Sün-fu (, doslovně „cestující usmiřovatel“) byla vysoká úřední funkce v administrativě mingské a čchingské Číny, tj. od 15. do počátku 20. století. Vznikla ve 20. letech 15. století, když mingští císaři začali vysílat ad hoc jmenované inspektory „cestovat a uklidňovat“ (sün-fu) do některých provincií. Pověřenci, neboli velcí koordinátoři sün-fu řešili aktuální problémy ve svěřené oblasti, někdy hospodářského charakteru, častěji však otázky bezpečnosti, a dohlíželi na místní orgány. V první třetině 15. století byli sün-fu vysílání do některých provincií severní i jižní Číny (Če-ťiang, Ťiang-si a Chu-kuang na jihu, Che-nan, Šan-tung a Šan-si na severu), od druhé třetiny 15. století do pohraničních regionů na severní hranici, kde koordinovali obranu. Od 16. století koordinátoři působili i v provinciích jižního pobřeží a na jihozápadě, v posledních desetiletích mingské říše ve střední Číně a v okolí Pekingu. Přestože v některých regionech byli jmenováni pravidelně, zůstávali mimořádnými pověřenci centrální vlády působícími mimo běžnou administrativu, přičemž jejich pravomoc a autorita – mimo konkrétních úkolů zadaných vládou – plynula z jejich titulů ministra nebo náměstka ministra vojenství či daní, a zástupce nebo pomocníka vedoucího nejvyššího kontrolního úřadu.
Vedle sün-fu mingští císaři vysílali do provincií „nejvyšší velitele“ cung-tu zodpovědné především za vojenské záležitosti; v čchingské Číně byli od poloviny 17. století cung-tu „generálními guvernéry“, s převážně vojenskou pravomocí a odpovědností za jednu či více provincií, nadřazenými pověřencům sün-fu. Sün-fu se stali fakticky provinčními guvernéry stojícími v čele provincií. Posty sün-fu mimo hlavní města provincií tak zanikly a byla stanovena jednoznačná hierarchie provinčních úřadů, když generálním guvernérům cung-tu podléhali guvernéři sün-fu, a guvernéři řídili veškerou provinční civilní správu: výběr daní, výdaje na provinční úrovni, dohlíželi na provinční soudce i úřednické zkoušky. Jejich tituly, kromě sün-fu, se od poloviny 18. století ustálily na náměstku ministra vojenství a zástupci vedoucího nejvyššího kontrolního úřadu.
V říši Ming – velcí koordinátoři Historie náhled|upright=2|Regiony, kde působili mingští velcí koordinátoři sün-fu, s daty prvních jmenování Pověření sün-fu, cestovat a usmiřovat, poprvé obdržel roku 1391 korunní princ Ču Piao, s úkolem prozkoumat poměry v provincii Šen-si a jejím hlavním městě Si-anu, o němž císař Chung-wu uvažoval jako o možném hlavním městě říše Ming. Také jiní vládní hodnostáři byli vysíláni do provincií uklidňovat a usmiřovat (, an-fu) nebo cestovat a vyšetřovat (, sün-š’). Po třech desetiletích byli roku 1426 s titulem sün-fu vysláni dva vysocí hodnostáři do Pej č’-li a Če-ťiangu vyšetřit stav regionů a chování úředníků. Po návratu doporučili vysílání dalších emisarů; nicméně další pověřenci sün-fu byli vysláni až roku 1430 do provincií Che-nan, Šan-tung, Šan-si, Ťiang-si a Chu-kuang.Guy (2010), s. 38.
Poté byli koordinátoři sün-fu vysíláni dle potřeby, s přestávkami a ne do všech provincií (například do S’-čchuanu byl velký koordinátor posílán pouze ojediněle – v letech 1449–1450, 1452–1462, 1469–1473 a 1507–1509).Guy (2010), s. 54. Do konce říše Ming byli jmenováni do 29 míst.Guy (2010), s. 37. Po prvních jmenováních císař vysílal velké koordinátory sün-fu do vojenských posádek na severní hranici – roku 1436 do Liao-tungu, Süan-fu a Ning-sia; roku 1450 Jen-sueje, Si-anu a Kan-čou; roku 1472 Pao-tingu a roku 1474 Ta-tchungu. Sün-fu této vlny přišli na místa, kde sídlila knížata z císařského rodu, do konce 14. století pověřovaná dohledem nad vojsky.Guy (2010), s. 38–39. Koncem 15. století byly vytvořeny dvě nové pozice. První roku 1475 v Jün-jangu (prefektuře na severovýchodě Chu-kuangu) k dohledu nad regionem postiženým vzpourami nelegálních přistěhovalců (ťing-siangské povstání). Druhá roku 1493 v Nan-anu na jihu Ťiang-si, opět k potlačení rebelií v okrajové horské oblasti. Oblast odpovědnosti obou míst zahrnovala části více provincií a obě byly čistě vojenské.
V 16. století jmenování koordinátorů sün-fu prosazovali tehdejší velcí sekretáři, kteří tak chtěli mít zásluhu na vyřešení regionálních problémů.Guy (2010), s. 40. V polovině 16. století se zkomplikovaly poměry na jihu Číny, v důsledku čehož bývali jmenováni koordinátoři v Jün-nanu (od roku 1551), od 1556 ve Fu-ťienu a Če-ťiangu, od 1566 v Kuang-tungu, od 1568 v Kuej-čou a od 1569 v Kuang-si. Neklid na jihu byl spojen s hospodářským vzestupem doprovázeným růstem pirátství (tzv. wo-kchou) a násilností, v reakci na něž byli koordinátoři jmenováni. Měli také za úkol likvidovat rolnická povstání, která se na jihu šířila zejména v letech 1506–1515 a 1566–1575, přičemž je ve významné míře vyvolaly třenice mezi místními kmeny Miao a Jao a přistěhovalými Chany.
Z podobných – protipovstaleckých – důvodů vznikla místa koordinátorů i v 17. století v Pchien-jüanu (roku 1623, jižní Chu-kuang), Čcheng-tchienu (roku 1643, severní Chu-kuang),Guy (2010), s. 41. a roku 1637 ve střední Číně v An-čchingu a Chuaj-jangu. Koncem mingské doby nové posty koordinátorů vznikaly v širším okolí Pekingu v souvislosti s hrozbami Japonců (roku 1597 v Tchien-ťinu) a Mandžuů (roku 1620 v Teng-laj na severu Šan-tungu a roku 1638 v Mi-jün severovýchodně od Pekingu).
Jmenování a tituly náhled|vlevo|Wang Jang-ming, koordinátor sün-fu oblasti Nan-Kan (1516–1521)|alt=Kresba staršího muže s dlouhou černou bradkou, knírem a černou čepicí, který je oblečen do bohatě zdobeného červeno-modrého oděvu s límcem. Velcí koordinátoři sün-fu vyslaní do vnitrozemských oblastí byli vybíráni společným rozhodnutím ministerstev státní správy a daní, potvrzeným císařem; koordinátory vysílané do pohraničí navrhovalo císaři ministerstvo státní správy s ministerstvem vojenství. Od roku 1535 všechny sün-fu navrhovala konference „devíti ministrů“.
Celé mingské období zůstali sün-fu mimořádnými úředníky centra vyslanými do regionů. Obvykle měli titul náměstka ministra (, š’-lang) nebo ministra (, šang-šu),Hucker, s. 255. zpravidla vojenství nebo daní, v závislosti na povaze úkolů. Po roce 1453 dostávali i titul zástupce (, fu tu-jü-š’) nebo pomocníka (, ťien tu-jü-š’) nejvyššího kontrolora, čímž získali pravomoc odvolat a/nebo uvěznit úředníky a přímý přístup k císaři, což přispělo ke zvýšení jejich prestiže a vlivu. Občas dostali i vyšší hodnost nejvyššího kontrolora (, tu-jü-š’).
Měli-li kromě obecné koordinace a dohledu nad provinčními autoritami konkrétní pověření, uváděl je přídavek k titulu, např. sün-fu Šan-tung ťien can-li ťün-wu = velký koordinátor a pověřenec vojenskými záležitostmi v Šan-tungu.
Pokud měli pověření k řešení vojenských záležitostí, dostávali vojenský titul tchi-tu ťün-wu (), např. sün-fu ťien ťi-tu ťün-wu (velký koordinátor a vedoucí vojenských záležitostí), někdy s variantami pomocný velitel/vojenský komisař (, can-li ťün-wu, nebo , cchan-can ťün-wu). Měli-li velení nad všemi vojsky provincie, byli titulováni jako nejvyšší velitelé (, cung-tu).
Postavení ve státní správě Velcí koordinátoři sün-fu byli zprvu vysíláni na krátkodobé cesty, od 30. let 15. století zůstávali ve svěřených regionech dlouhodobě. Pověřováni byli různými úkoly, dozírali nad výběrem daní, stavem vodních cest a hrází, pořádkem nebo obranou hranic, sečuánští sün-fu odpovídali za dodávky dřeva. Kompetence jim císař určoval individuálně, jak vyžadovaly okolnosti.Guy (2010), s. 42. Od poloviny 15. století mívali za úkol dohled a řízení (ťie-č’) provinčních úřadů.
Neměli k dispozici úřední zaměstnance ani oficiální kancelář, ale od druhé poloviny mingské doby si najímali a platili soukromé tajemníky mu-fu () a neúřední specialisty.
Obecně koordinátoři sün-fu zůstali mimořádnými pověřenci mimo pravidelný chod administrativy. Jejich jmenování bylo projevem nedůvěry vlády ve schopnost řádných úřadů vypořádat se s problémy. Nedůvěra se však mnohdy přenášela i na ně.Guy (2010), s. 44. Byli v podstatě císařskými vyslanci, závislými na zdrojích centra, nikoliv místa, s nevyjasněnými mechanismy spolupráce s provinční správou (která sama byla rozdělená na civilní správu v čele s dvěma provinciálními správci pu-čeng-š’, provinční kontrolní úřad v čele s kontrolorem-soudcem an-čcha-š’ a provinční vojenskou komisi) a malou schopností civilní správy ovlivnit jejich vojenské aktivity.Guy (2010), s. 45. Přes své vojenské i civilní pravomoci často neměli přístup k civilním zdrojům potřebným pro jejich vojenské úkoly.Guy (2010), s. 6. Při výkonu funkce se museli vyrovnávat s tlakem místních významných hodnostářů – knížat z císařského rodu, eunuchů ve velitelských funkcích – a dokonce i vlastních vojsk. Např. roku 1510 zabil velkého koordinátora vzbouřený kníže z An-chua a ve 20. letech 16. století během povstání proti zvyšování daní dva velké koordinátory zabili vojáci. Koncem mingské doby byli velcí koordinátoři podřízeni nejvyšším velitelům cung-tu.
V říši Čching – guvernéři Historie Guvernéry sün-fu Čchingové zprvu jmenovali na mingská místa koordinátorů: roku 1644 do osmi míst v severní Číně, do konce roku 1645 do jedenácti místech na severu, severozápadě a v povodí Jang-c’-ťiang. Také (patrně z vojensko-bezpečnostních důvodů) jmenovali guvernéra do Pao-tingu u Pekingu, do Nankingu jako náhradu mingské administrace a na dolní tok Jang-c’ k dohledu nad dopravou a obchodem. Začátkem roku 1646 tedy sloužilo 22 čchingských guvernérů (mezi nimi 15 bývalých mingských úředníků).Guy (2010), s. 50–51. Později byli jmenováni ještě guvernéři ve Fu-ťienu (1647), S’-čchuanu (1648), Kuang-tungu (1649), Kuang-si (1649), a ještě později v Kuej-čou (1658) a Jün-nanu (1659). Od 1659 sloužili guvernéři v 26 místech, v nichž sloužili už za Mingů. Nebyly obnoveny pouze posty v Liao-tungu, Čcheng-ťienu, Mi-jün a Ta-tchungu. Guvernéři v Tchien-ťinu a Pao-tingu byli brzy (1649) odvoláni, a po odchodu čchingkých armád více na jih byli odovoláni i koordinátoři působící na dolním toku Jang-c’. Ve dvou vlnách, začátkem 50. let a v první polovině 60. let 17. století, s tím, jak se nový režim v regionech stabilizoval, vláda zrušila posty guvernérů mimo hlavní města provincií.
Struktura provincií se dotvořila v 60. letech 17. století, kdy byly dobyty Kuej-čou a Jün-nan a sídla provinční správy Ťiang-su a Chu-nanu přesunuta z opevněných a strategických Ťiang-ningu (tehdejší jméno Nankingu) a Pchien-jüanu do Su-čou (1661) a Čchang-ša (1667).Guy (2010), s. 52–53. Od roku 1667 pak zůstal vždy jeden guvernér sün-fu v každé z osmnácti provincií. Guvernéři sün-fu pak sídlili pouze ve velkých městech v říčních údolích, v centrech osídlení a hospodářství, zatímco za Mingů koordinátoři sün-fu leckdy řešili vojenské krize v okrajových regionech.
Jmenování náhled|upright=2|Provincie říše Čching roku 1911