Gioacchino Antonio Rossini, někdy i Gioachino Antonio Rossini (29. února 1792 Pesaro, Itálie – 13. listopadu 1868 Passy, Francie) byl italský hudební skladatel, který je známý především díky svým operním dílům, v tomto žánru ustanovil nové standardy. Složil také mnoho písní, několik komorních a klavírních skladeb a psal také duchovní hudbu.

Rossini se narodil v italském městě Pesaro rodičům hudebníkům – otec byl trumpetista a matka byla zpěvačka. Začal skládat ve věku 12 let a vzdělával se na hudební škole v Bologni. Jeho první opera byla uvedena v roce 1810 v Benátkách, tehdy mu bylo 18 let. V roce 1815 byl angažován jako operní skladatel a ředitel divadla v sicilském hlavním městě Neapoli, tehdy významné baště belcanta. V období 1810–1823 napsal pro italské scény 34 oper, které se hrály v Benátkách, Miláně, Ferraře, Neapoli a jinde. Tato velká produktivita vyžadovala pro některé části oper (např. jeho populární předehry) téměř formální přístup a určité množství výpůjček z již složených vlastních kompozic. Během tohoto období vytvořil svá posléze nejoblíbenější díla, mimo jiné komické opery Italka v Alžíru, Lazebník sevillský a Popelka, které vynesly na vrchol tradici opery buffa, a také melodrama (opera semiseria) Straka zlodějka. Zkomponoval také díla v dramatickém stylu opera seria jako jsou Othello, Tancredi a Semiramis, vzbuzující stejně jako jeho komické opery obdiv svými melodickými inovacemi, barvitostí harmonie a novátorským užitím hudebních nástrojů, ale též svými dramatickými formami. V roce 1824 byl angažován pařížskou scénou Opéra national de Paris, aby vytvořil operu Cesta do Remeše pro slavnostní korunovaci francouzského krále Karla X., konanou podle tradice v Remeši. Hudbu z této své poslední opery na libreto v italštině později znovu použil pro svou první operu ve francouzštině s názvem Hrabě Ory. Pro pařížské operní divadlo poté vznikla díla Obléhání Korintu a Mojžíš v Egyptě, což byly revize jeho dvou starších oper napsaných původně na italská libreta. V roce 1829 měla v Paříži premiéru Rossiniho poslední opera Vilém Tell.

Dosud nebylo zcela vysvětleno, proč Rossini na posledních 40 let svého života zanechal skládání oper; podílet se na tom mohlo špatné zdraví, získané bohatství, které mu jeho úspěch přinesl, a vzestup spektakulárního žánru grand opéra, kterým se proslavili skladatelé jako byl Giacomo Meyerbeer. V době od raných třicátých let až do roku 1855, kdy opustil Paříž a usídlil se v Bologni, složil Rossini velmi málo děl. Po návratu do Paříže v roce 1855 se proslavil svými sobotními hudebními salony, pravidelně navštěvovanými hudebníky a osobnostmi pařížských uměleckých a módních kruhů. Pro své „soirées“ (večírky) složil zábavné skladby Péchés de vieillesse. Jeho posledním velkým dílem byla mše Petite messe solennelle (1863). Zemřel v Passy u Paříže v roce 1868.

Život a kariéra

Mládí

Rossini se narodil v roce 1792 v Pesaru, městě na italském pobřeží Jadranu, které bylo tehdy součástí Papežského státu. Byl jediným dítětem Giuseppe Rossiniho, trumpetisty a hráče na lesní roh, a jeho manželky Anny, rozené Guidarini, dcery pekaře a povoláním švadleny. Giuseppe Rossini byl okouzlující, ale impulzivní a neschopný; břemeno zaopatření rodiny a výchovy dítěte leželo hlavně na jeho manželce Anně s výpomocí její matky a tchyně. Stendhal, který v roce 1824 vydal barvitou skladatelovu biografii, napsal:

Otec Giuseppe Rossini se přinejmenším dvakrát dostal do vězení: nejprve v roce 1790 kvůli neshodám s místními úřady ve sporu o místo městského trumpetisty, a v letech 1799 a 1800 za republikánský aktivismus a podporu Napoleonových vojsk v boji proti Rakušanům, kteří vojensky zaštiťovali Papežský stát. V roce 1798, když bylo Rossinimu šest let, zahájila jeho matka kariéru profesionální zpěvačky v komické opeře a přes deset let byla úspěšná na různých místech, včetně Terstu a Bologni, než její netrénovaný hlas začal selhávat.

V roce 1802 se rodina přestěhovala do Luga poblíž Ravenny, kde Rossini získal kvalitní základní vzdělání v italštině, latině a aritmetice, jakož i v hudbě. U svého otce studoval hru na lesní roh a ostatní hudbu u kněze Giuseppe Malerbeho, jehož rozsáhlá knihovna obsahovala díla Haydna a Mozarta, v té době v Itálii málo známá, ale pro mladého Rossiniho inspirativní. Byl učenlivý a do dvanácti let složil sadu šesti sonát pro čtyři strunné nástroje, které byly provedeny pod záštitou bohatého patrona v roce 1804. O dva roky později byl přijat do hudební školy Liceo Musicale (hudební gymnázium) v Bologni; zpočátku studoval zpěv, violoncello a klavír a brzy vstoupil do třídy skladby. Během studia napsal několik solidních děl, včetně mše a kantáty, a po dvou letech dostal nabídku pokračovat v dalším studiu. Tuto nabídku odmítl: přísný akademický režim lycea ho vybavil solidní kompoziční technikou, ale jak uvádí jeho životopisec Richard Osborne, „nakonec se prosadil jeho instinkt pokračovat ve vzdělávání v reálném světě.“

Ještě jako student Licea Musicale Rossini vystupoval na veřejnosti jako zpěvák a pracoval v divadlech jako korepetitor a hráč na klávesové nástroje. V roce 1810 na žádost populárního tenoristy Domenica Mombelliho napsal svou první operní partituru, operu serii o dvou jednáních Demetrio a Polibio na libreto Mombelliho manželky. Byla veřejně provedena v roce 1812 po skladatelových prvních úspěšných dílech. On a jeho rodiče došli již předtím k závěru, že jeho budoucnost spočívá ve skládání oper. Hlavním operním centrem severovýchodní Itálie byly Benátky; jako osmnáctiletý tam koncem roku 1810 odešel jako svěřenec rodinného přítele, skladatele Giovanniho Morandiho.

První opery: 1810–1815 První Rossiniho inscenovanou operou bylo Manželství na směnku (La cambiale di matrimonio), jednoaktová komedie, uvedená v listopadu 1810 v malém divadle Teatro San Moisè v Benátkách. Dílo mělo velký úspěch a autor obdržel honorář, který mu připadal jako malé jmění: „čtyřicet scudi – částka, kterou jsem nikdy neviděl pohromadě“. Později popsal San Moisè jako ideální divadlo pro mladého skladatele, který se učil svému řemeslu – „všechno tu debut začínajícího skladatele usnadňovalo“: nebyl zde žádný sbor a jen malý herecký soubor; hlavní repertoár divadla se skládal z jednoaktových komických oper (farsa), inscenovaných se skromnou výpravou a minimálním nazkoušením. Pokračoval v úspěchu své první skladby se třemi dalšími kusy v žánru farsa pro divadlo: Šťastný omyl (L'inganno felice) (1812), Hedvábný žebřík (La scala di seta) (1812), a Pan Nevrlínek aneb Hazard se synem (Il signor Bruschino) (1813).

Mladý skladatel udržoval spojení s Bolognou, kde v roce 1811 zažil úspěch s dirigováním Haydnova oratoria Die Jahreszeiten, a naopak neúspěch se svou první celovečerní operou Podivné nedorozumění (L'equivoco stravagante) Pracoval také pro operní domy ve Ferraře a v Římě. V polovině roku 1812 obdržel objednávku od milánského Teatro alla Scala, pro které napsal dvouaktovou komedii Zkouška lásky (La pietra del paragone). Ta se ve Scale dočkala třiapadesáti uvedení, a to hned v první sezóně. Tento úspěch mu přinesl nejen finanční zisk, ale i osvobození od vojenské služby a titul maestro di cartello – skladatel, jehož jméno na reklamních plakátech zaručovalo vyprodaný sál. Následujícího roku sklidil Tancredi, jeho první opera seria, slušný úspěch v Benátkách v proslulém divadle La Fenice, pak ale ještě větší ve Ferraře s nově napsaným tragickým zakončením. Během několika týdnů po dokončení Tancrediho zažil skladatel další kasovní úspěch se svou komedií Italka v Alžíru (L'italiana in Algeri), složenou ve spěchu a premiérovanou v květnu 1813. Úspěch opery Tancredi proslavil Rossiniho jméno mezinárodně; dostavily se i inscenace tohoto díla v Londýně (1820) a v Paříži (1822).

Neapol a Lazebník sevillský: 1815–1820 vlevo|náhled|Bouřková scéna z Lazebníka sevillského na litografii z roku 1830 od Alexandra Fragonarda|alt=Černobílý obraz ženy, držící svíci a oknem vzadu se plíží dovnitř postava na pozadí blesku

Rok 1814 nepřinesl Rossinimu velké úspěchy. Opery Turek v Itálii (Il turco in Italia) a Sigismond milánské, respektive benátské obecenstvo nenadchnuly. Rokem 1815 však začala nová důležitá etapa jeho kariéry. V květnu se přestěhoval do Neapole, aby se ujal funkce hudebního ředitele královských divadel. Mezi ně patřilo i Teatro San Carlo, největší operní dům v hlavním městě Neapolského království. Impresário tohoto divadla, Domenico Barbaia, měl posléze na skladatelovu kariéru významný vliv.

Neapolské hudební kruhy zprvu Rossiniho přijaly chladně, považujíce jej za vetřelce do jejich pečlivě udržovaných operních tradic. Město bylo donedávna hlavním operním centrem Evropy; byla tu ctěna památka skladatele Domenica Cimarosy a dosud žil Giovanni Paisiello, ale ještě se neprosadili noví nadějní pokračovatelé této tradice. Vincenzo Bellini, pozdější představitel vrcholného belcanta, stál teprve na samém počátku své zářivé, leč krátké kariéry. Rossini si v Neapoli rychle získal sympatie veřejnosti a hudebních kritiků. Jeho první dílo pro San Carlo, Alžběta, královna anglická (Elisabetta, regina d'Inghilterra) bylo dramma per musica o dvou jednáních, ve kterém recykloval podstatné části svých dřívějších děl, místnímu publiku neznámých. Rossiniovští badatelé Philip Gossett a Patricia Brauner napsali: „Je to jako by se Rossini chtěl představit neapolské veřejnosti tím, že nabídne výběr nejlepší hudby z oper, které by se v Neapoli pravděpodobně nedočkaly uvedení.“ Nová opera byla přijata s obrovským nadšením, stejně jako neapolská premiéra Italky v Alžíru, a tím si skladatel zajistil v Neapoli pevnou pozici.

Rossini mohl poprvé pravidelně psát pro stálý soubor špičkových zpěváků a pro kvalitní orchestr s náležitými zkouškami a dostatkem času na tvorbu, díky čemuž nemusel psát ve spěchu v honbě za splněním termínů. V letech 1815 až 1822 složil dalších osmnáct oper: devět pro Neapol a devět pro operní domy v jiných městech. V roce 1816 zkomponoval pro římské Teatro Argentina operu, která se posléze stala jeho nejznámější. Byla původně nazvána Almaviva, později se však proslavila jako Lazebník sevillský (Il barbiere di Siviglia). Již od roku 1782 byla hrána populární opera Giovanniho Paisielly s tímto názvem, proto byla Rossiniho verze zprvu pojmenována podle jednoho z hlavních hrdinů, hraběte Almavivy. Premiéra jeho stěžejního díla se udála dne 20. února 1816 a byla provázena nepříjemnostmi na scéně i v hledišti, které bylo obsazeno příznivci tehdy ještě žijícího Paisielly (zemřel 5. června 1816), vůči Rossinimu nepřátelsky naladěnými. Brzo však jeho Lazebník sevillský zaznamenal velký úspěch. V době svého prvního obnoveného nastudování v Bologni o několik měsíců později již byla opera uváděna pod svým současným italským názvem a zcela zastínila Paisiellovu verzi.

náhled|upright=0.9|Gioacchino Rossini, portrét z roku 1820 od neznámého autora