Ludvíkovo křídlo je jižní část Starého královského paláce na Pražském hradě. Bylo vystavěno v letech 1502–1510 v rámci poslední velké přestavby Starého královského paláce. Hlavním architektem této přestavby, která se nesla v duchu pozdní gotiky s prvky renesanční architektury, byl Benedikt Rejt.

Své jméno získalo po Ludvíku Jagelonském, synovi Vladislava Jagelonského. Ludvíkovo křídlo je také známe díky druhé (resp. třetí) pražské defenestraci, při níž zde byli roku 1618 vyhozeni z okna místodržící Slavata a Bořita z Martinic na počátku českého stavovského povstání.

Výstavba náhled|vlevo|Pohled od Vladislavského sálu (východní fasáda) Ludvíkovo křídlo vznikalo během poslední přestavby Starého královského paláce, kterou zahájil král Vladislav Jagelonský, když přesídlil zpět na Hrad ze staroměstského Králova dvora. Ta započala po roce 1485 pod vedením Benedikta Reida. V díle Benedikta Reida se kombinují principy gotického dekorativismu a renesanční konstrukce v duchu Leona Battista Albertiho.

Přestavba celého paláce vycházela z již existující stavby, ale Ludvíkovo křídlo bylo pravděpodobně vystavěno zcela nově v letech 1502–1510. Palác nevznikal podle jednoho plánu, ale měnil se díky společenskému i funkčnímu vývoji. Ludvíkovo křídlo oproti severní části má daleko více společného s italskou architekturou a objevují se zde prvky renesančního paláce.

Funkce Starý královský palác byl sídlem nejen královským, ale také sídlem nejvyšších zemských úřadů, což je do jisté míry velká odlišnost od budov podobného typu tehdejší střední Evropy.

V roce 1490 se každodenní život Vladislava Jagelonského, zároveň krále uherského, přesunul do Budína, což znamenalo, že se zde pořádaly pouze jednorázové ceremonie – zasedání sněmu, korunovace, různé ceremonie, politické akty či moc výkonná. Funkce Ludvíkova křídla je do značné míry jasná, sloužilo především jako soukromé komnaty Vladislavovy rodiny a služebnictva.

Dvorský řád posledních Jagellonců neznáme. Dochovaly se pouze dva dvorské řády pro Annu Jagellonskou, dceru Vladislava Jagellonského, která žila ve Vídni a poté v Innsbrucku. Její dvůr se dělil na mužskou a ženskou část, které byly striktně sociálně i prostorově odděleny. Pokoje ženské části dvora se nacházely nad místnostmi ostatních členů dvora. Měly několik vstupů pro různé osoby. O patro níž byl pokoj pro služebnictvo. Ráno probíhala mše, poté následovalo společné stolování s rozsazením kolem tří stolů dle přesně stanoveného pořádku, princezny jedly samy u stolu čtvrtého. Muži jedli společně o patro níž. Innsbrucký dvůr měl asi 130 lidí, běžně zde jedlo 190 – 200 lidí. Díky tomuto dvorskému řádu lze usuzovat na původní funkci Ludvíkova křídla.

Ludvíkovo křídlo bylo poškozeno při velkém požáru v roce 1541 a po opravách se do těchto prostor nastěhovaly správní úřady. V přízemí byly úřední místnosti, prvním patře se nalézala česká kancelář, kde v době nepřítomnosti panovníka zasedali i místodržící, za Rudolfa II. byla ve druhém patře říšská dvorská kancelář.

Architektonický popis náhled|341x341pixelů

Vnější uspořádání Jedná se o pětipodlažní stavbu – má 3 nadzemní podlaží a 2 podlaží sklepů. Vnější stěny jsou z mohutných, pečlivě opracovaných kvádrů. Ludvíkovo křídlo nemá tradiční opevňovací prvky. Jeho nejnižší patra jsou směrem k městu výrazně zkosena.

Průčelí Ludvíkova křídla připomíná projekty připomíná projekty Francesca di Giorgia Martiniho. Východní průčelí je vnímáno jako důležitější, kvůli intenzitě osvětlení a snad také proto, že je přikloněno k Vladislavskému sálu. Nalezneme zde dvouosá křížová okna s nadokenními římsami. Jižní průčelí je osazeno velkými tříosými okny, umožňující vyhlídku na Prahu. Tato okna se objevovala severně od Alp jen velmi zřídka a to hlavně u hodně náročných projektů. Na západním průčelí jsou pouze dvě jižní osy osazeny velkými okny, jedno z oken je uzavřeno obloukem. Okna nejnižšího obytného podlaží jsou výrazně zmenšena a jsou posazena na nadokenní římsy.

Interiéry Vnitřní uspořádání hlavních podlaží odpovídá modulárnímu schématu, které připomíná vnitřní řešení italských paláců 15. století (např. obytné místnosti Pia II. v pianu nobile piccolominiovského paláce v Pienze).

Obslužné, především komunikační prostory byly vcelku jasně odlišeny od velkých síní. Je známo, jakým způsobem bylo řešeno vytápění i světelný režim celého objektu, nevíme však, jak byla rozváděna voda a které pokoje a schodiště byly vyhrazeny pro služebnictvo. Průzkum Dobroslava Líbala poukazuje, že v přízemí snad byla černá kuchyně. Vytápěly se z ní jižní pokoje a také zřejmě i 1. a 2. patro, která pravděpodobně původně obýval užší dvůr královny.

Točité schodiště, které se nachází v jihozápadním nároží není striktně gotický prvek, protože točitá schodiště byla součástí i velkých projektů italských mistrů, např. Martiniho. Klenba tohoto schodiště je ale mistrovským Riedovým dílem. Je zde kroužená klenba, která má jednodušší vzor než ve Vladislavském sále či na jezdeckém schodišti. Profilovaná žebra jsou ukotvená bez konzol ve zdi. Myšlenky nové italské architektury se projevují na dvouramenném schodišti u první z velkých síní. Dvouramenné schodiště má sdružená okénka na úrovni podest.náhled|Druhá pražská defenestrace, 1618Hlavním podlažím je první patro na úrovni Vladislavského sálu – zde byla později umístěna česká kancelář. Jsou zde dva méně honosné edikulové portály mezi obslužnými prostory a zdvojený portál s dekorativními prvky mezi dvěma původně obytnými místnostmi. Místnosti jsou klenuté, v první místnosti je zachována žebrová klenba, ve druhé místnosti byla žebra odsekána a jsou pouze naznačena barvou. Z okna ve druhé místnosti byli vyhozeni královští místodržící za stavovského povstání.

Ve druhém patře Ludvíkova křídla se nachází větší, již čistě renesanční místnost s dřevěným stropem, kterou využívala říšská dvorská kancelář. V této místnosti si vyslechlo rozsudek 27 vůdců stavovského povstání a sem přišly i manželky odsouzených prosící o milost pro své manžele. Po jistou dobu se soudilo, že defenestrace se odehrála v těchto místech, což se odrazilo i na známém obraze Václava Brožíka.

Odkazy

Reference

Literatura KALINA, Pavel. Benedikt Ried a počátky záalpské renesance. Vyd. 1. Praha: Academia, 2009, 299 s. KALINA, Pavel. Praha 1437-1610: kapitoly o pozdně gotické a renesanční architektuře. 1. vyd. Praha: Libri, 2011 VLČEK, Pavel. Umělecké památky Prahy. Vyd. 1. Praha: Academia, 2012, sv. CHOTĚBOR, Petr. Pražský hrad: podrobný průvodce. 2., dopl. vyd. Praha: Správa Pražského hradu, 2003, 177 s.

Externí odkazy

Kategorie:Budovy Pražského hradu Kategorie:Renesanční stavby v Praze Kategorie:Stavby poškozené požárem v Česku Kategorie:Přestavby Benedikta Rejta