Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek královského hlavního města Prahy byla komise zřízená usnesením prezidia městské rady královského hlavního města Prahy ze dne 13. 6. 1893 jako její poradní sbor k zajištění soupisu stavebních, uměleckých a historických památek v královském hlavním městě Praze. Prvním předsedou byl městský radní Vladimír Per. První informativní schůze této komise se konala 10. 6. 1893 za předsednictví architekta Antonína Wiehla, který patřil k významným iniciátorům jejího vzniku. náhled|Plán Pražské asanace (Václav Houfek)
Historické, společenské a ekonomické příčiny vzniku Komise
Národnostní a politické proměny a dynamický stavební vývoj Prahy náhled|Krennův dům čp. 936 na Staroměstském náměstí před sv. Mikulášem. Zbořen 1902. (Foto: J. Eckert) Poslední čtvrtina 19. století je dobou naplnění obrozeneckých cílů a tužeb českého národa. Dynamicky se rozvíjí české hospodářství, průmysl, věda, technika. Ve městech v tomto období rychle vznikají továrny, obchodní domy, tržnice, školy, divadla, nádraží, banky a záložny. Rozvoj průmyslu vytváří v Praze nové pracovní a podnikatelské příležitosti a vede ke koncentraci českého obyvatelstva. Tomu odpovídá intenzívní urbanistický a stavební vývoj Prahy jako historického správního centra Čech. Ekonomický potenciál a společenský význam českých podnikatelů usiluje o důstojnou reprezentaci v architektuře soukromých a zejména veřejných staveb. Rozvoj průmyslu, změny volební legislativy a početní převaha českých voličů se odrazily ve výsledcích voleb v roce 1861. Čeští zastupitelé zcela ovládli zastupitelské sbory v Praze. Rozhodování o veřejných věcech v Praze se stalo výlučnou záležitostí české střední vrstvy v duchu české nacionální politiky. Jedním z cílů pražských představitelů bylo vytvořit z Prahy moderní velkoměsto srovnatelné s velkoměsty Evropy. Tento záměr se zákonitě začal projevovat i ve stavebním rozvoji Prahy. Jedním z významných faktorů pro výstavbu nových nájemních domů bylo zrušení pražského opevnění a zbourání městských hradeb a některých bran. Likvidace opevnění byla schválena již v roce 1866 po porážce Rakouska v prusko-rakouské válce, jejíž průběh a výsledek prokázal zastaralost a neúčinnost pražské fortifikace. Městské opevnění bylo postupně bouráno. Do konce 19. století proběhla likvidace hradeb (a bran) mezi Poříčskou branou a ulicí Na Florenci (1874) a novoměstských hradeb až dnešnímu náměstí I. P. Pavlova(1876) a dále směrem ke Karlovu. Vznik velkého počtu stavebních parcel na okraji Prahy umožnil intenzivní výstavbu domů a vznik nových čtvrtí Prahy a samostatných měst. Představy o moderním městě na konci 19. století byla demonstrována zejména ve výstavbě Vinohrad (do roku 1922 samostatné město). Z Vinohrad se oddělil jako samostatné město Žižkov. O stavebním ruchu v souvislosti s bouráním hradeb svědčí údaje o explozivním nárůstu obyvatel a domů na Žižkově: v roce 1843 měl 83 obyvatel, v 80. letech probíhá intenzívní výstavba po celé jeho nynější ploše a Žižkov se stává městem s 21.212 obyvateli. Při sčítání v roce 1890 již vykazuje 42 000 obyvatel a více než 750 domů.
Erudovaní architekti, umělci a historici a vznikající vědecké instituce Názoru české měšťanské společnosti o architektonické formě symbolizující tvůrčí potenciál českého národa odpovídá novorenesanční sloh uplatněný v návrzích měšťanských domů i veřejných staveb, především těch nejvýznamnějších a symbolických jako je Národní museum a Národní divadlo. Jeho představiteli jsou architekti Hlávka, Zítek Schulz a Wiehl. Národní divadlo jako symbol dalo jméno generaci architektů a umělců, kteří v době vzniku divadla tvořili. Architektura je v této generaci vnímána jako gesamtkunstwerk a stavby jsou realizovány ve spolupráci architektů s nejvýznamnějšími malíři a sochaři: Myslbekem, Pirnerem, Alšem, Schnirchem, Ženíškem, Suchardou, Mauderem, Poppem. Podobně se rozvíjí i další historizující architektonické sloh novogotika reprezentovaný zejména Josefem Mockerem. Historizující slohy vycházejí z tradic českých dějin. Hrdinové, bájesloví a významné události české historie se objevují jako témata výzdoby budov. Výstavba nových nájemních domů a veřejných budov probíhá i v historickém centru Prahy. V důsledku toho jsou postupně odstraňovány historické domy, na jejichž místě vyrůstají novostavby. V devadesátých letech díky tomu existuje početná skupina českých vlastenecky orientovaných architektů a umělců respektovaných ve výstavbě nových budov, kteří mají i zkušenost a erudici na poli historických památek. Ve své stavitelské praxi se setkávají s rizikem likvidace památek v důsledku stavebního rozvoje Prahy a dalších měst. Tato jejich zkušenost sehrává významnou roli v počátcích organizované české památkové péče a je formulována v základním úkolu Komise „v poznání nebezpečí, kterým ohroženy bývají pražské památky stavební, umělecké a historické, a to regulací neb přestavbou, jakož i zanedbáváním, nevhodným umístěním, neb nesprávným opravováním.“ Vznik Komise pro soupis pražských památek inicioval mj. právě architekt Wiehl a angažují se v ní i další architekti (Koula, Mocker, Kříženecký, Münzberger, Zeyer) a další umělci (Schnirch). Zároveň v 80. a 90. letech vznikají další české vědecké instituce zaměřené na akvizici, dokumentaci a prezentaci českých historických a uměleckohistorických památek – Městské muzeum v Praze a Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, jejichž ředitelé patří k nejvýznamnějším činitelům Komise.
Pražská asanace – FINIS GHETTO náhled|Židovské ghetto před asanací Zásadním impulzem urychlujícím vznik Komise bylo rozhodnutí o asanaci historických částí Prahy, pro kterou v roce 1893 (11. 2. 1893) vytvořil právní rámec zákon o vyvlastňování k úpravě asanačního obvodu královského hlavního města Prahy. Asanace se měla dotknout zásadně židovského města Josefova a části Starého Města a přilehlých oblastí Vltavského nábřeží Na Františku směrem ke Anežskému klášteru. Kritici radikální asanace lapidárně popisují rozsah, zdůvodnění, finanční a právní mechanismy v knize Pražské ghetto v závěrečné kapitole s výstižným názvem Konec ghetta (tak zněl i český překlad vítězného projektu asanace) "...Týkalo se této čáry: od Vltavy Platnéřskou ulicí, Linhartským nám., za radnicí čp. 13 a 21-I., rovnou čarou rynkem, Dlouhou třídou, Rámovou a Haštalskou ulicí přes čp. 761 a 764-I. Eliščinou třídou k mostu...." V. pražská čtvrť byla původně židovským ghettem. Potřeba demolic a výstavby nových domů byla diskutována již po připojení Židovského Města k Praze v 1850. V souvislosti s připojením Josefova k Praze bylo Židům povoleno se z bývalého ghetta stěhovat do jiných pražských čtvrtí. V důsledku zrušení ghetta nastala migrace obyvatel a pátá čtvrť se postupně stala domovem chudiny křesťanské i židovské. To se odrazilo ve stále se zhoršujících technických a hygienických poměrech Josefova. Právě Josefov měl být připravovanou asanací postižen nejvýrazněji. Asanace vyvolala na veřejnosti rozporné reakce od radikálních zastánců po stejně radikální odpůrce. Vítězný projekt Finis Ghetto byl samozřejmě velmi lukrativní pro stavební firmy a pro investory. Bylo zřejmé, že asanace má své určité opodstatnění z hlediska sociálního, hygienického a zejména dopravní infrastruktury Prahy. Obavy o likvidaci historické části Prahy aktivizovaly odpůrce radikální asanace mezi laickou i odbornou veřejností. Jednou z iniciativ proti radikální asanaci bylo 28. ledna 1900 založení Klubu Za starou Prahu, v jehož vedení byli i členové Komise (Jan Koula, později Zdeněk Wirth). Kauza Josefov vzbudila v Praze zájem o historické památky a svérázný genius loci starého židovského ghetta a uliček kolem Anežského kláštera. Studie a črty z každodenního života v uličkách bývalého židovského ghetta publikovali nejen historici, ale i spisovatelé. Platformou pro odborné diskuse o asanaci se stal Spolek architektů a inženýrů v království Českém V letech 1896–1899 byla proti asanaci a metodám městské rady zorganizována protestní shromáždění a vydána prohlášení významných osobností. Opakovaně na obranu památek vystoupil spisovatel Vilém Mrštík s Manifestem českému lidu (1896), se svým proslulým manifestem Bestia triumphans v roce 1897 (ve kterém je zároveň velmi kritický ke členům Komise Janu Koulovi, Josefu Mockerovi, Bedřichu Münzbergerovi i když je hodnotí podle aktivit v Umělecké komisi magistrátu; Mrštík naopak oceňuje člena komise Quido Bělského ). na protestním shromáždění v Karolínu a na manifestační a protestní schůze pražského lidu, konané dne 16. dubna 1899 na Žofíně. Na tomto shromáždění vystoupili ještě architekt Bohumil Štěrba s řečí O stavebním vývoji a programu veleobce Pražské a s výkladem O novém stavebním řádu JUDr. Luboš Jeřábek. Proti živelné asanaci se vyslovovali i mladší významní architekti, například Osvald Polívka na schůzi zastupitelstva, který se kriticky vyslovoval k radikálním demolicím památek v centru Prahy. Vilém Mrštík jej ve svém manifestu Bestia triumphans za to oceňoval a Polívkovo stanovisko doslovně cituje:"...Na místech rozhodujících nenalézá ideální snažení o zachování starobylého rázu Prahy vždy patřičného ohlasu, ba ani porozumění....- Nicméně " pravil dále "musí se učinit vše možné, aby Praha byla zachráněna před zhyzděním svých nádherných krás, aby se nečinilo násilí jejímu panoramu ." Asanace Josefova a zejména Starého Města a Malé Strany tedy výrazně urychlila vznik Komise, která je ustavena půl roku po přijetí asanačního zákona. S necitlivými zásahy prováděnými v rámci asanace polemizoval i člen komise architekt Jan Zeyer, jak ilustruje jeho odpověď vývodům Dra. A. Steina, daná v týdenní schůzi Spolku architektů a inženýrů v království Českém, konané dne 25. ledna 1901. Tato jeho ostrá polemika názory magistrátního sekretáře dr. Augustina Steina, představeného asanační kanceláře, jež připravila podrobný plán realizace sanačních prací byla též publikována.
Vznik komise a její iniciátoři Komise pro soupis stavebních, uměleckých a historických památek královského hlavního města Prahy byla komise zřízená usnesením prezidia Městské rady ze dne 13. 6. 1893. Jejím posláním se mělo stát zajištění soupisu stavebních, uměleckých a historických památek v Praze. Členy byli konzervátoři památkové péče v Praze, zástupci vědeckých a uměleckých ústavů a odborníci. Iniciátorem vzniku komise byl městský radní Vladimír Per, který zpracoval návrh a předložil jej radě. Zdůvodnění kromě soupisu památek akcentovalo praktickou ochranu památek a prevenci jejich likvidace nebo poškození v souvislosti s dynamickým stavebním vývojem Prahy. Proto bylo navrženo ustavení sboru znalců, který by zpracoval úplný inventář pražských stavebních, uměleckých a historických památek. Komise měla následně jako odborný poradní orgán rady dohlížet na ochranu inventarizovaných památek.
Přínos Antonína Wiehla náhled| Antonín Wiehl náhled|Vilém Mrštík se výrazně angažoval proti asanaci Malé Strany Významný podíl na vzniku a činnosti Komise měl architekt Antonín Wiehl, který se kromě své práce architekta a stavitele aktivně věnoval památkové péči, muzeologii a archeologii, o které měl mimořádný zájem od svých studií. Byl členem České akademie věd a umění, kde od počátku členství zasedal v Archeologické komisi. V letech 1892 a 1897 byl jmenován pražským konzervátorem památkové péče pro levý břeh Vltavy a okresy Dubá, Mladá Boleslav a Mělník. V roce 1907 se stal konzervátorem památkové péče pro VI. – VIII. čtvrť Prahy a okresy Karlín, Český Brod a Mladá Boleslav.Od roku 1882 byl členem zakládajícího komitétu Městského muzea a v tomto muzeu aktivně působil až do své smrti jako jeho jednatel. Proto také předsedal její první informační schůzi Komise dne 10. 6. 1893, byl náměstkem jejího předsedy (do roku 1896) a jejím členem od roku 1899 do roku 1910. Podílel se na zpracování katastru pražských památek, pro který vyplňoval soupisné listy a doplňoval je kresbami.
Komise v letech 1893–96
Řád (Statut) komise