Index librorum prohibitorum („Seznam zakázaných knih“) byl v letech 1559–1966 oficiálním seznamem publikací, které katolická církev věřícím zakazovala číst. Jednalo se o spisy, které podle názorů katolického kléru mohly poškodit víru nebo mravy věřících, tedy o publikace domněle amorální a o knihy odporující katolické věrouce a mravouce.
Vznik Indexu Katolická církev již od svého zrodu bojovala proti názorům a knihám, které se neslučovaly s její vírou. „Právo a povinnost církve zkoumati a zapovídati knihy víře nebo mravům nebezpečné vyplývá z jejího božského poslání, z podstaty a účelu církve samé. Církev katolická toho práva vždy si byla vědoma a hned od svého počátku prakticky je prováděla. Ve Skutcích apoštolských (19,19) čteme: »Mnozí pak z těch, kteříž byli všetečných věcí (čarodějnictví) hleděli, snesli knihy a spálili je přede všemi.« … První příklad hned na počátku církve, že knihy špatné ničeny, věřícím zapovídány.“NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, citovaný text je na str. 27.]
Mocenské údery proti pohanům a heretikům zpočátku nevedla samotná církev, která k tomu neměla ani odpovídající prostředky, ale římský stát, který v tomto ohledu podřizoval svůj rozvětvený aparát jednoznačně církevním zájmům.BURIAN, Jan. Zánik antiky. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972, 114 s. [Viz str. 79.] Církevní sněm v Niceji v roce 325 zavrhl spis alexandrijského kněze Aria a císař Konstantin vydal dekret, v němž hrozil smrtí těm, kdo by Ariovy knihy měli u sebe a nevydali je ke spálení.NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, str. 28.]
Papež Anastasius I. odsoudil roku 401 některé knihy Órigenovy, papež Inocenc I. roku 417 spisy Pelagiovy, papež Lev I. Veliký roku 447 knihy manicheiských. Efezský koncil odsoudil roku 431 spisy Nestoriovy a z podnětu tohoto sněmu zakročila státní moc proti Nestoriovým knihám. V císařském výnosu stálo: „Ať se nikdo neodvažuje vlastnit, číst nebo opisovat bezbožné knihy zločinného a svatokrádežného Nestoria proti ctihodné sektě pravověrných a proti rozhodnutí nejsvětějšího shromáždění předáků, konaného v Efesu. Rozhodli jsme, aby se tyto knihy svědomitě a pilně vyhledávaly a veřejně spalovaly.“BURIAN, Jan. Zánik antiky. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972, 114 s. [Citovaný text je na str. 62–63.]
Roku 496 vydal papež Gelasius I. seznam knih, kde vedle dovolených jsou uvedeny i knihy zapověděné; jde o apokryfy, knihy kacířské a pověrečné.NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, str. 29.] Čím jdeme dále do středověku, tím více se množí zákazy knih. Uvádíme jen některé známější případy: zákaz knih BerengarovýchO Berengarovi Tourském např.: KUŤÁKOVÁ, Eva a kol. Slovník latinských spisovatelů. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1984. 718 s. [Viz str. 139.] roku 1050, díla Abélardova roku 1121, spisů Marsilia z Padovy a Jana z Janduna roku 1327. Kostnický koncil odsoudil spisy Jana Viklefa i Jana Husa a nařídil biskupům, aby je pálili. „Vedle těchto a přemnoha jiných zapověděných knih a spisů haeretických zapověděno ve středověku veliké množství knih o různých pověrách, jako magii, nekromantii a podobných jednajících.“NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, citovaný text je na str. 31.]
Velmi energicky byl církví pronásledován židovský Talmud. Již roku 1242 bylo z podnětu papeže Řehoře IX.JOHNSON, Paul a Jan LAMPER. Dějiny židovského národa. 1. vyd. Přeložil Věra Lamperová. Praha: Rozmluvy, 1995. 591 s . [Viz str. 211.] a na rozkaz krále Ludvíka IX. Svatého spáleno v Paříži 20 vozů naložených zabavenými exempláři Talmudu.BARNAVI, Elie. Atlas univerzálních dějin židovského národa: Od časů biblických praotců do současnosti. 1. vyd. Přeložil Dušan Zbavitel. Praha: Victoria Publ., 1995. 299 s. . [Viz str. 107.] V roce 1244 vydal papež Inocenc IV. bulu „Impia Judaeorum perfidia“, v níž žádal krále Ludvíka IX., aby Talmud a spisy související (komentáře apod.) kázal shromažďovat a pálit. Také papežové Klement IV., Honorius IV. a Jan XXII. zničení těchto knih opět a opět požadovali. V roce 1593 vydal papež Klement VIII. bulu „Cum Hebraeorum malitia“, v níž zakázal užívání Talmudu jak křesťanům, tak i židům. Nikdo nesměl tyto knihy vlastnit, číst, kupovat, prodávat nebo tisknout a neposlušnost byla trestána ztrátou jmění a dalšími těžkými tresty, i tělesnými; nalezené exempláře Talmudu měly být spáleny. Ještě na konci 19. století platil zákaz četby Talmudu pro katolíky, a to pod sankcí smrtelného hříchu.BENEŠ, Ferdinand. Jest četba Talmudu dovolena? In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1894, č. 1, str. 14-19.
Církev také omezovala nebo dle potřeby času zapovídala překlady bible do národních jazyků a zakazovala četbu těchto překladů. Odůvodňovala to tím, že Písmo svaté v řeči lidové zneužívali různí sektáři, zejména valdenští a albigenští, k hájení svých bludů.NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, str. 31–32.]
Po vynálezu knihtisku se knihy začaly velmi rychle šířit, a to i spisy z hlediska církve závadné. Proto buly papežů Alexandra VI. z roku 1501 a Lva X. z roku 1515 zakazovaly tiskařům pod nejtěžšími tresty tisknout knihy bez předchozího svolení církevních představených. V bule Lva X. „Inter sollicitudines“ ze dne 4. května 1515 je jako trest za nedovolený tisk uvedena konfiskace a spálení celého nákladu příslušné knihy, peněžitá pokuta 100 dukátů a odnětí živnosti knihtiskařské na jeden rok.LOSKOT, František. O indexech zakázaných knih: (index římský a indexy české). Praha: Volná myšlenka, 1911. 57 s. [Viz str. 6–7.]
Vystoupením Lutherovým a za reformace povstala celá záplava knih církvi katolické nepřátelských. Papež Lev X. bulou „Exurge Domine“ ze dne 15. června 1520 zapověděl číst knihy od Luthera sepsané, a to pod trestem pro kacíře stanoveným.NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, str. 32–33.]
V této době začínají vznikat seznamy zapovězených knih, a to nejprve jako indexy partikulární, které obsahovaly knihy určitého národa nebo oblasti. Takovéto indexy (katalogy) vydal v Belgii císař Karel V., v Anglii král Jindřich VIII., další vydávaly univerzita lovaňská a univerzita pařížská a též někteří biskupové pro oblast své jurisdikce. Papežský vyslanec kardinál Giovanni della Casa uveřejnil takový seznam v Benátkách roku 1549.Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 12. díl. V Praze: J. Otto, 1897. 1072 s. [Heslo „Index librorum prohibitorum" je na str. 554–555.] Papež Pavel IV. nařídil inkvizitorům, aby zhotovili seznam knih zapověděných pro celou církev. Tento první celocírkevní Index byl vytištěn roku 1557, ale na veřejnost se dostal až v roce 1559.NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, str. 33.]
Záležitostí Indexu zabýval se též tridentský koncil, který ustavil komisi prelátů a teologů, kteří Index Pavla IV. upravili a doplnili a zároveň stanovili i pravidla pro vydávání, četbu a používání knih. Předsedou této komise se stal pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice.HROCH, Miroslav a Anna SKÝBOVÁ. Králové.Kacíři.Inkvizotoři. Praha: Československý spisovatel, 1987. 325 s. [Viz str. 143.] Index upravený z rozkazu sněmu tridentského byl vyhlášen papežem Piem IV. bulou „Domini Gregis“ dne 24. března 1564. V roce 1571 založil papež Pius V. samostatnou kongregaci, která se zabývala censurou tisku. Nazývala se Sacra Congregatio indicis librorum prohibitorum a její povinností bylo zkoumat a do seznamu zakázaných knih zařazovat knihy víře neb mravům nebezpečné.GRIGULEVIČ, Iosif Romual'dovič. Dějiny inkvizice. 2., přeprac. vyd. Přeložila Vlasta Boudyšová. Praha: Svoboda, 1982. 388 s. [Viz str. 324–325.]NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 1, str. 34.] V roce 1917 tato povinnost přešla na Posvátnou kongregaci Svatého oficia.
Obsah a vývoj Indexu před II. vatikánským koncilem vlevo|náhled|autor: Erasmus Rotterdamský Index librorum prohibitorum byl od roku 1559 vydáván opakovaně; do roku 1966, kdy byl zrušen, vyšlo několik desítek vydání. Jednotlivá vydání se liší hlavně tím, že jsou přidávány další závadné tituly, ale občas byly některé zákazy i zrušeny. V roce 1835 byly např. z Indexu vypuštěny spisy Galileovy, Koperníkovy a Keplerovy.GRIGULEVIČ, Iosif Romual'dovič. Dějiny inkvizice. 2., přeprac. vyd. Přeložila Vlasta Boudyšová. Praha: Svoboda, 1982. 388 s. [Viz str. 325 a 321.] Větší úpravy byly provedeny v roce 1900, kdy byl vydán Index librorum prohibitorum papeže Lva XIII.
Index librorum prohibitorum neobsahoval všechny knihy, jejichž četbu katolická církev zakazovala. Bylo stanoveno, „že spisy, které před rokem 1600 buď papežové nebo všeobecné sněmy církevní zavrhli, i nadále zavrženy zůstaly, jak od nich původně byly odsouzeny, byť v novém indexu uvedeny nebyly.“NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 4, citovaný text je na str. 291.] Proto v Indexu nejsou uvedeny spisy četných kacířů, které byly odsouzeny před tímto datem (Viklefa, Husa atd.).
Ale Index librorum prohobitorum neobsahoval ani všechny závadné knihy, které byly vydány po roce 1600. „Index není seznamem všech špatných knih v posledních třech stoletích vydaných, ani ne seznamem knih nejnebezpečnějších...“NOVOTNÝ, Josef. O četbě zapověděných knih dle nyní platných zákonů církevních. In: Časopis katolického duchovenstva, ročník 1909. [Viz č. 10, citovaný text je na str. 658.] Není v možnostech církve prozkoumat celou moderní literaturu. Index librorum prohibitorum je „seznam jen těch knih, které církevní úřady zkoumaly, za nebezpečné víře nebo mravům uznaly a zvláštním vynesením zapověděly. Možno tedy nazvati index sbírkou těchto jednotlivých církevních dekretů o knihách zapověděných za poslední tři století.“