Diecézní muzeum v Litoměřicích (Litoměřické diecézní muzeum) vzniklo v 80. letech 19. století z podnětu a za podpory biskupa Emanuela Jana Křtitele Schöbela pod vedením Vinzenze Luksche.

Přípravná fáze vlevo|náhled|Biskupské letní sídlo zámek ve Stvolínkách na Českolipsku, ve kterém byly umístěny v období biskupa Frinda obrazy a plastiky Ke konci 19. století se podobné instituce jako jsou diecézní muzea objevovaly nejen v Rakousko-Uhersku (např. Diecézní muzeum v Českých Budějovicích), ale i v dalších evropských zemích. Ve sběratelské tradici biskup Schöbel však zdaleka nebyl mezi litoměřickými biskupy jediný, protože již první litoměřický biskup Maxmilián Rudolf ze Schleinitz (1655–1675) byl známým sběratelem. S jeho jménem je spojen soubor portrétů osobností, které se zasloužily o vznik litoměřické kapituly sv. Štěpána i biskupství. I další litoměřičtí biskupové pak vybavovali biskupskou rezidenci* cennými díly, i když často šlo spíše o osobní majetek než o sbírky v moderním slova smyslu. Mezi nejvýraznější biskupy – sběratele patřili zejména Mořic Adolf Sasko-Zeitský (1733-1759) a Emanuel Arnošt z Valdštejna (1759-1789). Biskup Valdštejn shromáždil ve své rezidenci téměř 600 obrazů, numismatickou a rukopisnou sbírku, a téměř deset tisíc knižních svazků. V postbarokní době se vnímání sbírek poněkud změnilo, a chápalo se jako doklad minulosti dané lokality, kraje či národa, nebo jako argumentační podklad myšlenkových či politických směrů. Příkladem může být restaurování Škrétových obrazů v litoměřické katedrále v období biskupa Augustina Bartoloměje Hilleho. Biskup Antonín Ludvík Frind (1879-1881) byl plodným církevním historikem, který nechal zrestaurovat několik obrazů. Nejvýznamnější z těchto obrazů je Uvítání Jindřicha III. v Benátkách roku 1574, jehož zrestaurování svěřil Janu Zapletalovi. Ze svého letního sídla ve Stvolínkách, které již nebylo příliš využíváno, nechal do Litoměřic převézt nejcennější obrazy a plastiky, které deponoval ve své rezidenci. Byly mezi nimi: Madona s náhrdelníkem, osm desek bruselského retáblu z období kolem roku 1520 a čtyři desky Mistra svatojiřského oltáře. Do své rezidence uložil také některé vzácnější obrazy a plastiky z kostelů a kaplí v diecézi. Tento aktivní biskup na poli ochrany památek však zemřel 28. října 1881 ve věku 58 let na plicní onemocnění. Před svou smrtí však pro vznik učinil jeden podstatný krok, a sice stál za příchodem Vinzenze Luksche, prvního ředitele muzea, do Litoměřic.

Muzeum v 19. století

Vznik muzea náhled|vpravo|Rezidence litoměřického biskupa (velká červenobílá budova na pozadí) v jejímž přízemí bylo umístěno Diecézní muzeum do roku 1940 Vinzenz Luksch se stal k 6. prosinci 1879 suplujícím profesorem církevních dějin na litoměřickém bohosloveckém učilišti, které bylo na rozdíl od kněžského semináře institucí vzdělávací. Obě instituce, jak seminář, tak i učiliště bývaly v jedné budově, čímž z vnějšího pohledu splývají do jediného celku. Luksch vystudoval v Římě teologii a v Praze pak svůj římský doktorát nostrifikoval. Z pražského prostředí 70. let 19. století se jistě znal s biskupem Frindem, který v tomto období působil v Praze. Podnětem k založení diecézního muzea mohl být transport dvou pozdně gotických křídlových oltářů z Duban do Litoměřic na sklonku roku 1884, svozy materiálů již za biskupa Frinda a také Lukschova inspirace italským prostředím. V prosinci 1884 si Luksch zapsal do inventáře tehdy ještě rodícího se muzea první položky. Ke zřízení instituce Diecézního muzea došlo v roce 1885 a bylo zveřejněno v Konsistoriálních kurendách 3. září 1885.Consistorial-Currende 33, s. 260-263. Zveřejnění zřízení mělo charakter programového prohlášení a jeho autorem byl opět Luksch, který apeluje na faráře litoměřické diecéze, aby péče o památky u nich nestála až na posledním místě. Upozorňuje na ničení původního výrazu památek i celkového hodnoty památek při četných necitlivých opravách, kdy byl měněn jejich charakter do tehdy populárního neogotického stylu nebo i při zřizování „nových“ kultů Panny Marie Lurdské či Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. V programovém prohlášení píše: „Na území celé diecéze ještě se nacházejí movité předměty staršího církevního umění každého druhu, které lze v daném místě postrádat, které jsou z uměleckého nebo archeologického hlediska nějakým způsobem významné a vyžadují určitou konzervaci.“ Muzeum bylo chápáno biskupským ordinariátem také v pedagogickém smyslu pro vyučování studentů litoměřického bohosloveckého učiliště.

Po organizační stránce se stalo jednou z institucí litoměřické diecéze, administrativně spadalo do působnosti biskupské konzistoře a jeho správou měl být pověřen diecézní konzervátor. Do budoucna bylo záměrem, aby v jednotlivých vikariátech působili tzv. korespondenti. Prvním diecézním konzervátorem a kustodem muzea byl jmenován Luksch.

Rozvoj Muzeum se rychle rozvíjelo a počet předmětů v inventáři značně narostl. První číslo občasníku Mittheilungen aus den Diözesan-Museum z ledna 1886,Mittheilungen 1, s. 3-4. který se stal do dalších let informační platformou muzea se uvádí, že za půl roku trvání se podařilo získat přibližně třicet předmětů. Mezi nejhodnotnější patří již zmíněné dubanské křídlové oltáře, stříbrný relikviář sv. Jana Nepomuckého v podobě ruky, pět „staroněmeckých“ deskových obrazů, gotická monstrance nebo šest blíže neurčených listin z různých měst v diecézi. Prostorem pro muzeum se stala opět rezidence litoměřického biskupa, kde v přízemních prostorách vedle slavné biskupské knihovny, díky podpoře biskupa Schöbela, muzeum nalezlo své místo. Adaptační práce v těchto prostorách, které byly dokončeny v září 1886, si vyžádaly 441 zlatých a 22 krejcarů.Mittheilungen 3, s. 11.O finanční stránce věci informují Consistorial-Currende 54. s. 499-500. V té době již, bez biskupské knihovny, činil počet celkový počet kusů sbírky téměř sto předmětů. V roce 1887 byla v prostorách provedena výmalba mladým litoměřickým malířem Franzem Göttlem tak, aby se svou barevností a ornamentikou přibližovala kostelním prostorám. Luksch tohoto mladého malíře pak doporučoval ostatním duchovním k výmalbám sakrálních prostor. Muzeum v těchto prostorách zůstalo až do svého zániku v roce 1940. Sloužilo zároveň jako výstavní prostora i jako depozitář, což ovšem bylo dobovou praxí. Do sbírek nepřibývaly předměty rovnoměrně z celé diecéze, více předmětů pocházelo z německojazyčných oblastí. Z české části diecéze, z oblasti Mělnicka, Turnovska a Mladoboleslavska bylo akvizic minimálně. Naprostá většina předmětů byla do muzea darována původním vlastníkem, až už se jednalo o právnickou či fyzickou osobu. Luksch také někdy přistoupil ke koupi, jako tomu bylo v roce 1886 kdy v Drážďanech pořídil za 300 zlatých cenný obraz Stětí sv. Kateřiny datovaných do poloviny 16. století, který původně pocházel z Litoměřic. Nákupy některých předmětů byly i od různých obchodníků a překupníků. Např. v roce 1885 si Luksch poznamenal: „Gekauft von einem Komedianten 8 fl.“ Slovo komediant posléze nahradil výrazem podomní obchodník („Hausierer“). Ze své osobní sbírky Luksch zapůjčil kolem 30 předmětů, které si však později vzal zpět. Naopak tři předměty ze svých sbírek Diecéznímu muzeu prodal. Jednalo se o kaplířovský votivní obraz z litoměřického kostela sv. Michaela Archanděla, vyobrazení Poslední večeře Páně z Mlékojed u Litoměřic z roku 1573 a bronzový krucifix náležející soše sv. Františka ze starého litoměřického mostu přes Labe. Luksch se snažil udržet vysokou úroveň sbírek, avšak občas se nemohl ubránit i „darům“, které sám později označil jako bezcenné. Po počátečním prudkém rozmachu se muzeum po roce 1900 dostalo do stagnace. Ale ani v tomto období nebyly akvizice nevýznamné. Patřil k nim např. zisk křídlového oltáře z Černěvsi v roce 1895 a v roce 1901 další kus stejného typu z Klapého, nebo jedna z proslulých románských soch z žitenického kostela v roce 1911.

Složení sbírky Ve sbírce byly předměty různého typu – od oltářů a jejich součástí, obrazů, grafik, přes sochy a preciosa všeho druhu až po paramenta, mince, staré tisky a fotografie. Původní programové prohlášení se sice zcela naplnit nepodařilo, protože absentoval kampanologický materiál a funerální památky, nicméně jejich absence je pochopitelná. Luksch nebyl spokojen ani s numismatickou kolekcí a ani se sbírkou fotografií, protože zamýšlel vytvořit „Album diecéze“.Mittheilungen 120, s. 38-39; Mittheilungen 12, s. 49; Mittheilungen 14, s. 54. Do kolekce patřily i archeologické sbírky, do nichž připadlo již krátce po založení třicet předmětů.Mittheilungen 1, s. 3. Tyto předměty nejsou zapsány do inventáře. Naopak akvizice keramických fragmentů z roku 1893 získaných při výkopových pracích na místě starého proboštského paláce, zapsána do inventáře je. Ke sbírkám patřila i „živá“ (soudobá) odborná knihovna, kterou Luksch postupně doplňoval. V roce 1886 měla již pětačtyřicet svazků. Část z nich pocházela z daru vídeňské Centrální komise pro umělecké a historické památky, která vznikající muzeum podpořila. V roce 1888 knihovna čítala šedesát odborných svazků.

Ekonomika muzea Příjmy v prvních letech tvořily finanční dary od dobrodinců, mezi něž patřili různí diecézní kněží, kanovníci, profesoři teologického učiliště nebo i soukromé osoby. Tyto příjmy však byly nedostatečné a nestačily krýt výdaje vzniklé stavebními úpravami muzejních prostor (438 zlatých 22 krejcarů), získávání potřebného mobiliáře (304 zlatých 44 krejcarů) a především sbírkových předmětů (475 zlatých 25 krejcarů). Muzeum hospodařilo se schodkem 560 zlatých 53 krejců, které dočasně sanovalo různými zálohami.Consistorial-Currende 54. s. 499-500. Negativní bilanci se podařilo zvrátit až po založení muzejního spolku, když byly zálohy uhrazeny členskými příspěvky.Jahres-Bericht 1893-1894, s. 8. Spolek pak v prvních letech po svém založení vykazoval mírný zisk.

Výstavy Muzeum participovalo, když se sbírky rozrostly, na dvou velkých výstavách své doby. Od března do srpna 1887 pořádalo vídeňské umělecko-průmyslové muzeum výstavu věnovanou výhradně církevnímu umění. Diecézní muzeum pro ni dodalo jeden tabernákl a jednu historickou výšivku. Další zápůjčky na tuto výstavu pocházely z biskupské knihovny. Další předměty byly zapůjčeny na pražskou Jubilejní výstavu v roce 1891. V roce 1889 byl dnešnímu Národnímu muzeu zapůjčen gotický kalich z Libáně. Muzeum nepředstavovalo uzavřený depozitář, i když existoval určitý ostych žádat v biskupské rezidenci o vstup do muzea. Po Lukschově smrti se mohl zdát přístup ještě omezenější, nicméně dopis litoměřického ordinariátu československému Ministerstvu školství a národní osvěty z roku 1930 praví, že muzejní sbírky: „zůstávají opravdovým odborným znalcům vždy přístupnými“.

Historický kontext