Progresivní daňový systém, označovaný také jako progresivní daň, je daňový systém, ve kterém obyvatelé s vyššími příjmy odvádí státu na dani větší procento ze svých příjmů. Například v progresivním daňovém systému může být sazba daně pro lidi s příjmem do 50 000 korun rovna 10 %, zatímco pro lidi s příjmem nad 50 000 korun může být sazba daně 30 %. Tento systém také částečně přesouvá peníze od obyvatel s vysokým platem k lidem s platem nižším. Tento pojem v sobě zahrnuje jak vyšší daňové sazby, které určují procento daně z příjmu, tak slevy na daních a další prostředky snižující intenzitu daňového zatížení nízkopříjmových obyvatel. Jedná se o klíčový prvek daňového systému v mnoha zemích po celém světě.

Opakem progresivní daně je regresivní daň.

Progresivní daň z příjmu

Mezní daňová sazba z příjmu Základním prostředkem progresivního daňového systému jsou zvyšující se daňové sazby s rostoucím příjmem, kde příjem obyvatele je rozdělen do několika na sebe navazujících daňových pásem.

Progresivní daňový systém Spojených států může být příkladem. Příjem občana je zde rozdělen až do sedmi daňových pásem, přičemž v každém z nich platí jinou daňovou sazbu. Maximálně však může platit 37 % z každého následujícího vydělaného dolaru. Jinak řečeno, mezní daňová sazba dosahuje v nejvyšším pásmu hodnoty 37 %.

Například pokud roční plat je 32 000 USD, daňové sazby jsou 10 % mezi 0 a 9 875 USD a 12 % mezi 9 875 a 40 125 USD, takže občan zaplatí 10 % z prvních 9 875 USD a 12 % ze zbylých 22 125 USD. Tento příklad také poukazuje na rozdíl mezi mezní a průměrnou daňovou sazbou. Mezní daňová sazba se zde vztahuje na následující vydělaný dolar, zatímco průměrná, neboli také efektivní daňová sazba, určuje poměr mezi odvedenými daněmi a celkovým příjmem.

V České republice jsou dvě daňová pásma: 15 % a 23 %. Pokud má fyzická osoba celoroční příjem do výše 48násobku průměrné mzdy, pak se její příjem zdaní pouze 15 %. Jakmile ale celkový příjem překročí tuto hranici, pak je vše nad limit zdaněno 23 %.

Odpočty z daní Významnou roli v progresivním daňovém systému hrají také odčitatelné položky, slevy na poplatníka a další prostředky podporující nízkopříjmové obyvatele. Sleva na dani určuje částku, která se vám po vyplnění daňového přiznání vrátí. Příkladem může být sleva na poplatníka, na dítě, či školkovné. Odečitatelné položky snižují zdanitelnou část příjmu. Dary, hypotéky, životní či penzijní spoření patří mezi takovéto položky. Konkrétní podoba odečitatelných položek je vyhledatelná v § 34 zákona o dani z přijmu. Především slevy na dani uvedeny v § 35 zákona o dani z přijmu pak ještě více podporují progresivní daňový systém, jelikož průměrná daňová sazba se snižuje u nízkopříjmových obyvatel výrazněji.

Důvody zavedení

Udržitelnost rozpočtu Významným důvodem pro zavedení byla potřeba států naplnit veřejný rozpočet po I. a II. světové válce. Zavedením progresivního zdanění, které mělo vyrovnat rozdíly v příjmech mezi bohatými a chudými, se tehdejší zákonodárci také pokusili dosáhnout daňové spravedlnosti.

Aby byl daňový systém považován za udržitelný, je nezbytné, aby příjmy z daní rostly stejným tempem jako náklady na financování veřejných služeb. Tento růst by měl být dlouhodobě udržitelný a měl by odpovídat tempu růstu ekonomiky. K dosažení tohoto cíle musí být daně, které tvoří daný daňový systém, navrženy tak, aby byly připraveny na jakékoli široké ekonomické změny, které by mohly ovlivnit daňovou základnu.

Nerovnoměrný růst příjmů Žádný jiný ekonomický trend není pro daně z příjmu důležitější než obrovský a nerovnoměrný růst příjmů, který charakterizoval poslední tři desetiletí. Podle některých odhadů se průměrný příjem nejbohatšího 1 % amerických domácností mezi lety 1979 a 2007 zvýšil o 281 %, zatímco průměrný příjem nejchudších 20 % domácností vzrostl pouze o 16 %. V této souvislosti je progresivní daň z příjmu nezbytná, aby snížila rostoucí nerovnost ve společnosti. Tím, že se daň zaměří na bohatší jednotlivce, kteří zažívají rychlý růst příjmu, mohou státy generovat udržitelnější příjmový tok, který odpovídá nákladům na poskytování veřejných služeb.

Typy progresivního zdanění

Stupňovitá progrese Při tomto typu se úroveň daňové sazby rozděluje podle příslušného daňového pásma. Tuto sazbu následně aplikujeme pro celý základ daně. Nevýhodou tohoto typu progrese je, že při zvýšení základu daně může dojít ke snížení absolutního disponibilního příjmu (vyděláme více, ale zůstane nám méně). V praxi se s tímto typem většinově nesetkáme.

Příklad Při základu daně do 15 000 je úroveň daňové sazby rovna 10%, při překročení je rovna 20%. Pokud má daňový poplatník základ daně roven 15 000 korun, jeho disponibilní příjem je roven 13 500, neboť daňová sazba je rovna 10% (Daň rovna 1 500). Pokud však přesáhne tuto částku třeba na 16 000 korun, jeho disponibilní příjem je nyní pouze 12 800 korun, daňová sazba rovna 20% (Daň rovna 3200).

Klouzavá progrese Tento typ progrese umožňuje zdanit vyšší sazbou pouze ten základ daně, který převyšuje určitou hranici. Na rozdíl od předchozího typu nemůže dojít při zvýšení základu daně ke snížení absolutního disponibilního důchodu.

Příklad Při stejném zadání jako v minulém příkladě, daňový poplatník se základem daně 15 000 korun zaplatí stejnou částku jako při stupňovité progresi, což je 1 000 korun a jeho disponibilní důchod je stále roven 13 500. Pokud se však zvýší základ daně na 16 000, daňovou sazbu 10% aplikujeme pouze na částku 15 000, zbylou částku základu daně (1 000) zdaníme vyšší daňovou sazbou 20%. Disponibilní důchod je tedy roven 14 300 (15000*0.9+1000*0.8). Nedošlo tedy ke snížení disponibilního důchodu jako v minulém příkladu.

Ekonomické dopady

Pozitivní následky

Snížení daňové zátěže obyvatel s nízkými příjmy náhled|350x350pixelů|Příjem před a po zdanění a transferech rozdělený dle výše příjmu Jelikož progresivní daňový systém zahrnuje i transfery, odpočty z daní a další prostředky snižující daňovou zátěž nízkopříjmových obyvatel, je příjem méně bohatých obyvatel často vyšší než příjem před zdaněním. Pouze při pohledu na rozdíl mezi průměrnou federální daní v USA v roce 2020, můžeme vidět výrazně stoupající procento odvedených daní s rostoucím příjmem, kdy rozdíl mezi spodní a horním kvantilem je až desetinásobný.

Nižší příjmová nerovnost Zavedení progresivní daně z příjmu zároveň snižuje pozorovatelnou příjmovou nerovnost. Důkazem může být i změna Giniho koeficientu, který zobrazuje rozdělení příjmu mezi obyvatele. U států, které zavedly progresivním zdanění příjmu, došlo k výraznějšímu snížení koeficientu než u států s rovnou daní.http://ftp.iza.org/dp6910.pdf Příjmy z daní mohou být následně přerozdělovány mezi obyvatele s nízkými příjmy, což může výrazně zvýšit jejich životní úroveň. Ovšem, reálná změna nerovnosti je těžce pozorovatelná, jelikož například s vyšším bohatstvím nízkopříjmových obyvatel roste i spotřeba v obchodech vlastněných právě lidmi z vyšších příjmových skupin a to může následně vést k zvýšení nerovnosti.

Vyšší příjmy z daní Vyšší zdanění bohatých by mělo zároveň zvednout celkový příjem z daní. Konkrétním případem může být návrh americké senátorky Elizabeth Warrenové, která prosazuje takzvanou „wealth tax“. Tato daň progresivně zdaňuje majetek velmi bohatých lidí. Odhadované příjmy z této daně jsou 2–3 biliony USD za dobu deseti let. Zároveň je ale nutno podotknout, že následkem takového zdanění by mohly být i nižší investice a ekonomický růst, a proto již spousta evropských zemí po pár letech od zavedení tohoto způsobu odvodu peněz z účtů nejbohatších lidí odstoupila.

Ekonomický růst Díky progresivní dani z příjmu mohou daňoví poplatníci s nízkými a středními příjmy platit méně daní. U těchto poplatníků s omezenými finančními prostředky je pravděpodobnější, že peníze utratí a podpoří ekonomický růst. Udržitelný tok příjmů z progresivního zdanění umožní zvýšení kvality fungování státní služby, které jsou klíčové pro hospodářský růst, jako je vzdělání, veřejná bezpečnost, soudy a dopravní infrastruktura.

Negativní následky

Nerovnoměrné zvýšení životní úrovně chudých Ačkoliv progresivní systém snižuje mezeru mezi příjmy chudých a bohatých, nemusí zvýhodňovat všechny chudé. Naopak, spousta z nich jsou právě po zavedení progresivních opatření chudší než byla předtím. Důkazem může být i fakt, že v Brazílii po zavedení progresivních fiskálních opatření až 40 % chudých stále platilo více na daních než na transferech od vlády.https://www.files.ethz.ch/isn/191496/CGD-Working-Paper-405-Higgins-Lustig-Poverty-Reducing-Tax-Hurt-Poor.pdf

Demotivační faktor Progresivní daně odrazují lidi od vyšších výkonů v práci, za které by dostávali vyšší plat, jelikož s rostoucími daňovými sazbami je jejich procento platu odváděné státu vyšší. Tento faktor může zapříčinit nižší počet odpracovaných hodin, který negativně ovlivňuje ekonomický růst v zemi.

Emigrace Globalizovaný svět umožňuje lidem jednoduše cestovat mezi zeměmi a jelikož daňová sazba je ve většině států jiná, vyšší daň na bohaté obyvatele může působit jako negativní podnět zemi opustit a přestěhovat se do země s nižšími daněmi. Velmi podobný fenomén je nazýván „odliv mozků“, kdy nadaní lidé s vysokými příjmy opustí zemi kvůli lepším příležitostem v zahraničí, jako tomu bylo například v 60. letech, kdy spoustu Evropanů emigrovala do USA za lepšími podmínkami a menšími daněmi. Negativním důsledkem odlivu mozků i je ztráta vysoce kvalifikovaných pracovníků, s čímž souvisí i nižší míra inovací, vědy a výzkumu, či nižší státní příjmy.

Daňové úniky Vyšší daně způsobují vyšší úniky na daních. Původní úmysl vlády, zvýšení státních příjmů, může mít paradoxně při zavedení vyšších daní opačný dopad. Příkladem může být obchod mezi Hongkongem a Čínou, kdy po zvýšení daní v Číně exportéři z Hongkongu do Číny výrazně snížili ohlašování hodnoty importu, čímž se vyhýbali zvýšené dani. Zároveň studie ukázala, že zvýšení daňové sazby o 1 % vedlo k 3% růstu úniku na dani. Dalším důkazem, který nepřímo dokládá, že vyšší daň působí jako motivace pro obyvatele a společnosti zemi opustit, je fakt, že společnosti ze Spojených států drží 2,1 bilionu USD v zahraničí, především v daňových rájích, kde jejich příjmy podléhají velmi nízké, nebo dokonce žádné dani.

Spravedlnost Spravedlnost daňového systému státu je v podstatě určena dvěma faktory: směsí různých daní, které stát vybírá, a konkrétní implementací každé z těchto daní. Většina daní, které státy obvykle vybírají, jsou regresivní, což znamená, že daňoví poplatníci s nižším a středním příjmem musí věnovat větší podíl svých příjmů na placení těchto daní než daňoví poplatníci s vyšším příjmem. Spotřební daně splňují tuto charakteristiku, protože spotřeba tvoří mnohem větší podíl příjmu pro chudé a střední třídu. To platí i pro majetkové daně, protože domy a vozidla jsou obvykle jedinými druhy majetku, které jsou zdaněny, a jedinými druhy majetku, které obvykle vlastní jednotlivci a rodiny v dolní polovině rozdělení příjmů.

Osobní daň z příjmu je jediným hlavním zdrojem příjmů, který státy mají k dispozici a který může významně snížit nespravedlnost spotřebních a majetkových daní. Daň z příjmu, protože je přímo propojena s něčí schopností platit, je nejprogresivnější daní, kterou státy vybírají. Vzhledem k tomu, jak moc státy závisí na regresivních formách zdanění, progresivní daň z příjmu sama o sobě není dostatečným prostředkem k dosažení celkově progresivního daňového systému. Postupná daňová sazba, která aplikuje nižší daňové sazby na rodiny s nižšími příjmy, a použití refundovatelných daňových kreditů k vyrovnání dopadu ostatních regresivních daní, jsou zásadní strategie pro dosažení alespoň základní daňové spravedlnosti. Dokonce i státy jako Kalifornie a Vermont s velmi progresivními daněmi z příjmu dosahují pouze základní rovnosti daňového systému, když se vezmou v úvahu ostatní daně, které stát vybírá.

Historie progresivní daně

Starověké Řecko