Salmové z rodu tak zvaných „Pustinných a porýnských hrabat“ ( Wild- und Rheingrafen zu Salm) jsou starý šlechtický rod původem ze středního Porýní, kde se připomínají od počátku 12. století jako hrabata ze Steinu.
Postupem času získali příslušníci rodu Salmů majetky, erby a tituly rozličných tzv. Wildgrafen (pustinných hrabat) a Rheingrafen (porýnských hrabat)Wildgrafen a Rheingrafen mají společný původ od Emicha, který byl v 10. století župním hrabětem v Nahegau (v Rýnské Falci). K Emichovým potomkům, tzv. rodu Emichovců, patří rovněž "Křovinná hrabata" (Raugrafen), "Lesní hrabata" (Waldgrafen), hrabata z Veldenzu a snad i hrabata z Leiningenu. a také hrabat z Horního Salmu. Postupem času se zařadili mezi nejvýznamnější, nejurozenější a nejbohatší aristokratické rody Evropy. Rod se zapsal také do českých dějin a patřil k předním rodům Habsburské monarchie. Je znám především svými poněkud zvláštními tituly „Wild- und Rheingraf“, které mnohá česká historická literatura označuje jako prakticky nepřeložitelné,např. ŽUPANIČ, Jan a kol., Encyklopedie knížecích rodů..., s. 230 a také neobvykle vysokým množstvím výhodných sňatků, jež umožnily společenský vzestup rodiny. Knížecí větve Salm-Salm a Salm-Horstmar existují dodnes a Salmové z rodu Pustinných a porýnských hrabat tak jsou prokazatelně žijícím rodem.
Původ rodu náhled|Hrabství Horní Salm ve Vogézách (dnešní Francie). Centrem bylo město Senones. náhled|Knížectví a kondominium Salm v Rýnském spolku v roce 1808 (modře, vlevo nahoře). Zaujímalo plochu zhruba 1760 km² a žilo v něm 59 086 obyvatel (1810). Hlavním městem byl Borken (1803–1805) a následně Bocholt (1805–1810) Nejstarším známým a s jistotou doloženým předkem rodu je Wolfram, hrabě na Steinu, roku 1157 připomínán pod řeckým predikátem „Wolframus de Petra“ (petra = řecky skála, kámen, německy Stein). Jeho syn Siegfried, psaný naopak latinsky „Sifridus de Lapide“ (lapis = latinsky kámen, skála) se kolem roku 1160 oženil s Luccardou, dcerou posledního z rodu „porýnských hrabat“ (německy Rheingraf, latinsky comes Rheni), po kterém roku 1194 zdědil erb, movitý majetek a jméno, zatímco statky na pravém břehu Rýna připadly mohučským arcibiskupům. Nadále se psal jako Rheingraf von Stein a na Steinské hrabství přešel název „Porýnské hrabství“ (německy Rheingrafschaft), který se během raného novověku promítl přímo do názvu městečka a hradu – Rheingrafenstein, hradu, ve kterém byly za krále Rudolfa I. dokonce přechovávány říšské korunovační klenoty. Siegfriedův pra-pra-pravnuk, Jan I. ze Steinu († 1333), se roku 1310 oženil s Hedvikou († 1361), dcerou posledního „pustinného hraběte“ (Wildgraf),Název je odvozen od německého substantiva Wildniss: pustina, divočina, nikoli od adjektiva wild: divoký. Konráda z Dhaunu, a s ní zdědil opět nové statky: hrabství Dhaun, erb a jméno. Janův syn, Jan II., jako první z rodu užíval spojené jméno „Wild- und Rheingraf zu Dhaun und Stein“. V další generaci se rodu znovu podařilo se obohatit sňatkovou politikou. Jan III. († 1428) vyženil spolu s Adelheid, dcerou Pustinného hraběte Gerharda III. a příbuznou své babičky Hedviky, říšské „pustinné hrabství“ (Wildgrafschaft) Kyrburg a rovněž hrad s panstvím v Grumbachu, léno brabantských vévodů, které se během středověku vymanilo z lenní závislosti a přešel na něj, stejně jako na Stein, titul „Porýnského hrabství“. Hrabata ze Steinu tak během tří generací získala celý majetek obou větví vyhaslých „Wildgrafen“. Nejdůležitější krok na cestě ke společenskému vzestupu rodu však učinil Janův vnuk, Jan V. (1436–1495), opět pomocí osvědčené sňatkové metody. V roce 1459 pojal za ženu hraběnku Johannu ze Salmu († 1496), dědičku významného říšského hrabství Horní Salm (německy Grafschaft Obersalm, francouzsky comté de Hâute Salm) ve Vogézách a jako první z rodu tedy získal pozemkový majetek mimo tradiční oblast středního Porýní a Falce. Tím, že jeho rod spolu s hrabstvím přijal jméno a erb Salmů z rodu Wigerichovců, zařadil se mezi tři dědické, vzájemně nepříbuzné rody, nesoucí jméno tohoto starobylého rodu, který je vedlejší linií hrabat z Lucemburku.
Dělení rodu Salm (1459–1513) Salm-Kyrburg (I) (1513–1607) Salm-Kyrburg-Thronecken (1607–1637) Salm-Kyrburg-Mörchingen (1607–1688) Salm-Dhaun (1513–1748) Salm-Grumbach-Rheingrafentein (1574–1668) Salm-Grumbach/Salm-Horstmar (1668-) Salm-Rheingrafenstein (1668–1797) Salm-Altsalm (1574–1598) Salm (Salm-Anholt) (1598–1738) Salm-Neufviller (1598–1696) Salm-Leuze/Salm-Kyrburg (II) (1696–1905) Salm-Hoogstraeten/Salm-Salm (1696-) Salm-Dahlberg (1912-) Salm-Püttlingen (1697–1750)
Historie Nejstarší období Zatímco v období středověku sledoval rod Salmů přísně politiku primogenitury, kdy vládu dědil jen nejstarší syn a zvětšující se pozemkové statky se zásadně nedělily, na prahu novověku se rodina od této praxe odchýlila. Poprvé si majetky mezi sebou rozdělili synové Jana V. (též někdy uváděn jako Jan VI.), bratři Filip (8. září 1492 – 27. srpna 1521), zakladatel větve Salm-Dhaun, a Jan VI., někdy číslován také jako Jan VII. (1493-1531), zakladatel větve Salm-Kyrburg. Zatímco Janovi potomci z mladší větve znovu rod rozdělili roku 1607 na větve Salm-Kyrburg-Thronecken a Salm-Kyrburg-Mörchingen, které obě vymřely během 17. století, hlavní linie rodu byla nadále ta Filipova, jenž se ovšem dále dělila. Filipovi se navíc sňatkem s hraběnkou Antoinnetou z Neufchâtelu (1495–1544) podařilo vyženit lotrinské panství Neufviller (dnešní Neuville-sur-Moselle, německy Neuweiler), čímž částečně nahradil ztráty vzniklé bratrským dělením. Již Filipovi synové Filip František (4. srpna 1518 – 28. ledna 1561) a Jan Filip (21. března 1520–1566) uzavřeli mezi sebou dědickou dohodu, kterou si otcův majetek znovu rozdělili rovným dílem. Jan Filip, který se oženil s Francouzskou Diane de Donmartin se kterou vyženil panství Vinstingen (dnes Fénétrange v Lotrinsku). Původní dědickou dohodu navíc nahradila nová dohoda z roku 1545, která v linii Salm-Dhaun umožňovala jen dělbu dědictví rovným dílem, čímž byla středověká praxe definitivně popřena. Jan Filip ovšem zemřel bez dědiců a nezaložil tak vlastní trvalou větev. Starší bratrů Filip František však měl tři syny, kteří se rozdělili o otcův a strýcův majetek. Roku 1574 tak Jan Kryštof (20. října 1555 – 3. srpna 1585) založil linii Salm-Grumbach-Rheingrafenstein, Adolf Jindřich (20. února 1557 – 24. dubna 1606) pokračoval v linii Salm-Dhaun a nejstarší Fridrich (3. února 1547 – 26. října 1608) založil linii Salm-Altsalm. Fridrich si jako nejstarší pojistil vládu nad Horním Salmem, který začínal v rámci rodových držav hrát přední úlohu, a také nad panstvím Neufviller, zatímco mladší bratři zdědili kromě rodových hrabství, po nichž se psali, navíc napůl hrabství v Dhaunu. Fridrich zplodil šest dcer a sedm synů. Proto také nedodržel zvyk dělit svůj majetek mezi všechny syny rovným dílem, ale jen dvěma, resp. třem z nich umožnil založit vlastní rodovou linii. Otcovy majetky zdědili pouze nejstarší syn Filip Otto (22. května 1576 – 23. listopadu 1634), dědic Hornosalmského hrabství a druhorozený syn Jan Jiří (1580 – 13. září 1650), dědic nesuverénního panství Neufviller v Lotrinsku. Ostatní synové byli určeni pro duchovní dráhu. Jan Jiří však zemřel bez potomků a Neufviller tak zdědil nejmladší ze sedmi bratrů Fridrich Magnus (29. června 1606 – 27. ledna 1673).
Starší linie knížat ze Salmu (Salm-Anholt) náhled|Erb knížat ze Salmu náhled|Kníže Karel Theodor Otto ze Salmu, zřejmě nejvýznamnější osobnost rodu Filip Otto z linie Salm (22. května 1576 – 23. listopadu 1634) byl 8. ledna 1623 císařem Ferdinandem II. povýšen jako první z rodu do stavu knížat Svaté říše římské. Knížecí titul obdržel pro sebe, svého prvorozeného syna a všechny potomky tohoto syna. Mladší syn Filipa Otty i jeho případní další potomci byli tedy z knížecího stavu teoreticky vyloučeni, protože však nejstarší Filipův syn a druhý kníže Ludwig padl r. 1636 v bitvě u St. Omer, zbyl nakonec jen jediný dědic knížecího titulu. Zajímavé je, že na základě privilegia z 22. března 1623 si první kníže Filip Otto mohl vybrat, k jakému rodovému území se titul knížete bude vztahovat. Vybral si Salm, což bylo do budoucna určující. Sám se ale podepisoval převážně jako Rheingraf a knížecí titul kladl až za hraběcí. Dvacet let se Filip Otto věnoval vojenské kariéře, v l. 1616–1624 byl francouzským generálporučíkem, poté přestoupil do císařské armády, stal se polním maršálem, dvorským válečným radou a zemřel na následky zranění z bitvy u Nördlingenu. Leopold Filip Karel, třetí kníže Salm (1620 – 15. prosince 1663), se 22. října 1641 oženil s Mariannou, hraběnkou von Bronckhorst-Batenburg, dědičkou svobodného panství Anholt v německém dolním Porýní. S držbou panství se pojil hlas ve Dolnorýnsko-vestfálském hraběcím kolegiu říšského sněmu a hlas v krajském sněmu Dolnorýnsko-vestfálského kraje. Po tomto panství bývá tahle větev někdy označována jako Salm-Anholt. Během zasedání říšského sněmu v Řezně 1653/54 byl Leopold Filip dne 28. ledna 1654 slavnostně uveden na sněmovní lavici knížat Svaté říše římské. Virilní hlas v knížecí radě obdržel kníže dědičně vždy pro nejstaršího syna. Vedle hlasu v radě říšských knížat (za Horní Salm) a v Kolegiu dolnorýnsko-vestfálských hrabat (za Anholt), náležely rodu také virilní hlasy na krajských sněmech Hornorýnského kraje (Salm) a Dolnorýnsko-vestfálského kraje (Anholt). náhled|vlevo|Vodní zámek Anholt Leopoldův syn, čtvrtý kníže Karel Theodor Otto (27. května 1645 – 10. listopadu 1710), se stal ve Vídni vychovatelem budoucího císaře Josefa I. a zasloužil se o následníkův sňatek se svou neteří, Amálií Vilemínou Brunšvicko-Callenberskou. Byl také předsedou Tajné státní konference, císařovy osobní rady. Na panství Anholt nechal přestavět starý hrad na reprezentativní barokní sídlo, dodnes jednu z nejpůsobivějších aristokratických rezidencí dnešní země Severní Porýní-Vestfálska. Sem přenesl své sídlo ze zámku v Senones, tehdy hlavním městě okněžněného hrabství Horní Salm. Zámek Anholt se napříště stal hlavním rodovým sídlem knížat ze Salmu i pozdějších knížat ze Salm-Salmu. 25. listopadu 1697 udělil císař Leopold I. Karlu Theodorovi predikát „Jasnost“. Druhou manželkou Karla Theodora se stala Ludovika Marie Falcko-Simmernská (23. července 1647 – 11. března 1679), v katolické víře vychovaná vnučka kurfiřta a českého vzdorokrále Fridricha V. Falckého. Skrze tento sňatek se Karel Theodor pokusil získat anglický trůn, jelikož po odstavení Jakobitů to byli právě Wittelsbachové z Kurfiřtské Falce, potomci princezny Alžběty Stuartovny, kdo byl určen za dědice anglické koruny po smrti královny Anny. Protože však byli oba salmští manželé katolíky, přešlo nástupnictví na Ludovičinu kalvínskou tetu Žofii Falcko-Simmernskou a na jejího manžela, kurfiřta Arnošta Augusta Hannoverského. Ludovika však Karlu Theodorovi přinesla také dědické nároky na severoitalské vévodství Montferrat, neboť její matkou byla princezna Anna Gonzaga de Nevers et de Rethél. Salmovské nástupnictví bylo dokonce 22. ledna 1695 potvrzeno císařem Leopoldem I., když však v roce 1708 zemřel poslední vládnoucí mantovský a montferratský vévoda, Karel IV., dostal se Montferrat vlivem událostí války o dědictví španělské do rukou rodu Savojských. Salmové tak Monterrat sice nikdy nezdědili, ale jejich nástupnická pretendence se odrazila v rodovém erbu, doplněném o znak vévodství a erb jeho bývalých vládců, markrabat z byzantského císařského rodu Palaiologovců, od kterých v 16. století přešlo Montferratské markrabství na mantovské vévody z rodu Gonzagů. Pátým knížetem, Ludvíkem Ottou (24. října 1674 – 23. listopadu 1738), který studoval u pražských jezuitů v Klementinu,VLNAS, Vít, Princ Evžen Savojský..., s. 98 větev Salm po meči vymírá.
Přehled knížat 1623-1634 Filip Otto, 1. kníže Salm (1576-1634) 1634-1636 Ludvík, 2. kníže Salm (1618-1636), syn 1636-1663 Leopold Filip Karel 3. kníže Salm (1620-1663), bratr 1663-1710 Karel Theodor Otto 4. kníže Salm (1645-1710), syn