Nemesis je název hypotetického průvodce Slunce, jehož existence byla v roce 1984 navržena jako možné vysvětlení domnělé periodicity hromadných vymírání na Zemi. Podle původní hypotézy by těleso s oběžnou dobou přibližně 26 milionů let pravidelně gravitačně narušovalo dráhy komet v Oortově oblaku a zvyšovalo počet jejich dopadů na Zemi.
Uvažovalo se o červeném nebo hnědém trpaslíku. Název odkazuje na řeckou bohyni odplaty Nemesis; v populárně-naučné literatuře se objevuje také označení „hvězda smrti“. Existence Nemesis nebyla potvrzena a výsledky přehlídek oblohy ani pozdější analýzy periodicity neposkytly pro tuto hypotézu přesvědčivou oporu.
Vznik hypotézy Podnětem byla práce paleontologů Davida M. Raupa a Jacka Sepkoskiho, zveřejněná v roce 1984. Autoři analyzovali vymírání mořských organismů během předchozích 250 milionů let a v souboru 12 událostí nalezli statistický signál s periodou přibližně 26 milionů let. Příčinu navrhovaného cyklu neurčili, ale připustili souvislost s mimozemskými vlivy.
Hypotézu vzdáleného průvodce Slunce poté nezávisle navrhly dvě skupiny: Marc Davis, Piet Hut a Richard A. Muller a dvojice Daniel P. Whitmire a Albert A. Jackson IV. Obě práce vyšly 19. dubna 1984 ve stejném čísle časopisu Nature.
Navrhovaný mechanismus V původním modelu Davise, Huta a Mullera měla Nemesis obíhat po eliptické dráze a v přísluní, tedy při největším přiblížení ke Slunci, procházet Oortovým oblakem. Gravitačně by přitom narušovala dráhy velkého množství komet. Část z nich by přešla na dráhy zasahující do vnitřních oblastí sluneční soustavy. Následné kometární spršky by podle modelu vedly k častějším dopadům na Zemi a mohly vyvolat rozsáhlé vymírání.
Whitmire a Jackson odhadli velkou poloosu dráhy průvodce na přibližně 88 000 astronomických jednotek, tedy 1,4 světelného roku. Jde o parametr navrhované dráhy, nikoli o změřenou vzdálenost skutečně pozorovaného objektu.
Periodicita a námitky Samotná existence pravidelného cyklu vymírání je předmětem odborné diskuse. Přehledová práce Coryna A. L. Bailer-Jonese z roku 2009 upozornila na metodické problémy některých statistických analýz a shledala jen slabé důkazy pro vlastní periodicitu biologické rozmanitosti, impaktních událostí či klimatu v časových měřítkách desítek až stovek milionů let.
Adrian L. Melott a Richard K. Bambach naproti tomu v roce 2010 nalezli ve dvou paleontologických souborech signál s periodou přibližně 27 milionů let, přetrvávající asi 500 milionů let. Jeho pravidelnost však podle nich odporovala vysvětlení pomocí Nemesis: dráhu tak vzdáleného průvodce by měnilo gravitační působení Galaxie a míjejících hvězd, takže jeho oběžná doba by nebyla dostatečně stálá. Autoři proto svůj výsledek považovali za argument proti Nemesis jako příčině nalezené periodicity. V roce 2013 tento závěr zopakovali po přepočtu stáří událostí podle revidované geologické časové škály: přibližně 27milionový signál zůstal zachován a jeho pravidelnost nadále považovali za neslučitelnou s vysvětlením pomocí Nemesis.
Další Bailer-Jonesova analýza z roku 2011 nenašla podporu pro periodické kolísání četnosti dopadů v souborech pozemských impaktních kráterů. Zdůraznila také vliv nejistot v datování a neúplného zachování starších kráterů.
Hledání průvodce Slunce Významná omezení přinesla pozorování družice WISE, která mapovala oblohu v infračerveném záření. Kevin L. Luhman v roce 2014 zveřejnil výsledky hledání vzdáleného průvodce Slunce pomocí porovnání poloh objektů zachycených při opakovaném pozorování oblohy. Žádný takový objekt nenalezl.
NASA při shrnutí výsledků uvedla přibližné meze 10 000 au pro průvodce o hmotnosti Saturnu či vyšší a 26 000 au pro průvodce o hmotnosti Jupitera či vyšší. Konkrétní vzdálenostní limity však závisejí na předpokládané svítivosti hledaného tělesa. S použitím modelů záření obřích planet Luhman odvodil dosah přibližně 28 000 au pro obdobu Saturnu a 82 000 au pro obdobu Jupitera. Jiné modely, určené pro hnědé trpaslíky, předpovídaly při stejné hmotnosti a stáří sluneční soustavy slabší záření; pro těleso o hmotnosti Jupitera z nich vycházel bližší limit 26 000 au.
Související hypotézy Od Nemesis se liší hypotéza Tyche, vzdáleného tělesa o hmotnosti přibližně jedné až čtyř hmotností Jupitera v Oortově oblaku. John J. Matese a Daniel P. Whitmire ji rozvíjeli jako možné vysvětlení pozorovaných vlastností drah komet. Nebyla založena na 26milionovém cyklu hromadných vymírání.
Jiný navrhovaný mechanismus spojuje zvýšený přísun komet s pohybem Slunce vůči galaktické rovině. Michael R. Rampino a Richard B. Stothers v roce 1984 uvažovali, že setkání sluneční soustavy s mezihvězdnými oblaky soustředěnými poblíž této roviny mohou narušovat dráhy komet v intervalech přibližně 30 milionů let. Souvislost kometárních dopadů, vymírání a pohybu Slunce v Galaxii později rozvíjela také hypotéza Šiva. Tento přístup nevyžaduje existenci průvodce Slunce.
Odkazy Reference
Literatura SOCHA, Vladimír (2017). Velké vymírání na konci křídy. Červený Kostelec: Pavel Mervart, str. 171–178.
Externí odkazy
Existuje hvězda smrti Nemesis? – článek na webu DinosaurusBlog Nemesis – historický přehled hypotézy od Richarda A. Mullera
Kategorie:Paleontologie Kategorie:Hypotetické vesmírné objekty