Angola, plným názvem Angolská republika (), je stát ležící na jihu Afriky s 1600 km dlouhým pobřežím Atlantiku. Na severu hraničí s Konžskou demokratickou republikou (2511 km) a exklávou Cabinda s Konžskou republikou (201 km), na východě se Zambií (1110 km) a na jihu s Namibií (1376 km).
S rozlohou 1 246 700 km² je Angola 22. největší zemí na světě. Dělí se na 18 provincií. K největším městům náleží hlavní město Luanda (2 022 000 obyvatel) a dále Huambo (400 000), Benguela (155 000), Lobito (150 000), Lubango (105 000) a Namibe (100 000).
Angola je unitární stát a prezidentská republika. Se svými 31 miliony obyvatel (odhad v roce 2020) je druhou největší portugalsky mluvící zemí na světě (po Brazílii). Portugalština, jež je jediným úředním jazykem, se prosadila na úkor domorodých jazyků v průběhu koloniální historie. Výsledkem kolonizace byla také masivní christianizace – křesťanství, především katolické, vyznává přes 90 procent obyvatel, byť si uchovalo jistá specifika a prolnulo se s tradičními místními vírami a zvyky. Portugalská kolonizace, jež začala v 16. století při pobřeží, také určila hranice dnešního státu. Ten tak spojuje různorodá etnika, z nichž žádné nepředstavuje nadpoloviční většinu v populaci. Třemi největšími etniky jsou Ovimbunduové, Ambunduové a Kongové. Nezávislost země získala v roce 1975. Od té doby v ní vládne jediná strana, původně marx-leninské Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA). Moc udrželo i za cenu občanské války, která skončila v roce 2002. Země patřila dlouho do sovětské sféry vlivu, v současnosti je geopoliticky navázána především na Čínu.
Od roku 2002 je Angola na africké poměry vcelku stabilním státem a její ekonomika velmi rychle roste, neboť může konečně plně využít svého obrovského nerostného bohatství, jež spočívá především v zásobách ropy a diamantů. Podle Mezinárodního měnového fondu byla v roce 2020 angolská ekonomika 62. největší na světě, a tedy osmá největší v Africe (z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly). To je zhruba na úrovni Keni, Uzbekistánu nebo Nového Zélandu. Navzdory tomu životní úroveň většiny Angolanů zůstává nízká, průměrný věk dožití patří k nejnižším na světě, kojenecká úmrtnost naopak k nejvyšším.
Angola je členem Organizace spojených národů, Organizace zemí vyvážejících ropu, Africké unie, Společenství portugalsky mluvících zemí a Jihoafrického rozvojového společenství.
Historie
Původní obyvatelé území dnešní Angoly jsou antropology nazýváni Khoikhoiové a Křováci (Samové). Mluvili khoisanskými jazyky, které obsahují mlaskavky, takže když se se zbytky těchto etnik setkali později portugalští kolonisté, působil na ně jejich jazyk tak podivně, že je nazvali „Hotentoty“. V tu dobu už ale byla etnická struktura území Angoly proměněná, a to zejména mohutnou bantuskou migrační vlnou v prvním tisíciletí př. n. l., která přišla ze severu a Khoiky a Křováky vytlačila do vnitrozemských okrajových oblastí. Bantuové nakonec ovládli celý jih Afriky, epicentrum jejich expanze bylo zhruba na území dnešní Nigérie a Nigeru. Zatímco původní etnika byla lovecko-sběračská, Bantuové přinesli kulturní novinku – zemědělství. Pěstovali zejména banány a kolokázii jedlou (jedí se její listy, nebo se z nich vyrábí mouka a škrob).
Konžské království vlevo|náhled|Joao I. Prvním významným státním útvarem na území Angoly bylo Konžské království, jehož počátky jsou zasazovány do 14. století. V roce 1482 došlo k prvnímu kontaktu s Evropany, když království navštívil portugalský objevitel Diogo Cão. Místní elity byly velmi osloveny křesťanstvím, které přinesl. Roku 1491 se nechal vládce s titulem mwenekongo Nzinga-a-Nkuwu pokřtít a přijal jméno Joao I., na počest tehdejšího portugalského krále. Po jeho smrti potlačil jeho syn Affonso I. povstání odpůrců křesťanství, vedené jeho bratrem Mpanzu-a-Kitimou. Tím bylo křesťanství v zemi pevně ukotveno, a posílila se tím také vazba na Portugalce.
Díky spojenectví s Portugalci stát nejprve prosperoval. Vyměňoval domorodé otroky, měď a slonovinu za střelné zbraně, což mu umožňovalo expanzi. V době největšího rozmachu sahal od jižní části Gabonu po oblast dnešní Luandy, východní hranici tvořila řeka Kwango (rozloha státu se odhaduje na 130 000 km² a počet obyvatel na více než půl milionu). Příslušníci místní elity studovali v Evropě, konžský princ Henrique byl v roce 1518 jako první černoch vysvěcen na biskupa. Vznikl také konžský překlad Bible.
Od poloviny 16. století však konžský stát upadal, příčinou byly jak vnitřní rozbroje, tak invaze kočovných kanibalů Džagů z vnitrozemí. Zesílily ovšem také konflikty s Portugalci, kteří konžským králům vnucovali nerovné obchodní podmínky a unášeli konžské občany do otroctví. Nakonec se s portugalskou podporou na jihu oddělilo království Ngola, které se stalo jejich ekonomickou i vojenskou základnou.
Kolonizace náhled|vlevo|Královna Nzinga při mírových jednáních s portugalským guvernérem, 1657 Král Garcia II. uzavřel proti Portugalcům roku 1641 spojenectví s Holanďany, ale Bitva u Mbwily 29. října 1665 rozhodla o porážce Konžského království. Král (mwenekongo) Antonio v bitvě padl a říše se zmocnili Portugalci.
Mezi domorodými vládci z klanů Kinlaza a Kimpanzu vypukl boj o moc, který trval až do roku 1716. Roku 1704 vypuklo proti Portugalcům a jejich chráněnci, mwenekongovi Pedrovi IV. povstání, do jehož čela se postavila Beatriz Kimpa Vita. Byla to kněžka synkretického kultu, čerpajícího z křesťanství i z tradičních afrických náboženství. Kimpa Vita tvrdila, že je posedlá svatým Antonínem, který ji přislíbil vítězství nad bílými otrokáři. Hlásala také, že Kristus byl Afričan. Podařilo se jí obsadit staré hlavní město São Salvador, ale roku 1706 byla poražena a popravena králem Pedrem, jehož podporovali Portugalci. náhled|180x180pixelů|Angolská válka za nezávislost Království se pak v následujících letech stalo málo významným a jen formálně nezávislým státečkem. V průběhu 18. a 19. stol. se mwenekongové stali loutkovými a nakonec pouze zcela formálními panovníky. V roce 1885 Berlínská konference rozdělila oblast mezi evropské mocnosti. Dne 12. května 1886 tak byla Angola prohlášena za oficiální portugalskou kolonii. Formálně na trůně seděl poslední mwenekongo až do roku 1914. Toho roku nastal definitivní zánik Konžského království, kdy po porážce domorodého povstání Portugalci titul mwenekongo zrušili.
V roce 1951 se Angola stala zámořskou kolonií pod názvem Portugalská západní Afrika. Podle koloniálního práva bylo černým Angolanům zakázáno zakládat politické strany nebo odbory. První nacionalistická hnutí se objevila až po druhé světové válce, v jejich čele stála převážně pozápadněná, portugalsky mluvící městská třída, která zahrnovala mnoho mesticů. Na počátku šedesátých let se k nim přidala další sdružení, se základnami na venkově. Odmítnutí Portugalska řešit rostoucí angolské požadavky na sebeurčení vyvolalo ozbrojený konflikt, který vypukl v roce 1961 a postupně se vyvinul ve zdlouhavou válku za nezávislost, která trvala čtrnáct let. Vedla ji tři hnutí usilující o nezávislost: Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), Národní fronta pro osvobození Angoly (FNLA) a Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (UNITA). V roce 1975 Portugalsko udělilo nezávislost všem svým koloniím (s výjimkou Macaa), a tak vznikl i dnešní angolský stát.
Nezávislost náhled|António Agostinho Neto Po 14 letech guerillové války byla v roce 1975 vyhlášena nezávislost. Portugalsko předalo vládu MPLA. Krátce poté vypukla mezi MPLA, UNITA a FNLA občanská válka. V občanské válce zahynulo přes 500 000 lidí. FNLA se později z bojů stáhla a konflikt se tak zjednodušil na boj mezi UNITA a MPLA. Tento konflikt se rychle stal figurkou na šachovnici studené války. Levicová MPLA měla podporu Sovětského svazu a Kuby, zatímco povstalce z UNITA podporovaly USA a Jihoafrická republika.Obituary: Jonas Savimbi, Unita's local boy, 25. února 2002. BBC News. Moc v hlavním městě Luandě držely prosovětské síly, prezidentem se v roce 1975 stal António Agostinho Neto, od roku 1979 jím byl José Eduardo dos Santos.
vlevo|náhled|Politická mapa Angoly Dne 12. března 1983 UNITA obsadila obec Alto Catumbela, kde zničila místní celulózku, papírnu a trafostanici. Při této akci unesla i skupinu československých expertů s jejich rodinami, kteří zde působili. Ve skupině 66 zajatých bylo 28 mužů, 17 žen a 21 dětí. Během únosu většina zajatých absolvovala pochod v délce 1320 km, při němž jeden muž zemřel. Následně byl proveden přesun nákladními auty na základnu Jamba na jihu Angoly. První skupina skládající se z žen, dětí a sedmi mužů se vrátila do vlasti 1. července 1983. Druhá skupina složená ze zbylých 20 mužů se po roční internaci v buši vrátila do ČSSR 23. června 1984.
V roce 1992 se obě znepřátelené frakce dohodly, že se z Angoly stane pluralitní stát, ale po volbách UNITA prohlásila, že byly zmanipulované, a boje propukly znovu. V roce 1994 byl obnoven mírový proces, který spočíval v zapojení UNITA do vlády. V roce 1997 byla nastolena vláda národní jednoty. Vůdce UNITA Jonas Savimbi získal statut vůdce nejsilnější opoziční strany. Boje ale pokračovaly a v roce 1999 musel generální tajemník OSN prohlásit mírový proces za neúspěšný.
22. února 2002 byl Jonas Savimbi zastřelen a mezi frakcemi byl uzavřen klid zbraní. Nástupce Savimbiho Lucamba Gato uzavřel v dubnu téhož roku s vládní MPLA mírovou dohodu. Hnutí UNITA ukončilo svou ozbrojenou činnost a postavilo se do role nejsilnější opoziční strany. Od té doby se země konsoliduje, především ekonomicky.
Dlouholetý prezident Santos odstoupil v roce 2017 a začalo se spekulovat i o možnostech zásadnějších změn politických. Santosův nástupce, bývalý ministr vnitra João Lourenço, vynaložil prozatím značné úsilí, aby snížil vliv Santosovy rodiny. Vyhodil šéfa národní policie Ambrósia de Lemose a šéfa zpravodajské služby Apolinária Josého Pereira. Oba byli považováni za spojence bývalého prezidenta Dos Santose. Rovněž odvolal Isabel Dos Santosovou, dceru bývalého prezidenta, z funkce prezidentky státní ropné společnosti Sonangol. Mezinárodní pozorovatelé to ovšem zatím nehodnotí jako zásadní posun v podstatě režimu, který lze označit za vládu jedné strany s povolenou opozicí.
Státní symboly Vlajka
Angolská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se dvěma vodorovnými pruhy: červeným a černým. Uprostřed vlajky je symbol ozubeného kola a mačety s hvězdou.Angolská vlajka na Flags of the World
Hymna
Angolská hymna je píseň Angola Avante!. Slova napsal Manuel Rui Alves Monteiro a hudbu složil Rui Alberto Vieira Dias.
Geografie
náhled|Vodopád Kalandula Rozloha 1,246,620 kilometrů čtverečních činí z Angoly 22. největší zemi světa, je zhruba dvakrát větší než největší země Evropské unie – Francie. Hlavní město Luanda se nachází na severozápadě země, na pobřeží Atlantského oceánu.
Angolský stát je velmi úzká pobřežní nížina, která přechází v náhorní plošiny. Většina území Angoly je pokryta rozsáhlou vnitrozemskou plošinou o výšce kolem 1500 m n. m. Jenom uprostřed země se zdvihá nejvyšší plošina Bié, které se místně říká Planalto, s masívem Morro Môco (2620 m n. m.). Směrem k pobřeží tato plošina klesá do úzkého pásu nížin. Na severozápadě země zasahuje rozsáhlejší nížina přes ústí řeky Kongo až k přístavu Cabinda.
Geologie V rozsáhlých oblastech se vyskytují horniny prekambrického stáří, pocházející z nejranějšího období ve vývoji Země. náhled|Oblast Miradouro da Lua, formovaná erozí Na západě Angoly jsou sedimentární horniny z období proterozoika překryty silnou vrstvou vápenců a dalších mořských sedimentů. Na severu země se vyskytují jak klastické sedimenty, tak i vulkanické horniny – kimberlity a karbonatity. V místních sedimentech se zachovaly četné fosilie obratlovců převážně mořského původu.