Salm-Reifferscheidtové (též Salm-Reifferscheidové, v Česku obvykle jen Salmové) jsou německým šlechtickým rodem, původem ze středního Porýní, poprvé doloženým koncem 12. století. Sňatkem získali titul a část majetku říšských hrabat ze Salmu. Posléze se rozšířili po mnoha částech střední Evropy a společensky vystoupali až do pater evropské mediatizované aristokracie. Všechny větve rodu byly výhradně katolické. Dvě větve hrály významnou úlohu v českých dějinách. Příslušníci rodu jsou známi svým unikátním titulem „starohrabě“ (německy Altgraf) a všichni členové rodu používají titul „starohrabě ze Salmu, urozený pán na Reifferscheidtu“ (německy Altgraf von Salm, Edler Herr zu Reifferscheidt). Skrz větev Salm-Reifferscheidt-Raitz jsou prokazatelně dodnes žijícím rodem.
Původ a dějiny rodu V roce 1106 je listinně poprvé doložen hrad Reifferscheid v kraji Eifel, založený Walramem III. Pohanem (latinsky Walram III. Paganus, žil v l. 1085–1139), hrabětem z Limburgu a Arlonu a od roku 1128 také vévodou dolnolotrinským. Koncem 12. století jsou na tomto hradě doloženi páni z Reifferscheidu. Podle relativně pravděpodobné rodové legendy pochází páni z Reifferscheidu od hrabat z Limburgu, resp. přímo od Walrama III. Nelze to ovšem nijak potvrdit. V roce 1195 si bratři Gerhard a Filip dělí rodový majetek. Starší Gerhard si podržel hrad Reifferscheid s okolním panstvím, čítajícím 19 vesnic, říšské stavovství a vrchní soudní pravomoc na panstvích Reifferscheid a Wildenburg, mladší Filip získává vlastní wildenburské panství a zakládá postranní rodovou větev pánů z Wildenbergu (s pozměněným jménem rodového hradu), která vymíráv roce 1328.
náhled|Rodový hrad Reifferscheid v roce 1725 Příslušníci hlavní větve, jako tzv. „šlechetní páni“ (německy Edle Herrn) či také dynastové, patřili mezi říšské stavy a suverénní říšské vládce, označované též jako Edelfrei nebo Hochfrei. Díky sňatkům a dědictvím se jim dařilo zvětšovat pozemkovým majetek. Vedle immediátního panství Reifferscheidt získávají sňatkem Fridricha z Reifferscheidu († 1250) s hraběnkou Sidonií (Zdeňkou) z Ravensbergu v roce 1226 panství Bitburg (též Bedbur či Bedburg) pod lenní svrchovaností kolínského kurfiřta a v roce 1394 sňatkem Heinricha II. († 1376) a Richardis z Dycku immediátní panství Dyck – všechno panství na západním břehu středního toku Rýna. Sňatek Jana III. z Reifferscheidu (1263–1317) s dcerou Viléma III. ze Salm-Viandenu zapříčinilo pozdější dědictví na Dolnosalmském hrabství. Významnou postavou rodu byl Jan IV. († 1366), který většinu života strávil ve službách kolínského arcibiskupa a kurfiřta, Walrama z Jülichu, se kterým se například v roce 1346 účastnil volby moravského markraběte Karla římským králem. Arcibiskup Walram Janovi IV. udělil, ovšem pouze pro jeho osobu, titul nejvyššího maršálka Vestfálského vévodství, jedné ze zemí kolínského kurfiřtského arcibiskupství.KONEČNÝ..., 2003..., nestránkováno Nejzásadnějším obratem v rodové historii byla účast Jana V. († 1418) ve válce lutyšského biskupa Johana Bavorského proti hlavnímu městu svého vzbouřeného knížectví – Lutychu. V bitvě u Othée roku 1408 bojoval na biskupově straně Jan V. se svým příbuzným, Jindřichem VIII., dědičným hrabětem z Dolního Salmu a Viandenu, který v bitvě padl. Jan V. byl pověřen najít a pohřbít jeho mrtvolu, což mu definitivně pojistilo slib rodu Salm-Viandenů, že po nich získá dědictví, v případě vymření rodu. Jan V. byl ovšem také známým loupeživým rytířem. Jako proti škůdci říšského pořádku se proti němu v roce 1385 spojila města Kolín a Cáchy, kolínský arcibiskup, lutyšský biskup a vévoda z Julichu. Rodový hrad Reifferscheid byl ovšem tak pevný, že odolal tříměsíčnímu obléhání nepřátel, kteří museli odtáhnout s nepořízenou. Roku 1416 umírá poslední hrabě ze Salm-Viandenu, Jindřich VII., vládce říšského hrabství Dolní Salm v Ardenách na lucemburské severní hranici. Za dědice je určen Jan V., pán z Reifferscheidtu a Dycku. Reifferscheidtové se však dědictví domohli až po čtyřiceti letech soudů s „Křovinným hrabětem“ (něm. Raugraf) Otou na Altenbaumbergu. Rok před koncem soudních sporů, v roce 1455, navíc burgundský vévoda Filip Dobrý Dolnosalmské hrabství mediatizuje (zbaví svrchovanosti), přivtělí jej k Lucemburskému vévodství a Salm-Reifferscheidtové se tak stávají součástí lucemburské šlechty, podrží si však status suveréna na svých starých bezprostředních panstvích. Navíc ani potvrzení dědictví zemskou radou Lucemburského vévodství v roce 1456 neznamenalo pro Reifferscheidty automatické přiznání titulu říšských hrabat, který se k Dolnosalmskému hrabství vázal. Syn Jana V., Jan VI. († 1475) se nejprve tituloval jen „urozený pán ze Salmu, Reifferscheidu a Dycku“, než mu byl roku 1460 císařem Fridrichem III. hraběcí stav přiznán. Sňatkem s hraběnkou Irmgardou z Wevelinghovenu († 1474) získal Jan VI. pro svůj rod roku 1445 šlechtické panství Alfter v Kolínském kurfiřtství, protože matka Irmgardy byla poslední příslušnicí rodu pánů z Alfteru. Právě s panstvím Alfter byl spojen dědičný úřad nejvyššího maršálka kolínských kurfiřtů, který Jan VI. pro svůj rod taktéž zdědil. Po zřízení říšských krajů v l. 1500–1521 je panství Reifferscheidt začleněno do Kraje porýnských kurfiřtství, zatímco panství Dyck (během novověku někdy označované též jako hrabství) zůstává mimo krajské zřízení, ovšem i tak si podrží právo říšského stavovství a členství ve Vestfálsko-dolnorýnském kolegiu říšských hrabat. Dědic a syn Jana VI. Petr († 13. listopadu 1505) po celý život podporoval politicky vévody z Jülichu, Kleve a Bergu. Dobré vztahy měl i s římským králem Maxmiliánem I., který mu jako čestný dar udělil svého koně, se kterým během své královské korunovace slavnostně vjel do bran Cách. V roce 1588 získal hrabě Werner ze Salm-Reifferscheidtu (17. srpna 1545 – 16. února 1629) sňatkem s hraběnkou Marií von Limburg-Styrum šlechtické panství Hackenbroich v Kolínském kurfiřtství. Werner patřil k nejvýznamnějším osobnostem rodu a také k těm členům rodiny, jejichž životní dráha se odvíjela nejdobrodružněji. V mládí se pohyboval na francouzském dvoře Karla IX., kde se stal očitým svědkem řádění při Bartolomějské noci. Z Francie odešel do Španělska, kde se stal ministrem války krále Filipa II. a osobně bojoval u Lepanta i v dalších námořních střetnutích proti Turkům, stejně jako proti vzbouřeným Nizozemcům. V domácím prostředí se účastnil tzv. Kolínské války kde stál na straně katolického arcibiskupa Arnošta Bavorského podporovaného též Filipem II. Španělským proti protestantskému vzdorobiskupovi Gebhardovi von Waldburg-Trauchburg. náhled|Severní Lucembursko kolem roku 1400, šipkou je označeno panství Reifferscheidt, tmavě hnědou barvou zdědědné hrabství Dolní Salm|alt=Reifferscheid 1400.png 28. ledna 1628 obdržel hrabě Werner od císaře Ferdinanda II. nobilitační diplom oficiálně uznávající rodový původ odvozený od hrabat z Limburgu, přiznávající oslovení „Vysokorodý pán“ (něm. Hochgeborener Herr), tento titul užívali dosud toliko říšští vévodové a knížata a platil za nesmírně exklusivní) a také přiznání titulu „starohrabě“ (německy alte Graf, posléze užíváno výhradně v podobě Altgraf). Mezi staré hraběcí či starohraběcí rody patřily obecně vzato všechny ty, které byly přijaty mezi říšská hrabata na říšský sněm a získaly tak hlas v některém ze čtyř hraběcích kolegií ještě před rokem 1582, kdy proběhla zásadní reforma systému hlasování na říšském sněmu. Pouze Salm-Reifferscheidtové si ovšem vyprosili na císaři, aby se jejich přijetí mezi hrabata roku 1460 odrazilo přímo v rodovém titulu. Na jméně starohrabě si příslušníci rodu zakládali natolik, že si jej nechali ještě dvakrát potvrdit pro říši i České země: v roce 1723 pro větev lipovskou a v roce 1765 také pro větev rájeckou. Wernerovy dcery se staly kněžnami-abatyšemi významných říšských (porýnsko-vestfálských) klášterů: Anna Salome (4. říjen 1622 – 15. říjen 1688) v Essenu a Marie Sofie (21. března 1620 – 8. ledna 1674) v Eltenu. Naproti tomu Wernerův třetí syn, Vilém Salentin (12. ledna 1580 – 6. září 1634) získal slávu na válečném poli. Stal se plukovníkem císařské armády, účastnil se dobývání Ostende v l. 1601–1604, tažení do Alsaska a prošel také bojišti války o mantovské dědictví a třicetileté války, kde padl v bitvě u Nördlingenu. náhled|Anna Salome von Salm-Reifferscheidt, abatyše v Essenu Od první poloviny 17. století docházelo k dělení rodu na více větví:
Salm-Reifferscheidt-Dyck – 1637–1888 panství Dyck a Hackenbroich v Porýní, v roce 1816 větev rodu povýšena do pruského knížecího stavu pro celý rod Salm-Reifferscheidt-Bedbur – 1637–1803 panství Reifferscheidt a Bedbur v Porýní (do roku 1795), hrabství Dolní Salm v Ardenách (do roku 1734), od roku 1803 používá jméno Salm-Reifferscheidt-Krautheim Salm-Reifferscheidt-Hainspach – 1734–1889 odštěpila se z větve Bedbur, severočeské panství Lipová a další česká panství, dědiční nejvyšší maršálkové Kolínského kurfiřtství, jako jediná větev rodu nikdy nepovýšena do knížecího stavu, po vymření rodu přešlo dědictví a jméno na spřízněný rod Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheidt Salm-Reifferscheidt-Raitz – 1734– odštěpila se z větve Bedbur, hrabství Dolní Salm (do roku 1794), moravská panství Rájec a Blansko, v roce 1945 pošlost rodu vyvlastněna československým státem, v roce 1790 povýšena do říšského knížecího stavu pro hlavu rodu, příslušníci rodu dnes žijí zejména v Rakousku, jediná přeživší rodová linie Salm-Reifferscheidt-Krautheim – 1803–1888 pokračování větve Bedbur, tato větev získala okres Krautheim v severním Švábsku, v roce 1804 povýšený na říšské knížectví, zároveň udělen říšský knížecí stav pro hlavu rodu, 1806 Krautheim mediatizován Württemberskem, od roku 1888 pošlost připojila jméno vymřelého rodu Salm-Reifferscheidt-Dyck Salm-Reifferscheidt-Krautheim a Dyck – 1888–1958 pokračování linie Krautheim, převzato dědictví a jméno po knížatech ze Salm-Reifferschedt-Dycku, v pol. 20. stol. rod vymřel
V roce 1654 se kolínský kurfiřt pokusil obsadit, mediatizovat a připojit panství Reifferscheidt, čímž by Salmy připravil o hlas ve Vestfálském hraběcím kolegiu. Starohrabata proti tomu podala žalobu u říšského komorního soudu ve Wetzlaru, která o třicet let později, v roce 1684 konečně uspěla. V roce 1693 se vrátil do držení Salmů také hlas za reifferscheidské panství, ovšem kolínští kurfiřti zpochybňovali říšskou bezprostřednost panství až do jeho zániku, čas od času úspěšně, takže se jeho vládci mnoha sněmů vůbec nezúčastnili. Krátce před smrtí Ernesta Friedricha (29. května 1583 – 3. září 1639), syna hraběte Wernera, došlo k prvnímu dělení mezi Ernestovy syny.
Salm-Reifferscheidt-Dyck náhled|Historický pohled na zámek Dyck