Rosnatka (Drosera L., 1753) je jedním z druhově nejpočetnějších rodů masožravých rostlin. Zástupci všech, více než 170 druhů, jsou schopni přivábit, chytit a strávit drobný hmyz za pomoci drobných stopkatých lepivých žláz pokrývajících povrch jejich listů. Tímto způsobem chycený hmyz je využíván jako náhrada za špatný přísun živin z prostředí, ve kterém rostlina přirozeně roste. Jednotlivé druhy rosnatek se mohou značně lišit jak velikostí, tak i tvarem. Rosnatky jsou rozšířeny ve všech světadílech s výjimkou Antarktidy.

Původ jména Botanické jméno odvozené z řeckého δρόσος: „drosos“, tj. „rosa, kapička rosy“, stejně jako český název odkazují na blyštivé kapičky lepkavé kapaliny na špičce každé tentakule velmi podobných ranní rose.

Nomenklatura Drosera L., 1753 Typ D. rotundifolia L., 1753

Nomenklatorická synonyma Rorella Hill, 1756 Rossolis Adanson, 1763

Popis Rosnatky jsou víceleté (málokdy jednoleté) byliny. Růžice přízemních, nebo keříčkovitých rosnatek dorůstají v závislosti na konkrétním druhu od 1 cm do 1 m. Popínavé druhy mohou být delší – v případě D. erythrogyna dokonce až 3 metry.Mann, Phill (2001); Carnivorous Plant Newsletter, Vol 30, #3: pg 79. Rosnatky se mohou dožívat i více než 50 let.Barthlott et al., Karnivoren, p. 102 Rod je tak specializován na příjem živin masožravým způsobem, že alespoň v případě trpasličích rosnatek úplně chybí enzymy (konkrétně nitrátreduktáza), které se u ostatních rostlin starají o příjem dusíkatých látek ze země.

Listy a masožravost Tvar listu u jednotlivých druhů rosnatek se může velmi lišit – od vejčitého u D. erythrorhiza až po protáhlý, dvakrát zpeřený v případě D. binata. náhled|230px|vpravo|Pohyb listu a tentakul u D. capensis Charakteristickým znakem rosnatek jsou žláznaté výrůstky, tentakule s kapičkami lepkavých sekretů na koncích, které pokrývají řapíky. K chytání a trávení kořisti bývají většinou použity dva typy žláz: stopkaté žlázy vylučující sladkou lepivou šťávu lákající hmyz a enzymy, které přilepený hmyz tráví, a bezstopkaté žlázy umožňující absorbovat tráveninu (tyto chybí u některých rostlin, jako například u D. erythrorhiza). Drobná kořist (převážně hmyz) je nalákána sladkou vůní a blyštivým vzhledem lepkavých kapiček, které jí pak znemožní únik; posléze zahyne buď na vyčerpání, anebo kvůli zadušení způsobeným lepkavým slizem zacpanými průduchy. Smrt obyčejně nastává v průběhu čtvrthodiny (ale může trvat i více než jeden den). Rostlina zatím vylučuje enzymy jako např. esterázu, peroxidázu, fosfatázu a proteázu.Barthlott et al., Karnivoren, p. 41 Tyto enzymy rozkládají hmyz a uvolňují z něj výživné látky. Trávenina je posléze absorbována povrchem listu a může být použita k dalšímu růstu.

Všechny rosnatky jsou schopné po kontaktu se stravitelnou kořistí pohybovat tentakulemi. Tentakule jsou velice citlivé a mají snahu přinést kořist co nejvíce do středu listu a zajistit tak dotek co nejvíce tentakulí s kořistí. Podle Charlese Darwina stačí dotyk komáří nohy s jedinou tentakulí k vyvolání této reakce. Tato reakce nazývaná tigmotropizmus je u některých druhů velmi intenzivní. Vnější tentakule D. burmannii a D. sessilifolia se mohou otočit směrem ke středu listu proti kořisti v řádu sekund a v případě D. glanduligera se toto proběhne dokonce za několik desetin sekundy.Hartmeyer, I. & Hartmeyer, S., (2005) Drosera glanduligera: Der Sonnentau mit „Schnapp-Tentakeln“, DAS TAUBLATT (GFP) 2005/2: 34-38 Některé druhy mohou pro zvýšení kontaktu s kořistí navíc ohýbat čepelí listů do různých úhlů. Mezi těmito druhy nejvíce exceluje D. capensis, která je schopná omotat list okolo kořisti v průběhu 12–72 hodin. Naproti tomu jiné druhy, například D. filiformis, nejsou v reakci na kořist schopné pohybovat čepelí vůbec.

Květy a plody náhled|220px|Květ D. kenneallyi Květ rosnatek podobně jako téměř všech ostatních masožravých rostlin se nachází poměrně daleko od listů k zajištění ochrany případného opylovače před chycením. Na převážně nevětveném klasovitém květenství se obvykle rozvíjí současně pouze jeden květ a to pouze na krátký čas. Květy se otevírají v závislosti na osvětlení (často se otevírají pouze na přímém slunci), celé květenství je taktéž fototropní a natáčí se v reakci na polohu slunce na obloze.

Osově symetrické květy jsou vždy oboupohlavní a pětičetné (výjimkou z tohoto pravidla jsou čtyřčetné u D. pygmaea a osmičetné až dvanáctičetné u D. heterophylla). Většina rosnatek má květy malé (<1,5 cm). Několik druhů, například D. regia a D.cistiflora, má však květ veliký 4 i více centimetrů v průměru. Většina druhů má květ bílý nebo růžový. Australské druhy se vyznačují širší paletou barev od oranžové (D. callistos), přes červenou (D. adelae), žlutou (D. zigzagia) až po kovově fialovou (D. microphylla).

Svrchní semeník se vyvíjí v pukající plod, ze kterého vypadává mnoho drobných semínek.

Kořeny Kořenový systém většiny rosnatek je velmi málo vyvinut. Většinou slouží pouze k příjmu vody a k ukotvení rostliny v půdě; kořeny jsou často nepoužitelné k příjmu živin. Některé jihoafrické druhy používají kořeny jako zásobárny vody a živin. Některé australské druhy vytvářejí ze stejného důvodu cibulku, která jim navíc umožňuje přežít suché období. Kořeny trpasličích rosnatek jsou často extrémně dlouhé v porovnání s velikostí nadzemní části, 1 cm vysoká rostlina vytváří přes 15 cm dlouhé kořeny. Některé trpasličí rosnatky, jako například D. lasiantha a D. scorpiodes vytváří jako oporu také adventivní (nahodilé) kořeny.

Rozmnožování Mnoho druhů rosnatek je autogamních a u jejich květů dochází při jejich uzavření k samoopylení. Rostliny často vytváří značné množství semen. Drobná černá semena obvykle snadno působením vláhy a světla, u druhů rostoucí v mírném podnebí je k vyvolání klíčení nutné nejprve semena stratifikovat.

Některé druhy se vegetativně rozmnožují přirozeně pomocí odnoží. Některé rosnatky, jako například D. Rotundifolia mohou vytvářet přirozených podmínkách nové jedince na starších listech ležících na zemi. Trpasličí rosnatky se nepohlavně rozmnožují pomocí speciálních výstupkatých listů zvaných gemma. Hlíznaté rosnatky se mohou dělit rozdělením jejich cibulky.

V kultuře mohou být rosnatky rozmnožovány také listovými, kořenovými nebo korunovými řízky stejně dobře jako semeny.

Požadavky na prostředí 220 px|náhled|vlevo|Rosnatka okrouhlolistá (D. rotundifolia) rostoucí v rašeliníku společně s ostřicí a přesličkou v Mt. Hood National Forest, Oregon Rosnatky obyčejně rostou v sezónně zamokřených, málokdy stále vlhkých prostředích s kyselými půdami a vysokým osluněním. Běžná prostředí, ve kterých rosnatky rostou zaujímají rašeliniště, močály, bažiny, blata jakož i stolové hory ve Venezuele, písčité vlhké stepi (walum) na jihovýchodním pobřeží Queenslandu v Austrálii, příbřežní fytocenologické oblasti (fynbos) kapské provincie v Jihoafrické republice a bažinaté říční břehy. Mnoho druhů roste v symbióze s rašeliníkem, který pohltí většinu živin z půdy a taktéž zvýší její kyselost, tudíž se živiny stanou nedostupné pro ostatní rostliny. Toto dovoluje rosnatkám, které nejsou na živinách závislé, prosperovat v prostředí, kde nemají žádné konkurenty.

Jak již bylo řečeno, druhy tohoto rodu mají velmi rozdílné požadavky na životní prostředí. Různé rosnatky jsou přizpůsobeny různým prostředím včetně tak rozdílných prostředí jako je deštný prales, poušť (např. D. burmannii a D. indica), a také velmi stinná prostředí (queenslandslé rosnatky). Druhy mírného pásu, které v zimě tvoří přezimující pupeny (hibernakulum), jsou typickým příkladem přizpůsobivosti prostředí. V zásadě ale typické pro rozvoj tohoto rodu je teplejší podnebí a druhy jsou jen mírně odolné proti mrazu.

Rozdělení podle požadavků na prostředí Rod se dá podle nároků rozdělit do těchto skupin: Rosnatky mírného podnebí: (Rosnatky s přezimovacími pupeny) Druhy z této skupiny vytvářejí v zimním období přezimovací pupen (těsný shluk nevyrostlých listů), tzv. hibernakulum. Patří sem všechny rosnatky rostoucí v Evropě a v Severní Americe Subtropické rosnatky: (Nezatahující světlomilné rosnatky) Tyto rostliny rostou celý rok v téměř stejných klimatických podmínkách. Z této skupiny lze vydělit ještě následující podskupinu: Rosnatky jižní Afriky přežívající suchou periodu: Na rozdíl od předešlé skupiny přežívají tyto rostliny v letním období suchou periodu, během níž dochází k vysychání substrátu. Během tohoto období přestávají rostliny růst a jejich nadzemní část může i uhynout. Trpasličí rosnatky: Specifikou skupiny zhruba 40 australských druhů rosnatek je velmi malý vzrůst, schopnost vytvářet tzv. gemma umožňující nepohlavní rozmnožování a husté chloupky vyrůstající ve středu listové růžice a určené k ochraně rostlin před australským sluncem. Trpasličí rosnatky patří do sekce Bryastrum. Rosnatky s hlízami: (Rosnatky s hlízami a jejich blízce příbuzné druhy) Více než 40 druhů pocházejících z Austrálie vytváří podzemní cibulku, aby mohly přežít extrémně suchá letní období a na podzim znovu vyrůst. Tuto skupinu lze dále rozdělit na druhy tvořící přízemní růžici a na druhy popínavé nebo s kmínkem. Tato skupina patří do sekce Ergaleium. náhled|140px|vpravo|Cibulka hlíznaté rosnatky D. zonaria na počátku zimního období Rosnatky ze sekce Lasiocphala (okruh D. Petiolaris): Skupina tropických australských druhů žijících v stálých teplotních, ale proměnných vlhkostních podmínkách. Většina ze 14 druhů si vyvinula speciální strategii pro život v sušších podmínkách. Mnoho druhů má například řapíky pokryté hustými chloupky, které zajistí dostatečně vlhké prostředí a umožní zvýšenou kondenzaci ranní rosy. náhled|150px|vlevo|D. derbyensis, ze skupiny petiolaris

Přestože se nevyznačují jednotným tvarem, jsou následující rostliny řazeny do stejné skupiny: Pralesní, nebo také queenslandské rosnatky: Malá skupina tří (D. schizandra, D. prolifera, a D. adelae)) druhů. Tyto rostliny rostou pouze v australském deštném pralese a proto také mají rády vysokou vzdušnou vlhkost a méně světla.

Rozšíření

Ve světě Areál rozšíření rosnatek sahá od Aljašky na severu po Nový Zéland na jihu. Nejvíce jich roste v Austrálii (přes 50% všech známých druhů), v Jižní Americe (přes 20 druhů) a v jižní Africe (přes 20 druhů). Několik druhů rosnatek je také rozšířeno v rozsáhlých oblastech Eurasie a Severní Ameriky. Jelikož rosnatky běžně nerostou v mírných a arktických oblastech, tvoří shora zmíněné oblasti základní areál rozšíření tohoto rodu. Za příčinu evoluční specializace již není považován rozpad Gondwany v důsledku kontinentálního driftu, ale následné vysoké rozptýlení druhu. Za pravlast rodu je považována Afrika nebo Austrálie.

V Evropě jsou žijí pouze tři druhy: D. intermedia, D. anglica, a D. rotundifolia. Vzhledem k tomu, že areál rozšíření dvou posledně jmenovaných se překrývá, může občas jejich křížením vzniknout sterilní hybrid D. × obovata. V Severní Americe rostou kromě zmíněných tří druhů navíc ještě další čtyři, a to: D. brevifolia – malá jednoletá rostlina rostoucí přirozeně na pobřeží USA od Texasu po Virginii D. capillaris – podobná, mírně větší rostlina s podobným rozšířením, ale rostoucí navíc ještě v některých oblastech Karibiku D. linearis – přirozeně roste na severu Spojených států a na jihu Kanady D. filiformis – lze ji rozdělit do dvou poddruhů, které žijí přirozeně na východním pobřeží USA, na pobřeží Mexického zálivu a v západní části státu Florida.