Ochrid

Ochrid () je město v jihozápadní části Severní Makedonie, u severovýchodního břehu stejnojmenného jezera (Ochridské jezero), v blízkosti hranice s Albánií. Patří k turisticky hojně navštěvovaným místům země. Je zapsáno ve světovém dědictví UNESCO. Ochrid je považován za město, kde stojí 365 kostelů.

Název Název města vznikl podle staroslovanského sousloví во хриди, tj. na kopci, a to pro popis polohy opevnění, okolo něhož se město postupně rozvinulo. První zmínka názvu pochází z roku 879.

Původní starořecký název λυχνιδός (Lychnidós) pochází buď ze slova λυχνίς, resp. z jeho genitivu, který označuje zářící drahokam. Může ale také pocházet ze slova λύχός a označovat Město světla. Předpokládá se také, že název může být původu ilyrského a je podobný i albánskému slovu liqeni, které znamená jezero. Římané později tento název převzali jako Lycnidus.

Přírodní poměry a poloha

Město se rozkládá v jihozápadním cípu Severní Makedonie na východním břehu Ochridského jezera, jižně od ústí řeky Daljan a při ústí potoka Sušica do jezera na jedné z mála rozlehlých rovin. Je obklopené rozlehlými horami (např. Galičica) s nadmořskou výškou u nejvyšších vrcholů až 2200 m. Rovinu narušuje pouze vrchol s archeologickou lokalitou Plaošnik, kde se nachází Samuilova pevnost. Město se rozvinulo ve strategicky ideální lokalitě. Plocha, na které stojí město, se rozkládá na rozloze kolem devíti kilometrů čtverečních v nadmořské výšce okolo 700 m n. m.

Severně od Ochridu se nachází známé letovisko Struga, jižně pak turisty vyhledávaný klášter sv. Nauma, který se nachází při hranici s Albánií. Jihovýchodně od Ochridu se rozkládá již zmíněné pohoří Galičica a z její druhé strany potom Prespanské jezero, jihozápadně na albánské straně jezera potom Národní park Shebenik-Jabllanicë.

Klimatické poměry Ochrid má podnebí typické pro Balkánský poloostrov, do jisté míry je vzhledem k své nadmořské výšce o trochu chladnější. Léta jsou horká a s velmi malými srážkami, zatímco v zimě je počasí velmi chladné a sněžení je velmi časté. V blízkosti jezera často fouká chladný vánek od západu nebo severu. Průměrná roční teplota zde dosahuje 11,2 °C a úhrn srážek činí 690 mm.

Historie Starověk náhled|vlevo|Pohled na kostel sv. Jana v Kaneo Město patří mezi nejstarší na území dnešní Severní Makedonie. První zmínky o osadě zde pochází z doby existence tzv. Brygů. Později zde stála osada s názvem původně Lychnidos pocházejí z 3. století př. n. l., kdy byla dobyta Filipem II. Makedonským. Ve 2. století př. n. l. byla osada dobyta Římany a stala se součástí obchodní cesty Via Egnatia mezi Jaderským a Egejským mořem.

Ve 4. století n. l. zde sídlilo biskupství.

V 6. století n. l., se v okolí Lychnidu, náležejícího k Byzantské říši, začal usazovat slovanský kmen Berzitů. Z 9. století pak pochází nynější slovanský název města vzniklý z výrazu „vo hrid“ neboli „na kopci“.

Středověk náhled|261x261pixelů|Kostel svatého Klimenta a Pantelejmona, Ochrid Na přelomu 9. a 10. století se Ochrid stal útočištěm žáků sv. Cyrila a sv. Metoděje vyhnaných z Velkomoravské říše. Nejvýznamnější z nich byli sv. Kliment Ochridský a sv. Naum. Při klášteře, který v Ochridu založil sv. Kliment, vznikla literární škola, díky které se z Ochridu stalo nejvýznamnější centrum slovanské kultury a vzdělanosti, která se odtud dál šířila po východní Evropě. Ohrid byl jedním z center křesťanství, které se odtud šířilo mezi Slovany obsazené části jihovýchodní Evropy.

Koncem 10. století vystavěl na kopci nad městem car Samuel I., vůdčí postava povstání proti byzantské nadvládě, velkou pevnost, která tvoří dominantu města i dnes, a učinil z Ochridu hlavní město Bulharské říše. Stáhl se sem z oblastí, odkud byl byzantským vojskem vyhnán. V roce 1014 však byl car Samuel poražen Byzantinci, čímž se významně snížil politický význam města. Byzantská říše město obsadila roku 1018.

Roku 1343 se Ochrid dostal pod vládu srbského cara Štěpána Dušana a později krále Vukašina. Poslední středověká bulharská epizoda v dějinách Ochridu následovala v roce 1387.

Turecká nadvláda

Spolu se značnou částí území dnešní Severní Makedonie se města zmocnila Osmanská říše v roce 1408. Město nicméně zůstalo do počátku 18. století významným církevním centrem a sídlem patriarchátu Ochridu. Z období turecké nadvlády neexistuje mnoho záznamů o rozvoji města a jeho okolí. Za vlády sultána Mehmeda I. byl místní chrám sv. Sofie přestavěn na mešitu. První turecký majetkový soupis z roku 1583 zde uváděl existenci 25 křesťanských čtvrtí, k islámu tehdy již konvertovalo cca 20 % místních. Záznam dále uvádí, že tehdy bylo veškeré obyvatelstvo osvobozeno od daní, neboť vykonávalo práci na výstavbě místních hradeb.

V roce 1670 Ochrid navštívil turecký cestovatel a cestopisec Evlija Čelebi, který jej porovnal s Damaškem. Ve srovnání s jinými městy, kde byly záznamy víceméně kusé, jej zdokumentoval velice podrobně. Uvedl, že jej založil byzantský císař, kterého považoval za syna Šalamouna. Poznamenal si, že se zde nachází 17 mešit, sedm škol, dvoje veřejné lázně a rozptýlený bazar. V okolí se mělo nacházet šest klášterů. Deset čtvrtí (mahal) bylo muslimských a sedm křesťanských. Měly zde být tři karavanseráje (zájezdní hostince), které byly opevněné.

Francouzský geolog Ami Boué navštívil Ochrid v 19. století a ve svých zápiscích si poznamenal, že zde žije okolo šesti tisíc obyvatel. Vládl mu albánský správce jménem Cemâleddin Bey. Od místních vyžadoval povinné práce na infrastruktuře města, podařilo se nicméně zlepšit zásobování Ochridu pitnou vodou. V polovině století zde pobýval také Edward Lear, který namaloval řadu obrazů Ochridu v této době.

20. století

Během první balkánské války bylo okolí města Ochrid rozděleno mezi Srbsko a Bulharsko. Srbská armáda obsadila Ochrid dne 22. listopadu 1912. Do války se zapojil i značný počet obyvatel Ochridu ve snaze bojovat za své osvobození od nadvlády Osmanské říše, která město držela právě až do konce první balkánské války.

Vzhledem k nespokojenosti s mírovou smlouvou, která byla následně podepsána, vypuklo v září 1913 v celé západní Makedonii povstání, známé též jako Ochridské. Dne 12. září jednotky Petara Čauleva a Pavle Hristova z VMRO obsadily Ochrid a vyhnaly srbské vojáky a úředníky. Následně byla ustanovena provizorní správa. Dne 19. září téhož roku přispěchaly posily srbské armády a město zpět dobyly.

V roce 1922 byla do Ochridu prodloužena železniční trať, která zůstala v provozu až do roku 1966. O železnici zde místní snili již od počátku století a předpokládali, že její zavedení město značným způsobem pozvedne.

Během první světové války byl Ochrid s okolím obsazen bulharskou armádou. Místní památky byly několikrát vyloupeny okupačními vojsky. Bulhaři odešli po prolomení soluňské fronty a postupu vojsk Dohody dále na sever. Poté bylo město součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. V rámci něho se stal odlehlým městem. Od roku 1929 byl Ochrid součástí tzv. Vardarské bánoviny s metropolí ve Skopje. Jako Bělehradu velmi vzdálené město i zde byla typická nechuť místního obyvatelstva se ztotožnit s do jisté míry srbským státem. Mnohem větším problémem pro rozvoj města však byla potřebná modernizace. Až v roce 1930 byla vybudována vodovodní síť. I přes vysoký náklad cca 600 000 tehdejších dinárů však nebyla realizována po celém městě. Plánován byl také první moderní hotel pro město. Okolní krajina, která byla intenzivně zemědělsky využívána, měla být zalesněna.

V roce 1935 bylo v historické části města objeveno antické divadlo, v letech 1956 až 1960 byl proveden komplexnější archeologický průzkum lokality. Od třicátých let 20. století prožíval Ohrid zásadní hospodářský rozvoj, který ovlivnil hlavně životní styl místního obyvatelstva. Dne 7. července 1939 byl Ohrid poprvé ve velkém měřítku elektrifikován: byly postaveny první trafostanice a město bylo připojeno k celostátní energetické síti. V této době byly postaveny dvě malé elektrárny, uhelná a naftová elektrárna, které však ani zdaleka nedokázaly pokrýt elektrické potřeby obyvatel. Již před druhou světovou válkou jugoslávské království vnímalo turistický potenciál města, nicméně vzhledem k špatné dopravní propojenosti se zbytkem země a značné odlehlosti jej nedokázalo využít.

Během druhé světové války byl Ochrid opět obsazen bulharskou armádou. Vzhledem k tomu, že širší okolí města bylo přičleněno k Itálií okupované Albánii, spojovala jej se zbytkem Bulharska jen jediná silnice. Docházelo zde ke stávkám a demonstracím např. na ilinden (2. srpna) 1941. Partyzáni jej obsadili dne 15. října 1944, nicméně jen na krátkou dobu. Německé vojsko, které město okupovalo, se nehodlalo vzdát. Teprve až mezi 7. a 8. listopadem 1944 byl Ochrid osvobozen. Bulhaři se odsud bez boje stáhli.

V letech 1955 a 1956 emigrovala značná část místní turecké menšiny do Turecka. V padesátých letech bylo také otevřeno místní letiště, nacházející se severozápadně od města, poblíž města Struga. Letiště bylo zbudováno vzhledem k odlehlosti Ohridu ve srovnání se zbytkem Jugoslávie a nedostatku vhodných spojů (silničních i železničních). Samotné historické centrum města bylo uchráněno stavebního rozvoje a prohlášeno národní kulturní památkou. Vzhledem k rozvoji turistiky (ať už horské, nebo v okolí Ochidského jezera) získalo letiště na významu v 70. a 80. letech 20. století. Jižně od města byly zbudovány hotelové resorty, např. v lokalitách Rača a Dolno Konjsko. Svoji vilu zde měl i Josip Broz Tito.

Dne 18. července 1967 byla v Ochridu vyhlášena autokefální Makedonská pravoslavná církev, jejíž svébytnost nicméně všechny ostatní pravoslavné cíkrve dlouhou dobu neuznávaly.

Samotné město bylo rovněž modernizováno. Kromě obnovy historického středu Ochridu bylo na jihovýchodním okraji města zbudováno sídliště z typizovaných domů. Modernizována byla i silniční síť; celým Ochridem byla provedena čtyřproudová silnice () doplněná moderními budovami. Rovněž bylo upraven i břeh jezera.

Roku 1980 bylo město zaspáno na seznam světového dědictví UNESCO.

V roce 1992 se v Ochridu (a také v nedaleké Struze) objevily dobrovolnické „obranné výbory“, jejichž členové byli především sympatizanti strany VMRO-DPMNE. Vznikaly především v oblastech se smíšeným albánsko-makedonským obyvatelstvem.

21. století

V roce 2001 zde byla podepsána Ohridská rámcová dohoda, která ukončila konflikt mezi vládou a albánskými povstalci. Na počátku 90. let 20. století Albánci v Makedonii navrhovali vznik vlastní republiky (Republika Ilirida), která měla zahrnovat mimo jiné i Ochrid na svém východním okraji. Hranice se zbytkem Severní Makedonie měla procházet nejspíše v pohoří Galičica. Vzhledem k tomu, že se nicméně Ochrid nachází daleko od oblastí osídlených albánským obyvatelstvem, nedošlo zde k žádným větším střetům, nepokojům nebo demonstracím. Konflikt omezil ekonomicky podstatnou turistiku a způsobil hospodářské škody pro město.

Dne 5. září 2009 se na Ochridském jezeře, asi 250 metrů od břehu od města, potopila výletní loď s bulharskými turisty na palubě. Zemřelo 15 lidí.

Turistický význam města Ochridu podporuje ekonomický rozvoj a růst města. V roce 2013 nicméně nové developerské projekty přímo ohrožovaly statut města jako památky UNESCO.

Město se stalo jedním z bodů sporů mezi Severní Makedonií a Bulharskem ohledně interpretace společných částí dějin. Mezinárodní dohoda, která mimo jiné má umožnit vstup Severní Makedonie do Evropské unie, předpokládá také to, že místní Samuelova pevnost uvede cara Samuela jako bulharského cara. Ve městě bylo rovněž otevřeno i bulharské kulturní centrum, což vyvolalo řadu protestů místních.

Obyvatelstvo thumb|200px|right|Sv. Basil Veliký během slavení svaté božské liturgie. Freska z katedrálního chrámu Svaté moudrosti v Ochride