Bazilika svatého Jakuba Většího je klášterní kostel nacházející se v Praze na Starém Městě v Malé Štupartské ulici, na půli cesty mezi Staroměstským náměstím a náměstím Republiky. Původně byl gotický, později byl přestavěn barokně. Jde o jeden z největších kostelů v Praze. Kromě bohoslužeb se zde konají také pravidelné varhanní koncerty. Kostel patří mezi pět pražských bazilik minor a přiléhá k němu minoritský klášter.

Historie náhled|280px|Půdorys kláštera a kostela|vlevo náhled|vlevo|Průčelí nad portálem kostela sv. Jakuba

Nejstarší stavba Na základě četných důkazů lze s velkou dávkou jistoty předpokládat přítomnost zástavby v místech současného kláštera již koncem 12. století. Nejčastější úvahy mluví o malém dvorci s kostelíkem. Založení tohoto kostelíka pravděpodobně souviselo se získáním relikvií sv. Jakuba Přemyslem Otakarem I. Přesná poloha této stavby není známa, stejně tak ani její podoba.

Pozadí vzniku kláštera Za vlády českého krále Václava I. zasáhla Prahu nová vlna zbožnosti, ženoucí se celou křesťanskou Evropou. Probíhající Křížové výpravy nepřinášely jen nové objevy, ale podílely se na popularizaci a poznání Ježíšova života . Zároveň probíhalo utváření nové středověké společenské vrstvy – měšťanstva. Do měst se uchylovaly některé nově vzniklé církevní řády, tzv. mendikanti (žebravé řády). Jejich kláštery tak již nebyly enklávami v neosídleném prostředí. Mohly se plně spolehnout na život z darů šlechty a bohatých měšťanů. Do českého prostředí vstoupily žebravé řády poprvé za přičinění sv. Anežky, která založila klášter klarisek na Františku. S klariskami pronikla do Prahy i moderní evropská kultura – mj. např. gotická architektura.

Přemyslovské počátky Po příkladu sv. Anežky povolal její bratr, český král Václav I., do Prahy další žebravý řád – menší bratry (minority). O Václavově náklonnosti k minoritům svědčí poloha a rozměry plánované výstavby jejich kláštera. Klášter byl umístěn na důležité křižovatce. Nacházel se v těsné blízkosti hlavního pražského tržiště (současné Staroměstské náměstí), pár kroků východně stál dvůr cizích kupců (ungelt), kousek severněji se usadil cech řezníků a zbudoval zde masné krámy (strženy v 19. století, dnes ulice Masná). O významu lokality svědčí i to, že v ulici Štupartské zřídil své sídlo i Jan Lucemburský. Základní kámen byl položen roku 1232, přičemž nejprve musel být stržen starší přemyslovský kostelík sv. Jakuba. Zasvěcení nového klášterního kostela bylo zachováno. V roce 1244 byl klášter dokončen. Nacházel se severně od současné stavby. Z tohoto období se dodnes zachovaly cenné raně gotické žebrové klenby ve sklepích budovy střední průmyslové školy sdělovací techniky. Klášter zmiňuje Zbraslavská kronika, která uvádí, že 7. února 1311 se v refektáři kláštera konala hostina na počest korunovace českého krále Jana Lucemburského.

Lucemburkové V roce 1316 postihl klášter ničivý požár. O obnovu se postaral Jan Lucemburský se svou ženou Eliškou Přemyslovnou. Díky pozadí svého příchodu, spojeného s královským povoláním, se minorité v Čechách od počátku těšili velké popularitě mezi aristokracií. Ve středověkém prostředí, kdy život po smrti hrál zásadní roli, si šlechta budovala hrobky, někdy i sídla v klášterech a štědře je sponzorovala. Proto byly plány pro nový lucemburský klášter mnohem velkolepější, než se u minoritů předpokládá. Bylo navrženo rozměrné protáhlé trojlodí bazilikální dispozice s konventem přiléhajícím ze severní strany. Pro minority netypické tři věže jsou zásluhou zasvěcení – klášter se stal poutní zastávkou na Svatojakubské cestě do Santiaga de Compostela. Věže měly poutníkům usnadňovat orientaci. V roce 1323 byla dokončena kaple sv. Anny, v roce 1330 severní a jižní část ambitu. Nejpozději byla postavena západní a východní část ambitu a dále majestátní kostel, který byl v průběhu stavby z neznámých důvodu vychýlen z vlastní osy. Byl vysvěcen až v roce 1374 Janem Očkem z Vlašimi. Po dostavění se stal jedním z největších a nejvyšších pražských kostelů spolu s katedrálou sv. Víta a rozestavěným kostelem Panny Marie Sněžné. V roce 1378 došlo k úmrtí římského císaře a českého krále Karla IV. a kostel byl jedním z několika, kde bylo vystaveno jeho tělo před pohřbem.

Baroko Během husitských válek zůstal kostel díky blízkosti cechu řezníků, který klášter ubránil, vesměs nepoškozený. I tak však zpustl a musel být obnoven. Tyto práce byly svěřeny dvornímu architektu Ulricu Aostallimu. Za Rudolfa II. byl kostel nově vyzdoben, přibylo 15 oltářů a stěny hlavní lodě byly vyzdobeny erby (analogie v chóru katedrály sv. Víta). Roku 1603 zde byl pohřben kapelník Rudolfovy císařské kapely, Philippe de Monte. Zanedlouho však musel klášter čelit dalšímu nebezpečí – vpádu pasovských v roce 1611. I tentokrát byl klášter zachráněn řezníky. Po bitvě na Bílé hoře byla v roce 1622 v klášteře zavedena řádová teologická studia, později zde byla zřízena kolej sv. Bonaventury pro asi 12 studentů Karlovy univerzity. Kostel sv. Jakuba sloužil jako místo konání promocí. V roce 1689 se Evropa potýkala s politickou krizí. Rivalita panovníků v rámci boje o španělský trůn měla na svědomí četná žhářství v mnoha městech Evropy. Jeden z požárů, založený profrancouzskou stranou, zachvátil klášter. Zřítila se klenba, shořel refektář a jižní a východní část ambitu. Obnova byla nabídnuta přednímu fortifikačnímu architektovi Janu Šimonu Pánkovi, který během 12 let obnovu dokončil. Pánek respektoval a zachoval původní dispozici kostela. Zkrátil však chór a vyrovnal tak jeho vychýlení, které bylo pro barokní symetričnost nepředstavitelné. Strop byl snížen a zaklenut valenou klenbou s lunetami. Nad boční lodě byly umístěny tribuny. Na výzdobě kostela se podepsala celá řada významných barokních mistrů a učinila z něj tak pokladnici barokního umění.

Provedení mše Kryštofa Haranta 25. července 1620 se kostel stal dějištěm významné hudebně-politické události. Tehdejší přední protestantský šlechtic a skladatel Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, který v té době zastával vysoké úřední funkce v proticísařské vládě Fridricha Falckého, zde nechal slavnostně provést svou katolickou pětihlasou mši Missa quinis vocibus super Dolorosi martir.

Uvedení katolického liturgického díla utrakvistickým (podobojí) autorem v minoritském chrámu bylo dobově vnímáno jako mimořádné gesto umělecké nezaujatosti, náboženské tolerance a renesanční velkorysosti. Podle dobových svědectví se provedení mše zúčastnil sám autor a skladba zazněla v bohatém nástrojovém obsazení zahrnujícím varhany, pozouny, housle, cinky a loutny. Katolická strana tehdy toto gesto přijala s velkým uznáním jen několik měsíců před osudnou bitvou na Bílé hoře.

Moderní doba V roce 1784 byl klášter v rámci Josefínských reforem zrušen, mniši tam však žili i nadále. V roce 1841 severní část vyhořela a byla prodána první průmyslové střední škole v Čechách, která budovu klasicistně přestavěla. V roce 1869 byla v refektáři zřízena první mateřská škola v českých zemích. Činnost minoritů byla obnovena ve 20. století. V roce 1941 proběhla rozsáhlá rekonstrukce. V roce 1974 byl kostelu udělen čestný titul basilica minor papežem Pavlem VI. Zásluhu na tom mělo i bohaté kulturní využití kostela, který je obdařen rozměrnými čtyřmanuálovými varhanami z roku 1705.

Popis

Předloha a dispozice Dnešní podoba kostela se bez výraznějších změn dochovala z přestavby v 17. století. Jediným zbylým gotickým prvkem je východní hodinová věž. Celková dispozice odkazuje na jezuitské kostely Il Gesù v Římě a sv. Ignáce na Novém Městě, jedinou výjimkou je protáhlý chór, který zůstal z původní stavby, ač zkrácen o několik metrů. Ze severní strany přiléhá ke kostelu konvent kláštera a gotická sakristie se čtyřmi poli křížové klenby.

Průčelí Průčelí kostela je ve stylu klasicizujícího baroka s jednou věží na jižní straně. Severní věž nebyla po požáru 1689 obnovena. Atiku průčelí zdobí sochy sv. Jáchyma, sv. Anny, Panny Marie a sv. Jana, na štítu je pak socha Salvátora. Strohému průčelí dominují obrovské štukatury sv. Františka, sv. Jakuba a sv. Antonína Paduánského od Ottavia Mosta z let 1695–1701, které přidávají kostelu španělský nádech.

Trojlodí náhled|300px|Interiér kostela|vlevo Prostor chrámu tvoří jednoduchou baziliku s tribunami. Interiér je přímo zahlcen mobiliářem, zahrnuje mj. 22 oltářů. Nachází se zde druhá největší sbírka oltářních obrazů od Petra Brandla. Zajímavá je rovněž i zavěšená kazatelna, podpíraná mohutným tělem lva. Mezi zajímavosti patří do zdi vsazená deska v severní boční lodi nad vchodem do ambitu, jež pochází z roku 1615 a nese varování od řezníků, podle kterého bude každý, kdo kostel ohrozí, rozsekán na kusy. Při prováděných opravách byly na některých místech trojlodí odhaleny drobné gotické prvky a části zdiva.

Klenba Současná barokní klenba je valená, s lunetami. Na jednotlivých polích klenby jsou fresky kadaňského malíře Františka Vogeta z roku 1736, znázorňující výjevy ze života Panny Marie, v chóru pak oslavu Nejsvětější Trojice. Původní gotické zaklenutí bylo o 5 m vyšší. Chór je od hlavní lodi oddělen triumfálním obloukem se štukovou výzdobou a znakem menších bratří, který vyobrazuje zkřížené krvácející ruce Krista a sv. Františka.

Chór vpravo|náhled|300px|Dřevěná soška Piety z roku 1500 Chór je ukončen zdí s obrovským rámem, neseným anděly od řezbáře Matyáše Schönherra z let 1738–1739. V něm je vsazen hlavní oltářní obraz Stětí a glorifikace sv. Jakuba od V. V. Reinera. Císařskou korunu s krucifixem nad oltářem a klasicistní retábl pod ním vytvořil od Ignác Michael Platzer roku 1806. V retáblu je vsazeno vzácné dřevěné sousoší gotické Piety z poslední čtvrtiny 15. století,Kotrba, Václav. Svatojakubská pieta. In: Zprávy památkové péče, 4 (7), 1940, s. 104 které se zachránilo při požáru roku 1689 a sloužilo až do josefínských reforem jako objekt poutních cest. Za současným chórem jsou zbytky polygonálně ukončeného gotického chóru se zbytky klenby z lucemburského období.

Ostatní oltáře Architektura oltářů a sochy v kaplích a oltáře v trojlodí jsou vesměs barokní. Oltář sv. Kříže na severní stěně chóru má různorodé části, Ukřižovaný je barokní z doby kolem roku 1730, truchlící Panna Marie se sv. Janem až z poloviny 18. století. Po stranách chóru jsou přistavěny kaple sv. Františka Serafinského (na severní straně) a sv. Anny (na jižní straně, s barokními dřevořezbami z dílny Františka Antonína Weisse). Oltář sv. Anežky České Oltář sv. Antonína Paduánského Oltář nanebevzetí Panny Marie Oltář Úteku Svaté rodiny do Egypta Oltář Navštívení Panny Marie, hlavní obraz Navštívení i obra Křtu Páně v nástavci jsou dílem Petra Kecka († 1730) Oltář sv. Josefa, obraz sv. Josefa s Ježíškem v rukou, namaloval Petr Brandl. Oltář sv. Václava, obraz Zavraždění sv. Václava namaloval Petr Brandl, plastiky sv. Víta a Ludmily vyřezal Matěj Václav Jäckel Oltář sv. Valburgy s obrazem sv. Terezie z Ávily od Jana Kryštofa Lišky Oltář Panny Marie Radostné s obrazem od Hanse von Aachen Oltář sv. Dismase Oltář sv. Jana Nepomuckého Oltář sv. Rodiny Oltář sv. Kříže Oltář Všech svatých, obraz namaloval Petr Brandl Oltář sv. Floriána Oltář sv. Judy Tadeáše Oltář sv. Tekly Oltář Ecce homo Oltář Nejsv. Trojice, portálový retábl řezal Marek Nonnenmacher kolem roku 1710, obraz uvnitř namaloval Josef Mathauser (1890), barokní sochu Panny Marie Bolestné dodal František Geiger

Kazatelna Barokní dřevěná architektura je štafírovaná na mramor, figura lva s kartuší nese chronogram 1714. Na stříšce je socha Boha Otce a Krista Salvátora mezi anděly, pod nimi sochy sv. Ludvíka z Toulouse, sv. Františka Serafínského, sv. Bonaventury a sv. Antonína Paduánského.

Náhrobek Václava Vratislava z Mitrovic vpravo|náhled|299px|Náhrobek Jana Václava Vratislava z Mitrovic