Michail Andrejevič Miloradovič (12. říjnagreg. 1771 Petrohrad – 27. prosincegreg. 1825 tamtéž) byl ruský generál srbského původu, jeden z velitelů ve Vlastenecké válce 1812, vojenský velitel Petrohradu a člen Státní rady (1818).
Do vojenské služby vstoupil na prahu rusko-švédské války a jeho kariéra za panování Pavla I. strmě stoupala. Pod velením Suvorova se zúčastnil italského tažení v roce 1799. Válčil proti Francii a Turecku, vyznamenal se v bitvě u Amstettenu, při dobytí Bukurešti, v bitvách u Tarutina a Vjazmy. Velel zálohám v bitvě u Chlumce, u Lipska a v bitvě o Paříž. Dosáhl hodnosti generála pěchoty (1809), v roce 1813 byl povýšen do hraběcího stavu. Předcházela jej pověst odvážného velitele (přezdívaného „ruský Murat“ či „ruský Bayard“)Schnitzler, ss. 422-423, připisuje „Murat“ vévodovi de Ségur a „Bayard“ Kutuzovovi. což vyvolávalo hořkou závist a osobní nepřátelství generála Bagrationa. Také měl pověst dítěte štěstěny, chvástal se, že v padesáti bitvách neutrpěl ani škrábnutí.Korf, s. 204, o tom píše s jistotou: „jeho prsa pokryta hvězdami zůstávala po padesáti bitvách nezraněna“.
Když se Miloradovič stal v roce 1818 generálním guvernérem Sankt Peterburgu, byl po smrti či odchodu ze služby služebně starších generálů nejvíce vyznamenaným důstojníkem ruské armády. Obdržel Řád sv. Jiří 2. třídy, Řád sv. Ondřeje, Řád sv. Vladimíra 1. třídy, Řád sv. Anny 1. třídy, Řád sv. Jana Jeruzalémského a Řád sv. Alexandra Něvského s brilianty.Kromě Romanovců dostali Řád sv. Jiří 1. třídy jen Michail Bogdanovič Barclay de Tolly a Levin August von Bennigsen, avšak v roce 1818 Barclay de Tolly zemřel a Bennigsen odešel z aktivní služby do svého domova v Hannoveru.
Mládí Narodil se v rodině srbských exulantů z Hercegoviny. Otec () pocházel ze tří bratrů, které Petr Veliký naverboval mezi srbskou aristokracií pro pomoc v protitureckém povstání. V roce 1715 opustil Hercegovinu a vstoupil do carských služeb v hodnosti plukovníka. Velel kozáckému regimentu. Na konci Petrovy vlády byl uvězněn v souvislosti s případem Pavla Polutoboka, jen Petrova smrt jej nejspíše uchránila tragických konců.
Vojenská kariéra
Italské a švýcarské tažení Během rusko-švédské války se nijak zvlášť nevyznamenal, avšak v mírových dobách postupoval hodnostně strmě vzhůru. Kapitánem gardy se stal v roce 1796, kdy si jej oblíbil Pavel I. a povýšil jej v roce 1797 na plukovníka a o rok později na generálmajora a velitele Apšeronského pluku.Leskov, p. 449: "Образование Милорадовича было самое поверхностное, несмотря на то, что юные годы свои он провел за границею и учился сначала в Кенигсбергском университете, а потом в Геттингене, в Страсбурге и в Метце . V témže roce byl odeslán k Suvorovovým oddílům v Itálii. Zde si zprvu získal Suvorovovu bezpodmínečnou důvěru, když v předvečer bitvy bitvy o Cassano dobyl Lecco, a v září 1799 velel zadnímu voji při přechodu Gotthardského průsmyku.Leskov, p. 450.Thiers, v.2 p. 69 (describing the 1805 campaign). Pavel I. vyznamenal Miloradoviče Řádem svaté Anny prvního stupně, Řádem svatého Jana Jeruzalémského a Řádem sv. Alexandra Něvského. Suvorov později pro porušení vojenského kodexu převelel Miloradoviče z funkce polního velitele do svého štábu coby generála s čekaným; car později tento fakt využil jako záminku Suvorovova odvolání.Safonov 2001.
Petrohradským guvernérem Po uzavření smlouvy z Fontainebleau jmenoval Alexandr Miloradoviče velitelem Imperátorské gardy, v roce 1818 se stal guvernérem, velel vojenským a policejním složkám a řídil administrativu Petrohradu.
Interregnum
vlevo|náhled|Úmrtí Alexandra I. v Taganrogu přivodilo interregnum, které vyvrcholilo povstáním děkabristů Alexandr I. vydal v létě 1823 tajný manifest, kterým vyloučil bratra Konstantina z nástupnictví a nástupcem na trůně určil jiného bratra, Mikuláše. Není jasné, nakolik byl Miloradovič o Alexandrově rozhodnutí informován. Pouze tři lidé znali celý obsah a souvislosti manifestu – Alexej Arakčejev, Alexandr Golicyn a metropolita Filaret; ani Mikuláš ani Konstantin neznali vše.
Povstání a smrt vpravo|náhled|Povstání na Senátním náměstí 26. prosince (14. prosince jul.) 1825 O osmé hodině večerní 25. prosince se Mikuláš prohlásil imperátorem; v sedm hodin ráno následujícího dne, v přítomnosti vedoucích státníků, přislíbil Miloradovič carovi poslušnost.
Miloradovičovo chování během bezvládí bylo velice sporné a povzbudilo několik konspirativních teorií, podle kterých snad měl patřit k vůdcům povstání děkabristů. Jde však o fámu, neboť při odjezdu z vyjednávání s nimi na Senátním náměstí během jejich vzpoury byl smrtelně postřelen do zad děkabristou Kachovským, na což nazítří zemřel.
Reference
Treasure, pp. 611-618, explains the events of the Russo-Turkish War (1710–1711) that led Daniel Petrovich of Montenegro and Mikhail Miloradovich of Herzegovina to accept Peter's offer. Schultz, p. 70. Andreeva, p. 234. Korf outlined the events that led to the manifest on pp. 24-45, provided its full text on pp. 45-49 and discussed Alexander's motives for extreme secrecy on pp 55-58. On page 41 Korf wrote that "Nicholas remained in complete ignorance of what had taken place", however, this refers only to the specific terms of Constantine's renunciation of his rights in 1822 (p.40). Andreeva, s. 234: Byli čtyři a ne tři osoby: Miloradovič, Alexej Andrejevič Arakčejev, Alexandr Golicyn a moskevský metropolita Filaret, který uložil originál listiny do relikviáře v Uspenském chrámu v Moskevském Kremlu. Korf, p. 163. Andreeva, p. 243.
Literatura Andreeva, T. V. (1998, rusky). Imperator Nikolai Pavlovich i graf M. A. Miloradovich (Император Николай Павлович и граф М. А. Милорадович) . СПБ: Философский век, выпуск 6 (The Philosophical Age. Almanac 6. Russia at the Time of Nicholas I: Science, Politics, Enlightenment. Ed. by T. Khartanovich, M. Mikeshin. St. Petersburg, 1998. 304 p.). Korf, M. A. (1857). The accession of Nicholas I. London: John Murray. Schnitzler, Johann (1847). Secret history of the court and government of Russia under the emperors Alexander and Nicholas. London: Richard Bentley. Schultz, C. C. (2004). . Taleon Club Magazine, 2004 no. 8. Retrieved 2011-07-16. Archived from the original on 2006-01-12. Treasure, Geoffrey (1985). The making of modern Europe, 1648-1780''. Routledge. , .
Externí odkazy
Kategorie:Narození v roce 1771 Kategorie:Narození v Petrohradu Kategorie:Úmrtí v roce 1825 Kategorie:Úmrtí v Petrohradu Kategorie:Rytíři Řádu svatého Ondřeje Kategorie:Nositelé Řádu svatého Vladimíra Kategorie:Rytíři Řádu černé orlice Kategorie:Muži Kategorie:Narození 12. října Kategorie:Úmrtí 27. prosince Kategorie:Zavraždění vojáci Kategorie:Zastřelení lidé Kategorie:Účastníci bitvy u Slavkova