Leonhard Stark (3. listopadu 1894, Schamhaupten / Oberpfalz – po roce 1982, Stockholm) byl původně učitelem a ve 20. letech putovním kazatelem, jedním z Inflačních svatých.
Život Před válkou působil jako učitel základní školy. Jako voják v první světové válce simuloval onemocnění, strávil ji v pomocných jednotkách a vrátil se s narušeným sebevědomím. Roku 1918 se oženil s dcerou obchodníka a roku 1920 se mu narodila dcera.
Rozhodujícím pro jeho další život bylo setkání s Ludwigem Christianem Haeusserem v srpnu 1919, po kterém opustil zaměstnání i rodinu, odešel za Haeusserem do Mnichova a stal se jedním z potulných kazatelů. Prohlásil se za Diktátora vlády Krista v Německu („Diktator der Christusregierung Deutschlands“) a podobně jako ostatní se střídavě přirovnával ke Kristu, Nietzschemu, Lao-c’ a uctíval básníka Thákura. Svá vystoupení oznamoval velikášskými plakáty, hlásajícími "Loupežnou vraždu temných sil ve světě", požadoval sexuální oddanost svých stoupenkyň a poté, co utratil veškerý rodinný majetek, opustil manželku, která se s ním následně rozvedla (1923). Od roku 1922 žil s Charlotte Schlicht, se kterou měl syna a roku 1927 se s ní oženil.
Od počátku Starkovy kazatelské činnosti byly jeho proslovy zakazovány, byl opakovaně vyhoštěn z Bavorska a vyšetřován na psychiatrii a několikrát vězněn pro urážky úřadů. Hledal podporu na všech stranách a jeho časopis "Stark" zdobily na přední straně symboly srpu a kladiva společně s hákovým křížem. Starkova kandidatura do Říšského sněmu a na prezidenta nezískaly veřejnou podporu, příjmy vyschly a byl krátce vězněn. Pokus vytvořit komunu na venkově (1925) spolu s Franzem Kaiserem ani převzetí vedení „Haeusser-Bundes“ po Haeusserově smrti roku 1927 se nezdařily. Opustil dráhu kazatele a odešel za manželkou do Mnichova, od roku 1930 pracoval jako novinář v Hamburku, ale v roce 1934 přišel o místo a emigroval nejprve sám do Nizozemska a pak s celou rodinou do Švédska. Sepsal zde základy tzv. "Druhé reformace", ale v poválečném Německu nenašel stoupence.
Ve svých nepublikovaných memoárech přirovnával své působení v meziválečném Německu k revoltě mládeže roku 1968, ale historiky je hodnocen spíše jako symptom nemocné doby než jako vzpurný představitel mládeže.Ulrich Linse: Barfüßige Propheten, 1983. Ve 20. letech se od něj distancovalo i mládežnické hnutí Wandervogel, které ho považovalo za nebezpečného blázna.
Publikace Stark Leonhard, Mein Ich!!! Köln 1921 Stark Leonhard, Mein Ich, Mein Du, Mein Du!, Werde Ich! Berlin 1929 Stark Leonhard, Die Geschlechtsmoral von morgen. Stockholm 1956 Stark Leonhard, Der Deutsche von Morgen. Stockholm 1958 Stark Leonhard, Der Gott von Morgen. Stockholm 1959 Stark Leonhard, Aristokratische Demokratie. Stockholm 1963
Odkazy
Reference Článek byl přeložen z německé Wikipedie
Literatura Hinrich Jantzen: Namen und Werke. Biographien und Beiträge zur Soziologie der Jugendbewegung. Bd. 4, Frankfurt/M.: Dipa 1977, S. 276 – 279 Ulrich Linse: Wanderpropheten der Zwanziger Jahre, in: Künstlerhaus Bethanien (Hrsg.): Wohnsitz: Nirgendwo. Berlin: Frölich & Kaufmann 1982, S. 191 – 208 Ulrich Linse: Barfüßige Propheten. Erlöser der zwanziger Jahre. Berlin: Siedler-Verlag 1983 Friedrich Wencker-Wildberg: Ungekrönte Könige. Versuch einer Weltgeschichte des Abenteurers. Das Bergland-Buch, Graz 1934, S. 649-652
Externí odkazy Der Spiegel 6/1984: Barfuß zur Erlösung vom Chaos fotografie
Kategorie:Němečtí proroci Kategorie:Narození 3. listopadu Kategorie:Narození v roce 1894 Kategorie:Osoby s nejistým datem úmrtí Kategorie:Muži