Rané muslimské výboje (, al-Futūḥāt al-Islāmiyya), označované také jako arabské výboje a rané islámské výboje, začal islámský prorok Mohamed v 7. století. Na Arabském poloostrově založil nový jednotný řád, který v následujících stoletích zažil v rámci rašídských a umajovských chalífátů rychlou expanzi.
Předmětem tohoto článku je samotná vojenská expanze Arabů. O hospodářském a kulturním vývoji pojednávají články arabská věda a islámské umění. Teologický a náboženský vývoj popisuje článek islám. Historickému vývoji prvního islámského státu se věnuje článek chalífát.
Pozadí Islámská expanze byla v podstatě reakcí na nebezpečí vzájemných arabských rozbrojů, které nastaly bezprostředně po smrti proroka Mohameda. Staletou vzájemnou řevnivost jednotlivých arabských kmenů se proto první kalifové rozhodli překonat sjednocením věřících v boji proti vnějším nepřátelům.
Arabskou expanzi výrazně usnadnila tehdejší slabost obou jejích mocných soupeřů: Byzantinci stejně jako Peršané byli vyčerpáni dlouhým obdobím vzájemných konfliktů, které skončily teprve v roce 629. Obě říše střežily především své společné hranice. Naproti tomu primitivní arabské kmeny nebyly pokládány za závažnou hrozbu. Toto podcenění se mělo později ukázat jako osudové. Třebaže císař Herakleios porazil Peršany a zachránil tak východořímskou říši před zkázou, ještě za jeho života začala hlavní fáze arabské-islámské expanze a to právě v okamžiku, kdy Římané byli nuceni v důsledku akutního nedostatku financí zastavit platby svým arabským spojencům, čímž oslabili svoji pohraniční obranu.
náhled|upright=0.8|vlevo|Mohamed vede Abraháma, Mojžíše a Ježíše Moc islámu se v době smrti proroka Mohameda v roce 632 rozprostírala především na Arabském poloostrově, ovšem jeho okrajové oblasti setrvávaly pod kontrolou východořímské resp. sásánovské říše. Obě tyto pozdně antické mocnosti přenechaly obranu svých pohraničních oblastí z velké části spojeneckým arabským kmenům a využívaly je také ve vzájemných konfliktech. Východní Římané se již od 5. století často spoléhali na částečně christianizované arabské Ghásánovce, kteří vládli na území jižně od Damašku. Avšak sásánovský velkokrál Husrav II. zničil již kolem roku 602 svého hlavního arabského vazala, říši Lachmovců, jejíž hlavní město Híra se nacházelo v dnešním jižním Iráku. Během těchto bojů Arabové dobře poznali, že jejich pohyblivá lehká jízda se vyrovná těžce opancéřovaným, nicméně těžkopádným sásánovským katafraktům, a dokonce nad nimi dokáže získat i převahu. Toto zjištění, vlastní schopnosti vojensky porazit mocnou sásánovskou říši, se mezi Araby rychle rozšířilo a nepochybně sehrálo významnou úlohu v pozdějších událostech.
Šíření islámu Dobytí římského Orientu Již v roce 629 vpadlo do Palestiny arabské vojsko, tehdy však ještě bylo spojenými silami Římanů a křesťanských Arabů poraženo. V roce 630 byla Mekka dobyta Mohamedem. O dva roky později prorok umírá.
Na podzim roku 633 pronikla do Palestiny a Sýrie další silná arabská armáda. Dokázala porazit některé menší císařské oddíly, avšak její postup byl celkově pomalý; zčásti asi také díky soustředěnému odporu východořímských pohraničních oddílů. Kalif Abú Bakr proto požádal velitele vojska v jižním Iráku, Chálida ibn al-Valída, aby vyslal do Sýrie posily. S touto pomocí byl pak místní římský odpor konečně zlomen. Císař Herakleios, který nepočítal s tak silným útokem z pouště, nyní správně zhodnotil rozsah arabského vpádu a vyslal do Sýrie silné vojsko pod velením svého bratra Theodora, které však bylo v létě roku 634 poraženo jihovýchodně od Jeruzaléma.
Krátce na to se Arabové zmocnili Damašku. Při kapitulaci byly městu stanoveny následující podmínky: Nemuslimské obyvatelstvo mělo novým pánům odvádět daň z hlavy (džizja), bylo ale osvobozeno od islámské daně, zakátu. Kromě toho byla nevěřícím zaručena možnost svobodného vykonávání svých náboženských obřadů a v běžném životě byli akceptováni jako rovnoprávní občané.
20. srpna roku 636 se odehrála na řece Jarmúku v dnešním Jordánsku osudová bitva. Římské vojsko – asi 40 000 mužů – mělo sice početní převahu, avšak bylo vyčerpané předchozím náročným pochodem. Především ale trpělo spory ve velení, které přispěly k četným chybám. Převaha arabské lehké jízdy nad římskou těžkou jízdou, zvláště ale spory ve vrchním velení císařského vojska a topografická nevýhodnost bojiště nakonec způsobily, že Římané, jejichž arabští spojenci pravděpodobně před začátkem bitvy přešli k nepříteli, byli po krutém boji drtivě poraženi. Tím byl osud římské Sýrie zpečetěn. Císař Herakleios, který jen několik let předtím s velkou námahou říši ubránil před Peršany, opustil Antiochii dříve, než také toto město padlo do rukou Arabů a stihl se tak ještě dožít zhroucení svého životního díla. Poničené zbytky císařské armády se stáhly zpět do Anatolie. Císař sám prý upadl do naprosté letargie.
V roce 638 kapituloval rovněž odříznutý Jeruzalém. Významný přístav Caesarea Maritima se s pomocí císařské flotily dokázal udržet až do roku 640. Arabům nyní nestála v cestě žádná římská armáda, a když v červenci téhož roku poblíž dnešní Káhiry porazili slabou římskou posádku v Egyptě, padla jim celá tato bohatá římská provincie, nazývaná „obilnicí říše“, k nohám. Alexandrie, někdejší centrum helénismu, padla v roce 642. Poté, co v roce 646 selhala poslední římská protiofenzíva císaře Konstanta II., byla tato země pro říší ztracena. Po zdolání posledního organizovaného odporu císařských vojsk se velká část civilního obyvatelstva Sýrie a Egypta poměrně rychle přizpůsobila nové arabské vládě. Svou roli přitom asi sehrála skutečnost, že zdejší křesťané byli z větší části monofyzité a nacházeli se proto v trvalé opozici vůči ortodoxním císařům v Konstantinopoli. Do jaké míry přispěla řevnivost uvnitř křesťanské církve k arabskému úspěchu je přesto velmi sporné.
Na severu porazili Arabové do konce padesátých let 7. století Armény. Pohoří Taurus ve východní Anatolii však bránilo Arabům v rychlém postupu do Malé Asie, což poskytlo Byzantincům dost času připravit se na jejich vpád. Reakcí na hrozící arabské nebezpečí bylo vytvoření nového správního systému – themat. Římané zde navíc úspěšně uplatňovali taktiku spálené země. Rovněž se vyhýbali jakékoliv rozhodné bitvě, neboť si už nemohli dovolit další ničivou porážku. Tato opatření nakonec umožnila Byzantincům udržet Malou Asii. Římané tak naposledy prokázali schopnost pružně reagovat na vnější ohrožení. Dva obrovské arabské útoky na Konstantinopol v letech 674–678 a 717–718 byly odraženy. Přesto Byzantinci nedisponovali žádnými vojenskými ani materiálními prostředky nutnými k zahájení protiofenzívy k znovu dobytí ztracených provincií.
V severní Africe se Arabové postupem času probojovali až do dnešního Maroka. Římské Kartágo však kapitulovalo až v roce 698, neboť Berbeři zpočátku bojovali proti Arabům, stejně jako dříve proti Římanům, a zpomalili tak jejich pronikání.
náhled|upright|Skalní dóm z Olivové hory v Jeruzalémě Impérium ztratilo dvě třetiny svého území, tři čtvrtiny svých daňových příjmů a více než polovinu obyvatelstva. Kromě toho přispěly pravidelné arabské vpády do Anatolie k zániku většiny zdejších poleis, které byly buď opuštěny nebo byly nahrazeny malými, opevněnými sídly – takovéto opevněné obce byly nazývány kastron.
Byzantská říše potřebovala dvě staletí, než se zotavila z tohoto šoku a mohla opět přejít do omezené protiofenzívy. Avšak ztráta severoafrických teritorií stejně jako velké části Sýrie a Palestiny se ukázala být trvalá. Tím prakticky skončila pozdně antická fáze vývoje východořímského impéria, k čemuž výrazně přispěly také důsledky rozsáhlých administrativních, vojenských a společenských změn. Staré senátorské elity, které byly již za Fokovy vlády vystaveny těžkým úderům, po arabských vpádech vymizely úplně. S jejich zánikem vzal za své také antický způsob života stejně jako klasická vzdělanost.
Na byzantské území proudili četní uprchlíci, kteří přispěli k posílení císařství. Východořímská říše nyní úplně pozbyla svůj latinsko-římský charakter. Metamorfóza ve středověkou řeckou Byzantskou říši tak byla završena.
Kolaps sásánovské říše Současně s invazí na římské území bylo zahájeno arabské dobývání sásánovské říše, která byla vedle Římanů již 400 let nejmocnějším státem na Blízkém východě. V Mezopotámii byl arabský postup nejdříve velmi razantní, neboť zánikem říše Lachmovců vzalo za své nárazníkové pásmo perských arabských vazalů. Perský odpor však oslabily především vzájemné mocenské a bratrovražedné boje mezi Sásánovci po prohrané válce s Herakleiem. Mezi lety 628 a 633 panovalo v Persii celkem 14 různých vládců, včetně dvou žen. Teprve v roce 633 byl opět nastolen klid. Nový velkokrál Jazdkart III. odmítl platit tribut požadovaný Araby a energicky se připravoval k obraně. Prvnímu arabskému útoku se v roce 634 úspěšně ubránil.
Během dalšího arabského tažení došlo v roce 636 (podle některých pramenů až v roce 637) k bitvě u místa jménem Kádisíja, nacházejícím se v dnešním jižním Iráku. Sásánovský vojevůdce Rostám, který velel zdejším pohraničním oddílům, po třídenním krutém boji padl a Arabové po svém vítězství ovládli celou bohatou Mezopotámii i s hlavním městem říše, Ktésifóntem. Následnému rychlému zhroucení sásánovské obrany zřejmě také napomohla vojenská reforma z doby vlády Husrava I. Od té doby totiž čelila eventuálním útokům pouze pohraniční armáda, zatímco v centrálních částech země nebyly umístěny žádné rezervní vojenské oddíly.
Následná perská obranná opatření probíhala nejprve naprosto chaoticky, později ale sásánovský odpor opět zesílil. Především v perském vnitrozemí, na íránské náhorní plošině východně od řeky Tigris, se arabský postup velmi zpomalil. V roce 642 se však přesto osud Sásánovců naplnil. U Nehávandu, jižně od dnešního íránského města Hamadánu, došlo k rozhodující bitvě. Peršané měli zřejmě převahu, ovšem počet 150 000 mužů udávaný arabskými kronikáři slouží zřejmě jen ke zvýraznění arabského vítězství. Sásánovské vojsko patrně čítalo nanejvýš 70 000 vojáků. Samotný průběh bitvy měl proměnlivou povahu. Peršané už téměř dosáhli vítězství, avšak nechali se vylákat zdánlivě ustupujícími Araby, kteří sami utrpěli těžké ztráty a po tvrdém boji Arabům podlehli. Těžká opancéřovaná sásánovská kavalérie se stejně jako v předchozích bojích ukázala málo efektivní proti rychlé arabské jízdě. Kvůli tomu Peršané ztratili bitvu a útočníci si tak brzy podrobili celou Íránskou vysočinu. Poslední sásánovský král Jazdkart III. se následně stáhl na severovýchod do nejzazších končin své říše, do města Mervu v dnešním Turkmenistánu.
Organizovaný odpor Peršanů brzy úplně ustal. Mnozí příslušníci perské šlechty se zřejmě rychle přizpůsobili nové situaci a naučili se s útočníky vycházet. Prosté obyvatelstvo přesto čas od času vedlo povstání proti Arabům, které ostatně považovalo za ďábly. V některých oblastech pokračoval odpor ještě po desetiletí. V roce 651 byl Jazdkart III. usmrcen jedním svým místodržitelem. Ještě po dlouhé době potomci tohoto místodržitele nesli přízvisko „Kralovrah“. Pokusy nejstaršího králova syna Peróze, znovu dosáhnout moci s čínskou pomocí, neuspěly. Peróz později zemřel ve vyhnanství na dvoře čínského císaře z dynastie Tang. Zánikem sásánovské říše tak z jeviště světových dějin zmizela poslední říše starověkého Orientu, třebaže sásánovská kultura si udržovala značný věhlas ještě v dobách abbásovského kalifátu, čímž přetrvala zánik říše. Teprve kolem roku 900 tvořili muslimové v Íránu většinu. Peršané si navíc na rozdíl od obyvatelstva ostatních Araby dobytých zemí zachovali vlastní jazyk.
Arabské výboje v Evropě a střední Asii náhled|upright|vpravo|Islámská expanze do roku 750 Arabský kalifát se za vlády kalifa Umara stal námořní mocností, čímž narušil dosavadní byzantskou námořní dominanci ve Středozemním moři. Následovala nová vlna výbojů, během kterých byly dobyty Kypr a Rhodos. V letech 654–655 Arabové porazili Byzantince v několika námořních bitvách.