Ridderskaab nebo také Ridderskab (doslova rytířstvo) byl stavovsko-politicky orientovaný svaz zemské šlechty ve vévodstvích Šlesvicko a Holštýnsko, existující od sklonku 14. století, pevně zformovaný v roce 1790 a fungující ve formě občanského sdružení dodnes. Sdružovalo v první řadě původní zemskou šlechtu s kořeny v Holštýnsku již v polovině 13. století, přibíralo posléze ale i nově příchozí a čerstvě povýšené šlechtice. Za „hvězdnou hodinu“ Ridderskaab je považován rok 1460, kdy se zemské šlechtě podařilo prosadit ve městě Ribe dohodu, která stanovila zásadu „up eewig ungedeeld“, tedy nedělitelnost Šlesvicka a Holštýnska a právo zemského rytířstva volit svého panovníka.
Historie
Počátky zemského rytířstva náhled|Rekonstrukce dřevěného šlechtického hradu z 13. století v Lütjenburgu Slovo Ridderskaab pochází z dolnoněmeckého dialektu němčiny (Plattdeutsch), resp. jejího holštýnského nářečí, užívaného ve 14. a 15. století. Předkové holštýnského rytířstva pocházeli z kmene Sasů a zřejmě obývali Holštýnsko jako zemská šlechta ještě před vznikem Holštýnského hrabství v roce 1111.Již v druhé polovině 12. století existovalo tzv. Hrabství Hamburk, zaujímající plochu dnešního Velkého Hamburku plus území jižního kraje Sturmary (Stormarn). Bylo tedy výrazně menší, než pozdější Holštýnské hrabství. Před tímto datem, kdy v Holštýnsku, Sturmarsku a Ditmarsech (souhrnně v tzv. župě Nordalbingie) vládla župní správa, řízená župními soudy (tzv. Goding či Go-Thing) a farními soudy (tzv. Loding), máme doloženy jakési soudní a územní „přednosty“ (Overboden), u kterých není jisté, jestli šlo o správní úředníky nebo o staré rodové předáky. V průběhu 12. století pomáhali holštýnským hrabatům z rodu Schauenburgů jejich družiníci kolonizovat Slovany obývaný kraj Vágrii (Wagrien), kde také vzniklo nejvíce šlechtických statků (adliges Gut). Feudalizaci Holštýnska usnadnilo vyvázání se schauenburských hrabat ze závislosti na saském vévodovi Jindřichu Lvovi v roce 1181, a tím jejich přímé podřízení říši. Od počátku 13. století se objevují doklady o lenních vztazích hrabat k jejich vlastní šlechtě. Když byl hrabě Gerhard IV. Holštýnsko-Rendsburský v roce 1386 v rámci dohody z Nyborgu obléněn Šlesvickým vévodstvím (definitivně jej jeho rod získal roku 1440), které se dosud nacházelo ve svazku s Dánským královstvím a od roku 1326 bylo holštýnským hrabatům občas zastavováno, započala expanze a osídlování nových, neosídlených krajů holštýnskou německou šlechtou a tím rychlá germanizace Šlesvicka. náhled|vlevo|Branský dům statku Seeedorf severně od Bad Segebergu Německy, resp. dolnoněmecky mluvící Ridderskaab se podařilo zcela potlačit původní šlesvickou šlechtu dánského původu, o které mnoho nevíme, a degradovat jí na úroveň bohatých svobodníků. O této vojenské šlechtě dánského původu (Heermanenadel) je k nalezení jen několik krátkých zpráv ze 13. století, které uvádí, že tato šlechta byla povinována jen šlesvickému vévodovi (z dánského královského rodu) a nikoli pak samotnému dánskému králi, jehož byl vévoda leníkem. Tito rytíři také neplatili daně a měli pouze povinnost sloužit vévodovy na koni a ve zbroji, kdykoli to vévoda potřeboval. V roce 1313 navíc získal vévoda Erik II. právo udílet těmto svým rytířům nejen vlastní, ale také královské statky na území Šlesvicka (statky nazývané starodánsky Konunglef – doslova „královské právo“).BRANDT..., s. 113 Jaký vliv měly tyto výsady na vznik Ridderskaab ovšem nelze zjistit. Dodnes je mezi Ridderskaab zastoupen rod Holcků, který vzešel z této původní šlesvické šlechty s dánskými kořeny. Holštýnská Ridderskaab po roce 1386 ve Šlesvicku osídlila především liduprázdné východní Šlesvicko: kraje Dänischer Wohld (doslova „Dánský les“), Schwansen a Angeln (posledně jmenov. doslova „Kraj Anglů“). V roce 1397 se mnoho členů Ridderskaab podílelo na vnitrodynastickém sporu Schauenburgů. Z toho roku máme také doklad o existenci zemského sněmu, který se scházel v Bornhövedu, místě historické bitvy a vítězství Holštýnských nad Dány roku 1227. Na sněmu v roce 1397, na kterém vedle rytířů zasedala také města a preláti, a který řešil otázku přerozdělení hrabství mezi několik větví rodu Schauenburgů, bylo 28. srpna ustanoveno, že každý zeměpán může některému svému družiníkovi či jiné osobě udělit ze svého údělu v léno statek, ovšem takovýto lenní statek i jeho pán budou mít stejnou povinnost dávek i služby ve zbrani vůči všem zeměpánům.BRANDT..., s. 127 Zásada, že lenní šlechta podléhá všem zeměpánům společně, se v Holštýnsku a posléze i ve Šlesvicku uplatňovala až do 18. století – vždy, když těmto státečkům vládlo více zeměpánů. 24. července 1422 se pak rytířstvu podařilo vymoci si na holštýnsko-rendsburském hraběti Adolfu VIII., vévodovi šlesvickém, podpis tzv. Daňového zákona (Bedegesetz), dle kterého nebyla zemská šlechta povinná vojenskou pomocí svému vladaři, pokud nebyla ohrožena její vlastní zem. Rovněž byla osvobozena od všech povinných daní, s výjimkou podílu na věnu zeměpánových dcer (Fräuleinsteuer) a mimořádné daně v případě, že by vládce prohrál velkou bitvu. Jakékoli jiné daně či pomoc měly mít charakter dobrovolných a mimořádných příspěvků, které si nebylo možné vynutit.BRANDT..., s. 132
Dohoda z Ribe náhled|vlevo|vojevůdce Johann Rantzau Poslední hrabě z Holštýnska-Rendsburgu a zároveň šlesvický vévoda, Gerhard VI. Schauenburský, ustanovil před svou smrtí za dědice Holštýnska-Rendsburgu hraběte ze Schauenburgu a Holštýnska-Pinnebergu z poslední žijící větve rodu. Dědicem Šlesvicka se měl stát Gerhard (též Gerd), mladší bratr dánského krále Kristiána I. Kristián (stejně jako Gerd) byl synovcem Gerharda VI., a ten mu sám v roce 1449 pomohl dosáhnout dánského, norského a švédského trůnu. Po smrti hraběte-vévody Gerharda však do celé záležitosti aktivně vstoupilo sebevědomé, formující se zemské rytířstvo. Rytíři si nepřáli opětovné rozdělení země, jednotné od roku 1386 a spojili se s králem Kristiánem, kterému nabídli v obou zemích vládu. Na sněmu v Ribe (německy Ripenu) se šlechtě podařilo obě severoněmecké země proměnit ve stavovskou volenou monarchii a Kristiána zvolit za pána jako vévodu a hraběte. Pokud šlo o Kristiánovy příbuzné a potomky, platilo, že Kristiánův rod má přednostní nárok na vládu, ovšem v rámci jeho rodu mohou zemské stavy zvolit kohokoli budou chtít. Pouze, měl-li by aktuální vladař jediného syna, museli by se stavové rozhodnout pro něj. Navíc ovšem platilo, že panovníkem Šlesvicka a Holštýnska může být jen ten, kdo potvrdí a bude dodržovat veškeré historické zemské výsady. Neudělá-li to, nemá nárok vládnout a stavy již nebudou ve své volbě ničím omezení. Nejznámější částí dohody z Ribe je však ustanovení, podle kterého mají být obě země „dat se blive ewich tosamende ungedelt“ od 19. století zkracováno a jazykově pozměněno na „up eewig ungedeeld“, tedy ustanovení zakazující „na věky“ od sebe Šlesvicko a Holštýnsko oddělit a dát jim různé vladaře. Ani jedna ze zemí neměla být přímo závislá na Dánsku, resp. přinejmenším na rozhodnutích dánské říšské rady. Holštýnsko ovšem podléhalo do jisté míry Svaté říši římské, jíž bylo součástí, a vůli císaře musel v Holštýnsku respektovat i dánský král. Šlesvicko zase, tak jako předtím, setrvávalo v lenním svazku s Dánskem, ovšem dánský král neměl z tohoto titulu právo vměšovat se do vnitřních záležitostí země, tuto možnost mu dával výlučně titul panujícího šlesvického vévody. Ridderskaab obdržela navíc tzv. „statečné polepšení“ (tapfere Verbesserung), které zakládalo povinnost každoročních zemských srazů: pro Holštýnsko v Bornhövedu a pro Šlesvicko v Urnehövedu. Na srazy však měla právo dojíždět šlechta (spolu s městy a preláty) z obou, nyní plně sjednocených, zemí, i když v té druhé z nich třeba nevlastnila statky. Srazům předsedal dánský král, pokud neměl čas či možnost se dostavit, pak tzv. Rada dvanácti, složená z biskupů ze Šlesviku a z Lübecku a dále z pětice šlechticů z každé z obou zemí. Kláštery ani města v Radě dvanácti zastoupena nebyla. Král Kristián se navíc v Ribe zavázal vyplatit ze svého odškodnění pro odmítnuté původní uchazeče. Smlouva z Ribe je právem považována za největší úspěch Ridderskaab a viditelnou demonstraci jeho vlivu. Na druhou stranu názory, že teprve tehdy se Ridderskaab jako politická síla zrodilo, jsou poněkud přehnané, protože šlechta hrála v životě obou zemí významnou roli již předtím.BRANDT..., s. 137-138
Zlatý věk Ridderskaab náhled|Panský dům v původním sídle rodu Rantzaů v Rantzau u Plönu, (Stav ke konci 16. století) 15. a 16. století byla obdobím téměř nepřetržitého nárůstu moci Ridderskaab. Při snahách Kristiána I. získat dostatek peněz pro oba odmítnuté kandidáty na vévodský a hraběcí stolec, které vyústili dokonce až v drobnou válku s Kristiánovým bratrem Gerhardem/Gerdem, se Ridderskaab sdružila v důraznou opozici a „ochranně-vzdorující spolek“ (Schutz- und Trutzbund) 144 šlechticů, který si za svého mluvčího zvolil Henninga Pogwische, významného šlechtice, prefekta tønderského okrsku a pána na statku Farve, tvořil v letech 1469–1480 silného protihráče královské politice.BRANDT..., s. 139 Výrazného zlepšení právního postavení se zemskému rytířstvu ve Šlesvicku a Holštýnsku (Holštýnsko bylo v roce 1474 císařem Fridrichem III. povýšeno na vévodství) dostalo od nově nastoupivšího krále Frederika I., dříve prvního gottorpského vévody. Ten udělil 6. května 1524 rytířstvu privilegium, které šlechtě a prelátům držícím statky dávalo právo hrdelního soudu nad jejich poddanými. Zároveň s tím byla naopak šlechta vyňata z příslušnosti k soudům farností (v Holštýnsku) nebo k tzv. soudům „setnin“ (tzv. Hardům, ve Šlesvicku). Protože ve vévodstvích neexistoval zemský soud, byl na základě tohoto privilegia vytvořen tzv. „šlechtický zemský soud“ (Adliges Landgericht), který zasedal od roku 1573 a jediný měl právo soudit záležitosti urozených osob. Privilegium dále rozšiřovalo celní výhody, udělené holštýnskému rytířstvu již roku 1460 a nově ty samé výhody udělovalo rytířstvu šlesvickému. Vyšší úřady v obou vévodstvích již napříště směla zastávat výhradně domácí šlechta. Zároveň s tím král zrušil dosavadní zemské srazy a nahradil je zemským sněmem, scházejícím se dvakrát ročně, jednou v holštýnském Kielu a podruhé ve šlesvickém Flensburgu. Ridderskaab jako celek mohla navštěvovat oba sněmy, ovšem v praxi se na oba zemské sněmy většinou dostavovali pouze ti šlechtici, kteří měli v obou zemích statky a ti ostatní navštěvovali jen svůj sněm. Tak jako na zemských srazech, měl držitel lenního statku právo na jeden hlas.BRANDT..., s. 152 Od roku 1588 však již existoval jen sněm jediný – v Kielu, určený pro obě vévodství a zasedající dvakrát ročně.BRANDT..., s. 202 Díky reformaci, která Šlesvicko a Holštýnsko postihla v 30. a 40. letech 16. století, ztratila Ridderskaab, napříště luterská, svého hlavního konkurenta na sněmu: dříve mocné kláštery. Některé zrušené kláštery (např. v Preetzu nebo v Itzehoe) byly přebudovány na tzv. „Damenstifty“, luterské ústavy šlechtičen, vedené po klášterním způsobu evangelickou abatyší a spolufinancované samotným rytířstvem. Když v letech 1490, 1544 a 1580 docházelo k dělení zemí mezi krále a jeho příbuzné – vévody (ovšem tak, aby nebyla porušena smlouva z Ribe, tedy každý nový zeměpán získal statky v obou zemích a nad šlechtickými statky, kláštery apod. existovala vrchní správa společná), musela Ridderskaab nejprve nového vévodu uznat, než tento mohl nastoupit vládu a předsedat sněmu (vévodou byl státoprávně i sám dánský král, jeho královská hodnost se vztahovala k Dánsku a Norsku a ve vévodstvích nijak neplatila). Za Oldenburgů bylo ovšem zrušeno ustanovení o nezbytnosti společné vlády nad šlechtickými statky. Pokud chtěl po roce 1460 některý zeměpán ze svého údělu oddělit nové léno, byl obléněný šlechtic poddán jen svému dárci. Společná správa se tedy omezila na dosavadní panství, která ovšem tvořila naprostou většinu šlechtického majetku v zemi. náhled|Heinrich Rantzau v 60 letech s Řádem bílého slona