náhled|vpravo|Trasa výpravy vedla napříč Austrálií z jihu na sever a zpět Burkeho a Willsova výprava je název expedice, kterou v letech 1860–61 vedli Robert O'Hara Burke a William John Wills napříč Austrálií od jihu na sever a zpět. Devatenáctičlenná výprava měla za cíl přejít Austrálii z Melbourne na jihu až po Carpentarský záliv na severu a zpět, což znamenalo zdolat vzdálenost zhruba 3 250 kilometrů. V té době nebyla většina australského vnitrozemí prozkoumána nikým kromě domorodých Austrálců a pro evropské osadníky byla naprosto neznámá.
Cesta z jihu na sever proběhla úspěšně (výpravu zastavily až bažiny 5 kilometrů od severního pobřeží), ovšem zpáteční cesta se změnila v drama. Kvůli chybným rozhodnutím a také smůle zemřelo sedm mužů včetně obou vůdců výpravy. Pouze jediný muž, irský voják John King přešel celý světadíl a vrátil se zpět do Melbourne živý.
Pozadí náhled|vpravo|Robert O'Hara Burke na malbě Williama Strutta (1825–1915) V roce 1851 bylo ve Victorii nalezeno zlato a následující zlatá horečka znamenala velký příliv migrantů, při kterém místní populace (míněna Victoria, ne celá Austrálie) vzrostla z 29 000 v roce 1851 na 140 000 v roce 1861 (pro srovnání, Sydney mělo v té době 94 000 obyvatel). Kolonie (Victoria) velice zbohatla a Melbourne rostlo tak překotně, že se záhy stalo největším australským městem a druhým největším městem Britského impéria. Rozvoj trval čtyřicet let a předznamenal éru známou jako "báječné Melbourne" ("marvellous Melbourne"). Příliv vzdělaných zlatokopů z Anglie, Irska a Německa vedl k rychlému zřizování škol, kostelů, učených společností, knihoven a uměleckých galerií. V roce 1855 byla založena Melbournská universita (The University of Melbourne) a Státní knihovna Victorie. Filosofický institut Victorie byl založen roku 1854 a po udělení Královské charty v roce 1859 se z něj stala Královská společnost Victorie.
Výzkumný výbor V roce 1857 byl ve Filosofickém institutu vytvořen Výzkumný výbor (Exploration Committee) s cílem posoudit uskutečnitelnost a zajistit vybavení výzkumné výpravy napříč kontinentem. Zatímco zájem o průzkum vnitrozemí v okolních koloniích Nový Jižní Wales a Jižní Austrálie byl docela silný, nadšení ve Victorii bylo značně omezené. Ani anonymní dar 1000 liber (který pocházel, jak se později ukázalo, od Ambrose Kytea) do Výzkumného fondu Královské společnosti nevzbudil větší zájem a až do roku 1860 v něm nebylo tolik peněz, aby stačily na financování výpravy.
Výzkumný výbor vypsal tendr na vedení Výzkumné výpravy kolonie Victoria. Pouze dva členové výboru, Ferdinand von Mueller a Wilhelm Blandowski, měli jakési zkušenosti s výzkumnými cestami, ale kvůli frakcionářství ve výboru byli soustavně přehlasováváni. Na vedoucího výpravy bylo navrhováno několik lidí a začátkem roku 1860 k tomu proběhlo několik schůzí. Tajným hlasováním výboru byl nakonec jako vůdce vybrán Robert O'Hara Burke a jako průzkumník, navigátor a jakýsi třetí důstojník byl doporučen William John Wills. Burke neměl žádné zkušenosti s výzkumnými cestami a bylo dost divné, že k vedení výpravy byl vybrán právě on. Byl to rodilý Ir, který ale dříve sloužil v rakouské armádě. Později se stal policejním komisařem a neměl vůbec žádné zkušenosti s životem v buši. Wills byl mnohem zkušenější, co se života v divočině týče. Právě Burkeho vedení mělo škodlivý vliv na průběh celé výpravy.
Místo toho, aby s sebou vzali dobytek, který bylo možno průběžně porážet v průběhu výpravy, se Výbor rozhodl pro experiment se sušeným masem. Tato zátěž znamenala tři vozy navíc, které pak celou výpravu znatelně zpomalovaly.
Velbloudi Velbloudi byli úspěšně využíváni při výzkumech pouští v jiných částech světa, ale do Austrálie bylo prvních sedm velbloudů přivezeno až v roce 1859. Vláda Victorie pověřila George Jamese Landellse nákupem 24 velbloudů v Indii pro pouštní výzkumy. Zvířata dorazila do Melbourne v červnu 1860 a Výzkumný výbor objednal ještě dalších šest z Cremorne Gardens od George Coppina. Velbloudi byli nejprve ustájeni ve stájích Parlamentu a později přesunuti do Royal Parku. Na výpravu bylo použito 26 velbloudů s tím, že šest (dva samci, dvě samice a dvě mláďata) zůstali v Royal Parku.
Odjezd z Melbourne náhled|vlevo|Odjezd výpravy z Royal Parku, olej na plátně, Nicholas Chevalier (1828–1902) Výprava vyrazila z Royal Parku v Melbourne 20. srpna 1860 ve 4 hodiny odpoledne za účasti asi 15 000 diváků. Mezi 19 členy výpravy bylo 6 Irů, 5 Angličanů, 4 afghánští velbloudáři, tři Němci a jeden Američan. Výprava sestávala z 23 koní, 6 vozů a 26 velbloudů.
Výprava s sebou vezla obrovské množství vybavení, zahrnující dostatek jídla na dva roky, campingový stůl z dubového dřeva s cedrovým povrchem, dvě židle, rakety, vlajky a čínský gong. Celková hmotnost nákladu činila přes 20 tun. Protože člen výboru kapitán Francis Cadell nesouhlasil s jmenováním Burka za vedoucího výpravy, ten zase odmítl jeho nabídku, že by zásoby nalodil a převezl po moři do Adelaide a poté po řekách Murray a Darling tak, aby je bylo možno vyzvednout cestou. Místo toho bylo všechno naloženo na šest vozů. Jeden vůz se rozbil ještě než opustil Royal Park a do půlnoci prvního dne výprava dorazila pouze na předměstí do Essendonu. Tam se rozbily další dva vozy. Kvůli silným dešťům a mizerným cestám bylo cestování přes Victorii obtížné a časově náročné. 23. srpna se výprava dostala do Lancefieldu a tam rozbila čtvrtý tábor. První volný den si výzkumníci udělali v neděli 26. srpna v táboře VI v Mia Mia.
6. září výprava dosáhla Swan Hillu a 15. září dospěla do Balranaldu. Aby odlehčili náklad, zanechali zde účastníci výpravy své zásoby cukru a limetkové šťávy, spolu s tím i část zásob zbraní a munice. V Gambale 24. září se Burke poprvé rozhodl naložit část zásob na velbloudy a pro odlehčení zátěže koním nařídil mužům jít pěšky. Hmotnost osobních předmětů omezil na 30 liber (14 kilogramů). V Bilbarce na řece Darling se Burke pohádal se svým prvním důstojníkem Landellsem, když se Burke rozhodl zanechat na místě 60 galonů (≈270 litrů) rumu, kterým měl Landells v úmyslu napájet velbloudy, ve víře, že tak předejde kurdějím. V Kincheze Landells výpravu opustil, spolu s lékařem výpravy Hermannem Becklerem. Původně třetí důstojník Wills byl povýšen na druhého důstojníka. 12. října výprava dorazila do Menindee. Cesta dlouhá 750 km trvala dva měsíce, běžný poštovní dostavník jí přitom běžně zvládal jen za něco více než týden. Výpravu opustili dva z pěti důstojníků, propuštěno bylo 13 mužů a osm nových najato.
V červnu 1859 vláda Jižní Austrálie vypsala odměnu 2 000 liber (ekvivalent zhruba 289 000 australských dolarů v roce 2011) za první úspěšný přechod kontinentu západně od 143. poledníku. Výzvy se ujal zkušený výzkumník John McDouall Stuart. Burke měl obavy, že Stuart bude u severního pobřeží rychleji a byl stále netrpělivější s pomalým postupem výpravy, který často činil pouze 2 míle (3,2 kilometru) za hodinu. Burke se nakonec rozhodl rozdělit skupinu, vybral si nejsilnější koně, sedm nejlepších mužů a malou část zásob a vyrazil ke Cooper Creeku. Tam hodlal počkat na zbytek výpravy. Burkeova skupina opustila Menindee 19. října za vedení Williama Wrighta. Cesta byla relativně snadná, neboť po deštích byl v krajině dostatek vody a panovaly i příjemné teploty. které jen dvakrát za celou cestu ke Cooper Creeku překročily 32 °C. U bažin Torowotto byl Wright odeslán samotný zpět, aby přivedl zbytek expedice a zásob, Burke pokračoval ke Cooper Creeku.
Cooper Creek náhled|vpravo|Bullah Bullah Waterhole na Cooper Creeku V roce 1860 představoval Cooper Creek hranici území prozkoumaného Evropany. K řece dospěl kapitán Charles Sturt v roce 1845 a Augustus Charles Gregory v roce 1859. Burke sem dorazil 11 listopadu. Postavil zde tábor LXIII (tábor 63) a zahájil průzkum směrem na sever. Záplava krys donutila muže tábor přestěhovat a postavili tedy nový tábor níže po proudu u Bullah Bullah Waterhole. To byl tábor LXV (tábor 65). Byla vztyčena palisáda a místo dostalo název Fort Wills.
Předpokládalo se, že Burke vyčká v Cooper Creeku do (australského) podzimu, tedy března následujícího roku, aby se výprava vyhnula úmorným letním vedrům. Burke ale čekal pouze do neděle 16. prosince, kdy se rozhodl pokračovat v cestě ke Carpentarskému zálivu. Znovu rozdělil skupinu. Velením tábora pověřil Williama Braha, s ním v táboře zůstali Dost Mahomet, William Patton a Thomas McDonough. Burke, Wills, John King a Charles Gray vyrazili k zálivu se šesti velbloudy, jedním koněm a jídlem sotva na tři měsíce. V Austrálii v té době vrcholilo léto a nejvyšší denní teploty často dosahovaly 50 °C ve stínu, k tomu v kamenitých pouštích Strzelecki a Sturt Stony Deserts byl stín málokde k nalezení. Brahe dostal od Burka rozkaz vyčkat v táboře tři měsíce; Wills, který měl k dispozici mapy, byl ovšem opatrnější a střízlivěji odhadoval úkol, který před výpravou leží a tajně instruoval Braha, aby vyčkal čtyři měsíce.
Carpentarský záliv náhled|vpravo|Příchod Burkeho a Willse k řece Flinders, olej na plátně, John Longstaff (1861–1941) Kromě horka byla cesta na sever až překvapivě snadná. V krajině byl po nedávných deštích stále ještě dostatek vody a domorodci byli oproti očekávání přátelští. 9. února Burkeovi muži dosáhli Little Bynoe River, jednoho z ramen delty řeky Flinders, kde zjistili, že k pobřeží oceánu se nedostanou, neboť v cestě jim stojí mangrovové močály. Burke a Wills zanechali velbloudy s Kingem a Grayem v táboře CXIX (tábor 119) a pokoušeli se o průchod močály, ovšem po 24 kilometrech se rozhodli pro návrat. Zásoby se příliš rychle krátily. Zbývalo jídlo na 27 dní, přitom cesta od Cooper Creeku jim zabrala 59 dní.
Cesta zpět Cestou na sever bylo počasí horké a suché, během cesty zpátky ovšem začala sezóna dešťů a výpravu bičovaly tropické monzunové deště. Velbloud jménem Golah Sing byl opuštěn 4. března, když nebyl schopen dále pokračovat. Během cesty byli zastřeleni a snědeni další tři velbloudi a jediný kůň, Billy, byl zastřelen 10. dubna v blízkosti Diamantina River, jižně od dnešního Birdsville. Vybavení bylo zanecháváno na různých místech v závislosti na tom, jak se snižoval počet tažných zvířat.
Aby déle vydrželi se zásobami jídla, jedli listy šruchy (Portulaca). Gray chytil pětikilového hroznýše, který byl také sněden. Burke i Gray vzápětí onemocněli úplavicí. Grayovi bylo zle, ale Burke se domníval, že jen předstírá. 25. března byl Gray přichycen, jak ze zásob krade skilligolee (druh vodnaté polévky) a Burke jej zbil. 8. dubna nebyl Gray schopen dalšího pochodu. Zemřel 17. dubna na úplavici v blízkosti místa, které nazvali Polygonum Swamp. Místo Grayovy smrti je neznámé, obecně však panuje přesvědčení, že se jedná o Lake Massacre na území Jižní Austrálie.
Tři zbývající muži se na den zastavili, aby Graye pohřbili a aby nabrali trochu sil, neboť již byli značně vyčerpaní hladem a únavou. Ke Cooper Creeku dorazili 21. dubna, jen aby zjistili, že tábor byl před několika hodinami opuštěn.
Návrat ke Cooper Creeku náhled|vlevo|Příchod Burkeho, Willse a Kinga do opuštěného tábora u Cooper Creeku, neděle 21. dubna 1861; olej na plátně, John Longstaff (1861–1941)
Burke nařídil Brahemu a osádce tábora, aby vyčkali u Cooper Creeku 13 týdnů. Skupina čekala celých 18 týdnů a pomalu jí začaly docházet zásoby a muži začali pociťovat příznaky kurdějí. Začali věřit, že Burke se z výpravy ke Carpentarskému zálivu nikdy nevrátí. Poté, co si jeden z jeho mužů zranil nohu, rozhodl se Brahe pro návrat do Menindee, ale před odchodem zakopal část zbylých zásob pro případ, že by se Burke přece jen vrátil, a vyryl do stromu v táboře vzkaz, aby příslušné místo označil.