osobu na světě podle parity kupní sílyCIA – The World Factbook – Country Comparison :: GDP – per capita (PPP) Cia.gov. Retrieved 24 December 2011. a je jednou z mála zemí bez dluhů. Země má silný finanční sektor a zároveň jeden z nejvyšších podílů průmyslu na světě – asi 40 % ekonomické produkce země. V indexu lidského rozvoje zaujímá Lichtenštejnsko 17. místo. Jako hornatá alpská země je turistickým cílem pro zimní sporty. Má celní a měnovou unii se Švýcarskem. Lichtenštejnsko je členem Organizace spojených národů, Evropského sdružení volného obchodu, Rady Evropy a Světové obchodní organizace. Není členským státem Evropské unie, ale je zapojeno do schengenského prostoru i Evropského hospodářského prostoru.
Název Vedle Saúdské Arábie je Lichtenštejnsko jediným státem na světě, který nese jméno své panovnické dynastie, v tomto případě rodu Lichtenštejnů, jehož příslušníci od založení knížectví v roce 1719 zastávají úřad hlavy státu. Název šlechtického rodu se zpravidla odvozuje od výrazu „lichten“ („světlý kámen“ či „světlá skála“), označujícího vápencový útvar v Dolním Rakousku, na němž byl ve 12. století vybudován rodový hrad Liechtenstein.
Název státu, v němčině psaný jako , se ve standardní spisovné němčině vyslovuje s krátkým i. V lichtenštejnských dialektech se však skupina písmen ie vyslovuje jako dvojhláska, přibližně jako „Liacht“. To byla pravděpodobně i původní výslovnost šlechtického jména. Německé slovo „licht“, původně psané také jako „lieht“ nebo „liecht“ a vyslovované s dvojhláskou, prošlo v období rané novohornoněmčiny monoftongizací, a proto se již dlouho píše a vyslovuje jako „licht“; tímto procesem však hornoněmecké dialekty neprošly. Psaní „liecht“ bylo běžné až do 17. století, poté však postupně vymizelo. Ve šlechtickém jméně a názvu státu Lichtenštejnsko se však starší pravopisná podoba zachovala, neboť je knížecí rodina používala jako rozlišovací znak od jiných šlechtických rodů. V češtině se název státu píše a vyslovuje s krátkým i a s koncovkou -štejnsko.
Přídomek „knížectví“ rovněž sahá až k založení státu. Rod Lichtenštejnů potřeboval území podléhající přímo císaři, aby mohl být přijat do knížecí rady Svaté říše římské. Toho dosáhl koupí panství Schellenberg a sousedního hrabství Vaduz, které společně tvoří od roku 1719 Lichtenštejnské knížectví. Po zániku Svaté říše římské v roce 1806 si stát označení knížectví ponechal a hlava státu nese ústavou zakotvený titul kníže.
Dějiny
vlevo|náhled|Kopec u Balzersu byl osídlen od neolitu|alt=Pohled na osídlené údolí, vzadu vysoké hory, uprostřed na kopci hrad.
Raná historie Nejstarší stopy lidského osídlení na území dnešního Lichtenštejnska pocházejí ze středního paleolitu.History. swissworld.org. Retrieved 27 June 2009 Neolitické zemědělské osady se objevily kolem roku 5300 př. n. l., z neolitu (4 500 př. n. l.) pochází také nález kulovité misky rossenské kultury na kopci nad městem Balzers. Archeologické nálezy z doby železné dokládají přítomnost halštatské a později laténské kultury, kterou rozvíjeli keltští Helvéciové.
V roce 58 př. n. l., po bitvě u Bibracte, si oblast podrobil římský vojevůdce Julius Caesar. Roku 15 př. n. l. ji Tiberius (později druhý římský císař) a jeho bratr Drusus začlenili do Římské říše, stala se součástí římské provincie Raetia. Římané postavili a udržovali silnici, která vedla přes toto území. Jednou z památek na římskou éru je skupina římských vil, zejména v Nendelnu. Někteří historici ztotožňují sídlo Magia, vyznačené na Peutingerově mapě římských cest, s dnešním Balzersem nebo Schaanem.
Kolem roku 450 se v oblasti usadil germánský kmen Alamanů. Lichtenštejnsko se nacházelo na východním okraji jeho státu, zvaného Alamanie. V 6. století se celá oblast, po vítězství Chlodvíka I. nad Alamany u Tolbiacu v roce 504, stala součástí Franské říše.Zůstala pod franskou nadvládou, dokud Verdunská smlouva v roce 843 tuto říši nerozdělila. Území Lichtenštejnska pak spadalo do Východofranské říše. Kolem přelomu tisíciletí se stalo též součástí Svaté říše římské. Až do roku 1100 byla převládajícím jazykem v oblasti rétorománština, ale poté se prosadila němčina. vlevo|náhled|„Beigla“, alpské sčítací hůlky, na kterých byly vyznačeny podíly lesů a pastvin. Snímek z Walserského muzea v Triesenbergu|alt=řada dřevěných kvádříků provlečených provázkem dohromady V roce 1200 byla panství na alpské náhorní plošině ovládána Savojskými, Zähringy, Habsburky a Kyburgy. Ostatní oblasti ovládala přímo Svatá říše římská, pro niž byla důležitá především kontrola nad horskými průsmyky. Když v roce 1264 vymřela dynastie Kyburgů, rozšířili Habsburkové pod vedením Rudolfa I. (císař Svaté říše římské od roku 1273) své území o východní alpskou náhorní plošinu, která zahrnovala i území Lichtenštejnska. V roce 1300 se v zemi usadilo etnikum Walserů. Jejich dialekt, tzv. alamanská němčina, se uchoval v některých horských oblastech. V roce 1396 se oblast Vaduzu, tedy jih dnešního knížectví, stala majetkem římského císaře. Jednotlivá hrabství spravovaly různé rody (hrabata z Monfortu, svobodní páni z Brandis, páni z Hohenemsu). Oblast byla opakovaně dějištěm válek a rabování, například během staré curyšské války (1444–1446) nebo švábské války (1499–1500).
Lichtenštejnové V roce 1699 do dějin země poprvé zasáhl rod Lichtenštejnů. Ti mají kořeny v Rakousku, svůj název odvozují od hradu Lichtenštejna v Dolních Rakousích, na okraji Vídeňského lesa, poprvé písemně zmíněného roku 1136. náhled|Jan Adam I. z Lichtenštejna|alt=malovaný portrét muže s velkou bílou parukou Lichtenštejnové posléze získali rozsáhlé pozemky zejména na Moravě, v Dolním Rakousku, ve Slezsku a ve Štýrsku, ale většinu z nich měli propůjčené od feudálních pánů, povětšinou Habsburků. Nemohli proto zasedat v Říšském sněmu Svaté říše římské a jejich vliv na říšskou politiku byl navzdory jejich bohatství malý. Rod proto usiloval o získání území (i drobného) podřízeného přímo císaři, které by mu umožnilo zastoupení v říšských institucích. V roce 1699 se konečně naskytla příležitost a Jan Adam I. z Lichtenštejna koupil od pánů z Hohenemsu panství Schellenberg (dnes „Dolní země“, Unterland) a v roce 1712 i hrabství Vaduz (dnes „Horní země“, Oberland). Dne 23. ledna 1719 císař Svaté říše římské Karel VI. prohlásil obě hrabství za sloučená a povýšil nově vytvořené území na knížectví pod názvem Lichtenštejnsko, které se ihned stalo jedním z plnoprávných států Svaté říše římské. Vyhlášení knížectví roku 1719 je považováno za vznik moderního lichtenštejnského státu. náhled|Vaduz v 1. polovině 19. století|alt=Malovaný pohled na zelené údolí řeky, vzadu vysoké hory Od rozpadu středověké Svaté říše římské národa německého roku 1806 šlo o suverénní stát v Rýnském spolku, od roku 1815 bylo Lichtenštejnsko nezávislým státem v rámci Německého spolku. Proces sjednocení Německa v 19. století se Lichtenštejnska nedotkl, neboť s jeho územím nehraničí. Kulturně, hospodářsky i politicky se Lichtenštejnsko orientovalo na sousední Rakouské císařství, a to až do jeho zániku koncem první světové války. Vytvoření celní unie s Rakouskem v roce 1852 přineslo první významnější hospodářský rozmach v dosud značně chudé zemi. Přesto ještě v roce 1868 byla kvůli úsporám zrušena armáda.
Při prodeji Aljašky v roce 1867 ruský car Alexandr II. údajně nejprve učinil nabídku lichtenštejnskému knížeti Janovi II. Ten ji však odmítl, proto se car obrátil na USA.
Dvacáté a dvacáté první století Ekonomická devastace způsobená první světovou válkou (v níž Lichtenštejnsko zůstalo neutrální) donutila knížectví se odpoutat od rozpadlého a zchudlého Rakouska a přeorientovat se na stabilní Švýcarsko. Roku 1923 vznikla se Švýcarskem celní unie a o rok později Lichtenštejnsko začalo užívat švýcarský frank jako měnu. Hranici mezi Rakouskem a Lichtenštejnskem hlídá od té doby až do dnešních časů švýcarská pohraniční stráž. náhled|Elsa Gutmannová|alt=černobílá fotografie ženy I po roce 1918 Lichtenštejnové žili především ve Vídni a na svých moravských panstvích. V roce 1929 nastoupil na trůn 75letý princ František I. z Lichtenštejna. Jeho sňatek s vídeňskou Židovkou Elsou von Gutmannovou (její otec byl židovský obchodník z Moravy) vzbudil nevoli v pronacistickém křídle hlavní politické síly v zemi, Vlastenecké unie, ale knížecí pár vše ustál, mj. i díky tomu, že František I. a Elsa byli prvním lichtenštejnským panovnickým párem, který vyhledával aktivní kontakt s lichtenštejnskými obyvateli a zemi pravidelně navštěvovali. Elsa se stala navíc symbolem charity, její nadace Nadace knížete Franze a kněžny Elsy pro mládež Lichtenštejnska () funguje dodnes. vlevo|náhled|Hrad Vaduz, od roku 1938 sídlo knížete|alt=fotografie hradu, v popředí silnice, vzadu hory Anšlus Rakouska přiměl knížete Františka Josefa II., aby se stal prvním lichtenštejnským panovníkem, který bude sídlit v Lichtenštejnsku. Od té doby je tato tradice udržována, knížecí rodina sídlí na hradě ve Vaduzu. Během druhé světové války zůstalo Lichtenštejnsko oficiálně neutrální a hledalo pomoc zejména v sousedním, stejně tak neutrálním, Švýcarsku. Vazby na Německo byly nicméně evidentní rovněž. V roce 2005 vyšlo například najevo, že židovští vězni z nacistického koncentračního tábora ze Strasshofu pracovali na pozemcích v Rakousku, které vlastnil lichtenštejnský knížecí dům. Po konci války Československo a Polsko vyvlastnily veškerý majetek lichtenštejnské dynastie, který označily za německý (viz kapitola Vztahy s Českou republikou). Diplomatické vztahy mezi Českem a Lichtenštejnskem byly kvůli tomuto sporu navázány až roku 2009.