náhled|300px|Podíl muslimů v Bosně a Hercegovině dle obcí náhled|Carova mešita v Sarajevu, sídlo nejvyšší rady duchovních Islámského společenství v Bosně a Hercegovině Islám je nejrozšířenějším náboženstvím v Bosně a Hercegovině. Při sčítání lidu roku 2013 se k němu přihlásilo 1 790 454 (50,7 %) obyvatel z celkových 3 531 159. Mezi vyznavači islámu převládali Bosňáci, kteří k islámu konvertovali za osmanské nadvlády mezi 15. a 19. stoletím. Bosenskohercegovští muslimové jsou v drtivé většině sunnité hanífovského mazhabu.

Téměř všichni bosenští Muslimové se identifikují jako Bosňáci; až do roku 1993 byli Bosňané muslimské kultury nebo původu (bez ohledu na náboženskou praxi) definováni jugoslávskými úřady jako Muslimani (muslimové) v etno-nacionálním smyslu (odtud velké M), ačkoli někteří lidé bosenského nebo muslimského původu identifikovali svou národnost (v etnickém smyslu spíše než přísně z hlediska občanství) před začátkem 90. let jako „jugoslávskou“. Malou menšinu nebosňanských muslimů v Bosně a Hercegovině tvoří Albánci, Romové a Turci.

V Bosně a Hercegovině působí muslimská duchovní organizace, Islámské společenství v Bosně a Hercegovině (Islamska zajednica u Bosni i Hercegovini), jejíž kořeny sahají do roku 1882. V čele společenství stojí rada starších (Rijaset), které předsedá reisu-l-ulema. Země je rozdělena na osm diecézí (sg. muftijstvo) s centry ve městech Sarajevo, Bihać, Travnik, Tuzla, Goražde, Zenica, Mostar a Banja Luka. Zvláštní postavení má vojenská diecéze, působící v Ozbrojených složkách Bosny a Hercegoviny.

Historie

Osmanské období (1463–1878)

Před příchodem Osmanů na západním Balkáně existovalo Bosenské království, v němž většina obyvatel vyznávala různé varianty křesťanství – pravoslaví, katolicismus i autochtonní podobu křesťanské víry jako byla např. Bosenská církev (Crkva bosanska). Existenci bosenské státnosti roku 1463 ukončila Osmanská říše, která Bosnu dobyla. Král Štěpán Tomašević byl popraven stětím a politickou i ekonomickou moc v oblasti převzali muslimové, nejčastěji konvertité z dříve dobytých balkánských zemí. K masovějšímu přechodu Bosňanů k islámu docházelo zhruba od 30. let 16. století za úspěšné vlády sultána Sulejmana I. Právě v 15.–16. století konvertovali k islámu zejména tzv. bogomilové a vyznavači příbuzných náboženských směrů.KROPÁČEK, Luboš: Islámský fundamentalismus, Vyšehrad : Praha 1996, str. 229

Motivace ke změně konfese je nejčastěji hledána v ekonomické sféře – muslimové obecně platili nižší daně, resp. nemuseli platit zvláštní daň z hlavy (džizja nebo harač, turecky harâc, cizye) – a také v aktivnějším zapojení do fungování dynamicky se rozvíjejícího osmanského státu. Vyznavači islámu naopak měli vojenskou povinnost. Konverze prakticky ustaly v období kolem Velké turecké války po druhém obléhání Vídně roku 1683, kdy se osmanská říše na evropském bojišti ocitla v defenzívě.

Bosna se po osmanském záboru nejprve stala nižší správní jednotkou, sandžakem, načež se roku 1580 stala vyšším správním celkem, ejáletem (od roku 1864 vilájet). V 15. a 16. století vznikla nová síť městského osídlení (mj. Sarajevo, Mostar, Foča a Banja Luka), v níž dominovalo muslimské obyvatelstvo, osvobozené vojenské povinnosti i zemědělské činnosti.

Rakousko-uherská správa (1878–1918)

náhled|Bosenský vojenský imám v rakousko-uherské armádě náhled|Šarí‘atská soudní škola, založená 1881 a otevřená 1887, dnes Fakulta islámských věd v Sarajevu náhled|Mehmed Džemaluddin-efendija Čaušević, v letech 1913/14–1930 reisu-l-ulema Islámského společenství Rozhodnutím velmocí, konkrétně Spojeného království, Ruska, Rakouska-Uherska, Francie a Německa, na Berlínském kongresu v půli roku 1878 byla Bosna a Hercegovina předána do správy habsburského rodu. S rakousko-uherským záborem nesouhlasilo zejména muslimské obyvatelstvo, které proti tradičnímu nepřáteli zorganizovalo neúspěšný ozbrojený odpor.

+ Obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny 1879–1910Štatistika miesta i pučanstva Bosne i Hercegovine prema popisu 16. lipnja 1879. Sarajevo 1880. Štatistika mjesta i žiteljstva Bosne i Hercegovine po popisu naroda od 1. maja 1885. Sarajevo 1886. Glavni rezultati popisa žiteljstva u Bosni i Hercegovini od 22. aprila 1895. Sarajevo 1896. Rezultati popisa žiteljstva u Bosni i Hercegovini od 10. oktobra 1910. Sarajevo 1912. konfese 1879 1885 1895 1910 muslimové 448 613 (38,7 %) 492 710 (36,9 %) 548 632 (35,0 %) 612 137 (32,3 %) celkem 1 158 440 1 336 091 1 568 092 1 898 044

Vídeň, vyjma krátkého období vojenské správy na čele s generálem Josipem Filipovićem, razila politiku konfesní vyváženosti mezi zdejšími muslimy, pravoslavnými, katolíky a židy. Na čele okupační moci stála Zemská vláda, přímo podřízená společné rakousko-uherské vládě, resp. ministerstvu financí. S nástupem ministra Benjámina Kállaye (v úřadu 1882–1903) byla dále rozvíjena politika všestranné izolace Bosny a Hercegoviny od dění v sousedních jihoslovanských zemí, které si činily nárok na její území a zdejší obyvatele považovaly za Srby nebo Chorvaty. V rámci tohoto úsilí došlo k osamostatnění katolické a pravoslavné církve na území Bosny a Hercegoviny a po několikaletém vyjednávání rovněž muslimské obce. Roku 1882 pak vzniklo nezávislé Islámské společenství, v jehož čele stanul reisu-l-ulema (bosensky reisu-l-ulema, dříve též reis-ul-ulema nebo reis-el-ulema), nominálně i sarajevský muftí. Za rakousko-uherské okupace byla muslimům garantována všechna náboženský práva, což stvrdila tzv. Cařihradská konvence mezi podunajskou monarchií a Tureckem z roku 1879 a nakonec i zemská ústava, vyhlášená císařem Františkem Josefem I. roku 1910. Nicméně muslimská komunita měla k habsburské moci značně rezervovaný vztah, který se zprvu projevoval odmítáním všech zaváděných novinek, včetně světského školství, státní služby a povinného odvodu do vojska. Zavedení vojenské povinnosti bylo i záminkou pro ozbrojené povstání muslimů a pravoslavných v Hercegovině roku 1882. Nespokojenost se Zemskou vládou se projevovala i setrvalým vystěhovalectvím do Turecka. Běžné odhady hovoří o 140–150 000 muslimských emigrantů v letech 1878–1912, vystěhovalectví zesílilo po vyhlášení anexe provincie roku 1908 a náhle je přerušily balkánské války.

Nespokojenost s poměry v Islámském společenství a správou vakufů, náboženský nadací, roku 1899 přerostla v zápas o náboženskou autonomii. Ten byl zprvu Zemskou vládu potlačen, ale roku 1906 byl obnoven a záhy přerostl do politického hnutí nazvaného Muslimská národní organizace (Muslimanska narodna organizacija, MNO). Opakovaná vyjednávání se Zemskou vládou skončila bezúspěšně, ale po dokonané anexi Vídeň roku 1909 přistoupila ke konečnému vyhlášení statutu autonomie.

Království Jugoslávie (1918–1941)

Během rozpadu Rakouska-Uherska na podzim roku 1918 se Bosna a Hercegovina nejdříve připojila ke Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které se následně 1. prosince 1918 formálně spojilo se Srbskem pod názvem Království Srbů, Chorvatů a Slovinců na čele s panovnickým rodem Karađorđevićů. Představitelé někdejší Muslimské národní organizace (od 1912 Sjednocená muslimská organizace) se na procesu jihoslovanské integrace nijak nepodíleli, jelikož usilovali o jakékoli politické řešení, které Bosně a Hercegovině zajistí autonomii. V tomto čase se aktivizovala skupina mladých muslimských intelektuálů kolem Mehmeda Spaha (1883–1939), která přijala za svou myšlenku jihoslovanského státu. Spaho se posléze se svými nejbližšími podílel na vzniku Jihoslovanské/Jugoslávské muslimské organizace (Jugoslavenska muslimanska organizacija, JMO). JMO poté vyhrála parlamentní volby jak mezi muslimy, tak na celém území Bosny a Hercegoviny v letech 1920, 1923, 1925 a 1927.

Nově ustavené Království Srbů, Chorvatů roku 1921 obývalo 11 984 911 lidí, z toho 1 345 271 (11,2 %) muslimů. Bosna a Hercegovina vykázala 1 890 440 obyvatel, mezi nimi 588 173 (31,1 %) muslimů. Na snížení muslimského podílu v populaci se podílela zejména poanexní vystěhovalecká vlna v letech 1908–1912. Válečné ztráty se podepsaly na všech komunitách zhruba stejným dílem.

Bosna a Hercegovina měla zprvu jistou míru autonomie, ta ale byla definitivně odbourána svatovítskou ústavou z roku 1921. Proti centralizaci nového státu JMO ostře vystupovala, nakonec ale ústavu za příslib jistých ústupků podpořila a vstoupila do ústřední vlády. Následná správní reforma, která do jisté míry popřela historické hranice regionů, včetně Bosny a Hercegoviny, však roku 1922 ve straně způsobila rozkol; předseda strany Ibrahim-ef. Maglajlić (1861–1936) chtěl zůstat ve vládě, kdežto mladí straníci kolem Mehmeda Spaha požadovali odchod do opozice. Spahovo křídlo nakonec vyhrálo, Maglajlić nato založil vlastní stranu JMNO (do stávajícího jména strany pouze vetkl adjektivum národní). V příštím volbách roku 1923 si JMO udržela převahu a Maglajlić se stáhl do ústraní. Do roku 1924 JMO vystupovala společně s chorvatskými a slovinskými stranami v opozici, pak se nakrátko stala součástí vládnoucí většiny, nato znovu působila v opozici. JMO získala podporu muslimského elektorátu i ve volbách roku 1925, i když podstatně nižší než v minulosti. Součástí vládnoucí většiny se hnutí znovu stalo roku 1927 a setrvalo v ní až do vyhlášení královské diktatury.

Dvacátá léta byla charakteristická častým střídáním vlád a neustálými mocenskými půtkami mezi vládou a opozicí. JMO si však i přes časté ústrky dokázala udržet postavení vedoucí strany mezi muslimy. Muslimská komunita měla přitom k novému státu ambivalentní vztah: nejprve při pozemkové reformě roku 1921 muslimští velkostatkáři, prakticky jediná elita celého společenství, přišli o většinu nemovitého majetku i zbývající privilegia z osmanských dob. Nadto islámští věřící čelili řadě fyzických útoků, roku 1924 např. atak na muslimské obce v Černé Hoře Šahovići a Pavino Polje skončil zabitím nejméně několika desítek osob.

Po vyhlášení královské diktatury roku 1929 byla JMO rozpuštěna, neformální struktury hnutí ale zůstaly netknuty, někteří její představitelé čelili úřední zlovůli či vězení. Království SHS bylo přejmenováno na Jugoslávii a stávajících 33 správních okruhů nahradilo 9 bánovin, které zcela vymazaly historické hranice jednotlivých zemí. Do toho král rozhodl o integraci všech islámských duchovních organizací do jediné se sídlem v Bělehradě. Proti zrušení autonomie Islámského společenství v Bosně a Hercegovině neúspěšně vystupoval reisu-l-ulema Mehmed Džemaluddin-ef. Čaušević (1870–1938), a když neuspěl, raději rezignoval na svůj post. Roku 1930 pak vzniklo Islámské náboženské společenství Království Jugoslávie (Islamska verska zajednica Kraljevine Jugoslavije), do jehož čela byl vybrán marginální Ibrahim-ef. Maglajlić.náhled|Územní členění Jugoslávie od roku 1929Roku 1931 v Jugoslávii žilo již 13 934 038 lidí, z toho 1 561 166 (11,2 %) muslimů. Vzhledem k tomu, že po správní reformě bylo území Bosny a Hercegoviny rozděleno do čtyř bánovin, přesný údaj o muslimech v této zemi nelze stanovit. Dopočtem lze sečíst 2 323 555 obyvatel na území někdejší Bosny a Hercegoviny, z toho 718 079 (30,9 %) muslimů. Pro jednotlivé oblasti jsou počty muslimů následující: Drinská bánovina 356 469 (23,23 %); jen srez Bijeljina, Brčko, Čajniče, Fojnica, Kladanj, Rogatica, Sarajevo, Srebrenica, Travnik, Tuzla, Visoko, Višegrad, Vlasenica, Zenica, Zvornik a Žepče: 353 190 Přímořská bánovina 69 360 (7,69 %); jen srez Bugojno, Duvno, Konjic, Livno, Ljubuški, Mostar, Prozor a Stolac: 69 062 Vrbaská bánovina 250 265 (24,13 %); bez srezu Dvor, historicky chorvatského: 250 258 Zetská bánovina (vč. Metochie a části Kosova) 315 677 (34,11 %); jen srez Bileća, Foča, Gacko, Ljubinje, Nevesinje a Trebinje: 45 569