vpravo|náhled|Sedící janičár. Perokresba Gentile Belliniho z let 1479–81 Janičáři (jedn. č.: janičár vyslov [jaňičár],Měkká výslovnost zde není samozřejmá, protože slabiky -di-, -ti-, -ni- ve slovech cizího původu se v češtině obvykle vyslovují tvrdě; toto slovo je však už zdomácnělé a proto má i českou měkkou výslovnost (viz např. ) jen v 1. a 5. pádu mn. č. tvar janičáři, adj. janičárský,Nový akademický slovník cizích slov, heslo janičárSlovník spisovného jazyka českého, heslo janičár z tureckého يڭيچرى, yeni çeri janyčari – nové vojskoDuden - Deutsches Universalwörterbuch, 5. Aufl. Mannheim 2003 [CD-ROM]: Ja|nit|schar, der; -en, -en [türk. yeniceri, eigtl.= neue Streitmacht; urspr.= Bez. der bevorrechtigten Kriegerklasse im Osman. Reich]: Soldat einer Kerntruppe des osmanischen Sultans (14.-18.Jh.).) byli příslušníci elitní pěchotní jednotky osmanské armády, tzv. janičárů (existující mezi lety 1330–1826), rekrutovaných z nemuslimského (křesťanského) obyvatelstva Osmanské říše, především z řad Slovanů na Balkáně. Šlo o první moderní stálou armádu v Evropě.Goodwin, Jason (1998). Lords of the Horizons: A History of the Ottoman Empire. New York: H. Holt, 59,179–181. . Sbor byl s největší pravděpodobností založen během vezírství Aladdína za vlády sultána Orhana (1324–1362).
Janičáři začínali jako elitní sbory vytvořené prostřednictvím systému dětského otroctví devširme, kdy byli mladí křesťanští chlapci, zejména Arméni, Albánci, Bosňané, Bulhaři, Chorvati, Řekové a Srbové, odebráni z Balkánu, zotročeni, konvertováni k islámu a začleněni do osmanské armády.The New Encyclopedia of Islam, ed. Cyril Glassé, Rowman & Littlefield, 2008, p.129 Stali se známými vnitřní soudržností upevněnou přísnou disciplínou a řádem. Na rozdíl od typických otroků dostávali pravidelné výplaty. Bylo zakázáno uzavřít manželství před 40 rokem věku nebo se zapojit do obchodu a očekávala se jejich úplná loajalita k sultánovi. V 17. století byla původně přísná politika náboru sboru uvolněna kvůli dramatickému nárůstu velikosti osmanské stálé armády a byli přijímáni i civilisté, aby mohli těžit ze zlepšeného socioekonomického statusu, který byl přiznán. V důsledku toho sbor postupně ztrácel svůj vojenský charakter a procházel procesem, který byl popsán jako „civilizace“.
Janičáři byli v prvních letech impozantní vojenskou jednotkou, ale jak postupně západní Evropa modernizovala technologii vojenské organizace, stali se janičáři reakční silou, která odolávala všem změnám. Osmanská vojenská moc ustavičně zastarávala, ale když janičáři cítili, že jsou ohrožena jejich privilegia nebo zvenčí hrozila modernizace nebo by je mohli předstihnout jezdci, vzbouřili se. V době, kdy byli janičáři rozpuštěni, bylo už příliš pozdě na to, aby osmanská vojenská moc dohnala Západ.Peter Mansfield, A History of the Middle East (1991) p. 31 Sbor byl zrušen sultánem Mahmudem II. v roce 1826 během incidentu, který vešel ve známost jako Požehnaná událost. Tehdy bylo popraveno přes 6 000 – 20. 000 janičárů jen v Istanbulu, ale v celém Turecku potom povražděno daleko více .
Vznik náhled|Janičáři v 16. a 17. století náhled|Janičár, před rokem 1657 Janičáři, jakožto stálé, profesionální vojsko, tvořili od 14. století jádro osmanské armády. Přesné datum jejich vzniku není známo. Někteří historikové přisuzují jejich vznik Orhanovi, který vládl do roku 1362. Jiní historikové se spíše kloní k názoru, že za jejich založením a hlavně rozvojem stojí až Orhanův syn Murad I., třetí vládce Osmanské říše, který vládl v letech 1362–1389. Osmané zavedli daň ve výši jedné pětiny na všechny otroky zajaté ve válce a právě z těchto zdrojů pracovních sil sultáni poprvé postavili janičárský sbor jako osobní armádu loajální pouze sultánovi. Od 80. let 14. století do roku 1648 byli janičáři shromažďováni prostřednictvím systému tzv. „daně krve“ (devširme), který byl zrušen roku 1648.. Šlo o nábor (zotročování) nemuslimských chlapců, zejména anatolských a balkánských křesťanů; Židé nikdy nebyli předmětem devširme, ani děti z tureckých rodin. Podle Encyclopedie Britannica „v počátcích byli všichni křesťané nabíráni bez rozdílu. Později byli preferováni ti z dnešní Albánie, Bosny, Srbska, Řecka, Bulharska a Maďarska. Z praktických důvodů se nábor netýkal Romů, kteří byli podle Osmanů líní a krajně nespolehliví, a také městským životem zkažených Řeků.
Podle vojenského historika Michaela Antonucciho a ekonomických historiků Glenna Hubbarda a Tima Kanea turečtí správci každých pět let procházeli své regiony (ale zejména Balkán), aby našli nejsilnější syny sultánových křesťanských poddaných. Tito chlapci (obvykle ve věku od 6 do 14 let) byli poté odebráni svým rodičům, obřezáni a posláni do tureckých rodin v provinciích, aby byli vychováni jako muslimové a naučili se turecký jazyk a zvyky. Jakmile jejich vojenský výcvik začal, byli vystaveni tvrdé disciplíně, bylo jim zakázáno nechat si narůst vousy, věnovat se jiné dovednosti než vojenství a ženit se. Výsledkem bylo, že janičáři byli extrémně disciplinovaní vojáci a stali se členy třídy askeri, prvotřídních občanů nebo vojenské třídy. Většina byla nemuslimského původu, protože nebylo přípustné zotročit muslima.
Procházeli důkladným vojenským výcvikem a požívali řady výhod a privilegií. Formování janičárů se ukázalo jako skvělý strategický tah. Velmi často pocházeli z dosti chudých poměrů na okupovaných územích a jako janičáři se stali elitními vojáky, mnohdy se podíleli i na správě okupovaných zemí. Tím získali Osmané důležité spojence, kteří znali místní jazyk a místní poměry.
Standardními zbraněmi janičárů byly zpočátku luky a šavle, popř. kyje; později byla jejich výzbroj doplněna o palné zbraně. Vyznamenali se kupříkladu proti Srbům v bitvě na Kosově poli, při obléhání Konstantinopole či při prvním obléhání Vídně.
Někdy jsou termínem janičáři označováni synové významných rodů vzatí jako rukojmí a vycvičeni k věrnosti svým věznitelům. To mělo zaručit nejen, že se jejich otcové nevzbouří, ale navíc že janičáři budou věrně následovat onoho panovníka. V tomto významu užil termín janičár kupříkladu David Gemmell ve své knize Smrtonoš.
Mezi nejznámější janičáry patřil George Kastrioti Skanderbeg, Albánec, který přeběhl a 25 let vedl albánskou vzpouru proti Osmanům. Dalším byl Srb Mehmed Paša Sokolović, který se stal velkovezírem, sloužil třem sultánům a více než 14 let byl de facto vládcem Osmanské říše.
Postupný zánik Na začátku 17. století však janičáři začali být více samostatní na osmanských sultánech a více se zajímali o zachování svých výhod a privilegií. Navíc se přestali vyvíjet, na rozdíl od jiných (zvláště evropských) armád. Spíše naopak mnohým reformám, s cílem větší modernizace, sami urputně bránili. V 18. století (po zrušení devširme roku 1648) již většina z nich patřila k nižší a střední vrstvě tureckého obyvatelstva, byli to často řemeslníci nebo kupci přilákaní výhodami, kteří se více než vojenské službě věnovali své civilní profesi. Platilo prý pravidlo, že syn janičára nesmí být janičárem.
Janičáři se postupně stali vlivnou politickou silou, která byla schopna odstranit jakéhokoli sultána, s nímž nesouhlasila.časopis Akta History 4/2012 stránka 58 Postupně spolu s jinými složkami armády (například jezdeckou částí sipahí) ovládli nakonec celou státní správu, mnohdy však svou moc využívali pouze k osobnímu obohacení. Jakýkoliv pokus o snížení svých pravomocí zastavili hned v počátku. Například se v roce 1622 dostali do konfliktů s mladým sultánem Osmanem II., který je chtěl nahradit novou modernější armádou, a posléze ho zavřeli a zavraždili. Také relativně prosperující tzv. období tulipánů za sultána Ahmeda III. ukončili v roce 1730 a donutili sultána k abdikaci. Rovněž svrhli a zavraždili dalšího sultána Selima III., který se je pokusil zrušit, v roce 1808.
Janičáři byli zrušeni po své vzpouře dekretem sultána Mahmuta II. 17. června 1826.
Charakteristika náhled|Janičárský aga v čele sboru, 1658. Janičárský sbor se v mnoha ohledech vyznačoval osobitostmi. Janičáři nosili jedinečné uniformy, za svou službu pobírali pravidelný plat (včetně bonusů),Mark L. Stein, Guarding the Frontier: Ottoman Border Forts and Garrisons in Europe, (I.B. Tauris, 2007), 67. pochodovali za doprovodu hudby (mehter), žili v kasárnách a byli prvním vojenským sborem, který rozsáhle využíval palné zbraně. Janičárský prapor představoval úzce spjatou komunitu, fakticky vojákovu rodinu. Podle tradice sám osmanský sultán po schválení výplat janičárům navštěvoval kasárny oděn jako janičárský řadový voják a přebíral svůj plat společně s ostatními muži první divize. V dobách míru sloužili také jako policisté, palácová stráž a hasiči. Janičáři se během tažení těšili rovněž výrazně lepšímu zázemí než ostatní tehdejší armády. Byli součástí dobře organizovaného vojenského aparátu, v němž jeden pomocný sbor připravoval cesty, zatímco jiné stavěly stany a pekly chléb. Jejich zbraně a střelivo přepravoval a doplňoval sbor cebeci. Na tažení je doprovázely vlastní zdravotnické týmy složené z muslimských a židovských chirurgů a jejich nemocní a ranění byli evakuováni do specializovaných mobilních nemocnic zřízených za linií. Do poloviny 18. století se začali věnovat mnoha řemeslům, získali právo ženit se a zapisovat své děti do sboru, přičemž jen velmi málo z nich nadále žilo v kasárnách. Mnozí z nich se stali úředníky a učenci v jiných odvětvích státní správy.
Organizace náhled|vpravo|upright|Solakové, janičárští lučištníci tvořící osobní stráž sultána, autor Lambert de Vos, cca 1574
Janičárský sbor se organizoval do jednotek zvaných orta („střed“). Jednotce orta (odpovídající praporu) velitel čorbadží. Všechny jednotky orta dohromady tvořily samotný janičárský sbor a jeho organizaci nazývanou ocak („ohniště“). Za vlády Sulejmana I. existovalo 165 jednotek orta a jejich počet postupně vzrostl až na 196. Zatímco sultán byl vrchním velitelem osmanské armády a janičárů zvláště, sbor přímo organizoval a vedl velitel zvaný aga. Sbor se dělil do tří podsborů: cemaat (pohraniční jednotky; ve starších pramenech psáno též jemaat) se 101 jednotkami orta bölük nebo beylik (sultánova osobní stráž) se 61 jednotkami orta sekban nebo seymen s 34 jednotkami orta Kromě toho existovalo ještě 34 jednotek orta tvořených kadety (adžemi). Poloautonomní janičárský sbor trvale sídlil v Alžíru a nazýval se Alžírský odžak.
Původně mohli janičáři postupovat v hodnostech pouze na základě služební věkovosti a v rámci své vlastní jednotky orta. Svoji jednotku mohli opustit pouze v případě, že přebírali velení jiné. Trestat janičáry mohli výhradně jejich vlastní velitelé. Názvy hodností byly odvozeny od pozic u kuchyňského personálu nebo u sultánových královských lovců; 64. a 65. orta („psovodi chrtů“) představovaly jedinou janičárskou jízdu, snad z toho důvodu, aby se zdůraznilo, že janičáři jsou služebníky sultána. Místní janičáři, kteří byli po dlouhou dobu posádkou v určitém městě, byli známi jako jerlijové.
Početní stav sboru Ačkoli janičáři tvořili součást panovnické armády a osobní stráž sultána, sbor nepředstavoval hlavní sílu osmanského vojska. V klasickém období tvořili janičáři pouhou desetinu celkové osmanské armády, zatímco zbytek hlavní bojové síly představovala tradiční turecká jízda. Podle Davida Nicolleho činil počet janičárů ve 14. století 1 000 a kolem roku 1475 přibližně 6 000 vojáků. Stejný zdroj odhaduje počet sipahíů, provinční jízdy tvořící hlavní sílu armády, na 40 000.